Leden 2008

Jsem zkrátka Sudeťák. Dvanáct dopisů Jendovi

Rudolf Schnittner

Otiskujeme se svolením autora na pokračování knihu Rudolfa Schnittnera Jsem zkrátka Sudeťák. Dvanáct dopisů Jendovi, které vydalo Nakladatelství H & H Vyšehradská, s. r. o., 2006, stran 192, 169 Kč, ISBN 80-7319-045-1

11

Jendo,

byl Edvard Beneš velikým státníkem nebo zločincem? Není mým zájmem a vůbec ne mým úkolem na tuto otázku odpovídat. Dovol mi několik připomínek. Názor si vytvoř sám. Masaryk, který byl beze sporu velikým státníkem, tvrdil a víckrát opakoval, že pro ČSR je velmi důležitý „aspekt českých Němců", mimo jiné i z hospodářských důvodů, protože Němci osídlené pohraničí je důležitá průmyslová zóna. Jeho kniha Světová revoluce z roku 1925 je i dnes v mnohém aktuální. Že měl pravdu, ukázalo se i po dlouhých letech. Sudetští Němci se po mnoho let (naposledy v roce 1937), podíleli jedenašedesáti procenty svých daní na celkovém příjmu státu. Je zajímavé, že jedna třetina obyvatelstva republiky vytvářela asi dvě třetiny příjmu. To musel Beneš vědět. Nemohl však vědět, jak se vyvine Evropa po druhé světové válce. Ale to dá přece rozum, že nejpočetnější národ v Evropě (kromě Ruska ovšem), tedy asi 80 milionů lidí, bude zase v budoucnosti hrát jednu z nejdůležitějších rolí, ať už by to trvalo dvacet, třicet nebo třeba i padesát let. Vždy bude největším sousedem České republiky. Musel přece počítat s tím, že ta etnická čistka po roce 1945 bude pro budoucnost českého národa obrovskou zátěží. Že se tak nestalo, není zásluhou české politiky, ta pro to učinila za uplynulých padesát let pramálo. Spíše se snažila situaci zbytečně komplikovat. Německu se povedlo celkem rychle sudetské Němce integrovat a ti si teď dělají morální, nikoli právní nároky na bývalou vlast. Integraci sudetských Němců do německé demokratické společnosti jako nesporně pozitivní aspekt Beneš rozhodně předvídat nemohl, nebral ho tudíž v úvahu a pochybuji, že mu na tom nějak záleželo. To je ovšem nesporná podmínka a základ uspokojivého soužití našich dvou národů.

Tyto dva příklady (mohl bych jich jmenovat mnohem víc) neukazují profil Edvarda Beneše jako velkého státníka.

V Bad Schandau, malebném městečku na břehu Labe hned za českými hranicemi, místní farář vytahoval po květnových událostech roku 1945 v Čechách mrtvoly z Labe. Mezi nimi také ženu s dítětem přibité hřebíky na staré dveře. Tady bych měl vlastně přestat psát.

V důsledku etnické čistky, která prý byla potrestáním kolektivní viny, přišlo o život celkem 250 tisíc lidí. To je zhruba desetinásobek počtu, za který se musí zodpovídat Milošević v Haagu. Určitě značná část z těch 250 tisíc zemřela vysílením, na nemoci bez lékařské pomoci, celé rodiny spáchaly sebevraždu. Ale také velká část zemřela v pracovních táborech, byla zabita vojáky československé armády, ale i na různé epidemie. (Mám, Jedno, skoro dojem, že píši o gestapácích.)

Co to má společného s Benešem? Po návratu z exilu do ČSR pronesl: „Je nutné sudetské Němce vylikvidovat." Zločiny se v Sudetech šířily z moci úřední. Jan Smetana napsal knihu Rumburk, město v českém Nizozemí. Na straně 133 píše: „Po vystřídání revolučního národního výboru správními komisemi, složenými již z větší části z dosídlenců, došlo k zásadní proměně vztahů mezi nimi a místními německými antifašisty. Jejich názory vyjádřila stížnost místní skupiny KSČ, která vydala prohlášení, jehož opis 3. července 1945 pořídil okresní četnický velitel. Podepsali ji Rudolf Müller, Karl Kaute, Jan Ströbel, Josef Wenderlich, Otto Grünwald a Flanz Glathe z Rumburku, Dolních Křečan a Horního Jindřichova. Její adresát není znám, nebyla jím však OSK, která jej dostala k dispozici až 2. listopadu 1945. Byla však formována jako memorandum, nadepsané Proč sudetoněmecké obyvatelstvo žádá Rudou armádu o pomoc. Konstatuje se v něm, že ,Češi, kteří v tomto území převzali moc, řádí zde skutečně jako hnědé bestie, v některých případech ještě hůře.´"

To nebyly výstřelky jednotlivců. To byly akce československých správních orgánů a zodpovědný byl Beneš, který veškeré zločiny amnestoval. Ne Hitler je vinen, že Češi přišli pod sovětskou moc. Beneš vás prodal. Nejdříve musel přesvědčit Gottwalda a potom Molotova. V roce 1943 slíbil, že když Sověti pomohou vyhnat sudetské Němce, bude jejich majetek základem socializace Československa. Přislíbil socializaci velkoburžoazie. Samozřejmě to muselo mít úřední formu. Nazývá se to Dekret presidenta republiky č. 12/1945 Sb. o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa. Mohl bys říci, že to bylo v těch dávných letech 1945 a 1946. Správně, ale nespravedlnost zůstává stále nespravedlností.

Píšeme teď Anno Domini 2003. Už nejsou žádní němečtí císaři, žádní Habsburkové, žádní židé, žádní nacisté, žádní komunisté, žádní... Nikdo vám už nevládne, jen vy sami. Kolem 70% Čechů považuje poválečný odsun sudetských Němců z Československa za správný (možná s výhradami: žádné mrtvé, prosím, atd.) Existuje však, Jendo, humánní vyhnání?

Národu se nedivím, ten by si konečně zasloužil mít politiky, historiky, vědce evropského smýšlení.

Jak je asi dvěma stům českých poslanců, opakuji poslanců, když se ráno při vstávání podívají do zrcadla a vidí svůj obličej? Možná, že je jim mnohem hůř než v tom bezejmenném dvousethlavém houfu. Poučení by mohli najít u Tomáše G. Masaryka, který řekl: „Láska ke svému národu nevyžaduje nelásku k národu jinému."

Od doby, Jendo, kdy je Masaryk vyřkl, uplynulo už skoro sto let a tato věta je pro Evropu úplnou samozřejmostí, protože se postupně za tu dobu stmelila v jedno kulturně-civilizační prostředí. Mám tím ovšem na mysli Evropu se skutečně velkým „civilizovaným" E.

Po tom Benešovi jsou pojmenovány ulice, náměstí, parky... A pro mne je hrozné pomyšlení, že i po roce 1989 (tedy v demokratickém systému) byl po něm pojmenován i most v Ústí nad Labem, právě ten, kde se odehrál známý masakr. Most byl z obou stran uzavřen a lidi z něj naházeni do vody. Armáda tam používala lidí jako terčů na střelnici. Proč to píši? Takových věcí se odehrálo přece víc. Pokaždé, když jedu okolo toho mostu (tak třikrát za rok), píchne mě u srdce. Zajímavé je, že ne proto, co se odehrálo v roce 1945, i když to bylo hrozné. Mě bolí to, že na oslavu masakru ti dnešní noví Ústečané tento most pojmenovali Benešovým jménem – jsou tak hloupí a nevědomí nebo, nebo...? Jendo, to je dnešní realita – ta přítomná. A vy chcete do Evropské unie? To je ten národ, s kterým jsem žil, i když nechtěně? Vždyť z toho jde strach.

Před dvěma roky na Sicílii jsme asi čtyři týdny téměř každou noc diskutovali o česko-německé otázce. Někdy klidně, převážně vášnivě – a k tomu pomáhalo i dobré víno, zejména když litr stál jenom dvě marky. Dnes, s odstupem doby, mohu říci, že jsem na tobě chtěl něco, cos mi při nejlepší vůli nemohl splnit. Za to se ti omlouvám. Tobě jsou, ostatně jako většině Čechů, německo-české vztahy jasné. Ty jsi mi také vícekrát potvrdil, že proti Němcům nic nemáš, jezdíš hrát do

Rodinu, máš tam přátele, máš přátele v bývalé NDR, kteří k vám každoročně jezdí na dovolenou. To je všechno hezké, ale není to trochu málo? Neklouže to tak trochu jen po povrchu? Intenzivní přemýšlení o sudetských Němcích a jejich osudech tyto povrchní úvahy kazí. Raději na ně nemyslet? Nejlepší by bylo vůbec se s nimi nebavit? Konečně jsou teď přece nedílnou součástí obyvatelstva Spolkové republiky Německo, tak se s nimi /zvlášť a speciálně/ bavit nemusíme. Navíc už uběhlo přes padesát let. A že to kdysi byla třetina obyvatel českých zemí? A co má být?

V roce 1991 nabídl mluvčí sudetských Němců Franz Neubauer předsedovi české vlády Petru Pithartovi hospodářskou spolupráci a pomoc při budování demokracie v této důležité fázi postkomunistického vývoje v ČSR. Pithart odmítl a řekl, že bude jednat pouze na úrovni Praha – Bonn. Dobře, dříve než něco pozitivního mohlo začít, už to skončilo. Sudetští Němci chtěli a mohli být důležitým spojencem pro váš další vývoj. Pan premiér Pithart tehdy neměl (a patrně ani dnes nemá) nic proti Němcům, nebo snad ano? Nebo je to pod jeho úroveň s námi mluvit? Anebo pod tvou?

Když jsi byl v roce 1990 u mne na dovolené ve Švýcarsku, opravdu jsem od tebe nečekal politicky, hospodářsky a nebo historicky vytříbený postoj, a to se týkalo i tvého postoje k sudetským Němcům. Protože jsi znal velmi dobře můj postoj k otázkám spravedlnosti, humanismu a k základům lidských práv, očekával jsem, že se po deseti letech od našeho setkání na Sicílii aspoň v zásadních myšlenkách shodneme. Ted' už zase utekly dva roky a mimo to, že necháváš pravidelně svou partnerku napsat pohled k svátku, k narozeninám, k Vánocům (a také se na něj podepíšeš, abych ti nekřivdil), toho, co bych od tebe jako od přítele očekával (např. „Rudi, koupil jsem ti knížku, v češtině je teď spousta literatury k otázce vztahu Němců a Čechů."), toho jsem se bohužel nedočkal.

Jendo, mne celkem ani nezajímá, jak na to všecko dnes český národ pohlíží. To se pro mne radikálně změnilo po mém útěku v roce 1965. Pro mne už je podstatné jen to, jak reagují moji přátelé v Čechách na ty podivné výmysly svých předních politiků. Jestli Česká republika vstoupí do Evropské unie nebo ne (Němce to bude stát značné výdaje za minimální zisk) a to vše ještě s opovržením nepoučených hlupáků, to pro mne není natolik důležité, abych o tom vůbec psal. Ale je to asi taková situace, jako kdybys dirigoval orchestr a hlediště by bylo prázdné – asi by jsi řekl, že musíš najít někde jiné posluchače, kteří by si toho vážili.

Svůj domov mám zde. Je to současně má vlast? Kde je má vlast? Neumím to přesně definovat. Co mě to táhne do Čech? Těch pár známých, které spočítám na prstech, u nichž mám pocit, že nás cosi spojuje, nehledě na profesi, národnost, příjem atd. a se kterými máme stejný duševní pohled na podstatné věci. Jendo, jak tě mám rád, není náhodou, že jsem tě po těch zbytečných diskusích už nevyhledával.

Po pětapadesáti letech soustavného masivního vymývání mozků (někteří dnešní čeští politikové v tom zdárně pokračují) je převážná část českých občanů přesvědčena, že vyhnání neboli odsun sudetských Němců z území Československa po druhé světové válce byl uskutečněn na základě usnesení Postupimské konference. Prý pro zachování míru v Evropě. To za prvé.

Druhým základním argumentem je: Nejdřív (po Mnichovu v roce 1938) byli vyhnáni Češi z pohraničí vámi a potom zkrátka přišla řada na vás – my jsme vám to jenom oplatili.

K této problematice vyšlo hodně materiálů v Anglii, v USA a také v Německu. Já, Jendo, používám argumentaci českého historika Milana Churaně z jeho knihy Postupim a Československo. Knihu si můžeš koupit, jestli tě to zajímá. Vystihuje část našich zoufalých debat na Sicílii a odpověď na některé naše otázky.

Vyhnání československých občanů v roce 1938 ze Sudet. V československo-německé smlouvě o dobrém sousedství a přátelské spolupráci ze 27. února 1992 se mluví o obětech násilného panství, války a vyhnání. Důvodová zpráva ministerstva zahraničí Federálnímu shromáždění ČSFR vysvětlila, že pojem vyhnání zahrnuje oběti násilností při vysídlování Němců v období do Postupimské dohody, ale také vyhnání československých občanů z československého pohraničí, které po mnichovské dohodě obsadilo Německo. Ministerstvo nesdělilo, zda má na mysli vyhnání všech československých občanů, nebo jen jejich určitého počtu. Ale již od roku 1990 se různí veřejní činitelé, tisk a instituce vyjadřovaly konkrétněji:

ministr Jiří Dienstbier, 1990 – 500 tisíc

Svobodné slovo, 1992 – 836 tisíc

historik Jan Křen, 1992 – 200 až 300 tisíc

spisovatel Pavel Kohout, 1993 – několik set tisíc

Ústavní soud, 1995 – 500 tisíc.

Na takových chatrných základech spočívá politika. Kolik vůbec žilo Čechů a Slováků v pohraničí? Podle sčítání lidu v roce 1910 to bylo 225 tisíc obyvatel. Sčítání lidu v roce 1921 nepodává informace o národnostním složení. Sčítání z roku 1930 udává 743 tisíc obyvatel „československé národnosti".

Porovnáme-li uvedená čísla, vidíme, že od vzniku Československa počet Čechů a Slováků v českém a moravském pohraničí značně vzrostl. Velkou část tohoto přírůstku tvořili zaměstnanci státní a veřejné správy a jejich rodinní příslušníci. Když pak po Mnichovu přestal v odtrženém pohraničí existovat československý státní aparát, byli jeho zaměstnanci povoláni zpět do vnitrozemí. Dovede si někdo představit, že by se český důstojník mohl stát důstojníkem wermachtu? A totéž platí pro politickou správu, policii, soudnictví, státní podniky a instituce atd. Naopak většina zemědělců, horníků, dělníků, řemeslníků a drobných podnikatelů všeho druhu v pohraničí zůstala. Ještě v komunistickém režimu se tím zabýval J. Bartoš. Podle jeho závěrů učiněných na základě úředních statistik a archivních pramenů bylo z pohraničí kolem „Mnichova" odvoláno nebo uprchlo 116-122 tisíc Čechoslováků, 12-13 tisíc Němců a 15-23 tisíc Židů. Čechů pak v pohraničí zůstalo přes 500 tisíc.

V prvních dnech po mnichovské dohodě došlo sice někde k pronásledování některých Čechů fanatickými henleinovci, ale to brzy ustalo. Na rozdíl od toho, co se dělo s Němci po květnu 1945, nebyli českoslovenští vojáci upalováni zaživa a těhotné Češky nebyly masakrovány. A především nacistická říše nevydala dekret, který by Čechoslováky k odchodu do vnitrozemí nutil.

Milý Jendo, ten argument: „my jsme byli vyhnáni, teď zas vyženeme my vás", se jeví jako slabý, přesto to tvrdí i 190 českých historiků. Ale je to fikce, protože český lid by se možná cítil pokořený a uražený, když by pro vyhnání v roce 1945 nebylo patřičné odůvodnění.

Zbývá další argument: Postupim. Příslušný dekret prezidenta republiky byl připravován od roku 1942 a rozhodně se tedy nemohl odvolávat na Postupimskou konferenci. Češi a Slováci se rozhodli už za druhé světové války vytvořit etnicky čistý národní stát. To bylo jejich vlastní rozhodnutí, nikdo je k němu nemohl nutit a nikdo to také nedělal. Postupimský mýtus, svalující odpovědnost za vlastní rozhodnutí na druhé, je mýtem mimořádně škodlivým, neboť znemožňuje pochopit celkový vývoj Československa po druhé světové válce.

Postupimské uznání bylo v bodě o vyhnání Němců prací prezidenta republiky. Uznání se v žádném případě nedá interpretovat jako rozhodnutí nebo usnesení. Kdyby československá vláda nechtěla, rozhodně nemusela toto uznání postupimské konference realizovat. Ona ovšem vroucně chtěla a na cokoliv souhlasného netrpělivě čekala. Mimochodem, Jendo, o majetku „transferovaných" se ostatně ve zmiňovaném článku vůbec nemluví.

Uznání o transferu německého obyvatelstva z Československa bylo podepsáno 2. srpna 1945 v půl jedné ráno. Bylo dohodnuto, že bude oznámeno Francii.

Jaká je tedy skutečnost? V Postupimi šéfové tří vlád z různých důvodů řekli: Uznáváme, že musíme ustoupit vašemu naléhání, ale zatím nic nepodnikejte. Co se dělo, Jendo, víš. Vyhánění začalo už v květnu a po tom postupimském uznání pokračovalo, a to bez majetku. Ani snubní prstýnky si ti lidé s sebou nesměli vzít.

Dnes jde mnoha autorům o to, aby slovo „vyhnání" úplně vymýtili z českých myslí a ukolébali je příjemnou představou, že Češi takové ošklivé věci vůbec nedělali. Pak totiž nebudou zbytečně pátrat po tom, co se v Československu po druhé světové válce vlastně dělo a k čemu to vedlo – a budou se snažit zcela svalit odpovědnost na účastníky Postupimské konference. Takto se to odehrálo, Jendo. Ty ses mě na Sicílii ptal, jestli se za to máš omluvit. Omluvit? Vždyť ty jsi nic neviděl, ty nemůžeš za činy Benešovy a já nemohu za činy Hitlerovy. Oba se můžeme tak nanejvýš stydět za to, co každý z nich napáchal, a postarat se o to, aby se takové charaktery už nikdy nedostaly k moci.

Své šedesáté narozeniny jsem oslavoval v malém kruhu v zámečku Cäcilienhof v Postupimi. Tam bylo to osudné uznání 2. srpna 1945 v půl druhé v noci podepsáno. Ve stejnou chvíli jsem nechal otevřít láhev šampaňského a vzpomněl jsem na ty tři starce a na hlavního činitele Beneše, který rozhodl o mém národě, aby se vytratil „z mapy" a byl rozeset všude možně. Útěchou mi při tom bylo, že jsou ti signatáři už mrtví. Mám aspoň jistotu, že jejich „činnost" už nemůže pokračovat.

V české škole jsem se učil, že po eventuálním vítězství nacistického Německa bude český národ odsunut na Východ. Jsem rád, že k tornu nedošlo, to byste totiž zažili to, co sudetští Němci. A to bylo hrozné.

(pokračování)