Únor 2008

O té dnešní drahotě neboli Na vlně paniky

Luděk Frýbort

Razantní zvyšování cen je v celé Evropě nepřehlédnutelné, jen mi není zcela zřejmo, v čem hledat příčinu. Že by se najednou celá miliarda a čtvrt Číňanů mohla utlouci po mléce a jiných dosud netradičních produktech, jak se tak píše, se mi nechce zdát; mám s jejich zemí poměrně čerstvou zkušenost a nemohu potvrdit, že bych je někde viděl nalévat se mlékem. Třeba se taková móda rozšířila mezi lepšími lidmi, ale těch zase není tolik, aby stačili spustit tržní zemětřesení. To už bych spíš z té neplechy podezíral náhlé bláznění s přidáváním všelijakých olejů do benzínu; životnímu prostředí není sice o moc víc platné než houby s octem, ale zato souzní s dogmaty zeleného náboženství. Musím doznat, že mi jeho projevy navzdory počáteční sympatii čím dál víc lezou krkem. A třeba je příčinou od každého kousek, ale hlavně si producenti vděčně naskočili na panikářskou vlnu, když se jim tak pěkně rozjela pod nohama. Tak jsem se například nedávno dočetl v českém tisku, kam až po žebříku zdražování vyšplhalo máslo: až k šedesáti kačkám, pane!

Usuzuji z toho, že podíl paniky na růstu drahoty je v království českém vyšší než zdrávo; jelikož chodím u nás v Hannoveru nakupovat a mám ceny zhruba v hlavě, uvedu v krátkosti, jak to chodí v naší v sámošce. Ceny přepočítávám zhruba v kurzu jedno euro = 27 Kč. Tedy:

Zlořečené máslo: až donedávna 31 Kč, neviditelná ruka trhu však zasáhla a stáhla cenu na 25,60. Do šedesáti kaček tudíž dost daleko. Litr plnotučného mléka: 19,70; kilo chleba dle stupně luxusu od 27 do 43 Kč, bílý jogurt 125 g za 3,39 Kč, maso na řízky 1 kg od 108 do 160 Kč, půllitr piva (v krámě, podotýkám, ne v hospodě) podle značky 9,50 až 19 Kč (bez zálohy). Ještě pořád je v porovnání s Německem levnější všechno, na čem spočívá větší podíl lidské práce; stojí mi například za to, počkat s kopií klíče nebo s návštěvou holiče, až zase pojedu do Prahy. Z téhož důvodu je pořád ještě levněji v restauracích, pokud ovšem člověk nepokukuje po příliš nóbl lokálech určených k odírání cizinců; udělal jsem tu zkušenost, že jakmile na některé hospodě uzřím víc nápisů cizojazyčných než českých - pryč odtud! Co se týče oblečení, dohnalo již Česko a částečně i předehnalo západnější země, a v cenách technického zboží už ani ne částečně. Což, doufám, k rychlé orientaci stačí.

To všechno je logické a dalo se s ním počítat. Málem už dvacet let je dost času, aby se vyrovnaly značně nestejné hladiny ve spojitých nádobách, jimiž je evropský Východ a Západ, spíš bych býval to vyrovnání čekal dřív. Cenový skok posledních týdnů ten proces jen urychlil. Tím ale ta legrace končí a jde teď o to, jestli české ceny svůj rozběh zbrzdí a zůstanou na úrovni západnějších sousedů, nebo se poženou hlava nehlava dál. Jsou takové příklady: Řecko bývala velmi levná, ovšem též inflační končina. Poté Řekové přijali euro (po Evropě jdou řeči, že se jim nikdy nemělo svěřovat), ale nakládají s ním stejně bohatýrsky jako předtím s drachmou, čímž se stalo, že je dnes u nich proklatě draho i ve srovnání s mnohem vyspělejšími západními zeměmi. O Itálii ani nemluvě.

To má ovšem své následky. Pro zemi, jejíž prosperita z určité části závisí na příjmech z cizineckého ruchu, je prospěšné, když ji návštěvník shledá o něco levnější než svůj domovský kraj. Neshledá-li, maže jinam. Řekové se nestačí divit, jak turistický proud najednou uhýbá do nemilovaného, avšak o dost levnějšího Turecka. I v českém tisku jsem postřehl jakési divení: turistů už prý není tolik co ještě nedávno. Inu ano: už skoro nestojí za to přijet, nakoupit, dát se oholit, natankovat, vyklepat bouli na autě, hodit okem po památkách a zase jet s příjemným pocitem úspory domů. Z čehož plyne ponaučení: ceny jsou záludný nástroj, jenž by se neměl brát do ruky neuváženě. Hokynář, zvýšivší smělým rozmachem cenu svého zboží, může mít blahý dojem, že neobyčejně vydělal.

Když tak učiní všichni hokynáři, nestačí se nakonec divit, že sečteno a podtrženo vykazuje jejich účet prodělek. Nevím přesně, jestli české máslo vyšplhalo k ohlašovaným šedesáti kačkám a zůstalo na nich; čekal bych, že spíš ne. Indikátor čehosi nezdravého to ale je. Maličko umírněnosti by neškodilo doporučit všem, kteří si teď myslí, jak chytře a tržně si nenaskočili na vlnu celoevropské paniky. Aby nepřišli k témuž zjištění jako tolik jiných před nimi: když každý oškube každého, je nakonec celá společnost oškubaná, chytráků nevyjímaje.