Únor 2008

O mešitách a bajonetech

Luděk Frýbort

Demokracie není pro nás víc než vlak, do nějž nastoupíme, abychom se snadněji dostali k cíli. Mešity jsou naše kasárna, minarety jsou naše bajonety, kopule naše přílby, věřící naši vojáci. (Recep Tayip Erdogan)

Je to problém: kdy má člověk politikovi věřit? Když sedí na podřízeném místě a říká celkem bez servítků, co si myslí? Nebo později, když dosáhl vrcholné funkce a vyjadřuje se opatrněji? Tayip Erdogan, vůdce turecké islamistické strany a z vůle Alláhovy ministerský předseda, je samá demokracie a samá diplomatická kulance, a nemá žhavější touhy než přivést svou vlast do Evropské unie: takový je stav jeho ducha dnes. Svrchu uvedený citát pak je z roku 1997, kdy byl starostou Istanbulu. Buď ten pán za těch deset let zmoudřel a představa minaretů jakožto bajonetů islámu ho opustila. Nebo ho neopustila, pouze pokládá za účelné takové řeči nevést, ne že by se bál Evropské unie, ale že by mu mohli zakroutit krčkem turečtí generálové, věrní strážci sekulárního odkazu Kemala Atatürka. Takže si vyberme. Jsou lidé, že na obrácení páně Erdoganovo věří; když nedávno vyhrál turecké volby, byly noviny plné nadějeplných komentářů, sláva, zrodila se nám islámská demokracie! A jsou jiní, kteří by na celou islámskou demokracii včetně zmoudřelého pana Erdogana nevsadili groš. Jsou prvně jmenovaní naivní důvěřivci, jimž jejich větrný zámek jednou spadne na hlavu? Nebo ti druzí svou podezíravostí jen darmo překážejí pozitivnímu vývoji? To je kaše, kolem níž evropská politika přeopatrně našlapuje, neodvažujíc se rovného slova ani na jednu, ani na druhou stranu. Je však země, kde se věci řeší příměji; ať mě čtenářstvo tohoto listu nekamenuje, ale už zase budu mluvit o Švýcarsku.

Švýcaři nemusí chodit až do Turecka, aby si užili vrtochů islámu; mají jich doma sami dost. Jelikož však zároveň mají svůj staletími dobře osvědčený systém přímé demokracie, nepotřebují čekat, až se k něčemu rozhoupe politické panstvo, ale mohou nastalý problém řešit i bez něj a s předstihem. Neboť se již opět schyluje k referendu v zemi Wilhelma Tella, tentokráte o tom, má-li se místním muslimům povolit stavba minaretů, jak a kde by se jim chtělo, nebo raději nepovolit. Minaret, vězme, není jen taková hubená věž s půlměsícem na špici, nýbrž symbol. Bajonet islámu, jak se vyjádřil dříve starosta, nyní premiér Erdogan. V muslimském světě platí pravidlo, že řečený bajonet musí přečnívat nad všechny ostatní stavby, jinak by se dožral Alláh. Švýcaři jsou naopak náhledu, že ti, kteří přišli do země jako hosté, se mají chovat podle toho a nešermovat kolem sebe bajonety. Na základě toho sporu se ustavila občanská iniciativa a jala se sbírat podpisy. Sebere-li jich předepsané množství, bude politické vedení povinno vypsat referendum. Vysloví-li se většina hlasujících pro zákaz minaretů, stane se jejich doporučení zákonem, i kdyby se veškerá multikulturalistická levice pominula hrůzou.

Můj švýcarský zpravodaj mi poslal konskripční formulář, z nějž ocituji několik bodů, aby ctěný čtenář věděl, jak to v takové přímé demokracii chodí. Stojí v něm toto: Počet přistěhovalců ve švýcarském obyvatelstvu trvale stoupá. Cizí kultury se stále víc podílejí na životě naší země. To vede k přibývajícím potížím, zejména s přívrženci islámu.

Islám neuznává oddělenou roli náboženství a státu, nýbrž klade příkazy své víry nad zákony země, jež se tak stávají druhořadými.

Nemůžeme tolerovat obcházení našich zákonů. Kdo zde chce žít, musí se držet platných pravidel. Nelze připustit, aby si jednotlivé náboženské obce osobovaly mimořádná práva.

Chceme-li posílit náš křesťansko-západní způsob a zajistit náboženský mír, musíme zbrzdit šíření islámu. Zákaz minaretů je v tom smyslu nezbytný.

Následuje telefon a internetová adresa iniciativy „Proti stavbě minaretů“, jména jejích autorů, zákonné podmínky pro uspořádání referenda, závazný termín prvního listopadu 2008, dokdy musí být bezpodmínečně ukončen sběr podpisů.

Je na švýcarském občanu, přijme-li návrh iniciativy a uvolní tím cestu určitým následkům, nebo jej naopak zamítne a uvolní tak rovněž čemusi cestu. V prvním případě lze čekat, že se v muslimské komunitě vzedme vlna odporu a z celého světa budou pršet obvinění z rasismu, diskriminace a jiných hříchů. V případě druhém bude muslimská komunita povzbuzena ke vznášení dalších požadavků a dveře k islamizaci Švýcarska se zase o kousek pootevřou. Přijde na to, co kdo pokládá za přijatelnější. Sám bych mínil, že vzestup islámského sebevědomí, ať ve Švýcarsku nebo kde jinde, zákaz minaretů nezastaví, bude-li se nadále zužovat početní rozdíl mezi domácím obyvatelstvem a muslimskými přistěhovalci. Že by došlo k nějaké demokratizaci islámu, jak se bláhově zatěšili komentátoři úspěchu páně Erdoganova, bych pokládal za stejně pravděpodobné jako zásah andělů nebeských. Situace je, mírně řečeno, zapeklitá. Je-li z ní nějaké východisko, cestou ústupků nevede.

Islám není náboženství míru, za jaké se rád prohlašuje, nýbrž náboženství výboje, kdekoliv si spočítá, že by násilím mohlo dojít svého. A nejen náboženství: islám je politická doktrína směřující k ovládnutí světa. Komu se to nezdá, nechť si přelouská příslušné súry koránu. Zatím je islám na koni, především v Evropě. Kdo je na koni, nesestoupí z něj, dokud k tomu není přinucen, každá jiná spekulace je pošetilá. Oč jde, je toto: záleží nám na dalším osudu naší civilizace, nebo nezáleží? Jestliže záleží, musí Západ sesadit islám ze sedla, do nějž mu svou pošetilostí pomohl. Musí se začít bránit. Nezačne-li, podlehne. Podlehne v okamžiku, kdy podíl muslimů v celkové populaci překročí kritickou hranici třiceti až čtyřiceti procent. Populační růst muslimské komunity evropské země zastavit nemohou, ale mohou jej zbrzdit opatřeními k zamezení další imigrace z islámských zemí, ať z rodinných důvodů nebo z jakýchkoli jiných.

Ale to nepostačí. Musíme, my lidé Západu, konečně nechat předstírání, jako by zde byly dvě rovnocenné kultury, naše a muslimská. Musíme muslimům dát najevo a skutky potvrdit nadřazenost tvořivé západní civilizace nad dogmatickou ustrnulostí islámu. Nebát se vyslovit, že máme vlastní zájem, jejž klademe nad zájmy a požadavky našich muslimských hostí. Vyžadovat od nich, aby přijali obyčeje obvyklé v naší domácnosti. Aby z ní nevyčnívali obtížnými zvláštnůstkami, nedožadovali se privilegií, neprovokovali. Opak budeme pokládat za pohrdání zákony země a zařídíme se podle toho.

Výrazem nadřazenosti Západu je krom jiného i demokracie. Neplýtvejme jí. Nenechme nastoupit do jejího vláčku ty, kteří jím hodlají dojet do stanice Nadvláda, kterýžto cíl vyhlásil dost srozumitelně Tayip Erdogan, když ještě byl starostou Istanbulu. Nečekejme, až budou taseny bajonety, raději vzkažme, že v našem vláčku je nošení takových předmětů zapovězeno; kdo tomu nechce rozumět, ať jde pěšky a raději někam jinam.

Švýcaři podnikli v poslední době několik kroků v tomto směru, za což sklízejí povýšené výtky. Nedivme se jim; nejsou jiní než zbytek Evropy, jsou jen první. První v podílu muslimské populace a tím i v naléhavosti řešení, první ve způsobu přímé demokracie, jež jim takové řešení umožňuje. Co dělají Švýcaři teď, budeme my ostatní dohánět později. Jest se obávati, že až příliš pozdě.