Únor 2008

Příběh „francouzské špionky“ paní R.

Adam Drda

Případ paní R., s nímž se můžete v hrubých rysech seznámit na následujících řádcích, patří k těm nejotřesnějším. Neodehrál se na počátku komunismu, ale o deset let později. Paní R. byla (spolu se svou přítelkyní) odsouzena 27. listopadu 1962 u Městského soudu v Praze za podvracení republiky a vyzvědačství k dvanácti letům vězení - soudu předsedal Vladimír Podčepický. Její příběh objevil, pečlivě prozkoumal a následně podrobně popsal historik Karel Bartošek (v knize Český vězeň, Paseka 2001). Paní R. si přála zůstat v anonymitě - což Bartošek respektoval a respektujeme to i my.

Pořád říkali: My máme své metody a své prostředky R. pracovala jako tlumočnice z francouzštiny v překladatelském oddělení ministerstva zahraničí. Ráno 11. července roku 1962 si ji přišla domů vyzvednout policie. Odvezli ji do tzv. kachlíkárny (budovy ministerstva vnitra na pražské Letné) k výslechu. Neměla tušení, z čeho je obviňována a o čem má mluvit. Výslech trval do půlnoci: „Zjistila jsem, že mě chtějí za každou cenu zavřít. Měla jsem prý někde vyzrazovat, u čeho jsem byla. Nebylo snadné to dokázat, protože nic takového jsem nedělala.“ Pod nátlakem a vyděšená podepsala protokoly, v nichž stálo, že prováděla špionáž: „Neustále mi říkali,My máme své metody a své prostředky‘, a já jsem se těch prostředků bála. Dost jsem o nich slyšela vykládat.“

Pak ji - stále bez obvinění či alespoň předložení zatykače - eskortovali do vazby do Ruzyně. Přiznání ke špionáži z předchozího večera R. před prokurátorem odvolala. Vyslýchali ji dál, každý den, pět, šest, sedm, osm hodin. Výslechy byly tvrdé, R. vzpomíná zvlášť na jednoho estébáka, který řval a sprostě jí nadával. Netloukli ji, ale měla před sebou strašlivější věci: jak vypráví, při zatčení byla ve třetím měsíci těhotenství. Trpěla nevolnostmi a řekla vyšetřovateli, aby ji zavedl k lékaři. Odmítl to udělat a přešly další tři měsíce. R. vzpomíná, že zprvu zvažovala, že si dítě nechá kvůli věznění vzít, ale nakonec takovou možnost zavrhla. Navíc v pokročilém stadiu těhotenství potrat nepřicházel v úvahu.

Osamělý porod v cele K lékaři ji přivedli teprve po uzavření spisů v listopadu 1962. Co se dělo pak, líčí paní R. v rozhovoru s Karlem Bartoškem: „Dostala jsem injekci a lékař mě poslal na celu. Byla jsem v sedmém nebo v osmém měsíci, porod se vlastně blížil. Každou chvíli se na mě dívali kukátkem. Dostavily se porodní bolesti, dítě se narodilo a zemřelo. Volala jsem o pomoc, ale za celou dobu ke mně nikdo nepřišel.“

R. vypráví podrobnosti o událostech v lékařské ordinaci: injekci, která zřejmě vyvolala porod, dostala násilím, drželi ji dva muži a lékař. Na cele po osamělém porodu omdlela, své dítě ale ještě viděla. Nikdo ji pak odborně neošetřil ani neprohlédl, ale je si jistá, že o jejím těhotenství vědělo několik lidí včetně bachařek a spoluvězeňkyň, jejichž jména si pamatuje. Svému vyšetřovateli řekla, co se stalo, ale odpověděl jí, že pokud se bude chovat jako psychicky vyšinutá, půjde na psychiatrii a dostane svěrací kazajku. Výhrůžky účinkovaly a paní R. už mlčela. Před soudem se pak doznala k činům, které nespáchala. Říká, že si pořád vybavovala varování: „A pamatujte si, že od soudu se vracíte zase sem, do Ruzyně.“ Lékařské materiály nebyly odtajněny Proces skončil rozsudkem na dvanáct let a paní R. převezli do věznice v Pardubicích. Spřátelila se tam - nepřekvapivě - například s Růženou Vackovou, spolu s ní pak byla převezena do dalšího vězení v Opavě. Podmínky v kriminálech líčí paní R. zhruba stejně jako vězňové z padesátých let: „Stávalo se, že nás za nedisciplinovanost nechávali chodit večer venku v lehkém oblečení i za minus dvaceti stupňů za to, že někdo mluvil při nástupu... Pochodovaly jsme i po tři hodiny, až do jedenácti v noci... Bylo to strašlivé v té zimě šedesát sedm až šedesát osm...“ Během věznění paní R. požádali její rodiče o milost pro dceru, která mezitím odvolala všechna svá doznání. Trest jí byl snížen o dva roky a na svobodu ji podmíněně propustili 15. května 1968. Až do konce komunismu byla R. odsouzenou francouzskou špionkou. Soud ji plně rehabilitoval teprve roku 1995.

Historik Karel Bartošek natočil s paní R. obsáhlý rozhovor už na počátku 80. let a po pádu komunismu se vypravil do archivů. Prostudoval detaily případu a zajímal se pochopitelně i o lékařské zprávy z Ruzyně -vyprávění o porodu a smrti dítěte ve věznici je tak hrůzné, že mu člověk prostě nechce uvěřit. V knize Český vězeň Bartošek píše, že mu tehdy příslušní úředníci řekli, aby si kvůli zpřístupnění zdravotní dokumentace obstaral nové povolení, podal novou žádost. Pak se však dozvěděl, že ředitel odboru zdravotnické služby Vězeňské zprávy přikázal, aby lékařské materiály z případu R nebyly odtajněny. Redakce občanského sdružení Post Bellum se v současné době pokouší o případu zjistit další podrobnosti.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)