Únor 2008

Není hajzl, jako hajzl

Milan Cimburek

Na radu přítele jsem si zakoupil knihu Slovník nespisovné češtiny. Chci se rozepsat o hajzlech, a tak se do slovníku dívám. To slovo je přeci ryze české, tak musí být v knize „správně česky". A ono to slovo tam skutečně není, ale je v té mojí nové knize a dosti podrobně: hajzl - vulg. záchod, hanl. neřád, mizera, nečestný člověk. Do hajzlu -zaklení. Převzato ze stařičkého mocnářství Häusl –záchod, přesně Scheißhäusel - kadibudka.

Po cestách v Čechách, na Moravě, ba i ve Slezsku, navštěvuji v starobylosti jako jsou hrady, zámky, kláštery, kostely a spolužáky. Na jednom hradě mi bylo řečeno, že francouzské slovo prévety jsme změnili v češtině na prevíty, což není zase tak velký syčák. Přesně to znamená hajzl a jako nadávka to už zní! Na hradech to byly dřevěné boudičky, které čněly ze zdí. Proto se nám zachovalo: „Dále od hradu, dále, nebo se stane něco nenadále!"

Sám jsem za svůj život navštívil různé záchody, například v restauracích čtvrté cenové skupiny - térem natřené zdi s ubohým žlábkem, s odtokem většinou ucpaným nerozpuštěnými vajgly a příšerným smradem. Venkovské kadibudky — vonící vyschlým dřevem a čerstvě posečenou jetelinou po cestě k ní. Stěny uvnitř bývají zdobeny vyrytými srdci s monogramy, od těch, kteří asi mysleli na něco jiného, než na to, co měli. Někdy ňáká sprosťarnička, ale ta na hajzlu nevadí, tam je doma. Jednu moudrost jsem tam kdysi chytil: „nejen v hrobě, ale i zde, uleví se tobě“. Až po ty švýcarské toalety, proslavené po celém světě svojí čistotou - prostě voňavé s decentní hudbou, abychom se mohli v klidu a zodpovědně vzdáti toho, co jsme si tak draze zaplatili.

Kdekoli, i v cizině, se zkušeným okem rozhlédnu a neomylně určím směr, kde se nalézá záchod. Dříve jsem obdivoval otce, jak tuto disciplínu ovládá, teď se tím bavím sám. Pisoáry, to abych snad psal k ženám, chlapi to znají, jsou mušle z vypálené kameniny, na německých dálnicích z nerezplechu. V restauracích si hospodští udržují pořádek podle své nátury, bodrosti a fantazie. Nápaditý je čtvereček plechu, vyleštěný do zrcátka a umístěn ve správném úhlu v mušli. To pomáhá i nám, že si nepotřísníme kalhoty. Dříve neohrabané nápisy rukou jsou dnes vyrobeny kompjůtrem, někdy i barevně. „Prosím, dívejte se, kam močíte." Sprostější: „Chčij do mušle a ne vedle!" Naše rodinná, do první lahvinky slušná přítelkyně, když prší, jen se leje, si neodpustí povzdechnout rčením: „a chčije a chčije a chčije."

Jednou jsem byl ve veřejném záchodku uvězněn. Stalo se tak v Marseille ve Francii. Na ulici jsem objevil eloxovaný hliníkový válec, trčící do nebe. Po oběhnutí této sochy jsem našel tlačítka a šlic na vhození mince. Válec se pojednou začal otvírat, a přede mnou se objevil parádní záchod, čisťoučký a s ukolíbavou hudbou. Té se podařilo, že jsem si snad i zdříml. Vytřeštím oči a tma. Začal jsem šmátrat kolem sebe a nic. Začal jsem panikařit a mlátit do plechové stěny, a zase nic. Až jsem zařval naplno: „ty, hajzle", tak nastalo světlo. Až jsem si umyl ruce, tak se otevřely dveře a záchod se začal splachovat a umejvat, aby mohl přijmout dalšího zákazníka. Poučoval, že máme ze záchodu odejít s umytýma rukama.

Před nedávnem mne doběhla vosa, sedící uprostřed mušle v jedné známé galerii s moderním uměním. Živočich k mému životu nepotřebný, musí do stoupy. Pustil jsem se do díla. Můj výtlak už není to, co bylo za mlada, tak jsem si přikročil. S vosou to ani nehlo a mně došla munice. Smutně jsem se podíval do sousední mušle. Tam byla taky vosa a na úplně stejným místě.

(Zpravodaj)