Únor 2008

Kdo se bojí změn v občanském zákoníku

Karel Eliáš

Představme si svobodného třicátníka, který žije na venkově v domě po rodičích. Před půl rokem si přivedl přítelkyni. Pojmenujme je Jakub a Anna. Žijí spolu, zařizují domácnost, plánují svatbu. Při letní spršce zjistí, že jim teče do domu. Jakub mění na střeše prasklou tašku. Uklouzne, pádem se těžce zraní. Sběhnou se sousedé, starají se o raněného. „Kdyby se něco se mnou stalo,“ říká Jakub zřetelně, „chci, aby vše po mně dostala Anča.“ Za pár dní Jakub v nemocnici umírá. Deset lidí je s to svědčit o jeho poslední vůli.

Jak to pokračuje? Mladá žena opouští domov. Jakubova pozůstalost připadá jeho bratranci, s nímž se on naposled viděl ještě jako malý školák, nebo - nejsou-li podobní příbuzní - státu. Odehrál-li by se stejný příběh v Nizozemsku, Itálii či Rumunsku, respektovalo by se plně Jakubovo poslední přání. Příklad ukazuje, jak se náš občanský zákoník vzdálil mnohému, co odpovídá citu pro spravedlnost a jinde se staletí uznává za normu.

Naše právo se vyvíjelo v evropském kontextu do roku 1948. Pak nastoupily „socialistické“ občanské zákoníky z let 1950 a 1964. Ty se vydaly v boji s přežitky kapitalismu jinou cestou. Jako první hodnotu nevzývaly jednotlivcovo právo pořádat si soukromé záležitosti podle svého, ale státní vůli a státní plán.

Zákoník z roku 1950 ještě zachoval něco ze vžitých právních zařízení, ale měnil jejich obsah, nalévaje „nové víno do starých měchů“ (Gottwald). Ten druhý, stále platný, odhodil i „staré měchy“ jako výraz buržoazního formalismu. Začal promlouvat neprávnickým, zdeúředním jazykem. Tak například změnil svéprávnou osobu v „účastníka způsobilého k právním úkonům“. Kdo listuje platným zákoníkem, snadno nalezne, co vše z toho v něm zůstalo.

Právní rámec soukromého života, kypícího v rozmanitostech, je neuvěřitelně zploštěn. Sledovalo to snadné zúřadovaní života lidí jednoduchou legislativou. S tím ladí nápadná útlost našeho zákoníku v porovnání s kodexy jiných zemí: švýcarský, belgický, litevský, portugalský, nizozemský jsou obsáhlejší čtyřikrát i víc. Ne proto, že víc paragrafů nutně znamená víc svobody. To v četných směrech jistě neplatí. Leč zákon má pamatovat na různé příběhy, jak se v životě patrně vyskytnou, a dát základní pokyny k jejich posouzení.

Mýtus o návratu je laciný klam

Léta se ví, že se zdejší občanský zákoník navzdory novelám vzdálil potřebám změněné společnosti. Proto se náš stát snaží o nový civilní kodex. Práce pokračují sedmý rok; zvolna se chýlí ke konci. I proto osnova zákoníku vzbuzuje zájem a diskutuje se.

Rekodifikace sleduje jako hlavní ideu zákoník konvenční úpravám západních zemí. Cíl je vsadit civilní právo, vymknuté z kloubů, zpět na jeho místo. Přitom se bere v úvahu míšení prvků pohybu i klidu. Něco zůstává léta nedotčeno, jiné se mění i v základech. Zvlášť smluvní právo vykazuje dynamiku. Dokládají to reformní práce na úrovních národních (Německo, Francie) i celoevropské. Klidem se vyznačuje hlavně úprava vlastnictví a práva dědického. Ta si v západních zemích dlouhá desetiletí, ba staletí, zachovává ustálenou podobu. U nás právě tam zasáhl totalitní zákonodárce nejdůsledněji; vliv jeho působení stále trvá. Proto i rekodifikace přináší nejvíc změn a nových institutů především na tomto úseku.

Kdo vedle sebe položí osnovu nového kodexu a starý rakouský zákoník z roku 1811, najde pacht, služebnost nebo odkazy v obojím. To snad může vyvolat iluzi návratu o dvě století zpět. Jenže pacht nebo služebnosti upravují například i tak respektované zákoníky jako německý, švýcarský, italský a další; odkaz znají všechny evropské úpravy, vyjma naši a slovenskou. Mýtus o návratu do habsburského století je laciný klam. Osnova chce tuzemci nabídnout srovnatelné možnosti, jaké má Němec, Švýcar, Ital, ba i Polák či Rumun.

To některým vadí: s lidmi bude víc práce. Státní plán rozvoje hospodářství zmizel - jemu se soukromý život podřizovat nemusí. Ale sklon k byrokratickému omezování zůstává. Tak jsou i právníci žehrající, že budou-li mít lidé víc možností, budou víc obtěžovat. Ale občanský zákoník nevzniká, aby se juristé dál skrývali za slovíčka „nejde to, neplatné“.

Občanské právo má sloužit potřebám soukromého života. Že laik dnes neví, co je pacht? Co na tom - kdo v roce 1990 věděl, co je akcie, odporovatelnost, cestovní smlouva? Zhroutil se náš právní systém jejich zavedením? Nepodřizujme život lidí touze „odborníků“ pohodlně úřadovat.

Privilegovaná závěť

Jak to vše souvisí s úvodním příběhem Jakuba a Anny? Právo evropských zemí od Portugalska po Polsko uznává platnost ústně projevené poslední vůle člověka ocitnuvšího se náhle v patrném nebezpečí života. Říká se tomu privilegovaná závěť. Česká osnova s ní počítá. Co na to zdejší odborníci? Nepřijatelné! Vypustit! Než vylezl na střechu, měl jít nejdřív k notáři!

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)