Únor 2008

Hieroglyfické poselství o zkáze rodiny

Luděk Frýbort

Rozdíl mezi současným a někdejším stavem není tak radikální, jak se zdá; příčina osobního maléru je a byla táž, totiž špatná volba. Jenže dnes lze omyl mládí napravit. Žijeme v prolhaném, úpadkovém čase. Dnešní mládež nemá žádnou úctu k rodičům, je skrz naskrz zkažená, nezná trpělivost a sebeovládání. To jsou velmi varovná znamení a není pochyb, že ohlašují pohromu a zánik lidstva. Hieroglyfický nápis z období střední říše egyptské, 2100 - 1700 př. Kr.)

Trochu povědomé, není-liž pravda. A maličko legrační; člověk se musí pousmát strachům těch lidí před čtyřmi tisíci lety. A poučné; zdá se, že každá doba tesá své hieroglyfy, oznamující, že až dosud byl svět jakžtakž v pořádku, avšak nyní definitivně nastává zkáza. Proč tomu tak je a zřejmě musí být... Inu, běduj nad zkažeností doby a varuj před kvačícími katastrofami a budeš pokládán za muže moudrého. Vyřkni, že současná doba není sice nic extra, ale pořád ještě lepší než vše, co jí předcházelo; projev názor, že katastrofy jsou trvalým souputníkem lidstva, to jen časová sebestřednost budí iluzi něčeho nikdy nebývalého, a budeš pokládán za troubu. Vyhlašovat ponuré soudy je velmi povznášející a přitom bezriziková činnost. Naplní-li se, vejde jejich autor do učebnic. Nenaplní-li se, nikdo mu je o nos omazat nepřijde, nýbrž budou zapomenuty dokonaleji než loňský sníh.

Schovávám si totiž už pár týdnů také jeden pochmurný nápis, jak jej vytesal jistý pan Vavroň v listu Právo. Jeho hieroglyfy poukazují varovným prstem na rozklad moderní rodiny: rodiče už skoro nemluví s dětmi a partneři spolu navzájem, čehož následkem je odcizení a rozvody. Příčinu toho jevu má autor také pohotově: je jí honba za penězi, nedostatek času a zběsilé životní tempo. Ortel nad zkažeností doby, pravda, přímo nevyslovuje. Ale vycítit jej lze. Běda! Rodina se rozpadá, nic není, jak bývalo! Žijeme v úpadkovém věku, záhuba se blíží!

A ono opravdu nic není, jak bývalo. Nikdy v dějinách světa nebylo. Také instituce rodiny se mění a vyvíjí, a co je výsledkem toho vývoje, může být předmětem kritiky. Jde jako vždy o to, kde je oprávněná, kde méně, a kde se z ní stává panikaření, pokrytecké k tomu. To je bod, na němž se osměluji vstoupit do diskuse. Běhám po světě už bezmála tři čtvrtě století, leccos pamatuji a mohu snad posoudit, jak podstatné jsou stesky na zkaženost doby, co je na nich skutečného a kde jen konstatují vývoj toho, co zde bylo odedávna. Jelikož nade vše nemiluji fráze, začnu jimi.

Zmiňovaný hieroglyfický nápis spatřuje původ všeho zla - cituji - v zběsilém životním tempu. Tomu musím jakožto pamětník odporovat: dnešní životní tempo jest, tak pravím, lahůdkové. V naprosté většině případů nepozůstává z ničeho víc než z prostého chození do práce, a to za velmi luxusních podmínek: pětidenní pracovní týden, dlouhé dovolené, a i ta práce, již je třeba odvést, na sebe jen zřídkakdy bere podobu tvrdé, vyčerpávající dřiny. Že se někdo může po osmihodinovém dřepění nad počítačem cítit unaven, je ovšem možné, ale pamatuji časy, kdy se mi po šichtě podlamovala kolena a sotva jsem doma vylezl do schodů. Ne, se zběsilým životním tempem mi jděte do háje, kdo si tak stýská, potvrzuje jen, že by pro osvěžení historické paměti měl být vržen ... stačilo by o šedesát let zpátky. Měřítkem ovšem nesmí být socialistická flákárna, to byla anomálie dějin, za niž bychom se měli modlit, aby se nikdy nevrátila. Koho opravdu honí a vždycky honíval stres, jsou samostatní živnostníci; ale je to vesměs jejich vlastní volba a přináší jim - když už pomineme finanční efekt - kromě toho shonu i sebeuspokojení a pocit nezávislosti. Kdyby tomu tak nebylo, nikdo by nepodnikal, nýbrž by se dával za skromnější peníz, ale pohodlněji a bez rizika vykořisťovat.

Jiným takovým klišé jsou zaměstnané maminky, nemající čas na děti; i chtěl bych připomenout, že před zmíněnými šedesáti lety maminky sice většinou do práce nechodívaly, což ale víc než vyvážila nikdy nekončící domácí otročina; kdo si představuje, že jen tak nohu přes nohu vyprávěly dětičkám pohádky, nechť zkusí vydrhnout rejžákem padesát čtverečních metrů dřevěné podlahy, oškubat kuře, vyprat v neckách, a vůbec provést tu spoustu dnes už zapomenutých úkonů. Skutečnost je taková, že dnes jako dřív si někdo na děti čas udělá, jiný neudělá. Ledaže udělání času je podstatně snazší; kdo tomu nevěří, nechť vyřadí na pár hodin z provozu pračku, elektrický sporák, mikrovlnku, ústřední topení a dvacatero jiných vymožeností moderní domácnosti. Zjistí patrně, že život po způsobu prababiček je sice možný, avšak po čertech neútulný, plný stereotypní dřiny a o nic méně uspěchaný.

O honbě za penězi mi nemluvte vůbec; nic není licoměrnějšího než toto odvěké pokrytectví. Peníze lidé měli a budou mít rádi vždycky; věčný je i lidský sklon nepoznat, kdy jich je k existenčnímu zajištění dost, a pídit se bez skutečné potřeby za dalšími. Problém je spíš v tom, že někdo umí s penězi hospodařit, jiný neumí. Někdo si z téhož příjmu zařídí spokojený život, kdežto jiný jej rozhází za prestižní blbinky. To je jeden z mála bodů, v němž bych s panem Vavroněm souhlasil: současnému člověku se ve srovnání s prababičkami nabízí daleko širší výběr postradatelností, v nichž může utopit vydělané i vydlužené peníze, a zadělat si tak na starosti. Ale jen může, prosím; pokládám za nejzávažnější deficit hieroglyfického nápisu, že v něm není slova o svobodě volby. Každý je svého životního stylu strůjce, může si jej po libosti zaneřádit nákladnými a pracnými podružnostmi, nebo také nemusí.

Dí pan Vavroň, že člověk je dnes ceněn podle majetku; i odpovídám, že tomu tak jest a bylo také vždy, ale je třeba dbát jistého odstupňování. Pohled do dějin i do různých končin současného světa nám napoví, že hodnocení bližních podle majetku je nejvýraznější ve společnostech nerozvinutých, chudobných, ano žebráckých, kdežto v končinách slušně zámožných na tom tolik nesejde, co kdo má nebo nemá, stejně jako na ulici nepoznáš, potkal-li jsi právě bankéře, nebo dlaždiče. V zemích českých je ovšem majetkové producírování dosud silně rozvinuté a svědčí o tom, že ve srovnání se stavem před dvaceti lety sice Češi zblahobytněli, avšak duchem mnohdy spočívají v dobách, kdy byl předmětem chlouby trabant a americké džíny. Podotýkám, že i to je směšná anomálie, ne světové pravidlo. Prestižní vypínavostí na sebe upozorňuje křupan, kdežto šlechtic se nevytahuje.

Co se kontaktu s dětmi týče, hlavního to tématu hieroglyfického nápisu, bych sám nevěděl, jestli mu věnovali víc času moji rodiče a prarodiče, já osobně, nebo rodinky, co je tak dnes vidím kolem sebe. Skoro bych řekl, že počet něžně pečujících rodičů i rodičů lajdácky nedbanlivých je týž, odlišný je však způsob té péče či nedbanlivosti. Dnes prý si lidé ohřejí večeři v mikrovlnce bez komunikace s okolím ... mně maminka za týchž okolností vzkazovala - máš večeři v troubě. Děti jsou prý hýčkány drahými hračkami, místo aby s nimi rodiče šli na procházku ... jestli o ni vůbec stojí, podotkl bych. Vzpomínám si, že jsem rodičovské procházky pokládal spíš za otravu, dávaje přednost vztekání s haranty na ulici. Tak se dostávám k bodu, v němž je asi zaklet skutečný a největší rozdíl v trávení času dnešní a předešlých dětských generací. Ulice již není místem her, vymizely dětské party, oni Poláčkovi Ješiňáci a Habrováci, i harantů k vyvztekání je pořídku. A jsou-li, rodiče jim neříkají jako kdysi mně - běž, kluku, běž si hrát na ulici, nýbrž je posadí za počítač, neboť z ulice se stalo nebezpečné místo, a to nejen intenzitou dopravy. Chodíval jsem do školy pěšky, což byla také jedna z příležitostí potkat kamarády a povztekat se s nimi; dnes rodiče raději odvezou své potomky autem, aby je ušetřili zlých setkání. Pedofilové a jiní vyšinutci se za mého dětství vyskytovali také, ale báli se, aby je tatínkové neseřezali latí; ona tenkrát ještě nebyla tak vyvinutá tahleta lidská práva.

Nikoli. Asociálních typů vyjímaje - ale ty by snad neměly být brány za vzorek obyvatelstva - se dnešní rodiče dětmi zabývají patrně víc, než jaká byla norma válečné a těsně poválečné doby, v níž jsem vyrůstal. Ledaže jsme žili v dosti stísněném prostoru, takže jsme spolu museli komunikovat, i kdybychom nechtěli; bylo to dáno skutečností, že jediným zdrojem tepla v celém baráku byl kuchyňský sporák (zkuste každé ráno zatápět ve třech nebo čtyřech kamnech a pak je celý den obíhat), a když jsem zatoužil po soukromí, nezbývalo mi než mrznout. Vždy je něco vykoupeno něčím: rodinných kontaktů bylo, co hrdlo ráčilo a často i neráčilo, ale dnešní harantík se těší většímu soukromí. Sám nevím, co bych si za svých dětských časů býval spíš vybral. Zato zcela přesně vím, jaký bych si býval vybral způsob trávení prázdnin i jiných delších úseků volného času. Ke svému štěstí jsem měl dědečka na venkově; mnozí spolužáci tu možnost neměli a zabíjeli prázdniny bloumáním po ulici. Jet s rodiči na dovolenou, natož někam do Řecka nebo na Kanárské ostrovy, to byla představa, o níž jsem se ani neodvažoval snít. Neohrnujme nosy nad touto dnes samozřejmou vymožeností; poznávání světa, jeho rozličných národů a zvyklostí už v raném věku, to je poklad, který nese a teprve přinese vysoké zúročení.

Pravda je, že se za starších časů tolik manželství nerozvádělo a tolik dětí nevyrůstalo v nekompletních rodinách. Zato často vyrůstaly v rodinách na smrt znesvářených, v pekle, z nějž nebylo úniku. Nevím, co je horší: zlé manželství, nebo dobrý rozvod. Ani v tom není rozdíl mezi současným a někdejším stavem tak radikální, jak se zdá; příčina osobního maléru je a byla táž, totiž špatná volba. Jenže dnes lze omyl mládí napravit. Před šedesáti lety ... no, také to šlo. Ale ztěžka, za cenu potměšilých drbů a křivých pohledů, takže oběti špatné volby raději dál snášely domácí peklo. Napodobeníhodný vzor bych v tom neshledával.

Abych všechno nějak shrnul: člověk dnešního času není ve svém soukromém životě vystaven zlým nezbytnostem, nýbrž pouze přívalu možností, jichž dříve nebývalo. Na rozdíl od svých ještě ne tak dávných předků má však možnost volby: přijmout tu nabídku a rozlišit, co v ní je užitečné, co pouze příjemné a co postradatelné, neřku-li škodlivé. Nebo ji odmítnout a tesat do stěny poustevnické jeskyně hieroglyfy o zkáze světa. Dělat obojí, dopřávat si příjemností a tesat ponuré hieroglyfy, je - s prominutím - pokrytectví.