Únor 2008

Ohlédnutí za výročím promarněných možností

Luděk Frýbort

Nevracel bych se k výročí tzv. sametové revoluce, kdyby mě k tomu nepřiměly oslavné komentáře, jimiž se u té příležitosti zahemžil český tisk. Tak mezi jinými projevil pan Erik Tabery ve 47. čísle týdeníku Respekt zadostiučinění nad tím, že se navzdory jistým nedostatkům podařilo - cituji - naplnit všechny cíle, které si lidé v době sametové revoluce vytyčili. Jsme demokratickou zemí... má regulérní parlament, férové volby, občanskou společnost, vrátila se do Evropy.

Nonono, zarazil bych ten vzlet. Jest sice přehánění nutným doprovodem oslav, ale nevím, jestli to pan Tabery s přeháněním drobet nepřehnal. Podařilo se naplnit všechny cíle... je věru třeba značné nenáročnosti k tomu ujištění. Kdyby ti lidé, kteří před osmnácti lety zvonili klíči, kromě nich bývali měli i brejle do budoucnosti... nevím, zda by se spokojili s pouhým přechodem z komunismu do postkomunismu. Tím méně s tím, že jde o stav nikoli přechodný, jak jsme se řadu let těšili, nýbrž ustálený, jehož móresy bude těžké pohnout. Skoro bych řekl, že měli na mysli něco dokonalejšího než ten rej šizuňků, k jehož ukončení není ani síly, ani vůle. A že jsme demokratickou zemí... podle toho, oslavovatelé, jaké nároky klademe na adjektivum demokratický. Samo o sobě znamená málo, leda nálepku, jíž se už dokázali ozdobit i demokraté Putin, Chávez, Mugabe a Kim Čong-il. Jsou jakási slova demos a kraton (pro neznalce jazyka řeckého: lid a vládnouti), z nichž ten termín vzešel; a my se můžeme porozhlédnout, jak byl naplněn ne jejich zvuk, nýbrž smysl. Do jaké míry se neprivilegovaný český člověk podílí na vládě? Kolik váží jeho slovo? Jak účinná je občanská kritika? Způsob, kdy si každý spánembohem může mluvit a psát jak a co chce a politické papalášstvo si dál rejdí po svém, bych za naplnění ideálu demokracie nepokládal.

Zejména ne za stavu, kdy notoricky známé skutky sobectví a hrabivosti jsou buď schváleny, buď přehlíženy sborem, jemuž pan Tabery říká regulérní parlament. Jaká je regulérnost instituce všeobecně pohrdané, za níž na žebříčku občanské váženosti už následují jen zloději měděných kabelů? Nelze přehlédnout určitý rozpor: věcí neznalý cizák by si mohl myslet, že parlament tak neoblíbený musí být smeten prvními volbami. Ale vida, voleb bylo nepočítaných a u moci se stále drží tytéž dvě party postav sice nevážených a nedůvěryhodných, k nimž však není alternativy. To proto, že se ustálil způsob, jemuž pan Tabery ve své hluboké nenáročnosti říká férové volby. Občasný obřad, formalita, na niž se občanská společnost dílem vykašle zcela, dílem se dostaví spíš z atavistického pocitu povinnosti, volby, o nichž se dnes jako před tuctem let říká, že není koho volit... říkej tomu férovost, kdo chceš.

A přijetí do Evropské unie, v němž pan Tabery vidí učinění všem nárokům zadost. Ani s tím se mi nechce úplně souhlasit. Přijata do EU republika Česká zajisté byla, jiná věc je, jakou si v ní vydobyla vážnost a oblibu; ve svém pohledu zpoza hranic se odvažuji soudu, že nijak zvláštní. Jako i v jiných záležitostech nepostačí, že se líbíme sami sobě; je třeba se ptát, jestli se také líbíme ostatním. Zatím tomu tak úplně není; hodlá-li jistý významný soused, Schengen neschengen, dál hlídat české hranice z obavy před zlodějskými nájezdy... inu, dalších slov netřeba. Skrovná obliba vlastí českých v unijní rodině je v přímé souvislosti s jevy popsanými výše: spokojujeme se s málem. Splnění formality nám platí za cíl již dosažený, nízko nastavená laťka k snadnému přeskočení za míru, již netřeba zvyšovat.

Po 18 letech by už nemělo stačit k uspokojení, že byl od zjevné moci odstaven bolševik. Ostatních cílů nebylo dosaženo vůbec nebo jen povrchně, možnosti, které se otvíraly, byly z podstatné části promarněny. Důvod k oslavám to velký není.