Leden 2008

Povídání o zázracích, Sudetech, svobodě a americkém blues

Miroslav Václavek

Hory se zasněženými stromy vypadaly po ránu jako strniště starce a zároveň, jako když mi v Maďarsku na pořádnou a neošizenou zmrzlinu nalili jahodovou šťávu a ona splynula se smetanou a vanilkou v jednu růžovou bytost. Hory, které mám na mysli a o kterých se nemluví, jsou Jeseníky - když v Krkonoších ukazují lyžaře, jak jsou po uši od bláta, a končí sezónu, tak u nás máme ještě dva metry sněhu, jenže se o tom neví. Nebo nesmí vědět, vždyť Asie prý začíná za Horními Počernicemi. Něco na tom možná bude.

Němce odsud po válce odvezli do nenávratna s žebráckým ranečkem a mnozí osídlenci nemají s Čechy společného vůbec nic. Což je někdy i dobře, protože uplatňovat zde u nás v Sudetech český pivní šovinismus a národoveckou hysterii je směšné. Jakby také ne, když obyvatelé jsou tvořeni Slováky, Hanáky, Rumuny, Řeky, Rusíny, Poláky, Prajzáky, Šlonzáky, Volyňany, Jihomoravany a zbytky Němců. Zvláštní a vykořeněný kraj, který za minulého režimu hnil ještě více, protože ti, kteří jej milovali a rozuměli mu, zmizeli i se svými vesnicemi s povrchu zemského jako Kartágo. Dalo by se říci, že moravské a slezské Sudety se svými výstavnými a kdysi bohatými městy, které kruté přírodě vyrvali houževnatí němečtí osadníci, jsou odsouzeny k definitivní záhubě a zmaru. Po dlouhá desetiletí komunistického teroru tomu tak bylo, z bohatství a řádu se stal chaos a zmar. Stejně by to dopadlo i v Bavorsku kdyby tam „lid" vládl po čtyřicet let. Ale naštěstí se něco událo. To něco se dá vysvětlit jediným slovem - zázrak.

Stal se zázrak, že sovětská okupační armáda odtáhla zpět, odkud přišla. Zeď, u které jsme kdysi stáli na první demonstraci a kde nás nebylo víc než deset proti desítkám esenbáků se samopaly a štěkajícími vlčáky, stále stojí. Stěna, z níž opadávaly světadíly omítky, je krásně opravená. Divadlo, u něhož jsem se poprvé v životě narovnal, je jako z perníku a marcipánu a říkám si, že i kdyby nás tam tenkrát komunisti postříleli, stálo by to za to - říci jim do očí, že jsou zločinci a svině. Z okupačních kasáren jsou byty, a za pár dní se tam, kde ostnatý drát byl dělítkem mezi ponížením, pronásledováním, bídou a komunistickými šibenicemi a světem svobody, projede úplně volně. Konečně budeme rovni ptákům a krvavá hranice se stane jen místem obrovského hřbitova. Hřbitova nejen nadějí, ale hřbitova postřílených jménem zločinného Uljanova alias Lenina.

Ještě před několika lety by nás zavřeli, nebo by nám ostříhali dlouhé vlasy, že posloucháme a rozšiřujeme západní ideodiverzní hudbu. Ještě před pár lety by zázrak, jehož jsem byl svědkem, byl jenom pouhým snem zašlapaným kamsi do země frontou na bůček a na boty. Ještě před téměř nedávnem by mi takový sen vyháněl z hlavy esenbácký pendrek a kopance do žeber. Ale je to pravda, štípu se do rukou, abych cítil, že nesním. Na pódiu šumperského kulturáku hrají američtí bluesmani. Je dvanáctý ročník bluesového festivalu Blues Alive a socialistickozpěvná pakultura i s vypadlými ňadry, mistry druhdy onanujícími v tramvajích a utahanými hlasy je kdesi daleko na stránkách Blesku a obrazovkách Novy a já si užívám ohromnou pohodu, která je cítit z lidí okolo mne. Mladí lidé se skutečnými úsměvy v obličeji, nikoliv se škleby místně příslušných mužiků z 51% nespokojených se svým životem na svobodě. Máničky se šedivými vlasy, které nestačily zestárnout a které si užívají svého snu společně se mnou. Malá diaspora svobody a radosti v jinak zachmuřeném státě, který si neváží zázraků. Dostávám do žil obrovskou, koňskou dávku americké muziky a skutečné kultury a vím, že po zbytek roku stačí přeladit na tuhle chvíli. Stačí zavřít oči, a vybavit si Vlastu Třešňáka, kterému o ruce típali estébáci cigarety, jak to rozbalil, až se Gottwald obracel v urně. Jak to mimo jiných například rozjeli Retroblues, DR. B. Blues a J. J. Band. S drivem jakoby ani nebyli Češi anebo Poláci, protože téhle hudbě je to ve skutečnosti jedno. Stačí si vzpomenout, jak to na nás vysypali Frank Morey Band a dva černí bluesmani Cephas and Wiggins. One blues man, Gwyn Ashton z Austrálie se roztoulal po hmatníku jako v buši, No Blues se svým jidiš pojetím téhle hudby jakoby přistáli ze zatím neznámé bluesové planety a Joe Louis Walker, několikanásobný držitel ceny Grammy nám ukázal, že se tahle cena nedává za revoluční a společenskou angažovanost v tvorbě ale za uměleckou genialitu.

Kde by mě před osmnácti lety téměř na den stejně napadlo, že do tohoto malého sudetského města až pod můj nos přijede někdo z amerického hudebního nebe. Zázraky se dějí. Jen je třeba se dívat. Možná, že to jednou dojde těm 51%. To by byl zázrak největší.