Leden 2008

Šloufovo království

Erik Tabery

Čtrnáctého května 2002 se ve Fotbal klubu na pražském Strahově nad pivem a obloženými chlebíčky sešla zajímavá společnost. Premiér Miloš Zeman, kontroverzní podnikatel Radim Masný, různí bývalí představitelé předlistopadové KSČ (jako třeba poslední předseda SSM a nyní vlivný lobbista Martin Ulčák), sociálnědemokratičtí poslanci a ministři (například Robert Kopecký či Petr Lachnit), ale také herečka Helena Růžičková. Kdo dokázal spojit tak pestrou sešlost?

Muž, který v tom nemá konkurenci a je rovněž přítomen - Miroslav Šlouf. Tento bývalý komunistický funkcionář a současný poradce premiéra Zemana se domluvil s bývalým novinářem Josefem Petrů, že o něm napíše oslavnou publikaci. Povedlo se. A nyní, obklopeni fotbalovými vlaječkami a vyzbrojeni různými pochutinami tu hosté slaví zrod knihy Miroslav Šlouf, démon je.

Takřka v tu samou chvíli, kdy Zeman bouchá šampaňským a polévá Šloufovu tvář na obálce knihy, dochází k utajenému setkání předsedy ČSSD Vladimíra Špidly s americkým velvyslancem Craigem Stapletonem. Ten chce slyšet především jednu věc: Bude i pro vás pracovat Miroslav Šlouf? Vladimír Špidla říká jasně, že ne. Velvyslanec odpovídá, že je to dobře, protože Šlouf pro ambasádu představuje bezpečnostní riziko.

Tak trochu připomíná postavu Leonarda Zeliga ze stejnojmenného filmu Woodyho Allena. Zelig fascinuje Američany tím, že je zachycen kamerami při nejdůležitějších událostech 30. a 40. let minulého století. Každý chce vědět, kdo je ten tajemný a neznámý muž. A stejné je to se Šloufem. Kam se člověk otočí, zahlédne alespoň stín tohoto pána. Bankrot H-Systému, vydírání státního úředníka v případu Štiřín, vznik pamfletu Olovo, šířícího pomluvy o sociálnědemokratické političce Petře Buzkové, zadrhnutá restrukturalizace Českých drah, privatizace bank a státních podniků, destabilizace českých bezpečnostních složek, sporné řešení ruského dluhu, kauza Chemapol, pád IPB, problematická cesta českých podnikatelů do Husajnova Iráku, podvody Karla Srby, sekretáře šéfa české diplomacie - to jsou jen namátkou jedny z největších afér z přelomu století. U všech alespoň na chvíli stojí on - Miroslav Šlouf je bezesporu podnikavý muž.

Narodil se půl roku po únorovém převratu 1948 a díky třídně uvědomělé rodině mohl studovat vysokou školu ekonomickou. Tam vstoupil do Socialistického svazu mládeže (SSM) a záhy se hned stal šéfem obvodního výboru. Ve své knize Miroslav Šlouf, démon je píše, že když se v roce 1968 dozvěděl o okupaci sověty, tak se zhrozil. "Moje první slova byla: Kam si, mami, máme jít pro zbraně?" Zbraň nedostal, zato v prověrkách schvalujících pobyt okupačních vojsk uspěl na výbornou. MF Dnes citovala z posudku ÚV KSČ z roku 1982: „Soudruh Miroslav Šlouf je dlouholetým, zkušeným mládežnickým funkcionářem. Má dobré teoretické i praktické předpoklady k výkonu svazáckých funkci. Je typem koncepčního a řídícího pracovníka. Ve svěřených funkcích se osvědčil. V kolektivu spolupracovníků je oblíben pro svoji upřímnou a kamarádskou povahu. V krizovém období let 1968-69 se nezúčastnil žádných protisocialistických a protisovětských akcí."

Takový kádrový posudek otvíral dveře do řadovým lidem zapovězených míst - mohl dělat kariéru, která dávala jistotu bytu, cestování do zahraniční, vyššího platu, podpultového zboží a především, moci nad ostatními lidmi. Ve své knize to vysvětluje jako přípravu nového pražského jara. „Narážel jsem samozřejmě na řadu problémů a formálností. Vždy jsem si říkal, to je v tom, že oni to nad tebou špatně řídí. Když tam budeš, tak to budeš dělat lépe. A zase jsem šel o stupínek nahoru." A vystoupal hodně vysoko. Do komunistického parlamentu, stal se předsedou ONV Praha 7 a pravou rukou jedné z nejhorších postav normalizačního komunismu Antonína Kapka. Když se KSČ v roce 1988 rozhodovala, koho vybere za předsedu ONV, vedoucí tajemník OV KSČ Karel Vondra prohlásil: „Vždycky patřil mezi osoby, které poctivě pracují, mezi soudruhy, kteří zodpovědně plní své úkoly."

Miloš Zeman tvrdil, že Šlouf byl naopak odvážný člověk, který jednal s disidenty a snažil se jim pomoci. Signatář Charty 77 Rudolf Battěk, ale popisoval jeho chování jinak. „Když jsme v roce 1988 připravovali první veřejnou manifestaci povolenou úřady, uvažovalo se o prostranství před Veletržním palácem. Po dlouhém dohadování nás Šlouf skutečně přijal, ale k žádosti se nevyjádřil a odkázal nás na správu veletržních prostor," řekl Battěk Lidovým novinám. Demonstrace se nekonala.

Miloš Zeman také jako důkaz Šloufovy slušnosti uváděl, že jej porevoluční Česká národní rada zvolila místopředsedou této instituce. Musel tedy být mimořádně schopný a čestný. Místopředsedou se skutečně stal, je ale nutné připomenout, že tehdy se o rozložení sil ve vedení ČNR rozhodlo předem u tzv. kulatého stolu. Bylo dohodnuto, že v předsednictvu rady zasednou po čtyřech zástupci Československé strany lidové a Československé strany socialistické, osm členů KSČ a jedenáct poslanců bez stranické příslušnosti. Kdo konkrétně obsadí post ve vedení ČNR záleželo na partajích. To, že si komunisté jako svého zástupce vybrali i Šloufa dokazuje, jak velkou důvěru v něj strana měla.

Šlouf se snažil zapojit i v novém režimu. Šestého března 1990 od řečnického pultu prohlásil: „Já osobně - a dovolím si to říci tak trochu lidověji - držím palce panu předsedovi vlády. Snad mně dr. Pithart odpustí, chtěl bych, aby ten stejný nebo podobný kabát, který dnes náhodou máme na sobě, nebyl jen symbolický." Šloufovo vystoupení v ČNR bylo vůbec poutavé. V něm dal najevo, jak se mu nelíbí kritické poznámky kooptovaných kolegů (tedy těch, kteří přišli do ČNR až po revoluci) vůči komunistickým poslancům. Je prý potřeba zapomenout na minulost, tak jako se církvi nepřipomíná inkvizice, jako ne všichni Američané mohou za Hirošimu či gruzínský národ za Stalina. „Mohou opravdu všichni komunisté v různých obdobích za své vedení? Vždyť mnoho z nás věřilo. Věřili jsme tomu, co nám bylo předkládáno," zdůrazňoval Šlouf. Také svým kolegům připomněl, že bez lidí jako je on, by se žádný převrat nekonal. „Kdyby dnes nebo zítra nebylo demokracie, nebude ani komunistická strana. Proto je pro nás demokracie životní nutností a pro demokracii je také životní nutností komunistická strana… Pocítili jsme na vlastní kůži, my komunisté, kam vede jednostrannost. Tak už si, prosím vás, nespílejme, ale společně pracujme."

Šlouf pracoval, když se ale komunistická strana neustále pohybovala na hranici přežití, pochopil, že zde neudělá kariéru a v roce 1991 z ní vystoupil. Podle svých slov proto, že je nereformovatelná. Každopádně se dal na podnikání, během něhož prošel několika firmami. Největší zájem později vyvolaly informace o jeho spolupráci s H-Systemem, tedy společností, která podvedla téměř 1200 klientů, jimž slíbila postavit rodinné domy, což nesplnila. Firma je tak připravila o miliardu korun, stejnou sumu dlužila i Komerční bance.

Průlom ve Šloufově porevoluční kariéře přichází na konci roku 1995, kdy se stává tajemníkem Jaroslava Bašty, který byl tehdy předsedou pražské ČSSD. „Pan Šlouf je člověk ochotný pracovat a jako takového ho beru," řekl Bašta MFD v lednu 1996. Odtud už je jen krok k Zemanovi, kterého Šlouf seznámil se svým nápadem vyrazit na volební kampaň před parlamentním kláním v autobuse. Ten by nesl stranické barvy a dalo by se s ním vyrazit do všech koutů v zemi. „Když jsem viděl návrh kampaně od reklamní agentury, která počítala hlavně s billboardy a mítinky, na něž by Miloš Zeman většinou dojížděl z Prahy, cítil jsem, že tomu něco chybí," řekl Šlouf týdeníku Respekt v červnu 1996. „Pak jsem si vzpomněl na volební autobus polského prezidenta Kwaśniewského."

Jednoduchý nápad pomohl Miloši Zemanovi uspět ve volbách. Prý v něm objeli na osm set mítinků. Šlouf si se Zemanem během cesty vytvořil silné pouto. Vždyť spolu trávili od 1. března do 29. května dne i noci, předseda ČSSD nebyl schopen bez své pravé ruky cokoli udělat, protože přesně nevěděl, kam se jede, co bude další program. Vše bylo rozpočítané na minuty, Šlouf rozhodoval i o tom, kdy předseda uvidí svoji manželku, zajišťoval přísun cigaret, piva i tlačenky. Zeman každý večer padal vyčerpáním a odpočinek trávil zase se Šloufem.

Pouto bylo tak pevné, že když Miloše Zemana zvolili po volbách předsedou sněmovny, udělal ze Šloufa šéfa své kanceláře. A to přes mohutnou kritiku ze strany médií i politiků. Stačí si jen připomenout pár tehdejších titulků: „Zemanův rudý sekretář", „Obavy ze Šloufa v ČSSD sílí", „Šloufa si vybral Zeman, ne strana", „Nenápadný půvab bývalých bolševiků", „Zemanova personální otrlost", „Zeman zaměstnal dalšího funkcionáře KSČ", „Profesionální aparátčík Šlouf", „Poslanci žádali Šloufův odchod".

Nový šéf sekretariátu do Zemanova týmu přitáhl i další bývalé aparátčíky. Například někdejšího tajemníka KSČ na Praze 4 Karla Heřmana. Stejně tak přilákal i Jaroslava Novotného, který se měl v budoucnosti proslavit vyděračským skandálem. Uvnitř ČSSD se ale příliš hlasů proti Šloufovi neozývalo. Proč? Ve svém článku to v říjnu 1996 objasnil komentátor Práva a přední znalec situace v ČSSD Alexander Mitrofanov: „Mám za to, že první útok na Šloufa uvnitř strany by byl předzvěstí útoku na dnes zdánlivě neotřesitelnou Zemanovu pozici."

Situace se začala měnit po prvních senátních volbách, které skončily pro ČSSD velkou prohrou. Poprvé se mezi důvody této porážky objevuje i jméno Miroslava Šloufa - poškozuje prý pověst sociální demokracie. Například podle povolební analýzy místopředsedy ČSSD Karla Machovce se „slovo osádky Zemáku stává zákonem" a dochází k „pomalému prorůstání nedemokratických metod bývalé komunistické strany do metod a stylu práce ČSSD". Jenže jako vždy se veškerá kritika rozbíjela o Miloše Zemana, který se odmítal Šloufa zbavit. Byl to přeci věrný pomocník, ochotný udělat pro svého šéfa všechno - výkonný, s kontakty, informacemi a stoprocentně zavázaný Zemanovi.

Toto spojenectví mířilo i do dalších voleb, tentokrát v roce 1998. Opět tu byl autobus Zemák a jeho manažer Šlouf, který nyní posádku dovezl až do Strakovy akademie. Před Šloufem se otevřela příležitost, kterou neměl ani v dobách totality, stanul v čele poradců premiéra země. Dostal se k nejtajnějším informacím, k lidem, kteří měli vliv, a nebo ho potřebovali mít. Byl vlastně pojítkem mezi premiérem a těmi druhými.

Postavení poradců premiéra je mimořádně významné. Například jeden z nich, většinou šéf či jeho zástupce, může být přítomen i zasedání vlády. Je tedy u zdroje politického dění. Jsou dva druhy poradců, jedni na politickou aktivitu a pak druzí na rutinu, kteří připravují pro premiéra stanoviska k zákonům či aktuálním problémům. Každý týden se poradci scházeli k poradě, v prvním patře kolem velkého kulatého stolu, kterou řídil Šlouf nebo Novotný.

Vliv poradců je všude na světě velký a proto je třeba je znát, vědět, kdo ovlivňuje nejmocnější lidi v zemi. A proto bylo velmi znepokojivé, že úřad vlády dlouho jména poradců tajil. „Smiřte se s tím, že ne každá informace vám musí být poskytnuta," odmítal dlouho Zeman otázky novinářů, kdo mu vlastně radí. Až posléze se zejména díky reportérům Sabině Slonkové a Jiřímu Kubíkovi začalo odhalovat, kdo to v premiérově týmu je. Šlouf znovu sahal především po lidech, které znal už před revolucí jako oddané komunistické kádry: Libor Trubelík, předlistopadový šéf SSM v Brně a tamní předseda KSČ, Zdeněk Vystoupil před rokem 1989 profesionální voják a člen KSČ, Vratislav Šíma, absolvent vysoké školy politické, funkcionář ÚV SSM a specialista na propagandu. Stejné angažmá je i v životopise Jana Beldy. Jiného poradce Jaroslava Supa si zase Šlouf vybral na základě osobní zkušenosti ze společného podnikání na začátku devadesátých let.

Systém dosazování svých lidí měl propracovaný tak dokonale, že je distribuoval i do jiných úřadů. Ministrovi Kavanovi například poslal do Černínského paláce Karla Srbu, který byl pak odsouzen za osnování vraždy zmíněné novinářky Slonkové a ministrovi pro místní rozvoj Lachnitovi zase doporučil na místo poradce Munzara, který byl poté odsouzen pro tunelování. Ministr Václav Grulich prohlásil, že šéf poradců premiéra a jeho lidé se snaží dosazovat své spřízněnce do policejních funkcí a zasahuje do práce bezpečnostních složek. Podobně ministr dopravy Antonín Peltrám oznámil, že za ním Šlouf posílá lidi, aby jim dal místa v dozorčí radě Českých drah. Záznamy rozhovoru s podnikatelem Lubomírem Soudkem zase ukazovaly, že se Šlouf snažil pomoci podnikateli Martinu Mosingerovi do Fondu národního majetku. S Mosingerem, který na sebe upozornil zejména spoluprací se Soudkem ve Škodě Plzeň a zastupováním menších akcionářů Telecomu, se Šlouf seznámil v telekomunikační komisi ČSSD.

Vedle toho ještě Šlouf fungoval jako čistič problémů. Když se například provalilo, že Chemapol poskytl ČSSD zdarma tankovací karty, bylo potřeba to nějak vyřešit. Šlouf tedy vyrazil za jedním ze Zemanových věrných, tehdejším poslancem Jaroslavem Vlčkem, který už Zemanovi pomohl v kauze Bamberg a naznačil mu, že by bylo dobré, aby to vzal na sebe. „Prosba vzešla od šéfa jeho poradců Šloufa. Přijel a řekl, že Miloš je předsedou vlády a není vhodné, aby se k tomu přihlásil, když tam šlo o daňový únik. Řekl jsem mu, že po zkušenostech, které mám s kauzou Bamberg, to na sebe vzít nehodlám," řekl tehdy Vlček MfD.

Aktivity Šloufa se objevovaly na všech frontách. Sám médiím přiznal, že se angažoval ve prospěch Chemapolu, kterému hrozil krach. „Mluvil jsem o záchraně holdingu nejen s podnikatelem Radimem Masným, ale i se zástupci bank, s poradci ostatních ministrů a dalšími. Státní úředník má dát dohromady takové podklady, aby se jeho šéfům dobře rozhodovalo," prohlásil Šlouf. Masný stojí za pozornost: byl sponzorem ČSSD, stejně jako (jak už bylo řečeno) holding Chemapol.

Šlouf se podílel i na organizaci tajné cesty českých podnikatelů a vládních úředníků do Iráku, což vedlo opozici k tomu, že chtěla zřídit parlamentní vyšetřovací komisi, která by aktivity poradců prošetřila. ODS tehdy ale ČSSD podržela a odmítla to. Pokračovat by se dalo skutečně na mnoha stránkách, kde všude se šéf poradců angažoval.

Protesty proti Šloufovi se začaly šířit i mezi veřejností. Portrét s popisem totalitní minulosti tohoto muže se objevil i na výstavě Podebalu ve Špálově galerii, kde visely pod názvem Malik Urvi snímky bývalých komunistů a agentů StB angažujících se po revoluci ve veřejném, životě.

Zeman a Šlouf nicméně chtěli dokázat, že šéf poradců je sice nepřijatelný pro média a intelektuály, ale přijatelný pro veřejnost. Šlouf se rozhodl ucházet o senátní křeslo a to na podzim 2000. O jeho kandidaturu projevilo zájem hned několik oblastí a popravdě se ani nelze moc divit. Šlouf byl proslavený kontakty na nejrůznější místa, a tudíž mohl krajům leccos nabídnout. Nicméně se našla řada sociálních demokratů, která v tom viděla problém. Byly to ale stále stejné tváře - třeba Petra Buzková nebo Lubomír Zaorálek.

Šlouf měl podporu na nejvyšším postu - premiéra Miloše Zemana. Zatímco se senátních kampaní příliš neúčastnil, Šloufa přijel podpořit hned dvakrát. „Mnoho závistivých impotentů dokáže jenom kritizovat, protože neumějí nic jiného. A je jedno, jestli jsou to Rakušané, kteří sami nedokázali uvést do provozu svoji jadernou elektrárnu a teď nám závidí Temelín, anebo jsou to domácí, kteří sami nedokázali nic zorganizovat," prohlásil například v závěru kampaně Zeman.

Zjevil se ale i nečekaný nepřítel. Předseda odborů KOVO Jan Uhlíř napsal odborářům, aby nepodporovali Šloufa, protože tak vysoce postavený komunista, jakým on před revolucí byl, musel schvalovat Biľakovo poučení z krizového vývoje, kde se schvaloval vstup spřátelených vojsk do Československa v roce 1968. „Bohužel ne podle zákonů, ale pro mě podle morálky je pan Šlouf vlastizrádce a kolaborant. A kdo zradil pro své snadné živobytí jednou, může zradit i podruhé," napsal v dopise Uhlíř a ještě dodal. „Mám důvody být přesvědčen o tom, že zvolení premiérova poradce Šloufa do Senátu by výrazně posílilo právě ty mafiánské praktiky, které již v řadě případů přímo postihly prosté zaměstnance."

Šlouf ale nezahálel a objížděl každou obec ve volebním obvodu...

Ukázka knížky Vládneme, nerušit!

(Více na www.vladnemenerusit.cz)