Únor 2008

Pluh a mor

Václav Cílek

Člověk mění klima už od pravěku a možná, že na tom v konečném součtu vydělá. Před několika lety jsem oslovil australského klimatologa Billa Ruddimana s nabídkou, zda nechce spolupracovat na velké mezinárodní encyklopedii. Odpověděl mi, že se chystá do důchodu a že se konečně potřebuje zastavit a pochopit, na čem celý život pracoval. Teprve nedávno, když jsem dostal do ruky jeho knihu Pluh, mor a nafta, jsem si uvědomil, co tím myslel.

Ruddimanova kniha se soustřeďuje na otázku, zda a do jaké míry člověk ovlivňoval globální klima během posledních osmi tisíc let. Tento problém má aktuální a politický dosah – pokud člověk měnil sice nepatrně, ale měřitelně podnebí už v neolitu, nepochybně jej dnes mění o dost víc. Australský vědec ve své knize přistupuje k tomuto tématu téměř indiferentně, nesnaží se zachránit svět, nebo naopak pomoci americkému průmyslu. Nepochybuje o tom, že klimatická změna bude značná, protože byla pozorovatelná již v pravěku, ale ptá se, zda to je dobře, nebo špatně.

Užívat si světa

Současné globální, lidmi způsobené oteplení obvykle vyčíslujeme hodnotou + 0,7° C. Pokud bychom jako svět dodrželi Kjótský protokol, došlo by k redukci oteplení o 0,1–0,2° C. Někde tady musíme hledat důvody, proč protokol odmítly Spojené státy; kvůli malému a téměř nepozorovatelnému efektu nechtěly omezit svoji ekonomiku, a tím politickou sílu.

Skutečně účinné kroky by znamenaly dvoj- či trojnásobek redukcí navržených Kjótským protokolem. Svět se už pět milionů let převážně ochlazuje, díky člověku by se mohl vymanit z koloběhu dob ledových. Byl by to tak drastický zásah do života všech lidí ve vyspělých ekonomikách, že by jej většina odmítla. Je to schizofrenní situace, která u mnoha z nás vyvolává vnitřní konflikt. Přejeme si čisté ovzduší, ale cena je příliš velká. Doufáme proto, že se vědci mýlí, že klimatické problémy přijdou někdy později a nebudou se nás týkat. Tento ambivalentní vztah pociťují i čtenáři „klimatické“ knihy Václava Klause, která svou jednostranností vyvolává jak kritiku, tak úlevu, že nemusí být tak zle a že si lze světa užívat bez výčitek svědomí.

Dnes je populární obviňovat velké korporace i vládu USA, že vypouštěním skleníkových plynů přispívají ke klimatickým změnám. Je to oprávněný a zároveň i pokrytecký postoj. Představte si, že žijete ve Spojených státech a odcházíte do penze. Jste zvyklí migrovat, a tak si vyberete nějaké příjemné místo „věčného jara“, třeba Floridu. Máte na to, vždyť ekonomika „jede“ naplno. U řady citlivých lidí ale vzniká vnitřní konflikt z rozporu mezi přáním něco pro planetu udělat a potřebou investovat naspořené peníze právě do těch lhostejných podniků, které byly založeny proto, aby vydělávaly peníze, a ne šetřily životní prostředí.

Přívětivá Sahara

Klima neustále osciluje, ale pokud proložíme těmito výkyvy přímku ukazující dlouhodobý trend, zjistíme, že svět se posledních pět milionů let mírně, ale neustále ochlazuje. Asi před 2,7 milionu let dosáhlo ochlazení takové míry, že se udržely rozsáhlé ledové pokryvy kolem obou pólů a začalo období menších ledových dob. Bylo jich kolem čtyřiceti, celkové ochlazování však pokračovalo, a tak před milionem let Země přestoupila další klimatický milník: nástup devíti větších a delších dob ledových. Zatímco původně se zhruba po každých 40 tisících letech na dvacet tisíc let oteplilo, v posledním klimatickém období trvala ledová doba kolem sto tisíc let.

Hlavním řídícím mechanismem těchto změn je množství slunečního záření, které závisí hlavně na tom, jak daleko je Země od Slunce. Za druhý nejdůležitější spouštěč považujeme množství skleníkových plynů v atmosféře. Výsledné klima je tedy dialogem mezi Sluncem a uhlíkovým cyklem. Jak spolu – a s námi – obojí souvisí, můžeme ukázat na vysychání Sahary.

Kdybychom před dvanácti tisíci lety, na sklonku doby ledové, zavítali na Saharu, viděli bychom zelenou pláň porostlou řídkou savanou, kde se pásla stáda antilop a slonů. Všude se rozprostírala mělká jezera s krokodýly a hrochy. V té době byla totiž Země natočena ke Slunci takovým způsobem, že během léta dopadalo na tropickou Afriku maximum slunečního záření. Letní teploty na souši dosahovaly vysokých hodnot, ale moře ochlazené během ledových dob bylo podstatně chladnější. V důsledku toho vál silnější monzun, který zasahoval dál do nitra kontinentu a přinášel na Saharu déšť. Hladina východoafrických jezer kvůli silným dešťům stoupla a ležela až o 150m výš než dnes.

Vydatný monzun napájel četné bažiny, ze kterých se uvolňoval metan. Tento druhý nejmocnější skleníkový plyn dál zvyšoval teploty. Byl to mechanismus, který spolehlivě fungoval již dříve: bubliny ve vrtech do nitra ledovců jasně ukazují, že nejméně posledního půl milionu let platí přímá úměra – více slunce v tropech znamená silnější monzun, víc bažin, a tím i víc metanu.

Postupně se však náklon zemské osy měnil, letní teploty se začaly snižovat a moře se oteplovalo. Monzun slábl, bažiny vysychaly a tvorba metanu by měla začít klesat tak jako v minulých meziledových dobách. Ale nezačala. Před pěti tisíci lety začal obsah metanu v atmosféře ze záhadných důvodů růst.

Podobně tomu bylo i s oxidem uhličitým. Není zcela jasné, co ovlivňuje jeho přirozené koncentrace, protože se oxid uhličitý vyskytuje ve všech částech zemského systému včetně hlubokého oceánu. Bubliny tohoto plynu v ledovcových vrtech svědčí o existenci podobné závislosti jako u metanu – nejvíc oxidu uhličitého bývá během teplého a vlhkého počátku meziledové doby, ale pak jeho obsah klesá. Poslední a dosud trvající teplé období je anomální tím, že množství oxidu uhličitého v ovzduší začalo před osmi tisíci lety naopak růst.

Konec ledových dob?

Zemědělství vzniklo asi před dvanácti tisíci roky v několika nezávislých centrech v Indočíně, na Předním východě a ve Střední Americe. Před 10 500 lety se objevují první rozsáhlé, dlouhodobě osídlené vesnice s několika sty obyvateli. Všechny tyto změny nastaly jako výsledek zdlouhavého procesu; velká zvířata jako mamuti už byla vyhubena, a lidé se proto víc specializovali na rybolov, sběr plodin a později na pastevectví. V několika oblastech Země obsahují vrstvy z tohoto období zvýšené množství uhlíků, které nejspíš svědčí o rozsáhlém, celoplanetárním vypalování savan a lesů. Právě to zřejmě způsobilo obrácení přírodního trendu a zvyšování obsahu oxidu uhličitého.

Další velký předěl, tedy zmíněné nečekané zvýšení koncentrace metanu před pěti tisíci lety, se kryje s rozmachem prvních říší – Egypta a Mezopotámie – a tím i s počátkem centralizovaných zavlažovacích projektů. Jediným možným zdrojem tohoto plynu jsou lidské aktivity související se zavlažováním a o něco později s pěstováním rýže.

Naznačenému scénáři bychom nemuseli věřit, ale Ruddiman podává křížový důkaz – v obdobích velkých morů, kdy klesá počet obyvatel, množství obdělávané půdy i spalovaného dřeva, se obsahy oxidu uhličitého i metanu snižují. Po několika desítkách let pak opět začínají růst. Tím se kruh důvěryhodných důkazů uzavírá, takže v dějinách klimatu asi přibude kapitola o tom, že lidé začali měnit podnebí planety směrem k teplejšímu světu již před osmi tisíci lety a že se tento trend dále zvýraznil na samém počátku Sumeru a egyptské Staré říše.

Uplynulých osm tisíc let většinou považujeme za období klimaticky mimořádně stabilní a dodáváme, že právě tato okolnost umožnila rozkvět lidské civilizace. Ve skutečnosti jde nejspíš o náhodný souběh – přirozený sestupný klimatický trend se potkal s oteplením způsobeným lidmi a zavládlo lepší klima, než bychom očekávali. Neprojevuje se to všude stejně: v severních šířkách jsou klimatické změny 2–3x intenzivnější, než odpovídá průměru pro celý svět. Kdyby nebylo činnosti člověka, vládlo by dnes v Kanadě a na Sibiři podstatně chladnější podnebí.

Skuteční vítězové éry globálního oteplování pravděpodobně žijí mezi Baffinovým ostrovem a Islandem, kde ovšem najdeme jen malou část lidstva.

Lední medvěd v Káhiře

Pokud bychom spálili veškerá dnes známá ložiska ropy a uhlí, vytvořili bychom svět, kde by se koncentrace oxidu uhličitého pohybovaly mezi dvojnásobkem a čtyřnásobkem současných hodnot. Podobné podmínky panovaly v geologické minulosti několikrát, a víme tedy, jak takový svět vypadá: neexistují v něm polární ledovce a průměrná hladina oceánu je skoro o 70 metrů výš než dnes. „Roztápění“ však trvá celá tisíciletí a zpočátku hladina stoupá jen asi o jeden metr za století. Možná bychom se vymanili z cyklu ledových dob, možná bychom je naopak uspíšili, protože na teplé planetě se odpaří víc vody, což při správném režimu větrné cirkulace může zvětšit polární čepičky.

Některé státy, například Švýcarsko, by klimatickými změnami utrpěly jen málo. Většina planety by dopadla hůře. Náhlý přechod do šťastného světa „věčné Floridy“ by asi doprovázel nevyzpytatelný klimatický chaos. Zhruba dvě třetiny lidstva by bylo nutné přestěhovat někam jinam, přesto ale nelze vyloučit, že lidem čtvrtého tisíciletí by se po staletích bídy a konfliktů všeho druhu žilo lépe než nám. Byla by to tak trochu situace, v níž se nacházejí lední medvědi v káhirské zoologické zahradě – jednou to africké teplo třeba ocení.

Literatura: Ruddiman F. (2006): Plows, plagues and petroleum.

Princeton University Press. Princeton and Oxford.

(Respekt, www.respekt.cz)