Únor 2008

Šedé eminence karibské krize

Jan Adamec

Historici, analytici i politici se desítky let snažili rozlousknout, co přimělo sovětského vůdce Nikitu Chruščeva ke snaze umístit na Kubu jaderné rakety. Teprve v posledních letech se podařilo zjistit, s jakými plány do této hry vstupoval. Nové práce historiků zároveň podtrhují význam polozapomenutých mužů, kteří nestáli v záři televizních kamer, ale v klíčových momentech krize zásadním způsobem ovlivnili její směr a intenzitu. Na obou stranách z řady poradců a politiků vyčnívali dva - člen sovětského politbyra Anastas Mikojan a americký ministr obrany Robert McNamara.

Anastas Mikojan vzhledem ke svému arménskému původu a ne právě vzorové minulosti před rokem 1917 (patřil k nacionalistickým dašnakům) nikdy nemohl pomýšlet na nejvyšší kremelský post. Dobře to věděli i jeho šéfové, Stalin s Chruščevem, a snad právě to mu v sovětském „mlýnku na maso“ zachránilo život. Přežil stalinské čistky i turbulence poststalinské rvačky o moc a v roce 1964 odešel do nedobrovolného důchodu spolu se svým dlouholetým, byť problematickým spojencem Nikitou Chruščevem. Výjimečná politická inteligence, instinkt a skvělé intrikánské schopnosti, vycvičené léty úhybných manévrů ve stínu Stalinovy sekery, mu vynesly pověst „protřelého Arména“, který se objevil vždy tam, kde Sověti měli problém. Jednal s Titem i Castrem, hasil nedorozumění na Středním východě a v Asii, likvidoval povstání v Maďarsku.

Proti němu stál Robert McNamara, brilantní harvardský profesor a manažerská hvězda automobilky Ford, ve které se stal prvním generálním ředitelem mimo okruh Fordovy rodiny. Ministerstvo financí v Kennedyho vládě ho sice minulo, ale právě v poněkud vzdáleném resortu obrany se stačil zapsat do historie především jako člen poradního sboru, který při raketové krizi obklopoval prezidenta Johna Fitzgeralda Kennedyho. Nápady a rady dvou mužů v pozadí, „holubice“ a „jestřába“, sehrály v krizi klíčovou roli.

Ježci v kalhotách

Přes počáteční celosvětové úspěchy se Sputnikem a Gagarinem na tom sovětský raketový arzenál ve srovnání s Američany nebyl nejlépe. Testy nové generace sovětských mezikontinentálních raket R-9 a R-16 v únoru 1962 nedopadly kvůli problémům s palivovým systémem nejlépe a nesnesly srovnání s druhou generací amerických raket Minuteman, jejichž počet plánovali Američané ke konci roku zvýšit na 200. K tomu se přidružovaly rostoucí náklady, které sovětská ekonomika musela vynakládat na zbrojení i zahraniční pomoc spřáteleným režimům.

Při pohledu na tristní strategickou nerovnováhu Chruščev ztratil trpělivost a rozhodl se ji zvrátit jedním odvážným tahem. Na svého ministra obrany Rodiona Malinovského se proto obrátil s historickou otázkou: „Co kdybychom Američanům naházeli do kalhot naše ježky?“ Těmi ježky myslel mezikontinentální rakety s jadernými hlavicemi. Kalhoty označovaly karibskou oblast, tedy Kubu.

Podle historiků Timothyho Naftaliho a Aleksadra Fursenka (Khrushchev Cold War. The Inside Story of an American Adversary, 2006) vyslal poslední impulz k definitivnímu rozhodnutí právě Robert McNamara v projevu na University of Michigan, ve kterém navrhl zásadní změnu dosavadní strategie jaderné války. NATO mělo v budoucnosti zacílit své rakety místo na sovětská města „jen“ na sovětské raketové základny. Co na první pohled mohlo vypadat jako návrh na uvolnění napětí, četl Chruščev naprosto opačně (a správně). Jaderná válka by ztratila svůj odstrašující prvek a USA by s použitím jaderných zbraní nemusely tak váhat jako v minulosti. V situaci roku 1962, kdy Moskva měla několikanásobně méně jaderných raket i nosných kapacit než USA, to mohlo výrazně snížit sovětskou bezpečnost a oslabit vyjednávací pozici během zahraničněpolitických krizí.

Jak vyplývá z nově zpřístupněných dokumentů ze sovětských archivů (např. A. A. Fursenko (ed.) Archivy Kremlja Prezidium CK KPSS 1954-1964, Moskva, 2003), Chruščev se proto rozhodl, že na spřátelenou revoluční Kubu tajně umístí rakety s jadernými hlavicemi. Počká, až skončí americké volby v listopadu 1962, a pak navštíví USA a Kennedymu své tajemství odhalí. Ve stejný moment vyhlásí nové berlínské ultimátum a západní mocnosti vytlačí ze Západního Berlína. Nakonec nabídne zoufalému americkému prezidentovi návrh zákazu testů jaderných zbraních. Síly se vyrovnají a Sovětský svaz se stane rovnocenným soupeřem a respektovaným partnerem Washingtonu.

Partie začíná

Nejprve bylo třeba otestovat Fidela Castra. Ten měl od neúspěšné americké invaze v Zátoce Sviní co dělat, aby Sověty přiměl k dodávkám byť jen defenzivních zbraní, a teď mu Chruščev ústy svých emisarů Šarafa Rašidova a maršála Sergeje Birjuzova nabízel rovnou jaderné rakety dlouhého doletu. Samozřejmě chápal, že proměna chudé Kuby v největší sovětskou letadlovou loď není motivována jen snahou bránit revoluční Kubu. Uvědomil si ale také, že pro Kubu v tento moment neexistuje lepší garance režimu a obrana proti USA, a proto souhlasil. Sovětskému politbyru odhalil Chruščev svůj plán vybudovat mohutnou sovětskou vojenskou základnu s 40 jadernými střelami, letkou stíhačů Mig-21, 42 strategickými bombardéry Il-28 a 51 000 vojáky jen devadesát mil od americké Floridy v úterý 10. června 1962. Sovětskou zahraniční politiku v té době plně ovládal, a proto o měsíc později 1. července získal bez problémů od politbyra konečný a jednomyslný souhlas. Symptomatické pro Mikojanovu roli v celé krizi je, že on, který jako jediný měl odvahu i moc Chruščeva kritizovat a mírnit v jeho divokých zahraničněpolitických eskapádách, na tomto klíčovém zasedání sovětského vedení pravděpodobně chyběl.

Poté učinil Chruščev další krok svého plánu - Kennedymu poslal záměrně ostrý dopis a navrhoval své řešení berlínské otázky. Požadoval okamžité snížení počtu spojeneckých vojáků v Západním Berlíně a jejich následné nahrazení smíšeným kontingentem pod vlajkou OSN. Když si Kennedy dopis přečetl, ihned mu bylo jasné, že na obzoru se rýsuje velká krize. Proč by ale Chruščev tak ultimativně hrozil a měnil politiku ani ne rok po vztyčení berlínské zdi? Jak a kde se mohla jeho pozice natolik posílit, že vytáhl s tak troufalým a pro USA v dosavadním poměru sil nepřijatelným návrhem? Odpověď ležela ve zprávách americké špionáže, která začala zaznamenávat podezřele čilý ruch ze strany sovětských obchodních lodí, na kterých se na Kubu dopravoval vojenský materiál. Podezření vzrostlo, když špionážní letouny odhalily na ostrově svobody existenci systému SAM, jenž měl podle příruček jediný účel -chránit samotný raketový systém. Kennedyho bratr Robert si nechal zavolat sovětského velvyslance Dobrynina a důrazně ho varoval před vojenskými dodávkami na Kubu.

Když si konečně Washington složil všechny části skládačky a poznal, že sovětské obchodní lodě nevozí na Kubu obráběcí stroje, ale balistické rakety, nastalo pro prezidenta Kennedyho nejtěžší dilema. Nejprve se přiklonil k preventivnímu leteckému úderu, ale v momentě, kdy mu generál Maxwell Taylor nebyl schopen dát stoprocentní garanci, že útok zničí všechna sila a rakety, couvl. Nakonec ho nezachránil nikdo jiný než McNamara s elegantním návrhem námořní blokády neboli karantény.

Blokáda

Dne 22. října v půl druhé odpoledne oznámil tiskový mluvčí Bílého domu, že v sedm hodin večer bude mít prezident zásadní projev k národu v otázce národní bezpečnosti. To ovšem nastal poplach zase na druhé straně. Když se to Chruščev dozvěděl, krve by se v něm nedořezal... jeho velkolepý plán se začal hroutit. Rakety, jeho hlavní vyjednávací argument, ještě nebyly v plně funkčním stavu a Kennedyho projev mohl znamenat jen jediné - oznámení invaze na Kubu. Teprve nyní jako by si horkokrevný Nikita uvědomil, co všechno je v sázce. Ihned nechal svolat politbyro. Hrozba jaderné války nebyla nikdy blíž. Anastas Mikojan ztratil s celým podnikem trpělivost. Nejprve chtěl vyloučit možnost, že napadení Kuby ze strany USA bude eskalovat v jadernou válku. Na Kubě již totiž byly instalovány taktické rakety s krátkým doletem a s jadernými hlavicemi Luna, které měly sloužit právě k odražení americké invaze. Zůstává stále otázkou, jak to, že při plánování operace Anadyr, což bylo krycí jméno celé akce, nikdo nedomyslel důsledky „malých“ obranných jaderných výbuchů ani ne sto kilometrů od Floridy. Nikoliv střely dlouhého doletu, ale Luny se mohly stát smrtící rozbuškou globální války. Mikojan byl ovšem natolik chytrý, že nešel přímo proti Chruščevovi, ale proti jeho chráněnci, ministrovi obrany Malinovskému. Společně s náměstkem předsedy vlády Alexejem Kosyginem nakonec Chruščeva přesvědčil, aby v případě útoku amerických sil použil velitel sovětského kontingentu na Kubě Isa Plijev u Lun jen konvenční hlavice. První záminka k rozpoutání jaderné války byla díky Mikojanovi zažehnána.

Mezitím dostalo sovětské politbyro na stůl dlouho očekávaný překlad Kennedyho projevu. Všem spadl kámen ze srdce: takže ne vyhlášení války, ale karanténa. Chruščevovi se viditelně ulevilo, změnil rétoriku a snažil se z dané situace vytěžit co možná nejvíce. Musel ovšem bojovat na dvou frontách - přijatelně vyřešit krizi s USA a zachovat si tvář a autoritu u svých soudruhů. Rakety, které ještě v červenci prezentoval jako útočný nástroj pro vyrovnání strategické parity s USA, se rázem proměnily v čistě obranný nástroj kubánské svobody a nezávislosti. Rakety neměly být příčinou možné invaze, ale naopak odstrašujícím prostředkem před ní. Pokud Kennedy slíbí, že nezaútočí na Kubu, Chruščev rakety stáhne - na tento jediný bod se scvrkl grandiózní plán na vyrovnání sil a vyřešení všech pro Sovětský svaz tíživých problémů studené války.

Pak se to ale Chruščevovi trochu rozleželo v hlavě, a aby si alespoň na veřejnosti zachoval tvář a trochu zvýšil svůj hubený zisk z krize, poslal Kennedymu ještě jednu podmínku: USA stáhnou své rakety Jupiter z Turecka. To byl nevědomky dobrý tah, neboť ve Washingtonu netušili, jak naléhavě Chruščev dohodu potřebuje. Změna podmínek v tak rychlém sledu Američany zmátla, a proto si ji vyložili špatně. Domnívali se, že Chruščov chystá nějaké prodloužení a vystupňování krize, zvláště poté, co 27. října sovětský velitel na Kubě nechal bez autorizace z centra sestřelit špionážní letoun U-2 pilotovaný plukovníkem Rudolfem Andersonem. Kennedy už ale nechtěl dále riskovat, a proto se rozhodl s „tureckou“ variantou souhlasit, ovšem vymínil si, že stažení Jupiterů bude součástí tajné dohody a nedostane se na veřejnost.

Z(a)tracené ponorky

Kromě nákladních lodí s raketami se ke Kubě ale blížily i doprovodné sovětské ponorky, které měly lodě chránit. Perné chvilky si kvůli nim užil nejprve Kennedy. Jedna věc byla blokádu vyhlásit, druhá připravit se na všechny možné eventuality, jak se v konkrétních situacích zachovat. Zablokovat sovětská hladinová plavidla bylo jednoduché, ale co s ponorkami? Jakýkoliv pokus americké strany je zastavit mohl být vykládán jako útok, který jaderná ponorka mohla opětovat. Situace s Lunami, kdy relativně méně důležitá součást jaderného arzenálu velmocí se mohla stát rozbuškou jaderného konfliktu, by se opakovala. Američané den před vyhlášením blokády ponorky objevili a v tu chvíli velmi riskantním způsobem vstoupil do hry opět McNamara. Proti mezinárodním zvyklostem a bez konzultace s Kennedym nařídil, aby proti ponorkám bylo užito slabých hloubkových náloží, které ponorku teoreticky neměly poškodit, ale jen „upozornit“, aby změnila svůj kurz, případně se vynořila. Když se to dozvěděl Kennedy, byl málem na mrtvici.

Také v Kremlu probíhaly ostré kontroverze na téma ponorek. Ministr obrany Malinovskij všem sebevědomě tvrdil, že na Kubu ponorky dorazí bez toho, aby je americká plavidla detekovala.

Mikojan tomuto tvrzení nevěřil a pochopil závažnost problému, kdyby sovětské ponorky pokračovaly dále v plavbě a de facto porušily blokádu.

Rozhodl se proto jednat dřív, než bude pozdě. Byl si vědom, že mezi armádou a námořnictvem panuje rivalita, a toho chtěl využít. Do Kremlu nechal zavolat admirála Sergeje Gorškova, odborníka na ponorky, který si nenechal ujít příležitost ztrapnit Malinovského před nejvyšším vedením. Jasně dokázal, že je prakticky nemožné, aby ponorky dorazily na Kubu, aniž by to Američané zjistili. Zdálo se, že Mikojan dočasně zvítězil. Jenže... Chruščev buď svůj slib, že dá rozkaz velitelům ponorek, aby se zastavily, nesplnil, nebo selhala komunikace. Každopádně ponorky rozkaz k zastavení neobdržely a 24. října v 10.00, kdy karanténa vešla v platnost, pluly dál. Jen shodou okolností nakonec ke střetu mezi americkým námořnictvem a sovětskými ponorkami nedošlo.

Stejně jako dlouho panovaly dohady v otázce, proč se Chruščev do raketového dobrodružství vůbec pustil, tak se vlekly i diskuse, kdo vlastně vyšel z krize jako vítěz. Chruščevovi se sice podařilo definitivně obhájit komunistický režim na Kubě, nicméně z hlediska původních plánů, s nimiž do akce vstupoval - jediným tahem zvrátit poměr sil ve studené válce a vyřešit strategickou nerovnováhu, Západní Berlín a jaderné testy - skončila operace fiaskem. Obranu Kuby mohli Sověti zorganizovat mnohem levněji a hlavně bezpečněji. Naštěstí pro sovětskou prestiž o těchto původních záměrech věděl jen velmi malý okruh lidí z Chruščevova okolí. Ti se však zanedlouho shodli, že Chruščevova dobrodužná politika představuje příliš velké riziko jak pro Sovětský svaz, tak i pro ně samotné. V roce 1964 tak vystavili Chruščevovi konečný účet za hodiny a dny strachu, jimž je během raketové krize vystavil. A opět symptomatické a paradoxní zároveň je, že jediným členem politbyra, který se postavil na Chruščevovu obranu a také ji zaplatil svým místem, byl Anastas Mikojan.

Když si konečně Washington složil všechny části skládačky a poznal, že sovětské obchodní lodě nevozí na Kubu obráběcí stroje, ale balistické rakety, nastalo pro prezidenta Kennedyho nejtěžší dilema. Chruščevovi se sice podařilo definitivně obhájit komunistický režim na Kubě, nicméně z hlediska původních plánů, s nimiž do akce vstupoval - jediným tahem zvrátit poměr sil -skončila operace fiaskem.

(Lidové noviny, www.lidovyk.cz)