Únor 2008

Postavit se čelem k pravdě a vlastní minulosti

Alla Balkovska

To je třeba podle předsedy Kruhu přátel česko-německého porozumění.

Delší čas již uplynul od chvíle, kdy jsme si povídali s předsedou Kruhu přátel česko-německého porozumění Bohumilem Řeřichou z Lubence o Postoloprtech. Snaží se o uctění památky postoloprtských Němců, zavražděných v létě roku 1945. Narazil, když roku 2005 zastupitelstvo jednoznačně zamítlo instalaci pamětní desky. Téma se vrací – o pamětní desce chce s vedením města jednat Nadační spolek města Žatce v Německu. Proto jsem přesvědčena, že vyprávění Bohumila Řeřichy, jak se s podobnými kauzami vyrovnala jiná města a co čekat od nynějšího vedení Postoloprt, je nanejvýš užitečné.

I po šedesáti letech příliš citlivé

„Když jsem tenkrát podal žádost o umístění památníku, postoloprtský starosta Miroslav Hylák volal starostovi Lubence. Údajně padla i slova o udělení důtky mé osobě, jelikož jsem byl tehdy zastupitelem. Jenže to byla akce Kruhu přátel česko-německého porozumění a já jednal s postoloprtskou radnici jako jeho předseda. S mým členstvím v zastupitelstvu to nemělo nic společného,“ vzpomíná Bohumil Řeřicha.

Před třemi lety už to vypadalo, že pomníček na místě zřejmě největší poválečné hromadné vraždy Němců v Postoloprtech bude. „Jenže zastupitelé se nakonec zalekli. Věc jim přišla příliš politicky citlivá. Osmnácti hlasy z 19 přítomných žádost zamítli. Chce to čas a vzájemně o tom rozumně diskutovat. Když je zaťatost na jedné i druhé straně, nikam to nevede,“ podotýká B. Řeřicha.

Kdo je bez viny

Podle něj právě období od roku 1938 do 1945 je rozhodující moment, kterým se pohlíží na česko-německé vztahy. Těchto sedm let překonat je hrozně těžké. Pro člověka, který již 14 let prosazuje dobré sousedské vztahy, je vodítkem Česko-německá deklarace z roku 1997, kterou podepsali nynější český prezident Václav Klaus a tehdejší německý spolkový kancléř Helmut Kohl.

V bodě 2 stojí: „Německá strana přiznává odpovědnost Německa za jeho roli v historickém vývoji, který vedl k mnichovské dohodě z roku 1938, k útěku a vyhánění lidí z československého pohraničí, jakož i k rozbití a obsazení Československé republiky. Lituje utrpení a křivd, které byly způsobeny českému lidu nacionálněsocialistickými zločiny Němců. Německá strana vzdává čest obětem nacionálněsocialistické vlády násilí a těm, kteří této vládě násilí kladli odpor. Je si rovněž vědoma, že nacionálněsocialistická politika násilí vůči českému lidu přispěla k vytvoření půdy pro poválečný útěk, vyhánění a nucené vysídlení.“

V bodě 3 se prohlašuje: „Česká strana lituje, že poválečným vyháněním, jakož i nuceným vysídlením sudetských Němců z tehdejšího Československa, vyvlastňováním a odnímáním občanství bylo způsobeno mnoho utrpení a křivd nevinným lidem, a to i s ohledem na kolektivní charakter přisuzování viny. Zejména lituje excesů, které byly v rozporu s elementárními humanitárními zásadami i s tehdy platnými právními normami, a nadto lituje, že bylo na základě zákona č. 115 z 8. května 1946 umožněno nepohlížet na tyto excesy jako na bezprávné a že následkem toho nebyly tyto činy potrestány.“

„V povědomí velké části naší společnosti je zapouzdřeno, že si Němci odplatu zasloužili a zločiny v poválečné době jsou ospravedlňovány za zločiny, které nacisté provedli Čechům. Zapomíná se, že poválečné zločiny, které amnestoval zákon č. 115/1946 Sb., byly již v době míru!“ míní pan Řeřicha.

Postavit se k vlastní minulosti čelem

„Dobře si pamatuji na odhalení Kříže smíření s pomníkem Obětem násilí v září 2002 na Bukové hoře u Teplic nad Metují. O jeho zřízení se nejvíce zasloužila tehdejší teplická starostka Věra Vítová. Památník připomíná zavraždění nevinných při divokém odsunu v roce 1945. Odhalení se tehdy zúčastnili Lubomír Zaorálek, Petr Pithart, Michael Líbal jako tehdejší německý velvyslanec v ČR, i Bernd Posselt, evropský poslanec a předseda Krajanského sdružení sudetských Němců. Právě paní Vítová mluvila při této příležitosti o odvaze postavit se k vlastní minulosti a pravdě čelem, dokázat ji pojmenovat a přiznat. I když byl tento památník několikrát zhanoben, je důstojnou připomínkou tehdejších událostí a varováním před nenávistí mezi lidmi. Paní Vítová však při podzimních volbách 2002 starostkou v Teplicích nad Metují zvolena již nebyla.

I já jsem byl v roce 2005 po zveřejnění žádosti o umístění pamětní desky v Postoloprtech nevybíravě atakován ZO KSČM z Vršovic u Loun, jejíž členové byli velice spokojeni s rozhodnutím postoloprtských zastupitelů a zdůraznili, že se zaslouží, aby v tomto městě nikdy žádný památník tohoto druhu nebyl,“ uvádí B. Řeřicha.

Smiřme se s kostlivcem jednou provždy

Podle B. Řeřichy nejde o to přepisovat dějiny nebo vytrhávat je z kontextu: „Jsem si jist, že ani žateckému nadačnímu spolku v Německu o to nejde. Ať už žádost přijde z jakékoli strany, je vidět, že ten kostlivec ze skříně v Postoloprtech vždycky nějak vyleze. Proto je třeba přiznat, co se dělo. Jedině pamětníci by mohli říci, co se tehdy v Postoloprtech stalo. Údajně byli mezi zavražděnými Němci členové SS a NSDAP, řada z nich i z Chomutova. Snad o tom začne psát nová generace historiků. Může však být pozdě, protože nebude z čeho čerpat.

Přečetl jsem si 130 stránek zápisu parlamentní vyšetřovací komise z roku 1947, která měla události v Postoloprtech po válce vyšetřit. Vyslýchaní neřekli nic, co by případ objasnilo. Na druhé straně znám například paní Utu Reiff. Jako mladé děvče zažila se svou matkou internační tábor v Žatci. Její vzpomínky jsou zdokumentovány německou stranou, jako i desítky dalších svědectví německých obyvatel, kteří zažili divoký odsun a pamatují i hrůzné události krátce po válce v Postoloprtech.

Nelze donekonečna zavírat oči před tím, co se jednou stalo. V tomto státě i po osmnácti letech vládne atmosféra zastánců minulého režimu, kteří se infiltrovali do všech sfér politického, společenského i hospodářského života. O to je vyrovnávání se s minulostí těžší,“ je si jist Bohumil Řeřicha.