Leden 2008

Jak Ignaz s Lori anfeuchtoval

Viktor Šlajchrt

Zčásti šifrovaný deník, který si od 16. září do 6. listopadu 1835 vedl čtyřiadvacetiletý student práv Karel Hynek Mácha, byl dlouho pokládán za jeden z nejskandálnějších textů české literatury. Příčina netkvěla ani tak v obsahu, jako v mimořádném postavení, které jeho autor zaujal v panteonu zdejších velikánů. Deník se totiž svým laděním pronikavě liší od velebásně Máj, jež vznikla bezprostředně po něm.

Události následujícího roku se pak staly hlavními pilíři máchovské legendy. Máj, vydaný v dubnu 1836, přijala literární veřejnost s rozpaky a nepochopením. V srpnu básník úspěšně dostudoval a koncem září nastoupil jako praktikant do advokátní kanceláře v Litoměřicích, jenže už 6. listopadu tu nečekaně zemřel v důsledku obětavosti při hašení požáru jakési stodoly. Pohřeb se konal v den, kdy se měl oženit s Lori Šomkovou, matkou svého měsíc starého synka. Z dojemného příběhu se zrodil kult geniálního pěvce lásky, jenž se stal obětí osudu a nízkých poměrů. Mácha tak dodnes představuje tu nejvyšší a nejméně zpochybňovanou hodnotu českého písemnictví.

Rekvizita chmurného dramatu

Šifry Máchova deníku jako první rozluštil Jakub Arbes v polovině osmdesátých let 19. století. O svém objevu sepsal poutavý, téměř detektivní článek, ale Máchův text odmítl publikovat, neboť je prý natolik „delikátní“, že by měl nadále zůstat tajemstvím. Tím pochopitelně rozdráždil zvědavost. Deník začal žít ve fantazii publika vlastním životem. Ze zasvěcených kruhů navíc prosakovaly zprávy, ba dokonce celé citace potvrzující krajně pohoršlivý ráz jeho erotických pasáží.

Kniha máchovského badatele Pavla Vašáka Šifrovaný deník Karla Hynka Máchy se nyní objevuje ve chvíli, kdy zvědavost na velikánovy poklesky už nejspíš odezněla. Kompletní text deníku vyšel poprvé roku 1976 dvojjazyčně v Itálii, téhož roku jej v Praze vydal Oldřich Hamera v nákladu dvaceti výtisků jako neoficiální bibelot s ilustracemi Jiřího Koláře, následovala řada exilových i samizdatových vydání a po roce 1989 vyšel několikrát legálně i v Česku, takže je široce dostupný. Senzacechtivé zájemce nejspíš zklamal. V práci s básnickým slovem byl Mácha nesrovnatelně vynalézavější než v sexu. O svých celkem fádních erotických zážitcích píše stylem nanejvýš neliterárním, vlastně je pouze registruje, snad aby si je mohl sám později vybavit, ale nikterak se nepokouší zprostředkovat jejich emotivní a smyslovou intenzitu čtenářům. Je skoro jisté, že s žádnými nepočítal.

Nejskandálnější tu je propastný rozdíl mezi obecně sdílenou představou něžného pěvce lásky a způsobem, jakým se na tomto poli podle vlastního svědectví choval. Jeho erotické choutky byly celkem triviální, překvapivější je zvláštní chlad, s jakým píše o své milence. Jako by v něm Lori krom sexuální žádosti a přepjatých záchvatů žárlivosti neprobouzela žádná citová hnutí, jako by byla pouhou rekvizitou ve chmurném dramatu jeho života.

Inkriminované pasáže Máchova deníku rozhodně nejsou eroticky dráždivým počteníčkem, v jakém si libovalo 18. století. Vyznívají spíš trapně, tísnivě a nepříjemně. Jejich odtajnění nicméně ukázalo, že mohou mít hlubší význam, než jaký se skrývá v zašifrovaných intimitách. Pavel Vašák ve své knize předkládá úplnou, přesnou a zřejmě definitivní verzi, založenou na původním prameni a podrobně popsanou za pomoci metod matematické lingvistiky. Opravuje také některé tradované omyly (zjistil například, že místo dosud uváděné věty „slečna lehla“ použil Mácha vazbu „slečena lehla“, což působí v hájemství vědy celkem osvěživě). Pozoruhodný je ale především kontext, do nějž Vašák Máchův deník zasadil. Vypráví a dokumentuje příběh příběhu. Veřejný osud jednoho privátního textu se mu stává sondou do málo prozkoumaných vrstev české kulturní historie.

Nerozluštěná šifra

Kulturněhistorický příběh Máchova deníku nezačíná na podzim 1835, kdy byl sepsán, ale teprve zrozením máchovské legendy. Máj vyšel ve chvíli, kdy už program skromnosti a píle, jaký razili první obrozenci, přestával ambicím české společnosti stačit. S romantismem, který hýbal Evropou, nadešla potřeba pochlubit se také nějakým geniálním básníkem typu Byrona, Schillera či Puškina. První kritici Máje jako Tyl a Chmelenský zostudili báseň možná i proto, že v ní tento potenciál vytušili; víc by jim vyhovovalo, kdyby role génia připadla nějaké méně sebestředné figuře, než byl jejich citově rozvrácený kamarád.

Máchovo vypjatě individualistické Já nicméně nakonec stejně posloužilo kolektivistickému vlastenectví, když jako předmět kultu stmelilo své ctitele v nadosobní My obrozeného národa. Jenže v souvislosti s tím, co Mácha symbolizoval, působí jeho vlastní texty podvratně – stačí si pořádně přečíst Máj, příběh asociálního zoufalce, který se pomstil zhovadilé všemoci otcovských autorit.

Nejvíc místa v knize věnuje Pavel Vašák bizarnímu soudnímu sporu z 30. let minulého století. Avantgardisté (Vítězslav Nezval, Bohuslav Brouk, Roman Jakobson) tehdy nejpikantnější části deníku zveřejnili proti vůli konzervativních badatelů (Karel Janský) a museli čelit jejich žalobě. Konflikt by se dal vnímat jako boj pokroku se zapšklou pruderií, jež byla pro tehdejší české prostředí charakteristická. Jenže dokumenty takto jednoznačně nevyznívají.

Konzervativci spíš hájili národní symbol proti zneuctění, a to nejen v milostném, ale třeba i v jazykovém ohledu (Máchova čeština je v deníku chvílemi dosti pokleslá, „bémácká“, jak se říkalo; Lori například pomáhal „anfeuchtovat štráfky“ atd. atd.). Co bylo soukromé a tajné, mělo takovým i zůstat.

Skutečný Mácha jistě neodpovídal symbolu, který si z jeho obrazu vypreparovala vlastenecká veřejnost. Jenže jako symbol erotické svobody a nevázanosti, jaký v něm spatřovala avantgarda, by taky neobstál. S Lori zacházel jako s loutkou a choval se k ní hanebně machisticky. Zdá se, že oba symboly, „reakční“ i „pokrokový“, jsou stejně falešné. Šifra Máchovy existence zůstává nerozluštěna.

Pavel Vašák: Šifrovaný deník Karla Hynka Máchy, Akropolis, 144 stran

(Respekt, www.respekt.cz)

Průlom v genetice

2.12.2007 14:35 – Civilizace – Jaroslav Petr

Klonovaný zárodek makaka překvapil svět, vzápětí však byl zastíněn ještě důležitějším objevem, který naznačuje změnu kurzu: cesta k novým metodám léčby vůbec nemusí vést přes pokusy s embryi. Tvůrce ovce Dolly, britský vědec Ian Wilmut, už dokonce oznámil, že s výzkumem terapeutického klonování končí.

Muž, který přehazuje výhybky. Americký biolog James Thomson svými pracemi zahájil diskusi o kmenových buňkách, nyní ji možná pomůže ukončit. - Autor: UW-Madison University Communications Více

Klonovaný zárodek makaka překvapil svět, vzápětí však byl zastíněn ještě důležitějším objevem, který naznačuje změnu kurzu: cesta k novým metodám léčby vůbec nemusí vést přes pokusy s embryi. Tvůrce ovce Dolly, britský vědec Ian Wilmut, už dokonce oznámil, že s výzkumem terapeutického klonování končí.

* Vytisknout článek

* Poslat článek e-mailem

* linkuj.cz

* vybrali.sme.sk

Články

Z rubriky

Související

Z rubriky

* Brežněvův duch nad Ruskem

* Pro lidstvo, pro vlast

V polovině listopadu obletěla svět zpráva o zajímavém úspěchu, který se podařil týmu vědců pod vedením amerického embryologa Shoukhrata Mitalipova. Členové týmu vytvořili klonovaný zárodek makaka a získali z něj embryonální kmenové buňky. Podařilo se jim to navzdory přesvědčení některých odborníků, že klonovat primáty je nemožné.

Terapeutickému klonování, metodě, s jejíž pomocí bychom v budoucnu mohli vytvářet náhradní tkáně a orgány „na míru“ konkrétnímu pacientovi, se tím otevřela nová perspektiva; co lze uskutečnit u makaka, by mohlo fungovat i u člověka.

Jenže hned vzápětí osud znovu zamíchal kartami a rozdal je poněkud jinak. Japonští a američtí vědci publikovali objev, který nastoluje otázku: budeme terapeutické klonování vůbec potřebovat?

Galerie hrůzy

Klonování primátů mělo nadějný start. V roce 1997 oznámil americký biolog Don Wolf, že se v jeho laboratoři narodily dva klony makaka rhesus. Mláďata Neti a Ditto ovšem přišla na svět jinou metodou než o rok dříve slavná ovce Dolly: narodila se ze zárodků, které vznikly klonováním buněk odebraných z opičích embryí, nikoliv z buněk dospělé opice. Zprvu se zdálo, že je to celkem podružný detail. Jen málokdo pochyboval o tom, že vytvoření opičího klonu „? la Dolly“ je otázkou blízké budoucnosti.

Následujících deset let však ukázalo, jak hluboký to byl omyl. Ani Donu Wolfovi, ani nikomu jinému se už nic podobného nepovedlo zopakovat, natož pak vytvořit klon z dospělých buněk. Následovníků měl přitom americký biolog bezpočet. Sám spolu s Mitalipovem zopakoval postup s různými typy opičích buněk asi 15 000krát. Marně.

Vysvětlení neúspěchu nabídl v roce 2003 americký biolog Gerald Schatten. Klonování začíná tím, že z vajíčka odstraníme genetickou informaci. Jenže u primátů dochází k tomu, že vajíčko spolu s ní zároveň připravíme o důležité bílkoviny, nutné pro zdárný vývoj zárodku. V buňkách vyvíjejícího se embrya pak vzniká mnoho chyb. Schatten tehdy upozorňoval, že v embryích nenašel ani jednu normální buňku. „Je to galerie genetické hrůzy,“ říkal.

Proč se však vědci vůbec pokoušejí primáty klonovat? Opice jsou nenahraditelné při výzkumu lidských infekčních chorob a také se na nich testují léky i vakcíny. Pokud je ovšem při pokusu každé zvíře jiné, bývají výsledky zkreslené. Potřebujeme pak více jedinců, abychom mohli s potřebnou jistotou rozhodnout, zda daný lék skutečně pomáhá, zda třeba nemá nežádoucí vedlejší účinky. Klony by tedy umožnily zredukovat počty opic používaných k pokusným účelům.

Druhým důvodem je právě terapeutické klonování. Představme si pacienta po infarktu: v jeho srdeční svalovině zeje „díra“, která se v tom lepším případě zahojí a zaroste vazivem. Srdce už však nikdy nedosáhne původní výkonnosti, bude se při práci přepínat a dále poškozovat. Bez transplantace srdce nemá pacient příliš dobré vyhlídky. Kdybychom ale z jeho těla odebrali třeba kožní buňku a nějak ji dokázali změnit v srdeční svalovinu, mohli bychom poškozené srdce vyspravit. S přijetím takové svaloviny by neměla imunitní obrana pacienta problém, tkáň by tvořily jeho vlastní buňky.

Problém je v tom, jak toho dosáhnout. Jednu cestu se pokusil vytyčit jihokorejský biolog Woo--Suk Hwang. Vytvářel klonovaná lidská embrya a snažil se z nich odebrat embryonální kmenové buňky – právě ty se totiž mohou měnit na různé tkáně lidského těla, a tedy slibují, že se stanou klíčem k převratným léčebným postupům. Nejen že bychom pomocí nich mohli „vyspravit“ poškozené srdce, pomáhaly by i při Parkinsonově chorobě, cukrovce, rozsáhlých popáleninách či komplikovaných zlomeninách.

Jenže Hwangovi se kýžené buňky z embrya odebrat nedařilo, a tak si výsledky jednoduše vymyslel (podrobnosti v článku Osudný omyl Pána klonů, Respekt č. 38/07). Když byl usvědčen z podvodu, zavládla mezi odborníky těžká deziluze. Všichni se znovu rozpomněli na problémy, které klonování primátů od samého počátku provázejí.

Klon se zatím nenarodil

Mitalipov s Wolfem se ale nevzdali. Když to nejde u lidí, proč dál nepracovat s opicemi? Cesta prošlapaná na opičím modelu by mohla časem slavit úspěch i u jiných primátů.

Shoukhrat Mitalipov nakonec ve svých laboratořích v Oregonském centru pro výzkum primátů uspěl. Pracoval s buňkami dospělých opic, přesto se mu z nich podařilo vytvořit klonované zárodky. Žádný sice po vložení do dělohy samice nevedl k narození živého makaka, embryonální kmenové buňky z nich však Mitalipov získal.

Proč se však nenarodil živý klon? Mohlo to být tím, že americký vědec nepracoval s dostatečně velkým množstvím klonovaných embryí; do těla samic jich vložil pouze 77 – a mezi nimi se zkrátka nemuselo najít „to pravé“; k narození Dolly bylo potřeba 277 embryí. Co když ale embryím makaků vytvořeným touto metodou (byla podstatně jemnější než dřívější postupy) stále něco chybí? „Galerii genetické hrůzy“ se možná nepodařilo úplně odstranit a skrytý defekt by se pak mohl podepsat i na kvalitě získaných kmenových buněk.

Příliš naděje do budoucna nedává ani skutečnost, že postup, který uspěl u makaka, selhává už u blízce příbuzného paviána. U člověka může být všechno ještě složitější.

Třeba jsou to ale zbytečné úvahy, možná se nakonec obejdeme bez pokusů s embryi. K převratným metodám léčby může vést jiná cesta, která se úskalím terapeutického klonování úplně vyhýbá.

Proměna kůže v srdce

Hned dva vědecké týmy zveřejnily nedávno výsledky pokusů, při kterých prošly lidské buňky úspěšně jakýmsi „rekvalifikačním kurzem“. Klonování odpadlo, vytvářet embrya vůbec nebylo třeba.

Japonský tým, jehož vedoucím je Shinya Yamanaka z Tokijské univerzity, použil jako výchozí surovinu kožní buňky šestatřicetileté ženy a buňky z kloubního mazu devětašedesátiletého muže. Vytvořil z nich jakési „falešné“ embryonální kmenové buňky, které pak Japonci dokázali v laboratoři „převychovat“ například na tepající buňky srdečního svalu.

Účinnost metody je zatím velmi nízká, což ovšem nijak zvlášť nevadí, protože kožních a jiných podobných buněk lze z lidského těla odebrat velké množství. Závažnější je jiný problém: jeden z použitých transkripčních faktorů (vysvětlení viz rámeček) může totiž rozpoutat v buňkách nádorové bujení. V praxi se proto postup vyvinutý japonskými vědci hned tak neprosadí.

Aspoň částečné řešení nabídl americký tým vedený Jamesem Thomsonem z University of Wisconsin v Madisonu, který pracoval s buňkami předkožky. Pro jejich „rekvalifikaci“ rovněž použil transkripční faktory, obešel se však bez toho, který může způsobovat rakovinu. To naznačuje, že receptur na správný rekvalifikační program existuje víc. Přesto stále ještě není vyhráno. Pro vnášení genů do buněk se používají geneticky upravené viry a hrozí, že virus poškodí vlastní dědičnou informaci buňky.

Pokud se však podaří tento problém vyřešit, mohla by v budoucnu probíhat léčba mnoha chorob podle následujícího scénáře: lékaři nám odeberou třeba buňky z ústní sliznice, ty v laboratoři promění na „falešné embryonální kmenové buňky“ a z nich nám vypěstují to, co zrovna budeme potřebovat – kost k vyspravení tříštivé zlomeniny, buňky Langerhansových ostrůvků slinivky pro léčbu cukrovky, srdeční svalovinu pro zacelení „díry“ po infarktu, neurony produkující dopamin, jenž zmírní projevy Parkinsonovy choroby.

Rekvalifikace buněk se stává hitem, který může v dohledné době terapeutické klonování zcela zastínit. Jedna z vedoucích osobností v oblasti klonování, britský biolog Ian Wilmut, který se proslavil jako „otec“ ovce Dolly, nedávno oznámil, že se začne intenzivně zabývat právě buněčnými rekvalifikacemi.

K oblibě rekvalifikací přispívá fakt, že „přeškolené“ buňky můžeme získat i bez toho, abychom zničili embryo. Zánik lidského zárodku, k němuž dochází, poté co z něj vytvoříme embryonální kmenové buňky, je pro některé kritiky nepřijatelný. Nic na tom nemění ani skutečnost, že hlavním smyslem těchto pokusů byla léčba a záchrana životů.

Autor je biolog.

Rekvalifikace buněk

Členové japonského týmu uvedli v buňkách odebraných z organismu dospělých lidí v činnost čtyři geny, jež kódují tzv. transkripční faktory. Ty zapínají celou škálu dalších genů, čímž mění vzhled i funkci buněk. Vzniká tak něco, co se nápadně podobá lidským embryonálním kmenovým buňkám. Klonování odpadá, stejně jako odebírání buněk z klonovaného embrya. Podobnou, a ještě nadějnější metodu vyvinuli i američtí vědci.

Brežněvův duch nad Ruskem

2.12.2007 14:35 – Civilizace – Jan Adamec

Bezpečnostní složky srostly s ruským státem dokonaleji, než to kdysi dokázala KGB

Hlavní je stabilita, jen ta ropa ať stoupá. (Brežněv v západním Německu v roce 1973) - Autor: Profimedia.cz/AFP Více

Éra Leonida Brežněva formálně skončila téměř přesně před čtvrtstoletím – někdejší první muž východního bloku zemřel 10. listopadu 1982. Stín tehdejších poměrů ovšem padá i na současné Rusko. Nikoli neprávem přirovnávají představitelé ruské opozice politické poměry ve své zemi k Sovětskému svazu právě v době Brežněvovy vlády. Nejde přitom jen o paralely ve vládní propagandě či kontrole médií. Styčné body lze nalézt hlavně v klíčových pilířích státní moci. Patří k nim vliv, jaký mají na chod státu příslušníci bezpečnostních složek, a také zdroj ekonomického bohatství, a tedy i politické moci. Tím byla a je ropa.

* Vytisknout článek

* Poslat článek e-mailem

* linkuj.cz

* vybrali.sme.sk

Články

Z rubriky

Související

Z rubriky

* Průlom v genetice

* Pro lidstvo, pro vlast

Generace pragmatiků

Leonid Iljič Brežněv se k moci dostal v roce 1964 po tichém převratu, jenž poslal do výslužby jeho dlouholetého patrona a rádce Nikitu Chruščova. S Brežněvem tak převzala moc první generace, která již vyrostla v sovětském režimu. Předseda vlády Alexej Kosygin, hlavní ideolog strany Michail Suslov nebo šéf parlamentu Nikolaj Podgornyj zahájili svoji kariéru během prvního pětiletého plánu na začátku třicátých let a do vysokých pozic vystoupali po mrtvolách svých kolegů, které Stalin nechal popravit během velkého teroru v letech 1936–1938. Nebyli to již zapálení revolucionáři idealisté, ale pragmatičtí technokrati, perfektní znalci mechanismů moci. Byli hrdí na úspěchy své země, její nezpochybnitelnou vojenskou sílu a zahraničněpolitickou moc.

Po svém nástupu se musel Brežněv vyrovnat s paradoxem, který mu zanechal jeho předchůdce: Chruščov chtěl budovat socialistickou společnost bez stalinských represí a permanentního strachu. Neuspěl – jeho kampaně v zemědělství a v průmyslu přinášely po počátečních úspěších spíše pokles produkce, plýtvání a vyčerpání zdrojů i lidí. Chruščov se navíc dopustil osudné chyby. Svými návrhy na pravidelnou rotaci stranických kádrů ohrozil sovětskou byrokracii, která mu pak v klíčových momentech bojů o moc odepřela poslušnost. Něco podobného Brežněv, sám kovaný aparátčík a byrokrat, nikdy neudělal. Naopak – do svého štítu si vetkl „stabilitu kádrů“. Zajistil nomenklatuře jistotu a prestiž a na oplátku získal její stálou podporu a loajalitu.

Stabilita kádrů měla však několik nevýhod. Ambiciózní, mladí a inteligentní lidé z nastupujících poválečných generací, kterým scházel revoluční étos i válečný sjednocující zážitek, nemohli kvůli zabarikádovaným aparátčíkům dostatečně rychle postupovat na kariérním žebříčku tak, jak to bylo možné například ve třicátých letech. Jedinou organizací, která ambice nových elit dokázala uspokojovat a která kladla důraz především na schopnosti, se stala KGB. Tato mocná organizace přebírala stále více pravomocí a funkcí. Zatímco se stranická nomenklatura uzavírala do sebe a její členové se soustředili spíše na materiální zajištění svého těžce nabytého statusu elity Sovětského svazu, KGB začínala duplikovat stranické a státní funkce a stala se jedinou efektivní a výkonnou složkou státu.

Toto prorůstání bezpečnostních složek do společnosti nebylo jednoduchým a přímočarým procesem a vlastně se naplno projevilo až na konci Brežněvovy éry. Když v roce 1953 zemřel Stalin, jeho nástupci se ze všeho nejdříve snažili podřídit si a plně kontrolovat tajnou policii. Nejprve zlikvidovali všemocného šéfa policie Lavrentije Beriju, na jeho místo pak začali dosazovat profesionály bez napojení na stranickou hierarchii. Oddělili tak stranické vedení od policejních struktur a získali pojistku, že je budou mít plně pod kontrolou.

Nepostradatelný Andropov

Během Brežněvovy éry však nastává pozvolný obrat. V roce 1967 se šéfem KGB stal do té doby rychle postupující stranický kádr Jurij Andropov. Zpočátku to ovšem pro něj byl spíš kariérní „stop-time“ – Brežněvova „odměna“ za přílišnou loajalitu k padlému vůdci Chruščovovi. Přičinlivý a inteligentní Andropov ale svůj prvotní handicap proměnil ve výhodu a postupně se jako šéf KGB propracovával do nejužšího vedení strany. Ambice nových elit dokázala uspokojit pouze KGB. Stala se jedinou efektivní organizací v SSSR.Na konci své vlády se Brežněv, tehdy už paralyzovaný nemocí, bez něj neobešel – a stejně nepostradatelným se Andropov učinil i pro KGB.

Pod Andropovovým vedením se KGB začala etablovat jako jediný obránce jednoty sovětského impéria a strážce marxisticko-leninského ideologického dědictví, které bylo nutno bránit tváří v tvář bující korupci, klientelismu a socialistické „privatizaci“ státu ze strany stranické nomenklatury.

Po Brežněvově smrti převzal Andropov funkci generálního tajemníka strany, nejdůležitější mocenskou pozici v zemi, a postavil se do čela „očistného“ proudu za návrat k původním hodnotám leninské ideologie. V tichosti odklidil zbytky rodinného klanu svého předchůdce a na něj napojené tzv. dněpropetrovské mafie, jejíž korupční praktiky dosahovaly i na sovětské poměry nestoudných rozměrů. Místo skutečného nového stylu vládnutí nicméně nabídl pouze metody KGB – vyžadování naprosté poslušnosti, šikanování, vynucování disciplíny.

Zároveň však Andropov bezděky učinil jeden z důležitých kroků umožňujících budoucí perestrojku: vyměnil pětinu všech oblastních a krajských tajemníků komunistické strany, pětinu všech ministrů a plnou třetinu vedoucích oddělení v ÚV KSSS. Podstatně tím ulehčil situaci Michailu Gorbačovovi, který nastoupil do funkce generálního tajemníka v roce 1985.

Inspirace v Brežněvových časech

Podobně jako KGB, zasahuje i nástupkyně této organizace, současná Federální bezpečnostní služba, do stále většího počtu funkcí státu – vstupuje do legislativního procesu, monitoruje nezávislé organizace, má vlastní ekonomický byznys. Podle Andreje Soldatova z on-line serveru Agentura.ru je v současné době FSB ve vztahu ke státu dokonce ještě silnější, než byla sovětská KGB. Zatímco za komunismu byla KGB „jen“ státem ve státě, nyní se jí podařilo s tímto státem takřka splynout. Z průzkumu uskutečněného v roce 2006 vyplývá, že až 78 procent předních politických činitelů – klíčových členů administrativy prezidenta Vladimira Putina a exekutivců na regionální nebo federální úrovni – bylo někdy během své kariéry napojeno na KGB nebo na její nástupnické organizace. Zkušenost z bezpečnostních složek Sovětského svazu se zdá být v současném Rusku nezbytnou propustkou k moci. Například okruh Putinových nejbližších spolupracovníků, kteří mají na chod země největší vliv – Igor Sečin, Viktor Ivanov, Nikolaj Patrušev nebo Sergej Ivanov –, se definuje jednak svým petrohradským původem, především ale kratší či delší profesionální zkušeností s bezpečnostními složkami.

Brežněvova éra skrývala velké rozpory – na jedné straně obrovská korupce, klientelismus a kulturní stagnace, na straně druhé společenská stabilita a potvrzení Sovětského svazu jako supervelmoci. Již svojí délkou (téměř 18 let) se dostala hluboko pod kůži sovětské společnosti a v mnoha ohledech tam přetrvává dodnes – ovšem spíše jako světlá vzpomínka na dobu, kdy SSSR (čti Rusko) byl mocným impériem a uznávaným partnerem Evropy i USA a kdy panovalo zdání pořádku. Je proto více než logické, že k současnému putinovskému Rusku, které se snaží o velmocenský návrat a budování silného státu schopného obstát v celosvětové konkurenci, se jako referenční rámec a inspirační zdroj hodí Brežněvova éra, nikoliv turbulentní časy Michaila Gorbačova či Borise Jelcina. Ty jsou spojovány s mocenským rozpadem, pauperizací středních vrstev a ideovou dezorientací. Navíc se Putin, podobně jako Brežněv, může ke svým ambiciózním cílům rozkročit s oporou mocného pomocníka – ropy.

SSSR jako kolonie

Sovětský režim byl během Brežněvovy éry na příjmech z exportu ropy a plynu doslova závislý. V letech 1960–1985 se podíl ropy na exportu zvýšil ze zhruba 20 na 50 procent, zatímco podíl technologických produktů klesl z 20 na 12 procent. Sovětský stát z ropných příjmů nakupoval nezbytné technologie a výrobky, ale také subvencoval své satelity ve východní Evropě a tišil tak sociální nepokoje hrozící svrhnout tamní režimy. Ropa byla také garantem sovětského přežití – za utržené valuty sovětští nákupčí pravidelně skupovali obilné přebytky po celém světě a zachraňovali tak chronicky nesoběstačné sovětské zemědělství.

Ropa se postupně stávala jednou z mála spojnic mezi sovětským režimem a světovou ekonomikou. Pohříchu tak přetvářela mocný Sovětský svaz v jakousi bohatou surovinovou kolonii rozvinutých zemí, což ovšem vytvářelo tlak na samu historicko-ideologickou podstatu režimu, který chtěl být alternativou kapitalistického zřízení. Brežněvovský „contrat social“ – jistota práce, garance nízkých cen, zdravotní péče a podobně – tak stál a padal se světovými cenami ropy. Fungoval, když po roce 1973 vylétly ceny nahoru, pomalu se hroutil během 80. let, kdy Saúdská Arábie začala pumpovat do oběhu stále větší objem ropy, a její cena tak zákonitě klesala. Podobné nebezpečí hrozí i putinovskému Rusku, které svůj ekonomický rozvoj, sociální stabilitu i zahraničněpolitickou expanzi financuje z nečekaně vysokých zisků za vývoz ropy a plynu.

V Rusku proběhly v neděli parlamentní volby, překvapení čekal jen málokdo. „Putinovci“ perfektně zvládli předvolební přípravu a ostatní politické hráče do boje buď vůbec nepustili, nebo se postarali o to, aby o nich nikdo nevěděl. Nad Ruskem 21. století tak stále bdí duchové komunismu, mezi nimiž Brežněvovi patří prominentní místo.

Autor je historik.

Pro lidstvo, pro vlast

2.12.2007 14:35 – Civilizace – Pavel Jungwirth

Žádná věda

- Autor: Pavel Reisenauer Více

Kouzlem nechtěného se má dlouho plánovaná návštěva v berlínském Ústavu Fritze Habera uskutečnila jen několik dní po letošním vyhlášení Nobelových cen. Cenu za chemii přitom získal bývalý ředitel tohoto ústavu Gerhard Ertl. Mohl jsem tak se svými berlínskými kolegy prožít euforii, kterou udělení ceny provázelo. A také pocítit, jak se slavný ústav definitivně vymanil ze stínů minulosti.

Ústav císaře Viléma pro fyzikální chemii a elektrochemii otevřel v luxusní berlínské čtvrti Dahlem v roce 1912 sám říšský panovník. Jeho prvním ředitelem se stal Fritz Haber, který několik let předtím vyvinul metodu, jak s pomocí katalyzátoru syntetizovat amoniak. Za tuto syntézu, která otevřela cestu výrobě umělých hnojiv a způsobila tak revoluci v zemědělství, dostal v roce 1918 Nobelovu cenu.

* Vytisknout článek

* Poslat článek e-mailem

* linkuj.cz

* vybrali.sme.sk

Články

Z rubriky

Související

Z rubriky

* Průlom v genetice

* Brežněvův duch nad Ruskem

Fritz Haber ale málem nemohl do Švédska na předání ceny odjet, neboť se po první světové válce krátce ocitl na seznamu hledaných válečných zločinců a musel se ukrývat ve Švýcarsku. Prokletím se mu stalo jeho krédo „V míru pro lidstvo, za války pro vlast“, v rámci něhož vedl německý výzkum chemických zbraní. V roce 1915 se přímo účastnil jejich nasazení na frontě u belgického města Yprés, po kterém na bojišti zůstaly tisíce mrtvých. Za tento „úspěch“ jej císař povýšil; Haberova žena Klára, která jako chemik přesně věděla, čím se manžel zabývá, však několik dní poté spáchala sebevraždu.

Ironií osudu byl věrný Němec Fritz Haber kvůli svému židovskému původu postižen v roce 1933, po převzetí moci nacisty, čistkou z rasových důvodů. Z ústavu tehdy musela odejít řada skvělých chemiků; Haber sám rezignoval na pozici ředitele a o rok později zemřel v exilu. Úpadek ústavu pak dovršila druhá světová válka. Po ní kdysi slavná instituce, nově přejmenovaná na Ústav Fritze Habera, vstala z popela pod vedením Maxe von Laue, dalšího nositele Nobelovy ceny a jediného člena Pruské akademie věd, který se před nacisty odvážil otevřeně zastat Alberta Einsteina.

Letošní Nobelova cena byla Gerhardu Ertlovi udělena mimo jiné za vysvětlení mechanismu Haberovy syntézy amoniaku. Kruh se tak uzavírá a berlínský ústav v současnosti navazuje na nejlepší část své tradice, vyjádřenou v první polovině kréda jeho zakladatele.

Autor je chemik.

Minulý týden

2.12.2007 14:35 – Minulý týden – Ivan Lamper

- Autor: Pavel Reisenauer Více

Ropa spadla na 95 dolarů za barel. Průměrný plat vzrostl o 1500 korun a ekonomové zveřejnili varování, že současný rekordní růst mezd brzy skončí. Zbrojařům z Omnipolu vzrostly tržby. Myslíš tím sebe, příteli předsedo, který jsi nám na krajském výboru vyhrožoval likvidací, myslíš tím sebe? Já někdy ozbrojený opravdu chodím, protože mám z tebe strach, příteli předsedo, prohlásil šéf chomutovské buňky ČSSD Roman Houska na uzavřeném jednání severočeských krajských bossů strany s předsedou Jiřím Paroubkem, poté co Paroubek prohlásil: „V tomto kraji se používají praktiky zastrašování a vyhrožování a jeden z členů krajského výboru prý chodí dokonce ozbrojen“; záznam ze schůzky sociálnědemokratických špiček českého severu přinesla MF DNES. Agentury oznámily, že Magdalena Kožená příští rok zazpívá v rodném Brně. Úřady oznámily, že od příštího roku zdraží elektřina, plyn a teplo. Vedení české policie potvrdilo svůj záměr nakoupit zdejším strážcům zákona do výbavy elektrické paralyzéry navzdory tomu, že při jejich použití během posledního týdne zahynuli tři lidé a že podle nálezu komise OSN „slouží k mučení“. Nějakou záhadnou radost, potěšení z místa, kde se nacházíte, a také nevázaný přístup k sexu, umění dát špatným a banálním věcem nějaký další rozměr. Vychutnávání okamžiků a radost ze života, odpověděl polský novinář a autor knihy reportáží o Česku Gottland Mariusz Szczygiel na otázku Lidových novin – „Co si podle vás lidé ve spojené Evropě budou spojovat se značkou Česko?“. Dva čeští lyžaři brutálně zbili a vážně přitom zranili třetího českého lyžaře, který je hlasitě kritizoval za předbíhání ve frontě na vlek u Božího Daru. V hlasovacím souboji pacientů o titul Nejlaskavější nemocnice roku 2007 zvítězil špitál v Městci Králové. Novým ministrem školství za stranu zelených se po odvolané Daně Kuchtové stal Ondřej Liška. Bezpečnostní informační služba zjistila, že „některé významné státní podniky loni v souvislosti se svou chystanou privatizací záměrně zkreslovaly své hospodářské výsledky; jako příklad machinací BIS přitom jmenovala České aerolinie, Letiště Praha, ČEZ a Čepro – všechny jmenované firmy ihned informace tajné služby označily za „nařčení“ a „rozhořčeně je odmítly“. Je to pokus pošpinit náš boj. Většina z nás dotuje činnost našeho sdružení z vlastní kapsy, komentoval šéf spolku bojujícího proti plánu postavit na českém území americkou radarovou základnu Jan Tamáš zprávu Vojenského zpravodajství, které uvedlo, že Tamášovo hnutí Ne základnám možná financuje Rusko. Papež oznámil, že vzhledem k protestům čínských komunistů ruší své setkání s dalajlamou, plánované na 13. prosince. Mrazem a sněhem se definitivně prosadila zima. Ochránci přírody vyzvali obyvatelstvo, aby nezapomnělo naplnit krmítka pro ptáčky zpěváčky. Ve věku 91 zemřel v Praze docent Jaroslav Skála, vynálezce záchytek. V Rusku začali vyrábět Škody Octavie. Odvolací soud zrušil jarní rozsudek, kterým pražská soudkyně Silvie Slepičková poslala bývalého ministra informatiky Vladimíra Mlynáře za údajný podvod ve funkci na pět a půl roku do vězení, a rozhodl, že ministr je naopak zcela nevinen. Nejde pouze o propojení zločinu a státní správy, o bezprecedentní manipulace s orgány činnými v trestním řízení, ovlivňování výběrových řízení, rozdělování dotací – jde i o masivní korupci novinářů a účelové zneužívání médií, popsal na kongresu ODS společenskou situaci Česka ve druhém roce své vlády premiér a předseda občanských demokratů Mirek Topolánek; po svém projevu pak odmítl žádosti spolustraníků i představitelů zdejších médií, aby svá slova o „masivní korupci“ doplnil důkazy. Statistikové spočítali, že čeští občané letos utratili miliardu korun za herní konzole a videohry. Čtyřmi přesně mířenými výstřely zblízka zavraždil neznámý pachatel v Praze řidiče vozícího šéfa Sazky Aleše Hušáka. Na zdejší finanční scénu vstoupila mBank. Los pro mistrovství světa přisoudil českým fotbalistům Slovensko, Polsko, Slovinsko a Severní Irsko, a zdejší novináři jej za to nazvali „šťastným“. Po pětileté opravě v Českých Budějovicích znovu otevřeli Masné krámy.