Leden 2008

Vyzvědači ve Valdicích

Prokop Tomek

Sedmdesátá a osmdesátá léta minulého století v Československu nazýváme obdobím „normalizace“. Obsah tohoto pojmu teprve postupně zkoumáme a odkrýváme. S „normalizací“ je například spojeno ustálené tvrzení, že oproti době „padesátých let“ nebyla spojena s tvrdou represí. V temných koutech komunistické minulosti ale nalézáme doklady o opaku. Nejtvrdší postih platil případům vyzvědačství, které bylo nejvážnějším trestným činem proti republice (§ 105 tr. zákona). Trestní sazba se pohybovala od 10-15 let, možný byl i trest smrti. „Průměrný“ trest činil zhruba 10 let odnětí svobody, často ve III. (nejtěžší) nápravně výchovné skupině. V principu pochopitelný požadavek ochrany informací významných pro bezpečnostní zájmy státu se v podmínkách československé normalizace se změnil v nástroj perzekuce. Účelový výklad zákona umožňoval snadné zneužití § 105. Tvrdý postih tzv. špionů mohl mít několik účelů.

Preventivní: jako varování pro obyvatele před takovým jednáním.

Mobilizační: udržoval ve společnosti pocit napětí a ohrožení ze zahraničí a odvracel pozornost od domácích problémů.

Propagandistický: pomáhal diskreditovat odpor proti režimu vytrvalým poukazováním na údajné přímé či ideové spojení oponentů režimu s cizími špionážními organizacemi.

Mocenský: případy špionáže prezentované veřejnosti i politickému vedení státu posilovaly postavení StB. Případy označované podle klasifikace represivního aparátu jako vyzvědačství lze rozdělit zhruba do několika základních skupin.

Nejméně početní byli skuteční a vědomí vyzvědači. Byli jimi například Josef Hněvkovský, František Vojtásek, nebo František Doskočil. Jejich motivy byly převážně ideologické, hrozící postih mohl být finančním ziskem těžko vyvážen. Druhou skupinu tvoří lidé, kteří se pokusili o kontakt cizí zpravodajské služby, nejčastěji cestou cizího velvyslanectví v Praze. Spolupráce bez ohledu na možnou kvalitu ale nebyla naplněna. Motivy této iniciativy bývaly zištné i ideologické. Někteří 73 lidé z „této skupiny“ se stali obětí provokací Státní bezpečnosti. StB po zjištění iniciativy občana kontakt s ním vedla jménem cizího velvyslanectví (svévolně a zcela nelegálně). StB měla tak celou „spolupráci“ pod naprostou kontrolou. Tito lidé bývali nezákonně odsuzováni k vysokým trestům odnětí svobody, postihováno bylo i jejich okolí, které o iniciativě vědělo.

Nejpočetnější skupinou lidí odsuzovaných podle § 105 trestního zákona byli lidé, kteří opustili zemi po okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy roku 1968 a po čase se vrátili zpět, vesměs na základě amnestie trestného činu podle § 109 (opuštění republiky). Jejich trestná činnost měla spočívat v tom, že údajně v zahraničí vyzradili cizí moci informace. Ve většině případů neměli tito lidé nikdy přístup k utajovaným skutečnostem, nebo maximálně v rozsahu neaktuálních znalostí bývalého vojáka základní služby. Sdělené informace tedy nespadaly do kategorie utajovaných skutečností a tzv. trestná činnost byla silně nadsazena či vykonstruována pouze na základě jejich vlastních výpovědí, výpovědí dalších reemigrantů a tzv. znaleckých posudků komisí znalců ministerstva národní obrany nebo federálního ministerstva vnitra (v drtivé většině příslušníků StB).

Zatímco § 105 (vyzvědačství) byl z trestných činů proti republice nejzávažnějším, byl § 109 (opuštění republiky) nejfrekventovanějším. Z Československa odešlo v krátkém období po roce 1968 více než 70 000 občanů. Pro Státní bezpečnost byla emigrace občanů znepokojujícím jevem nejen jako odliv mozků či politicky kompromitující skutečnost. Zejména ale právě díky podezření, že uprchlíci pak sdělují druhé straně své vědomosti ze života v ČSSR. Vyšetřovatelé StB přitom nerozlišovali, zda konkrétní uprchlík byl či nebyl nositelem státního tajemství. Podle teorie „není bezcenné informace – každá informace doplňuje mozaiku“ byl Státní bezpečností velmi tvrdě posuzován jakýkoliv kontakt uprchlíka s cizí zpravodajskou službou.

Prakticky kterýkoliv uprchlík se dal obvinit z toho, že předal v zahraničí informace. Kromě toho samozřejmě StB podezřívala uprchlíky, že se vrací záměrně, se zpravodajským posláním druhé strany. Šlo o to vyšetřováním zjistit, „..zda vytěžovaný emigrant, i když není nositelem státního tajemství, neposkytl speciálním službám protivníka takové informace, kterými umožnil nebo usnadnil jejich výzvědnou činnost, jak to má na mysli odstavec 2 § 105 tr. zákona.“ Pružnost výkladu tohoto ustanovení je zřejmá na první pohled. Postih uprchlíků připadal prakticky v úvahu jen v tom případě, pokud se sami do Československa vrátili. Zákeřnost státní moci spočívala v tom, že „navrátilce“ skutečně nepostihovala za amnestovaný trestný čin opuštění republiky, ale za nový trestný čin. Ten bylo možné „vyrobit“ prakticky u kohokoliv, kdo vešel do kontaktu se stáními orgány Spolkové republiky Německo a podrobil se tamnímu standardnímu úřednímu postupu při žádosti o politický azyl.

Hranice příslušnosti k poslední skupině případů jsou nezřetelné. Spadají do ní lidé, kteří s žádnou zpravodajskou službou nespolupracovali, ani se o to nepokusili. Vlivem nějakých kontaktů se zahraničím nebo pro údajné shromažďování informací s pozdějším úmyslem je vyzradit byli přesto odsuzováni podle § 105. Kontakty občanů v zahraničí měly v drtivé většině povahu kulturní, zájmovou, osobní, přesto bývaly považovány za vyzvědačství. Někteří občané, kteří uvažovali o emigraci, se ale skutečně snažili připravit si půdu v zahraničí získáním nějakých zajímavých informací. Případy vyzvědačství obklopovalo tajemství. Soudní řízení byla nepřístupná veřejnosti a nezávislá kontrola (např. zejména Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných - VONS) mohla být tak ještě omezenější a komplikovanější než u jiných trestných činů proti republice. V době „normalizace“ byl tr. čin vyzvědačství pro StB po tr. činu opuštění republiky nejčastější příčinou zájmu o občany. Překvapivě častější, než tr. činy podvracení republiky nebo pobuřování. Reálný výsledek snažení Státní bezpečnosti v této oblasti byl ale mnohem skromnější. Do stadia vyšetřování, obvinění a odsouzení se spojeným silám StB a justice podařilo dotáhnout za poslední dvacetiletí trvání režimu případy jen několika stovek osob.

Odsouzení za trestné činy vyzvědačství byli zařazováni zpravidla do nejtěžší – třetí - nápravněvýchovné skupiny. Podmínečné propuštění bylo možné nejdříve po odpykání dvou třetin uloženého trestu. Pokud se jednalo o přípravu tr. činu či o pokus, byl trest nižší a vykonával se ve II. nápravněvýchovné skupině, například v nápravněvýchovných ústavech (NVÚ) Plzeň-Bory, Minkovice, Ostrov nad Ohří, Horní Slavkov, Praha- Pankrác.

Většina odsouzených za § 105 byla tedy soustřeďována právě ve III. nápravněvýchovné skupině ve Valdicích. Jejich spoluvězni byli většinou „zvlášť nebezpeční recidivisté“, ovšem mezi nimi i opakovaně trestaní političtí vězni jako Jiří Wolf, Jiří Gruntorád či Ivan Martin Jirous. „Vyzvědače“ Státní bezpečnost vzhledem k jich údajným či skutečným kontaktům se zahraničím považovala za riziko, sledovala jejich chování a zejména pokusy o navazování nekontrolovaných kontaktů se světem a zejména pak do zahraničí. Systém jejich dohledu byl tedy nadstandardní.

Dovolte mi krátce zmínit málo známou otázku skrytého dohledu ve výkonu trestu. Tajní spolupracovníci z řad vězňů byli v československých věznicích a trestnicích využíváni vězeňskou administrativou minimálně od 40 let minulého století. V době podřízení vězeňství ministerstvu národní bezpečnosti a zejména ministerstvu vnitra – tedy 1952 - 1968 byla tato agenda úzce napojena na StB a i po formální stránce byla fakticky činností politické policie posunuta do zvláštního prostředí věznic. Hlavním cílem bylo odhalovat a potlačovat protistátní činnost vězňů, odhalovat zamlčenou trestnou činnost, včas odhalovat a zamezovat útěkům, sebevraždám, vzpourám, sabotážím a špionáži vězňů při pracovním nasazení, odhalovat spojení na svobodu. Do roku 1963 byli terčem sledování i vlastní příslušníci nápravných zařízení. Tato agenda byla vykonávána příslušníky Správy nápravných zařízení, respektive od roku 1965 Správy sboru nápravné výchovy (SNV), napojení na StB bylo ale velmi úzké. To se projevovalo shodnou administrativou, totožnými či velmi podobnými směrnicemi ale i třeba tím, že tajní spolupracovníci po propuštění z výkonu trestu zpravidla plynule přecházeli do dalšího řízení Státní bezpečnosti. Po uzákonění federace, převedení a rozdělení vězeňství ministerstvům spravedlnosti České, respektive Slovenské republiky roku 1969 nastalo v operativní činnosti ve vězeňských zařízeních několikaleté přerušení. Až v roce 1974 bylo v rámci Správy SNV zřízeno oddělení (od roku 1983 odbor) vnitřní ochrany. Ve všech útvarech byla zřízena oddělení vnitřní ochrany, kde pověření pracovníci SNV získávali a řídili tajné spolupracovníky – agenty a důvěrníky.

Důvody byly zčásti pochopitelné, bylo třeba včas zjišťovat vážná narušení vnitřního řádu - útěky, vzpoury, násilí, rozkrádání, sebepoškozování. Ovšem síť spolupracovníků dodávala i informace o chování, názorech a reakcích politických vězňů, názorech vězňů na politickou a ekonomickou situaci ve státě. Podílela se i na provokacích a ovlivňování vězeňského prostředí. Vnitřní ochrana se tedy plně zapojila do činnosti politické policie. To se projevovalo i praxí operativního rozpracování konkrétních vězňů samotnou vnitřní ochranou na vyžádání Státní bezpečnosti nebo časté zapůjčování spolupracovníků – vězňů vyšetřovatelům StB, kde sloužili kontrole a informování o vyšetřovancích StB. Tedy – nebyla vykonávána legitimní činnost zajišťování řádného výkonu trestu, ale převládla politicky motivovaná služba StB. V letech 1974 – 1989 bylo evidováno vnitřní ochranou SNV 1600 agentů a 2700 důvěrníků. Průměrně připadalo na tehdejších asi 23 000 vězňů v ČSR okolo 250 agentů a 300 důvěrníků. Tento systém byl využíván i v případě kontroly vyzvědačů. Byla podle všeho zavedena v roce 1979. Zajišťovali ji příslušníci vnitřní ochrany ve spolupráci s I. odbory krajských správ StB v místě dislokace příslušného útvaru SNV. První odbory krajských správ StB měly na starosti problematiku boje proti vnějšímu nepříteli a tedy i proti zahraničním rozvědkám. Původně byli kontrolováni všichni odsouzení pro § 105. V roce 1984 došlo ke změně, protože se dosavadní široká kontrola jevila nadbytečnou. Do té doby nebyly totiž k většině kontrolovaných odsouzených získávány žádné zajímavé poznatky, rozhodně se nikdo z nich nepokusil kontaktovat cizí rozvědku.

Proto v roce 1984 byl II. správou SNB (centrální správa StB pro boj proti vnějšímu nepříteli) připraven návrh kontrolovat nadále jen přímé spolupracovníky cizích rozvědek. Většina z odsouzených pro trestný čin vyzvědačství totiž nikdy nebyla v kontaktu s cizí zpravodajskou službou. Buď se k vyzvědačství chystali, nebo se na něj připravovali. Někteří si jen mysleli, jsou v kontaktu s cizí zpravodajskou službou, ve skutečnosti se stali obětí provokace StB. Kontrolou měly být získávány poznatky o zatajené tr. činnosti, o zahraničních rozvědkách, případném aktuálním spojení ven a záměrech vězňů po propuštění. II. správa SNB si dělala přehled o pohybu odsouzených ve výkonu trestu i potom. Státní bezpečnost se zajímala o styky kontrolovaných osob ve věznici, o průběh návštěv, o korespondenci (která se kopírovala a zasílala II. správě SNB automaticky), o pracovní zařazení nebo o zaznamenané intervence za jejich propuštění. V roce 1984 bylo takto kontrolováno 11 osob, z toho šest v NVÚ Valdice. Již 5. 8. 1981 byl správou StB Hradec Králové založen ojedinělý operativní objektový svazek, věnovaný speciálně problematice kontroly vyzvědačů vězněných ve Valdicích. Dochoval se do dnešní doby jen v torzu a jeho obsah známe rámcově. Kromě výsledků kontrol se v něm nacházely metodické pokyny a záznamy o součinnostních poradách.

Asi nejzajímavější součinnostní porada se uskutečnila 18. května 1988 v sídle Oddělení StB v Jičíně. Zúčastnili se jí zástupci II. správy SNB, Správy StB Hradec Králové, Okresní správy SNB a jí podřízeného Oddělení StB Jičín, správy vyšetřování StB, NVÚ Valdice a Odboru vnitřní ochrany Správy SNV Praha. Do provozu se podařilo uvést určitý kontrolní systém, například korespondence odsouzených byla přes technické problémy pravidelně fotodokumentována pro I. odbor Správy StB Hradec Králové. Téměř všechny úkoly byly plněny, jen hlavní: získávání poznatků o cizích rozvědkách a zatajené tr. činnosti kontrolovaných osob. (Je otázka, zda mohl být splněn úkol, který jednoduše nebyl – s cizími rozvědkami se nikdo z odsouzených nespojil.) Následující výčet problémů je poučný a to nejen ve vztahu ke konkrétnímu tématu. Část problémů souvisela s omezenými možnostmi lidských zdrojů: malá kvalita a zpravodajské možnosti tajných spolupracovníků z řad kriminálních vězňů, z nichž se tato agentura rekrutovala a s tím související nezájem odsouzených podle § 105 o navazování styků s nimi. Navíc zájem většiny vězňů o tajnou spolupráci s vnitřní ochranou byl spíše nevelký.

Věčným byl problém nedostatku peněz: omezené fondy na řízení a odměňování tajných spolupracovníků, pro něž byly hmotné výhody jediným motivem spolupráce. Kritizována byla StB, že se málo podílí na odměňování tajných spolupracovníků – vězňů, přičemž šlo především o její zájmy. Vnitřní ochrana měla i nedostatek technických prostředků, např. ke kontrole korespondence. Nekončící tiché kompetenční spory a rivalita mezi ministerstvy vnitra a spravedlnosti. Existoval zásadní nesoulad mezi prioritami vnitřní ochrany, která chtěla docílit klidu v NVÚ a StB, která si přála rozvíjet vztahy odsouzených „vyzvědačů“ s ostatními vězni. Vnitřní ochrana je chtěla co nejvíc utlumovat. Navíc pro tuto oblast neexistovala součinnostní norma mezi Federálním ministerstvem vnitra a Ministerstvem spravedlnosti. Konečně posledním problémem byly vnější tlaky, způsobené změnami celkové politické situace konce 80. let. Chartě 77 a VONS se údajně stále více dařilo infiltrovat do prostředí věznic, zveřejňovat informace o poměrech v NVÚ a o příslušnících SNV. StB i SNV se musely chovat daleko opatrněji po skandálu, způsobeném úmrtím Pavla Wonky ve věznici Hradec Králové v dubnu 1988. O řadu dalších vězňů se zajímal „vnitřní i vnější nepřítel" ale i čs. „stranické a vládní orgány“, které si vůbec nepřály nějaké nepříjemné skandály.

Praktiky vnitřní ochrany byly zveřejňovány propuštěnými vězni, kteří se vystěhovali na Západ. Opatření přijatá součinnostní poradou vlastně vůbec nevyřešila žádné z uvedených problémů. Omezila se v podstatě jen v přijetí různých dílčích nástrojů ke zlepšení koordinace a dále na zahájení rušivých pohovorů s vězni. Z 18 tehdy kontrolovaných osob se nacházelo 12 ve Valdicích. Nezanedbatelný vliv na poměry ve věznicích měla zmíněná smrt Pavla Wonky. Američtí profesoři Lawrence a Kirschner, kteří přijeli v květnu 1988 vykonat nezávislou pitvu P. Wonky se zajímali i o zdravotní stav valdických vězňů Waltera Kanii, Františka Veise a Josefa Römera. SNV si nemohlo dovolit další obdobný případ, proto byl třeba propuštěn ze zdravotních důvodů z iniciativy Ministerstva spravedlnosti ČSR v květnu 1988 W. Kania, což podle monitoringu vnitřní ochrany znamenalo naději pro ostatní „prvohlavové“ vězně ve Valdicích. Podobný důsledek mělo o rok později propuštění Františka Veise, rovněž ze zdravotních důvodů.

SNV evidoval došlou poštu z celého světa adresovanou vězňům, kteří byli posuzováni jako vězni svědomí. Byly to zásilky například od lidskoprávních organizací jako Amnesty International či International Gesselschaft für Menschenrechte. Korespondence přicházela i z Československa od jednotlivců z iniciativy Charty 77 a VONS. Dopisy nebyly vězňům předávány (povolena byla korespondence jen od přímých příbuzných). Posuzovány byly z hlediska kontrarozvědného, jako možná snaha o kontakt zpravodajskými službami pod krytím lidskoprávních organizací. Faktický, pro vězně významný důsledek tohoto zájmu byl respekt a opatrnost věznitelů. Na požádání Státní bezpečnosti zakládala vnitřní ochrana na některé vězně operativní “spisy prověřované osoby” (SPO) a rozpracovávala je pomocí vězeňské agentury. To se ve Valdicích týkalo například Františka Vojtáska (SPO Paříž na požádání vojenské kontrarozvědky) či Josefa Grohmana (SPO PEPA na požádání II. správy SNB). Tyto spisy byly koncem roku 1989 zničeny. Některé jiné operativní svazky vedené na vyzvědače se nicméně dochovaly. Faktické výsledky těchto sledování ale byly vesměs zanedbatelné.

Jen krátce zmíním některé konkrétní případy odsouzených pro § 105 vězněných ve Valdicích . Josef Römer byl zatčen za údajné vyzvědačství jako 21letý v roce 1977, z Valdic byl propuštěn v lednu 1990, krátce před uplynutím uloženého trestu. Jádrem jeho provinění byly za „normalizace“ riskantní návštěvy knihovny velvyslanectví USA v Praze. Römer byl dělník a neměl žádný přístup k utajovaným skutečnostem. Z dochované dokumentace StB vyplývá, že po zatčení odhadoval vyšetřovatel svoje šance maximálně na prokázání připravované emigrace. Příslušníci II. správy FMV nicméně navrhli kroky, kterými podle svých slov mohli „dotáhnout“ případ Römer až k odsouzení pro § 105. Ve Valdicích Josef Römer postupně rezignoval na revizi svého odsouzení a vnitřní ochrana trvalou operativní kontrolou nezískala žádné poznatky o nějakém nezákonném jednání. Jeho případ byl později sledován veřejností v zahraničí i v Československu, kde probíhaly solidární akce za jeho propuštění.

Ještě tragičtější osud měl Jiří Gans. Stoupenec undergroundu se rovněž provinil dlouholetými kontakty s velvyslanectvím USA. Přestože jeho zájmem byla prokazatelně hudba, byl jako 48letý odsouzen roku 1976 za vyzvědačství, které mělo spočívat mj. (přes jeho silnou slabozrakost) ve vizuálním sledování letiště v Českých Budějovicích. Ve Valdicích se jeho zdravotní stav zhoršoval natolik, že byl v září 1985 propuštěn ze zdravotních důvodů. Na svobodě se ocitl v tak špatném zdravotním stavu, že zbytek života strávil prakticky na lůžku. Zemřel počátkem roku 1990 v léčebně dlouhodobě nemocných.

Skutečným vyzvědačem byl na druhé straně František Vojtásek (1930). Bývalý příslušník vojenské rozvědky (Zpravodajské správy generálního štábu) se pod dojmem okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy dal ve funkci zástupce vojenského přidělence na velvyslanectví ČSSR v Paříži do služeb francouzské zpravodajské služby. Posléze byl v Československu odhalen a počátkem roku 1978 zatčen a odsouzen na 25 let. Z Valdic byl propuštěn v březnu 1990. Operativní kontrolou byl ve výkonu trestu podezříván mj. z příslušnosti k teroristické skupince kriminálních vězňů ve Valdicích, což nakonec sama vnitřní ochrana delším sledováním nepotvrdila. Vojtásek zatím jako jediný z „valdických vyzvědačů“ podal písemné svědectví. Roku 2003 vyšla kniha Francouzský krtek, kterou napsal společně s historikem Pavlem Žáčkem. Vojtíškova zpravodajská profese se projevuje v permanentním vyhodnocováním situace kolem sebe. Líčení „zamřížovaného světa“ dohledu, intrik a útoků ale neodpovídá intenzitě zájmu vnitřní ochrany a StB o jeho osobu a již zmíněným omezeným možnostem dohledu.

Ondřej Hoch (1948) byl v letech 1976 - 1983 příslušníkem SNB. Z vlastní iniciativy začal studovat iráckou arabštinu a to jej přivedlo do prostředí irácké komunity v ČSSR. V rámci SNB přešel posléze na rozvědku, kde se ale nedostal přes studium VŠ SNB a v roce 1983 byl z SNB propuštěn. Jako tajný spolupracovník StB se podílel na rozpracovávání Iráčanů v ČSSR ale současně Iráčanům vyzrazoval své znalosti o FMV. Proto byl v březnu 1984 zatčen a posléze i odsouzen pro vyzvědačství na 13 let odnětí svobody. Ve výkonu trestu ve Valdicích v rozporu se skutečností tvrdil, že byl profesí tlumočníkem ministerstva zahraničí a tajil svoji minulost příslušníka SNB. Podařilo se mu dosáhnout zcela neadekvátního zájmu VONS o svoji osobu. Na jedné straně docházelo na jeho adresu do Valdic množství solidární korespondence a požadavků o propuštění ze zahraničí, na druhou stranu spolupracoval jako tajný spolupracovník s vnitřní ochranou a informoval o svých spoluvězních, zejména politických. Z výkonu trestu byl propuštěn v březnu 1990. Poznatky o budování „kanálu“ ven byly kontrolou zaznamenány jen u Bohumíra Šedy, ovšem zde se jednalo pouze o snahu kontaktovat rodinu. Bohumír Šeda byl příslušníkem čs. rozvědky, zatčen byl v roce 1984 pro údajnou spolupráci s britskou zpravodajskou službou a odsouzen na 20 let odnětí svobody. Šeda, do okamžiku zatčení prominentní člen společnosti, nesl věznění psychicky velmi špatně. Marně se snažil využít veškerých dostupných prostředků k propuštění. K tomu došlo jako v jiných případech opět až v březnu 1990.

O kontakt s cizí zpravodajskou službou se skutečně pokusil jako jeden z mála Vladimír Hartman. V roce 1983 byl odsouzen na 10 let za vyzvědačství. Pokusil se prodat na velvyslanectví USA v Praze stříbrné destičky, pocházející údajně z radarů v majetku Střední skupiny sovětských vojsk. Destičky (ve skutečnosti ze sovětských vojenských akumulátorů) nakoupil od sovětského občana jeho spoluobviněný Miroslav Landa, odsouzený rovněž za vyzvědačství na 13 let. Hartman požádal svého spoluvězně Stanislava Bartla, aby předal po svém propuštění z Valdic v říjnu 1984 na americké velvyslanectví v Praze moták. Hartman v dopise žádal konkrétního zaměstnance velvyslanectví o účinnou intervenci k propuštění z vězení a sliboval informace mj. o věznici, politických vězních atd. Když od Bartla nepřicházela dohodnutá zpráva, oznámil Hartman svoji iniciativu počátkem prosince 1984 při náhodném pohovoru příslušníkům StB. Potíž byla v tom, že recidivista Bartl byl po propuštění převezen okamžitě na toxikologické léčení, takže neměl ani možnost dopis předat a Státní bezpečností byl nalezen v jeho osobních věcech. Krajský soud v Plzni Hartmana a Bartla, obviněné z pokusu o vyzvědačství, zprostil obžaloby. Podle soudu šlo jen o přípravu trestného činu, Bartl byl jen posel a ani pomoc při přípravě není trestným činem. Navíc v dopise nebyly sdělovány utajované skutečnosti. Hartman i Landa byli propuštěni z Valdic roku 1990, po odpykání téměř sedmi let trestu. Hartman svůj pokus o kontakt cizí rozvědky oznámil sám, operativní kontrolou vyzvědačů nebyl takový poznatek vůbec zjištěn.

Ukončení skrytého zájmu o vězně odsouzené za vyzvědačství znamená snad až konec režimu roku 1989. Období konce režimu a přechodu do nových, svobodných poměrů nebylo pro „vyzvědače“ lehké a podmínečná propuštění pokračovala zvolna. I propouštění zcela nezákonně odsouzených provázely průtahy. Na případy lidí, kteří přistupovali ke spolupráci s cizí mocí ve snaze vědomě poškodit vládu komunistické strany, bylo pohlíženo v novém režimu s rozpaky. Jinak si nelze vysvětlit opomenutí v zákoně č. 119/1990 o soudní rehabilitaci, který nepamatoval na pachatele trestného činu vyzvědačství podle zákona 140/1961 Sb., tedy na odsuzované za vyzvědačství v letech 1961 - 1989. Přitom byli současně rehabilitováni automaticky ze zákona lidé odsouzení za vyzvědačství podle trestních zákonů platných ve čtyřicátých i padesátých letech. Někteří reální vyzvědači předávali druhé straně informace, které pomáhaly v soupeření Západu a Východu. U těch, kteří byli za trestný čin vyzvědačství odsouzeni na základě „důkazů“ vyrobených StB – a to až do roku 1989! – je skutečnost, že nebyli ze zákona rehabilitováni zcela nepochopitelná. Odsouzení se tedy dožadovali rehabilitace pak individuálně, pokud k takovému kroku přistoupili. V některých případech nebyli úspěšní. Téma je ukázkou složitosti posuzování života ve Valdicích za „normalizace“ i letmým vhledem do zatím opomíjené skupiny občanů perzekuovaných komunistickým režimem.

(Historická penologie)