Únor 2008

Palicí či fíglem aneb Putinizace po česku

Luděk Frýbort

Podpořme naše mrňousy, i když čunkují, kuchtují a vůbec si pošetile vedou; je to jakkoli děravá, ale přece jen jakási hráz proti plíživé putinizaci.

Odedávna tomu tak jest: čeho jiní dosahují brutální silou, toho Čechové fíglem. Byly tuhle například ty ruské volby, příklad brutální síly. No, ne že by gospodar Putin hned do stolu bouchl - devětadevadesát procent zděs budět! To jiní na to tak zprudka šli, nějaký Saddám, nějaký Husák, ale na Rusi ... hle, ne více než čtyřiašedesáti procenty stvrdil vděčný lid vládu Putina dobroděje. Ty ostatní dal ... nu, ledakomu. Partajím jakýmsi. Opozici. Takovou demokracii na Rusi máme, holoubkové, že i opozice jest. Ale vida; zase tomu na Západě věřit nechtějí, psovské řeči vedou, a že prý žádná demokracie, ale samoděržaví jen lehounce demokratickou barvičkou přemáznuté ... co má dělat car, slunéčko jasné? Snad příště pod padesát procent zalézt, aby jim, zlolajcům, po vůli byl? Nebo naopak nedbat řečí, volby nevolby všechno nagajkou na jednu hromadu spráskat, tady vládnu já, a kdo se mi zprotiví, do ťurmy s ním, jak na Rusi odedávna zdravým obyčejem bylo? To by teprv ječeli, cizáčtí psi. Zadumaně hledí vládce - dobroděj, lysou hlavinku si podpírá, rady si neví. Kdybych ptáčkem byl, do kremelských komnat bych zaletěl, do ouška mu zapípal, takto mu poradil: Zapřahat dej, jasný gospodare, do Čech zajeď, pasmatrit, jak tam to s demokracií koulejí! Ale snad abych už tak po sovětsku gavariť přestal, beztoho té mluvě mladší lid český pomalu nerozumí. Nu vot. Bylo tedy kolem těch ruských voleb všelijakého psaní v českých novinách, káravého i pošklebného, a jedna řeč šla, že takovou opozici si může tatík Putin strčit za klobouček. Opozice je od toho, aby oponovala; když v dumě tři podřízené partaje dřepí a jednostejně hlavami kývají, když od Jednotného Ruska, strany gospodarovy, se nějaké Spravedlivé Rusko odštěpí a ještě pilněji hlavičkou kývá ... to je pak těžké o demokracii mluvit.

Pohleďme, co o tom hned to pondělí po volbách v Lidovkách v jednom článečku stálo: že prý se prezidentu Putinovi podařilo několikaletým cílevědomým úsilím vymazat politickou konkurenci. Že skutečná opozice postupně ztratila reálnou naději na demokratickou politickou soutěž a byla prakticky zahnána do pozice disidentské. Ba, sám bych řekl, věru že prakticky. Jak prezident Putin k té praktičnosti dospěl ... inu, zvýšil percentuální hranici volitelnosti na sedm procent. A ještě ledacos jiného, dodal bych, rovněž velmi praktického.

Nyní pohleďme, co se zcela bez souvislosti s děním na Rusi odvíjí ve vlastech českých. Úderem Nového roku dobrovolně mizí z politické scény ODA, partaj kdysi vážená a vlivná, která to však několikaletým cílevědomým úsilím domydlila až k bezmála nulovému voličskému potenciálu. Což komentátoři českých novin kvitují vesměs se zadostiučiněním: konečně je od nich pokoj, od mrňousů. Ale ještě je tu jiný mrňous, také pozůstatek z časů, kdy se zdálo, že by česká politika mohla nabrat jiný kurs než pořád jen buď modro-rudý, nebo rudo-modrý: tahleta US-DEU. Též o ní vyslovil komentátor naději, že si brzy sbalí fidlátka a přestane překážet zavedeným mistrům vlády. Tak tak, jen do nich, do nezbedů. Ale ani to by ještě pořád nepřineslo ten pravý klid na práci, jenom by si demokracie, chudinka, tak trochu vydechla. I jde tiskem nadějný hlas, že bohdá i tihle lidovci budou tak dlouho čunkovat, až to dočunkují pod spásných ... ale kdepak sedm procent, holenkové, stačí pod pět. V každém případě, jaká úleva, bude od klerikálů také pokoj, ještě pár let se budou všelijak třepat, až dobrovolně uznají svou zbytečnost a rovněž si sbalí fidlátka. Pak už ... nu, už jen ti zelení. Dostali se k lizu jako slepý k houslím: jakási agentura neprozřetelně oznámila, že by mohli přelézt blahoslavených pět procent, toho se chytili všelijací kverulanti a vyzvedli zelené do du ... ech, do slavného a demokratického parlamentu českého. Jenže se podívejme, co tam vyvádějí: o ministerské prebendy se tahají, programu žádného nemají, leda jak podtrhnout židličku panu Bursíkovi ... i zasvitla opět naděje moudrým komentátorům, že volič bude mít toho špektáklu časem dost a navrátí se k osvědčeným partajím, které pochopitelně program mají a svědomitě jej plní. Teskno povědět jaký, dodal bych zase, ale raději nedodám.

A ne že by se to nemohlo v některých z příštích voleb stát. Pak ... čím vlastně se bude lišit česká duma od putinské? No, například těmi dvěma praktickými procentíky, co je o ně na Rusi nastaven výš práh, zabraňující nevítané havěti nalézt do dumy. Ten deficit se ostatně dá dohnat, když bude třeba a mysl jednotná, jako že v takovém případě zajisté bude. Ostatně už byla o deseti procentech také jednou řeč, jestli si dobře vzpomínám. Jinak ... střídavě budou vládnout zemí českou dva mocenské bloky, jeden rudo-červený, druhý dejme tomu modrý, jeden povede řeči sociální, druhý jaké se zrovna budou hodit, oba v hlavní snaze, aby nějakou neuvážeností proti sobě nepopudily voliče a nemusely vyklidit ministerská křesílka. Budou se vyhlašovat reformy a uskutečňovat jen tak za nehýtek, aby to moc nebolelo, sliby se budou slibovat a vzápětí zapomínat, a veškerá starost bude směřovat k jedinému cíli: udržet se u moci, kdyby trakaře padaly. Povězte mi, lidé milí: věčná vláda jedné strany nebo věčná vláda dvou stran, řečí rozdílných, ale skutků zaměnitelných ... je to opravdu tak velký rozdíl?

Ti, kteří se zadostiučiněním komentují pozvolné zužování politické scény, mi bezpochyby namítnou - je, a jaký! Pohlédněme přece, jak na sebe paroubkovci a topolánkovci nesmiřitelně sočí, psí hlavy jedni druhým nasazují, chlupu dobrého nenechají, skandály ze šuplat vytahují, jakpak bychom je mohli házet do téhož putinského pytle? Inu, nevsázel bych vysoké částky na tu nesmiřitelnost. Jestli opravdu dojde k tomu, nač se těší komentátoři, všichni rušitelé odpadnou a oba bloky stanou na politickém jevišti samy, jeden s převahou kozího chlupu, druhý přesně naopak, přitom oba s touž hlavní snahou, jak již uvedeno... Je nejisto, budou-li pak ještě pokládat za užitečnější malebné zlořečení, aby měly o čem psát noviny, nebo spíš dohodu. Nemusí se hned jmenovat Jednotné Česko, ba ani Opoziční smlouva; velká koalice bude stačit. A když ne ona, tedy nějaký jiný podpultový obchod, vy nám tuhleto, my vám tamhleto. Bohdá si už nikdo nepředstavuje, že jsou zákonodárné a vládní orgány tvořeny sborem idealistů; pouze ten by totiž mohl vládnout bez dozoru opozice a přitom poctivě. Sbor otrlých profesionálů, zcyničtělých dlouhým pobytem u pák moci, je nutno hlídat, přes nenechavé prsty tu a tam klepnout. Nechme ale podrobností a zkusme všechno shrnout do představitelného scénáře:

Nezrušitelná vláda dvou mocenských bloků, ochotných se ve společném zájmu dohodnout i s ďáblem rohatým a chlupatým. Překážející strany, zůstavší viset v pěti-, dle potřeby i víceprocentních otvorech volebního síta. Menší neposedové tu ještě jsou a všelicos křičí, ale nikdo je neposlouchá, ostatně i oni jeden po druhém mizí. V úloze opozice zůstává jen kritický, dvoupartajním samoděržavcům tuze nepohodlný tisk. Už teď dávají velmi netrpělivě najevo, zač novinářskou holotu pokládají a kam by ji nejraději poslali; nemějme pochyb, že k tomu přikročí, jakmile se jim zánikem konkurence uvolní ruce. Nějaké zákony na ochranu toho či onoho už se vymyslí, duma moudře schválí. A jestli se někde shromáždí deset nebo třeba i padesát rozvracečů, budou křičet, hesly mávat ... co s takovými. Do ťurmy s nimi, nebo aspoň seřezat, aby si nedovolovali. Pochopitelně že ve jménu lidu a demokracie, jak jinak. Ničeho víc si, jak známo, demokratický lid nepřeje, než klidu a pořádku. Ani na to není kumšt příslušné zákony vymyslet, v dumě odhlasovat. Říkáte, že jsem zašel příliš daleko, nejsme přece žádní Rusové, ale Češi ... no právě. Sklopit uši a zatáhnout ocásek, když hrozí facka, to je velice české. Zůstává naděje, že by to tak daleko snad nenechala dojít vznešená mysl dvou partajních vůdců. Ale ani na ni bych zlámané euro nevsadil.

Ŕ propos, euro: určitou brzdu v rozvinutí putinské demokracie v zemích českých může představovat Evropská unie. Ta prožluklá bruselská byrokracie, víte, co ji tak prozíravě nemají rádi národních zájmů dbalí pánové. Kdyby nalezla tu kuráž a přímost, což není pokaždé její případ, mohla by zvolat - halt, vážení, takovéhle móresy se u nás nenosí, s těmi račte táhnout někam na Volhu! Má dokonce EU jisté regule o vyloučení členů, kteří příliš svérázně zacházejí s pravidly demokracie; zatím jich ještě nepoužila, ale co kdyby. Je představitelné, že by se papalášstvo obojí krycí barvy, v tu ránu euroskeptické jako jeden muž, té výzvy nezaleklo, nýbrž jí ochotně uposlechlo a znovu se přimklo k slovanskému dubisku, k němuž se i tak mnohé srdce vlastenecké toužebně přimyká. A už by se kra...

Ale kdepak. Zmlkniž, hubo nectná, jaképak kradlo. Naopak. Korupce a podobné neplechy by naopak zcela vymizely ze slovníku jazyka českého, jelikož pánové, držící teď už bez kontroly a postihu klíče od veřejných pokladnic, by se z nich zcela legitimně obsluhovali sami. Ještě jednou si všechno představme: politická opozice žádná, tisk umlčený, občánek zkušeně přiohnutý, výzvy z Bruselu k smíchu ... je to tak nemožný scénář? Opravdu? Kolikrát už se v Čechách říkalo ... to se přece nemůže stát. K tomu nemůže dojít. A došlo. Sám pamatuji nejméně tři takové pády. Putinismus láká, a rozdíl není tak velký, jak se může zdát, ledaže se v Rusku na takové věci jde s palicí, což je průhledné. U nás po česku, fíglem, což je o něco hůř k prokouknutí.

Předcházeti lepší jest než sedmero bychů honiti. Podpořme naše mrňousy, i když čunkují, kuchtují a vůbec si pošetile vedou; je to jakkoli děravá, ale přece jen jakási hráz proti plíživé putinizaci. Kdyby k nim přibyl i některý z ještě mrňavějších mrňousů, tím lépe; kus poctivosti třeba hledat spíš u nezkušených amatérů než mezi profesionálními zkušenci, zkušenými hlavně ve věcech, o které není co stát.

Koukám ale, že mi poslední článek v roce vyšel až jaksi příliš beznadějně; nikoliv, přátelé. Vždycky zbývá naděje tam, kde je kuráž, rozum a kus samostatné, kritické úvahy. Nenechat nikoho za sebe myslet, v tom je umění uvědomělého občanství. Kdo je ovládá, ať je rozvíjí; kdo ne, ať se mu učí. Abychom najednou nezírali celí udivení, že se kolem nás rozprostírá putinská step. Hodně zdaru, prozíravosti a dobré vůle v roce 2008 přeje