Leden 2008

Čiň čertu dobře, peklem se ti odmění

Miroslav Václavek

Před pár dny, přesněji 29. 11. 2007 nám bez většího povšimnutí prošlo jedno významné výročí. Uplynulo šedesát let ode dne, kdy byl na půdě OSN rozdělen britský protektorát v Palestině na dva státy - arabský a židovský.

Ono datum předznamenává mnohé v novodobých lidských dějinách. Je to datum konce temnot a úsvit nového věku. Avšak jako každé svítání má barvu krve, ani toto nebylo jiné. Nikoliv však té, co se rozlévá po nebi, ale krve skutečné lidské. Ano svoboda má cenu nejvyšší, cenu života a krve. Když 14. 5. 1948 stát Izrael vyhlásil svoji deklaraci nezávislosti pár hodin před tím, než zemi opustil poslední britský voják, reakce okolního arabského světa byla rychlá. Ve dnech 14. - 15. 5. 1948 překročily hranice sotva narozeného státu hordy muslimských armád, aby novorozeněti začerstva podřízly krk. Egypt, Sýrie, Libanon, Jordánsko a Irák se vrhly na židovské osadníky, aby je zahnali do moře a pozabíjeli do posledního. Jako by arabské státy žijící (dodnes) v hlubokém temnu, špíně, bídě, nesvobodě, lenosti a zajetí fašismu islámu tušily, že budou konfrontovány s národem pracovitým, toužícím po svobodě a demokracii. Hrstka židů v arabském moři uprostřed nehostinné pouště se však rozhodla, že svoji kůži, právo na život a na životy svých dětí nedá vůbec lacino. Opevněné židovské osady vyzbrojené odhodláním, odvahou, zápalnými lahvemi a trochou zbraní se staly prvními místy odporu a střetu s Araby toužícími zabíjet. Je hanbou Británie, že její ozbrojená moc tomuto aktu přihlížela, dopřávajíc tak arabské soldatesce čas a podporu. Však Londýn se ale o několik desetiletí později přesvědčil o pravdivosti rčení, jež je v titulku, když muslimové vyhazovali její obyvatele do povětří v autobusech a v metru.

Izrael onu první z celé řady arabských agresí vůči samé podstatě a existenci svého státu přežil a ubránil se. Díky odvaze řadových občanů i vojenské pomoci ze strany tehdejšího Československa - byť to bylo v zájmu toho získat Izrael do spolku států existujících pod knutou jiného myšlenkového odpadu lidstva, komunismu. To nám budiž malinkou útěchou v našich novodobých dějinách jinak naplněných hanbou.

Přeskočme všechny ostatní arabské agrese vůči Izraeli a zůstaňme u oné poslední, války Jom Kippu. Egypt, Sýrie, Jordánsko, Irák - ano oni „staří známí" z války první jako by zkoušeli vojenskou doktrínu Varšavského paktu, pro rudého satana zkoušeli jeho taktiku, která se měla použít vůči západní Evropě. 4 500 sovětských tanků v arabských rukách proti 1 500 tankům izraelských. 1 010 000 rudoarabů proti 415 000 vojáků izraelských. 1 472 migů proti 561 letadlu Izraele. Tato čísla velmi dobře kopírují převahu Varšavského útočného paktu v ofenzivních zbraních. Rovněž doba útoku byla zvolena na dobu, kdy Izrael a jeho občané slavili Svátek smíření - Jom Kippur. Přesně, jak to plánovala Moskva. Ukolébat západní státy slovy o míru, pomocí zrádců z takzvaného mírového hnutí rozložit vnitřní jednotu a jednotu obrany a za tmy udeřit. Jenže, co platilo pro západní hippie-civilizaci naštěstí neplatilo pro Izraelce. Přes všechny těžké ztráty a chvíle, kdy podstata a existence Izraele byla ohrožena a následovníci pedofila Machometa si mnuli v očekávání pozemské many spočívající v loupení, rabování a zabíjení své nemyté vousy, se však izraelská armáda nevzdala, ale zahájila protiútok na Golanské výšiny a na suezské frontě. Z této pozice najednou byla ohrožena Káhira a svět proto začal volat farizejsky po míru - jako dnes když jde o Irák. Naštěstí armáda Spojených států amerických dala sovětským komunistům chystajícím se intervenovat na straně Arabů jasnou odpověď spočívající v naprosté podpoře Izraele. Takže Izrael se s bratrskou a internacionální pomocí, jak se brutální komunistické vpády na území jiných států nazývaly, nesetkal.

Výsledky této války byly pro vojenskou komunistickou doktrínu debaklem. Ztráty na komunistických tancích Made in CCCP jedna ku deseti ve prospěch britských tanků Centurion s revolučním systémem pancéřování, jež tvořily páteř izraelských pozemních sil, a faktické rozprášení Arabů do tlup potulujících se bezcílně prostorem byly signály, jež i jinak krvežíznivé sovětské maršály odradily od opakování obdobného scénáře na Rýně. Stejně jako tenkrát i potom, když Izrael vybombardoval Saddámu Hussajnovi jeho nukleární reaktor v Osiraku a nyní v Sýrii jaderné zařízení Dayr az-Zawr, v němž se chystaly atomové bomby proti němu Evropě, jsou sympatie a slova díků a uznání na straně našeho spojence, státu Izrael. Ti, kdo stojí ve zbrani na straně svobody a práva na život, jsou spojenci pro budoucnost bez přízraků válek a tyranie. Konečně se k těmto silám řadíme i my. Nečiňme již čertům dobře, nečiňme peklo sobě.