Český a slovenský zahraniční časopis  
     
 

Leden 2008


Mží tu do vlasů

Miroslav Václavek

Jak se stát v České republice slavným umělcem? Je to jednoduché. Především nesmíte nic umět. Potom musíte produkovat hudební odpad nulové hodnoty a mít silný žaludek a ostré lokty. Rovněž se předpokládá, že dotyčný si občas zalaje na USA (jako například šumaři pod názvem Divokej Bill) a naopak bude opěvovat rodný luh i háj a hospodářský růst.

Potom se stane to, že místně příslušná média takovou personu nazvou celebritou, dostane si jí poct a příslušného místa v českém Matrixu běžícím na obrazovkách a v rádiích. Tu a tam ukáže za úplatu své pohlavní orgány, tu se mihne Novou v playbacku a zašumí v rádiu. Tím je tento produkt posluchači navyklému na konzumaci hloupostí typu Ein Kessel Buntes spolehlivě natlučen do hlavy a snáší tak svá kukaččí vejce vytěsňující cokoliv jiného z takového mozku. S tím koresponduje i to, že takzvaná česká hitparáda není tvořena na základě prodaných desek, jako je tomu úplně všude na světě, ale tak, aby v Matrixu nevznikly nekonstantnosti.

Ovšem, běda, překročí-li taková „hvězda" první pohraniční přechod. Dnes už lhostejno kam. Tam, kam nedosahuje moc českých uměleckých gangsterů ovládajících masmédia už od dob cesty k jasným zítřkům, dojde pochopitelně k tomu, že taková obskurní figurka, co má u nás úspěch pracujících mas zaručen, se svými vřesky nikoho neosloví. Navíc, proč by měl někdo poslouchat plagiátory, jež svoji kariéru založili na krádežích a špatném řemeslném přezpívání původních amerických hitů přehrávaných za šklebů Láďů, jimž mžilo do vlasů a jež oslovovali národ z pozic marxismu-leninismu ještě v listopadu 1989. To je česká specialita.

Pak se stane nevyhnutelně taková věc, že mladá nadějná umělkyně je za svoji tvorbu dvakrát nominována na cenu Grammy, přičemž doma se o tom téměř neví. Není to některá z pěnic reálného socialismu. Je to mladá zpěvačka Markéta Irglová, která rovněž i hraje v muzikálu Once, z něhož tato hudba je.

Myslím, že máme dalšího horkého kandidáta na zapomnění. Stejným jako je Eduard Ingriš. U nás napsal píseň Temně hučí Niagara. Tu zná snad každý. Poté se rozhodl nevrátit se po komunistickém puči v roce 1948 z Jižní Ameriky, kde se stal mimořádně oceňovaným fotografem. Dodnes se o něm v Peru učí ve školách. Znal se s Ernestem Hemingwayem. Přeplul na balsovém voru Kantuta II z Peru do Polynésie, aby potvrdil Heyerdahlovu teorii o migraci obyvatel Peru do Polynésie. Napsal hudbu k jedenácti filmům a jakož to velmi uznávaný umělec mezinárodního věhlasu zemřel v Renu v USA. Ale aby se o něm učilo u nás na škole? Proboha, vždyť on něco uměl! O takových se u nás mlčí. Vždyť by se ještě někdo mohl dovědět, že králové jsou nazí.

Potom se není třeba divit, že naši prezidenti uvažují o metodách levicových bojůvek a seznamují buranskou veřejnost se svými plány na připoutání se k prostoru, kde má být několika staletích vybudováno něco nadčasového - národní knihovna. Představitel státu, který si nedokáže poradit se svými loupeživými taxikáři, se pasuje za rytíře proti cizáckým hodnotám. Jak typické od obyvatele žijícího za mediální železnou oponou!



Zpátky