Únor 2008

„Osmičky“ v novodobých českých dějinách

Bohumil Doležal

Redaktor přílohy LN Orientace František Šulc se na mne v souvislosti s chystaným článkem obrátil s několika otázkami na téma zmíněné v titulku.

1) Která z dat končících na „osmičky" (1848, 1918, 1938, 1948 a 1968) považujete z hlediska mentality českého národa za nejdůležitější a proč?

Mentalita národa se hrozně těžko posuzuje, je otázka, zda něco takového vůbec existuje. Pokud jde o vliv na společnost, je zjevné, že velký význam mají ta data, k nimž lze, byť i jen podmíněně, přiřadit znaménko plus: 1848, 1918, a v určitém smyslu slova i 1968.

2) Mohl byste prosím popsat, jak se na mentalitě českého národa, respektive na tom, jak Češi vnímají sebe a svět, ve kterém žijí, podepsala každá událost, ke které došlo v uvedených datech - 1948, 1918, 1938, 1948 a 1968?

Dovedu říci jen, co znamenají pro mne a co si myslím, že by měly znamenat i všeobecně: v roce 1848 se zrodil politický český národ (základy byly položeny už předtím). Úsilí o českou státnost dostalo relativně pevnou demokratickou a liberální základnu. V roce 1918 se česká státnost uskutečnila: stála na liberálních a demokratických základech a byla opřena o spolupráci se Západem. Problém byl, že konkrétní realizace vykazovala slabiny, které úroveň demokracie omezovaly: šlo o mnohonárodní stát zamaskovaný na národní „československý“ a práva „neslovanských“ skupin obyvatelstva (a vlastně i Slováků, kteří byli vydáváni za zvláštní odrůdu Čechů, což se jim záhy začalo zajídat) byly od počátku omezeny. To se projevilo i na kvalitě demokracie pro Čechy. Rok 1938 znamenal pro českou společnost šok: západní velmoci, které Československo se všemi jeho slabinami pomáhaly budovat a garantovaly mu existenci, se ho zřekly s alibistickým odkazem na nedodržení určitých obecně závazných norem (ochrana menšin), což při založení a po dlouhou dobu trvání ČSR tolerovaly. Učinily tak z obav před nepřítelem a ve prospěch nepřítele, který byl mnohokrát horší než ČSR. Trauma mělo devastující vliv i na morálku české společnosti a stalo se u nás pohodlným alibi pro různé darebáky, zejména komunistického ražení („mnichovská zrada“). Rok 1948 byl vlastně jen dovršením toho, co se začalo odvíjet od roku 1945, „národní a socialistická revoluce“, v níž byly nepozorovatelně a za spolupráce nekomunistických stran a prezidenta Beneše položeny základy budoucí komunistické diktatury: podstatné omezení pro existenci politických stran, omezení svobody vlastnit a podnikat a upření základních občanských práv velkým skupinám obyvatel. Únorový puč byl jen zdárným ukončením tohoto procesu. Rok 1968 znamenal jakési prozření a vyjádření touhy po svobodě. Lidé upjali své naděje v zoufalství (nic jiného jim nezbývalo) na politickou garnituru „komunistů s lidskou tváří“, která nakonec českou veřejnost hanebně zklamala. V srpnovém týdnu národ dal najevo nesouhlas nejen s ruským zásahem, ale vůbec s ruskou komunistickou ideologií a s příslušností k ruské komunistické říši. Zlomení tohoto odporu (na zlomení se podepsali i velmi mnozí reformně komunističtí politici a jejich nesmyslná ideologie) prohloubilo morální marasmus české společnosti. Když to tak přehlížím: to, co naši předkové od roku 1848 do roku 1918 pracně budovali, jsme pak dokázali úspěšně prošustrovat. Dnešní všestranný marasmus je toho pěkným důkazem. A za druhé, moderní české dějiny se dají snadno interpretovat jako jedna velká výmluva: my nic, to Hitler, Sudeťáci, Rusové, komunisté. Tahle interpretace je ovšem nestydatá a falešná.

3) Myslíte, že výše uvedená data mohla v české mentalitě vytvořit něco jako „syndrom osmiček"? A jak se projevuje?

Syndrom osmiček je blbost, projev primitivní pověrčivosti. To, že ty události proběhly zrovna v těch datech, byla náhoda. Je to pěkně vidět na tom, že do řady by logicky patřil i rok 1989, kde ovšem osmička na tom posledním místě chybí. Pověrčivost, pokud se zmocní darebáků, může ovšem hrát pozitivní roli. Pamatuji se, že mi estébáci v roce 1988 při různých výsleších několikrát zdůrazňovali, abych si nemyslel, že se letos zase něco semele. Oni jsou připraveni. Soustředili se na to tolik, že si nejspíš v příštím roce mysleli, že už mají vyhráno, a zároveň jim chyběly síly, které předtím věnovali držení „osmičkového roku“. Nevěřme na osmičky. Jsou tu jiné věci, v něž je třeba věřit.

4) Jak se události, ke kterým došlo ve výše uvedených letech, projevovaly na české politické kultuře?

Na to jsem vlastně už odpověděl. Léta 1848 a 1918 byly milníky formování politické kultury. Ta měla své velké mouchy, jak to s politickou kulturou obecně a ve střední Evropě zvlášť bývá. Léta 1938, 1948 a 1968 (vlastně správně by se mělo říci 1969) byly milníky její postupné devastace.

5) Je vliv těchto dat na mentalitě či na politické kultuře patrný i dnes, téměř 20 let po pádu komunismu?

Jistě, po roce 1989 se toho podařilo pozitivního vybudovat pramálo a sekvence Havel – Klaus – Zeman – Paroubek svědčí o prohlubujícím se úpadku. Žádný z nich nebyl nic moc, a každý další byl přitom horší než jeho předchůdce.

(www.bohumildolezal.cz)