Leden 2008

Rakouští obrněnci v českých zákopech

Jaroslav Spurný

Ten poučný příběh o české schopnosti bojovat začal zdvořilou žádostí: před čtyřmi lety nás spojenci z NATO oslovili s výzvou, abychom vybavili svou armádu minimálně dvaceti moderními obrněnými transportéry pro zahraniční mise

Ten poučný příběh o české schopnosti bojovat začal zdvořilou žádostí: před čtyřmi lety nás spojenci z NATO oslovili s výzvou, abychom vybavili svou armádu minimálně dvaceti moderními obrněnými transportéry pro zahraniční mise. Rozběhla se akce, která končí v těchto dnech. Bez obrněnců, ale s více než stomilionovou ztrátou za opakované soutěže, jejichž vítěz nikdy nedokázal dodat včas jediný kus. Teď tedy vládě došla trpělivost a rozhodla se smlouvu na nákup dvou set strojů od rakousko-americké firmy Steyr zrušit. Takže navíc k tomu všemu teď visí nad Českem hrozba arbitráže, ve které může odmítnutý výrobce vysoudit mnohamiliardové odškodné. Otázek je mnoho. Od finanční „To opravdu budeme nevinně platit?“ přes vzteklé „Kdo za to může?“ až po občanskou úvahu – zda vlastně bez těch „nutně potřebných“ stovek obrněnců není v nebezpečí česká společnost či její vojáci na misích. Poučný příběh jde do finále.

Pozdrav z divokých let

„Podle našich právních studií by nemělo k mezinárodní arbitráži dojít,“ říká na hrozbu odškodného pro odmítnutý Steyr náměstek ministerstva obrany Radek Šmerda. Arbitráž prý není možná, protože vládou vypovězená smlouva není mezinárodní.

Jiní lidé v kuloárech ministerstva možnost mezinárodní žaloby připouštějí. Podle zákona z roku 1993 nemůže česká armáda či ministerstvo obrany obchodovat se zahraničními partnery bez českého prostředníka. Mimochodem tento zákon slovně kritizovala řada minulých ministrů obrany i poslanci – jde o normu ze slavných „divokých let privatizace“, kde se provizemi pro prostředníky dají zamaskovat úplatky politikům a obchod se také provizemi prodražuje – ale dodnes nikdo nenavrhl ve sněmovně jeho zrušení. Vlastník zbrojovky Steyr, americká společnost General Dynamics, si proto zřídil v Česku dceřinou firmu jménem Defendia, se kterou armáda uzavřela smlouvu o koupi transportérů. Vyvléci se z nákupu nepotřebných obrněnců za miliardy je hezká věc. Ale my potřebujeme vědět, jak se to vůbec mohlo stát. Jde samozřejmě jen o formální úlitbu liteře zákona, transportéry prodá české armádě tak jako tak výrobce, pouze se vše přeúčtuje na „českou“ Defendii. „V tomto případě si může firma stěžovat u mezinárodní arbitráže, protože může jít o poškození zahraničních investic,“ tvrdí místní právní odborníci. Ale i když si Defendia a její američtí majitelé budou stěžovat „jen“ u českých úřadů, i tak hrozí státu zásadní finanční sankce. „Nepředbíhejme,“ říká k tomu mluvčí ministerstva obrany Andrej Čírtek, „mezi oběma stranami stále probíhají jednání.“

Arbitráž tedy zatím není jasná. Jiné věci však ano. Třeba to, že ve významné vojenské misi v Kosovu používá naše jednotka prastaré stroje z komunistické éry, které podle odborníků „fungují pouze silou vůle“. A v Afghánistánu, kde angažmá našich vojáků vlastně vedlo k oné čtyři roky staré výzvě NATO na nákup obrněnců, používají české jednotky podle mluvčího Čírtka automobily Land Rover; příští rok půjčí americká armáda svým českým kolegům dvacítku svých strojů Humvee a pražské ministerstvo obrany nakoupí několik lehkých obrněných vozidel, dohromady za 235 milionů korun. Osmikoloví obrněnci firmy Steyr, kteří kdysi vyhráli tu nyní pracně rušenou soutěž, se podle vojenských odborníků do afghánského terénu absolutně nehodí. I Američané a Britové tam používají lehké obrněné „čtyřkolky“.

Tak co se tady děje? Copak armádní experti a vyhodnocovatelé soutěží neznají to, co se po pár otázkách dozví každý laik? Jak mohl zvítězit stroj, který vůbec nevyhovoval účelu, pro který soutěž na obrněnce vznikla? „Nešlo samozřejmě jen o mírové mise, armáda potřebuje moderní obrněnce, ale podle mého názoru byl záměr nakoupit osmikolky od počátku mylný nebo spíše velikášský. I jejich počet, armáda dostala volné ruce a příslib velkých peněz, a tak vymyslela velkorysý a zbytečný projekt,“ říká šéf sněmovního bezpečnostního výboru Jan Vidím. Šéf Asociace obranného průmyslu ČR, která hájí zájmy českých zbrojařů, Jiří Hynek to vidí trochu jinak. „Armáda funguje podle politického zadání,“ říká, „a politici jí dodnes neřekli, co po ní v dlouhodobém horizontu vlastně chtějí. Takže vojáci se v tom pak motají a nejsou schopni zareagovat na změny v politickostrategických plánech včas. Kde není jasné zadání, vzniknou dohady vždy.“

Jak Karel Kühnl musel

Kde se tedy stala chyba a kdo za ni může? „Že transportéry potřebujeme, je evidentní. To, že jejich skladba a počet může být jiný, věděli podle mě i ti, kdo to schvalovali před námi,“ říká premiér Mirek Topolánek. Naznačuje tak diletantství či zkorumpovanost těch, kteří o obchodu dříve rozhodli. Je ale nutné být opatrný, jde hlavně o Topolánkovy politické odpůrce ze sociální demokracie, i když smlouvu nakonec za Česko podepsal loni v červnu tehdejší ministr obrany Karel Kühnl z Unie svobody.

„Proběhlo výběrové řízení, ve kterém hlídala každý právní krok renomovaná auditorská firma PricewaterhouseCoopers. Počty a druhy strojů navrhli vojáci. Smlouvu jsem musel podepsat, protože po volbách končila vláda, a kdybych to neudělal, muselo by proběhnout celé výběrové řízení znovu a armáda by neviděla nové transportéry několik dalších let,“ tvrdí Karel Kühnl, velvyslanec v Chorvatsku.

Šéfem poslaneckého výboru pro obranu a bezpečnost, který nákup loni na jaře projednával, byl tehdy opoziční delegát Jan Vidím (ODS). „Výbor měl tehdy pochybnosti jak o počtu transportérů, tak i o tom, proč nakupujeme osmikolky, už tehdy jsme navrhovali lehčí stroje, skoro celý výbor, včetně sociálních demokratů,“ vzpomíná poslanec. „Naše výhrady tehdy armáda ani vláda nepřijaly. Vojáci nám tehdy své rozhodnutí vysvětlovali, už si jejich argumenty nepamatuju a jednání bylo tajné, takže to nenajdete ani v zápisu, ale vojáci vás budou klidně přesvědčovat i o tom, že potřebujeme jadernou bombu, když jim to někdo nakáže.“ A to je právě klíčové. Kdo jim to nakázal? Kdo vymyslel, že budeme nakupovat právě těžké stroje a zrovna takový počet?

Pořízením transportérů a soutěží o nákup se postupně zabývaly tři vlády: Vladimíra Špidly, Stanislava Grosse a Jiřího Paroubka. Také tři ministři obrany. Všichni se už dříve vyjádřili, že respektovali odborné plány vojáků, že jediným zadáním pro vojáky byla modernizace vojenského parku v závislosti na nové vojenské koncepci a technické parametry a počty transportérů byly na generálech. Celou dobu schvalování soutěže a nákupu stál v čele generálního štábu Pavel Štefka. Ten byl nedávno jmenován velvyslancem v Uzbekistánu, ale misi ještě nenastoupil a nedá se sehnat. „Byl jsem tehdy u toho,“ vzpomíná mluvčí ministerstva Čírtek. „Projekt nákupu transportérů začal vznikat už v roce 2002. Armáda tehdy celkem rozumně navrhovala i kvůli logistickému zabezpečení, že všechny typy by měly mít jednotný podvozek, a jako nejvhodnější jim vyšla osmikolka. Pak přišly útoky na Afghánistán a Irák a časem se ukázalo, že na tyto mise jsou vhodnější lehčí stroje, ale to už byla naše soutěž plně rozběhlá,“ vysvětluje Čírtek. Proč ji nikdo nezrušil? „To nevím,“ říká Čírtek. Karel Kühnl tvrdí, že jej o zkušenostech z Iráku a Afghánistánu nikdo neinformoval. A kdo jej měl informovat? „To je složitější,“ říká překvapivě Čírtek, podle kterého celý projekt „vymyslela sekce rozvoje sil“, lépe řečeno několik generálů z pozemního vojska. „Celý projekt stál na univerzálnosti osmikolového podvozku,“ vysvětluje Čírtek, „a nikdo, ani velitelé zahraničních misí, jej až do letošního roku nezpochybnil.“

V armádních houštinách tedy zatím tresty za špatné plány a zavádějící informace nepadají, na ministerstvu je trochu rušněji: ministryně Vlasta Parkanová nedávno propustila šéfa sekce vyzbrojování Jiřího Martínka, který vedle zatím neznámých generálů nesl za soutěž a nákup pandurů největší odpovědnost. Minulý týden (od 10. 12. 2007 – pozn. red. CS-magazínu) ministryně dočasně odstavila z jednání o transportérech svého náměstka Jaroslava Kopřivu, dalšího muže odpovědného za vyzbrojování, který byl ve funkci už při vypisování a schvalování soutěže. Ministerstvo zároveň zadalo hloubkový audit, který by měl analyzovat průběhy minulých zakázek (jen ty za posledních pět let představují něco přes sto miliard) a který by měl být zásadním krokem, aby se nic podobného už neopakovalo.

Jedeme dál

Co tedy bude s kontraktem? Minulý týden navštívili ministerstvo obrany zástupci Steyru i mateřské společnosti General Dynamics a začala jednání. Smlouva je sice zrušena, ale podle Čírtka existuje možnost, že armáda koupí od Steyru méně strojů. „Podle právního názoru ministerstva bychom tím neporušili podmínky soutěže, pokud bychom koupili typy, které jsme si objednali,“ říká Čírtek. Je otázka, zda s takovým výkladem souhlasí představitelé finské společnosti Patria, která soutěž o transportéry kdysi se Steyrem prohrála a která proti tehdejším změnám podmínek v průběhu soutěže podala později stížnost u Evropské komise i žalobu u českých soudů. (Mimochodem: Evropská komise vyjádřila o zákonnosti soutěže pochybnosti a Patria měla podle zasvěcenců velkou šanci na úspěch u českého soudu. Letos na jaře však překvapivě všechny žaloby bez jakéhokoli komentáře stáhla.) Napadla by změnu smlouvy, respektive nákup menšího počtu strojů? Tuzemští zástupci Patrie mají zakázáno se vyjadřovat a jen tlumočí slova finského šéfa společnosti Jormyho Wiitakorpiho. „Jsme připraveni jednat o prodeji našich strojů, ale situaci budeme komentovat až po skončení jednání mezi Steyrem a českým státem.“

Žádný člen vlády se nechce o budoucnosti transportérů vyjadřovat až do konce ledna, kdy má Topolánkův kabinet dostat od ministerstva obrany analýzu co dál. A poslanci? „Já nevím, tak sedmdesát obrněnců bychom od Steyru koupit mohli, i když jde o osmikolky, které se na mise nehodí. Dostala by je pěchota, kterou potřebujeme přezbrojit co nejdřív. Jenže jestli má Steyr problémy splnit technické požadavky vojáků a dodržet data dodávek, asi by takovým rozhodnutím vláda popřela důvody, proč odstoupila od smlouvy,“ přemítá dnešní předseda bezpečnostního výboru Jan Vidím. „Já nevím, co bude dál, to měla vědět vláda v okamžiku, kdy od kontraktu odstoupila. Budeme od ní požadovat vysvětlení,“ říká Antonín Seďa z opoziční ČSSD. „Budeme plnit úkoly s technikou, kterou máme k dispozici,“ komentuje rozhodnutí vlády náčelník generálního štábu Vlastimil Picek. Tedy s prastarým dědictvím po Jakešovi a s přátelskou půjčkou od Američanů.

(Respekt, www.respekt.cz)