Leden 2008

Musel zemřít pokrokový Habsburk?

Jan Ziegler

Nečekanou smrt následníka rakouského trůnu Rudolfa Habsburského, kterého sloužící nalezli ráno 30. ledna 1889 mrtvého v ložnici v zámečku Mayerling společně s jeho milenkou, sedmnáctiletou baronesou Mary Vetzerovou, doprovází řada spekulací, které se zřejmě nikdy nepodaří zcela objasnit.

Záhadná úmrtí

Hned po smrti se na veřejnosti rozšířily pověsti, že Rudolf zastřelil svou milenku a sebe v návalu šílenství. Další teorie mluvily o tom, že ho nechal zavraždit jeho otec František Josef I., protože se korunní princ chtěl stát uherským králem, podle jiné verze ho zastřelil žárlivý hajný, kterému chodil za ženou, anebo že těhotná milenka Mary Vetzerová vykrvácela při pokusu o potrat, a Rudolfovi tak nezbylo jako čestnému muži jiné řešení než se zastřelit, prince měli ubít lahví od šampaňského bratři Baltazziovi, strýcové Mary, když si svoji neteř chtěli odvést a Rudolf jim v tom bránil...

Lidovou fantazii přiživovala i cenzura, která o Rudolfově smrti poskytovala nepřesné a protichůdné informace. Nejdříve byla zveřejněna oficiální zpráva o tom, že princ zemřel na srdeční selhání, až později dvorní kancelář přiznala sebevraždu.

Surový vychovatel

Syn císaře Františka Josefa I. a císařovny Alžběty, zvané Sissi, přišel na svět 21. srpna 1858. Jak v obsáhlé monografii Rudolf - princ rebel napsala historička Brigite Hamannová, byla tato událost Vídeňanům oznámena sto jedna výstřely z dvaceti děl na hradbách. Všechna náboženská vyznání v monarchii konala při této příležitosti slavnostní bohoslužby, řada nemocnic a chudobinců dostala mimořádné dary.

Právě v princově dětství můžeme hledat příčinu jeho pozdějších depresivních nálad. Na příkaz babičky arcivévodkyně Žofie, matky Františka Josefa I., byl svěřen chůvám a vychovatelům. Vlastní matka tak na syna prakticky neměla žádný vliv.

Císař si přál mít ze svého potomka především vojáka. Proto jej hned po narození jmenoval plukovníkem a majitelem 19. pěšího pluku, což bylo v habsburském rodě velmi neobvyklé. Nutno dodat, že František Josef I. se jako vrchní armádní velitel příliš nevyznamenal. Když byl jeho synovi rok, vytáhl do boje proti Francii a Itálii, utrpěl zdrcující porážky a Rakousko přišlo o Lombardii. Možná i proto čekal Rudolfa tvrdý vojenský drill a již jako tříletý musel přijímat důstojníky a přihlížet vojenským přehlídkám. Otec zkrátka chtěl, aby syn byl lepší vojevůdce než on.

V šesti letech se stal princovým vychovatelem generálmajor Leopold hrabě Gondercourt. Byl to hrubý, necitlivý člověk, který při výchově používal drsné metody. Rudolfa v noci budil ze spánku výstřely z pistole, děsil ho ledovými koupelemi a hodiny nechával venku za každého počasí pochodovat. Jednou ho nechal stát samotného za tmy v Lainzerské oboře a přes zeď na něj volal „blíží se divočák“. Vystrašené dítě zoufale volalo o pomoc a bušilo do vrat, která však zůstala zavřena. Drsným Gondercourtovým metodám učinila přítrž až Sissi, která manželovi pohrozila, že buď dostane Rudolf jiného vychovatele, nebo se nechá rozvést. František Josef ustoupil.

Nicméně tato výchova zanechala trvalé stopy v princově psychice - například i v dospělosti Rudolf nikdy nechtěl spát v místnosti, v níž by byla úplná tma. Navíc měl k psychickým poruchám dědičné vlohy. Různých duševních chorob se jak v habsburském, tak i v matčině wittelsbachském rodě vyskytovalo dost. Riziko zvyšovalo i to, že otec a matka byli bratranec a sestřenice.

Novým chlapcovým vychovatelem se stal šlechtic a důstojník Joseph Latour. Díky němu se z Rudolfa stal svobodomyslný člověk, pohrdající zkostnatělou dvorskou etiketou. Na armádu ale nezanevřel a dál se o ni intenzivně zajímal. Další jeho velkou zálibou pak byla ornitologie. Přátelil se s předním německým zoologem Alfredem Brehmem, a dokonce s ním cestoval na vědecké výpravě po Dunaji. V roce 1878 napsal Rudolf svoji první knihu Patnáct dní na Dunaji, kde strhujícím způsobem popisoval přírodu v okolí řeky.

Oblíbení liberálové

Přátelství s vynikajícím vědcem ukazuje i na další rys princovy povahy. Brehm byl protestant, darwinista, liberál a svobodný zednář a právě takovými lidmi se Rudolf obklopoval. Další z jeho velkých přátel byl majitel a šéfredaktor listu Wiener Tagblatt Moric Szeps, rovněž člověk se svobodomyslnými názory. Právě u něj Rudolf publikoval své články, které často kritizovaly oficiální habsburskou politiku. Nutno dodat, že mnoho princových komentářů nemohlo být ani otištěno, protože Szeps pochopil, že by neprošly cenzurou.

Princovi přátelé tedy měli společné to, že byli měšťané, liberálové, případně i svobodní zednáři. Rudolf sám nikdy svobodným zednářem nebyl, i když s nimi sympatizoval a byl svými protivníky podezírán ze členství v některé z lóží.

Následník trůnu naopak nenáviděl konzervativní bigotně katolické šlechtice, se kterými se dostával často do střetů. V jeho očích to byli povrchní hlupáci, jejichž život se skládal z pitek, zábav a lovů. Mezi Rudolfovy velké nepřátele patřil jeho vrstevník a budoucí německý císař Vilém II. O něm mladý Habsburk tvrdil, že je to omezený člověk toužící po válce, který jednou v Evropě vyvolá velký konflikt. Nemýlil se - první světová válka vypukla v roce 1914 a německý císař byl jedním z jejích hlavních strůjců.

Příznivec vědy a techniky

Rudolf se také živě zajímal o technický pokrok v 19. století a tvrdě kritizoval zaostalost Rakouska-Uherska, kde vládcové nejevili o průmysl, železnici a nové vynálezy žádný zájem. Příkladem nechuti k novotám byl sám jeho otec, který v letním sídle v Schönbrunnu odmítal zřídit splachovací klozet, bránil se zavedení elektřiny i telefonu a později i nerad jezdil autem.

Živě se korunní princ zabýval i politikou, kde se bohužel dostával do střetů s otcem a vládou konzervativního ministerského předsedy hraběte Eduarda Taaffe. Rudolf otevřeně nesouhlasil se spojenectvím s Německem, naopak preferoval úzké vztahy s Francií, Ruskem a Británií. Spojenectví těchto zemí mohlo podle něj držet německou říši na uzdě. Jeho otec se s ním ovšem o politice vůbec nechtěl bavit. Vždy ho odbyl slovy „náš Rudolf zase mele nesmysly“. Není divu, že tento přístup Rudolfovu sebevědomí nepřidal.

Osudové ženy

Další ranou pro Rudolfa byla jeho svatba s belgickou princeznou Stefanií v květnu roku 1881. Ti dva se nikdy nemilovali a vzali se pouze na přání, respektive příkaz rodičů. Rudolf byl své manželce nevěrný, i když zálety nebyly v tehdejších vyšších kruzích neobvyklé. Stefanie neměla pochopení pro Rudolfovy intelektuální záliby a vytýkala mu, že se stýká s neurozenými lidmi. Často také tropila žárlivé hysterické scény. Spolu sice měli dceru Alžbětu, ale vytouženého syna se nedočkali. Důvodem byla venerická nemoc, pravděpodobně syfilis, jíž svou ženu nejspíš nakazil.

Jeho velkou milenkou byla Mizzi Casparová, které koupil ve Vídni dům za 60 tisíc zlatých. Té také jako první nabízel, že spolu spáchají sebevraždu. Casparová se mu však vysmála. Do hry pak vstoupila sedmnáctiletá baronesa Mary Vetzerová, která se do prince bezhlavě zamilovala. Bral ji sice jako jednu ze svých mnoha milenek, ale nakonec to byla právě ona, kdo souhlasil, že si spolu vezmou život.

Co se ve skutečnosti stalo v Mayerlingu, se asi už nikdy nedozvíme. Nejpravděpodobnější verze je ta, že Rudolf zastřelil z pistole nejdříve Mary a potom sebe. Zatímco on měl slavný pohřeb ve Vídni a jeho tělo bylo uloženo do kapucínské hrobky tradičního pohřebiště Habsburků, Mary Vetzerová dopadla hůř. Se souhlasem císaře a podle nařízení ministerského předsedy Taaffeho nesměla být odvezena v pohřebním voze ani v rakvi. Její strýcové hrabě George Stockau a Alexandr Baltazzi přitáhli oblečenou mrtvou Mary do kočáru, jako by žila. Pak ji tajně pohřbili v Heiligenkreuzu. Zámek v Mayerlingu byl na příkaz císaře Františka Josefa I. prodán řádu karmelitek, které zde zřídily svůj klášter a stále mají za úkol se za Rudolfovu duši denně modlit. Přímo v ložnici, kde se tragédie stala, je nyní kaple.

Smrt mladého Habsburka pak ještě zásadně ovlivnila papežskou volbu v roce 1903. Souhlas k Rudolfovu církevnímu pohřbu musel dát až papež Lev XIII., protože vatikánský státní tajemník kardinál Mario Rampolla to kvůli princově sebevraždě odmítl. To mu František Josef I. nikdy nezapomněl. Proto jako král uherský využil svého historického práva a později vetoval Rampollovu volbu papežem. Tím se pak stal kardinál Giuseppe Sarto, který přijal jméno Pius X.

(MFDNES)