Únor 2008

Můj život na zámku

Jan Brabec

V pustině není vidět jediného člověka. Na dně obrovské jámy se jen ztěžka pohybují těžební stroje, všude po obzoru pak komíny chrlí oblaka kouře. Jsme ve velkolomu Československé armády o rozloze téměř dvou desítek kilometrů čtverečních. Gigantický černý kráter úplně vymazal romantickou krajinu severočeského Podkrušnohoří: v rámci neúprosného dobývání hnědého uhlí na Mostecku po celá desetiletí pohlcoval místní vesnice, kopce a jezera.

Jedna stavba ale industriální zkáze prozatím přece jen unikla. Těžaři se opět blíží, plány na oživení Jezeří ale pokračují. Téměř na samém okraji jámy vystupují ze všudypřítomné páchnoucí mlhy kontury severočeského památkového skvostu – komunisty odsouzeného k demolici a dokonce z map vymazaného zdevastovaného barokního zámku Jezeří. Má výjimečné osudy podobně jako jeho kastelánka, bývalá operní pěvkyně Hana Krejčová (43). V roce 1996 se rozhodla radikálně změnit způsob svého dosavadního života, zanechat zpěvu a dobrovolně sdílet drama severočeského skvostu. Své nové angažmá považuje za výzvu nepříznivému osudu, s dramatem Jezeří ji totiž pojí zvláštní pouto: narodila se totiž přímo pod zámkem ve vesnici Albrechtice, které prostě jednoho dne zmizely z povrchu země.

Jako odsun

Hana Krejčová popisuje své dětství téměř idylicky. Vesnička na břehu jezera, rodinný domek naproti kostelu, zvlněná krajina, staleté stromy, snad u každé cesty Boží muka a na úpatí hor opuštěný barokní zámek šlechtického rodu Lobkowiczů s anglickým parkem plným vzácných stromů a řadou neuvěřitelných zákoutí s altány a bazénky s fontánami a kaskádami. „Celé dětství jsem ho měla před očima a koukala na něj z oken,“ říká. „Byl tajemný a provokoval ke snění. Nemusím ani povídat, co to se mnou jako čtenářkou Máchy asi dělalo.“

Historie Jezeří je kulturou úplně nabitá: díky Lobkowiczům se právě tady poprvé v Čechách hrála Beethovenova Eroica, v zámeckém sále muzicíroval český skladatel Josef Mysliveček s kolegou Antonínem Vranickým či Christoph Gluck, pobýval tady i básník J. W. Goethe či slavný Casanova. Pod dojmem inspirativního sousedství se začala Hana Krejčová věnovat zpěvu, později vystudovala češtinu a hudební výchovu na pedagogické fakultě v Ústí nad Labem. Svého času zámek ovlivňoval život celé rodiny: Krejčovi tam kdysi dodávali pivo a pracovali na zámku v zahradnictví.

Jenže albrechtická idyla měla mít svůj konec. V sedmdesátých letech začali těžaři vypouštět místní Dřínovské jezero. Velkolom se pomalu blížil. „Byl to strašný pocit, všichni byli najednou zamlklí, vždyť tady padaly vesnice jedna za druhou,“ vzpomíná Hana Krejčová. V roce 1983 došlo i na Albrechtice: Krejčovi rozdali příbuzným a známým všechno vybavení domácnosti, včetně krásných skříní po babičce, a s pár ranci čekali na osudné ráno. „Ještě dodnes si to loučení pamatuji: leželi jsme v prázdných místnostech pod pár dekami a nikdo z nás nemohl spát. Tak nějak asi vypadal poválečný odsun,“ vypráví.

Krejčovi se nastěhovali do tří pokojů mosteckého paneláku, a dokonce zpočátku pociťovali jistý luxus. „Užívali jsme si teplé vody a splachovacího záchodu, jenže postupně nám docházelo, o co jsme vlastně přišli,“ kroutí hlavou. „Prostě že už nikdy nespatříme své jezero s lodičkami nebo ten krásný košatý strom před svým domem či spousty krásných květin na naší zahradě. Byl to tak silný pocit, že jsem se pak začala bát doslova o každý strom.“ A u zámku Jezeří jich uhelnému šílenství padlo za oběť s částí anglického parku, tzv. arboreta, na stovky, včetně těch vzácných jako jeřáb břek, zmarličník japonský či liliovník tulipánokvětý. Samotný zámek pak těžbě unikl pouze z obavy, že vytěžením skály pod ním by mohlo dojít ke katastrofálnímu sesuvu půdy, který by mohl fatálně ohrozit samotný velkolom.

Ani noha od židle

Hana Krejčová začala po studiích profesionálně zpívat operu a operetu v divadle v Ústí nad Labem a Teplicích a postupně se etablovala i na pražské scéně. Vyhrála konkurs na jednu z rolí jednoho z prvních muzikálů u nás Bídníci, ale její kariéra nakonec nabrala jiný směr. „Postupně jsem pochopila, že to pro mne není. Já byla vlastně pořád ta normální holka z Albrechtic,“ vypráví.

Uprostřed pochyb, co bude dál, jednoho dne zazvonil telefon a všechno se otočilo. Hana Krejčová dostala od ředitele Památkového ústavu v Ústí nad Labem Stanislava Flesara nabídku stát se na „svém“ milovaném zámku kastelánkou. Rodina Lobkowiczů, kterým zámek po únoru 1948 sebrali komunisté a kterým se Jezeří začátkem 90. let díky restituci vrátilo, neměla na rozsáhlou rekonstrukci dostatek peněz a darovala památku státu.

„Bylo to jako zázrak, vždyť mě to celý život táhlo pořád nazpátek. Během týdne jsem se rozhodla,“ říká Hana Krejčová. Jenže na zámku zarostlém křovím nebylo až na hromady sutin a odpadků vůbec nic. V sálech vymlácená okna, vytrhané parkety a zamalované fresky. Veškeré zařízení včetně nábytku, koberců, obrazů, loveckých trofejí, vzácné sbírky hudebních nástrojů či minerálů během času nenávratně zmizelo, ve dvou stech čtyřiceti místnostech prostě „nebyla ani noha od židle“ (legendy vyprávějí, jak za komunismu zde ubytovaní vojáci pálili zařízení a cínové nádobí odváželi do sběru). Nová kastelánka spala ve věži zabalená do vaťáku, během měsíce pak s pomocí přátel zbavila zámek toho nejhoršího a zčásti zpřístupnila veřejnosti: osm místností vyzdobila reprodukcemi a loveckými trofejemi, vypůjčila pár kusů nábytku a do hudebního salonu, kde se odbývají dokonce i svatby, sehnala dvě koncertní křídla. Dnes se na zámku koncertuje, děti mají ve sklepení zřízené bludiště se strašidly, přístupná je i věž s výhledem na Krušné hory. „Mým snem je přitáhnout sem co nejvíc lidí, jinak je to jen mrtvý dům. Je potřeba mu vdechnout nový život. Jenom tak se dá totiž zachránit,“ říká Hana Krejčová.

Těžaři čekají

Kastelánka Hana Krejčová si doplnila vzdělání o obor studium památkové péče při Národním památkovém ústavu a s ročním rozpočtem zhruba pěti milionů korun nechala postupně opravit krovy, střechu a stropy. Spolu s týmem tří lidí se pak pustila i do obnovy místního parku. Není to jednoduchý život: Hana Krejčová musí řešit i takové věci jako prasklé vodovodní potrubí (tehdy se spolu s rodinou myli v potoce) nebo kalamitu v roce 2005, při níž vichřice během několika minut zporážela v okolí zámku stovky stromů. A poté Jezeří ohrozil dramatický sesuv asi tří milionů tun zeminy ze svahu těsně pod zámkem. O dva roky později vzrušila obyvatele zámku zpráva o chystané likvidaci obce Horní Jiřetín, která se nachází v bezprostředním sousedství Jezeří a s jejímž koncem by zanikla i jediná přístupová cesta k zámku. Stamiliony tun uhlí, které pod ním leží, nenechávají těžaře spát dodnes, na uzdě je zatím drží státem garantované těžební limity. Jenže skeptici mezi místními obyvateli se ptají, na jak dlouho, a dokonce podezírají stát ze „samovolné destrukce zámku“. Z původně přidělovaných v průměru pěti milionů ročně má letos k dispozici pouhý půlmilion, a jak říkají památkáři, z toho se „nevymění ani okap“. „Zámek je ale střechou dostatečně zabezpečený a může se opravovat třeba i padesát let,“ vysvětluje Hana Krejčová. Chystá se proto na dlouhou a trpělivou práci s jasnou představou do budoucna: jednoho dne se tu bude nahrávat vážná hudba, vznikne tradice hudebního festivalu nebo skleníky se vzácnými dřevinami a květinami.

A stýská se jí po velkém světě opery? „Občas mám sny o róbách či prožívám trému před představením. Jinak si na zámku občas sama zazpívám, vždyť kdysi zněl zpěv v jeho sálech skoro nepřetržitě,“ usmívá se paní Hana. Svého kroku ale nelituje, její sen se už totiž částečně splnil. Zapomenutý zámek určený k demolici se ocitl na známkách a pohlednicích a letos ho navštívilo rekordních třináct tisíc lidí.

(Respekt, www.respekt.cz)