Únor 2008

Polínko ke sporu o prezidentské kandidáty

Luděk Frýbort

Abych tak pravdu děl, blížící se prezidentské volby v zemích českých mě velkým očekáváním neplní. Kandidát srdce mého, Karel kníže ze Schwarzenbergu, mi dal košem, a pro nikoho jiného se jaksi nedokáži nadchnout. Pan Švejnar je mi sice sympatický, ale dost si u mne rozlil ocet svým špásováním s komunisty; řekl bych, že čestný člověk, jakkoli je žádostiv cti a hodností, by měl mít ve výběru prostředků svou hranici - až potud a dál už ne. Cítím se zrazen i jako exulant; býval bych nečekal, že ten, kdo kdysi utíkal z vlasti před bolševiky, za nimi teď poleze ku křížku, když nasál vůni slávy. Jenže co dělat. Stav je takový, že sám svatý Tadeáš se nemůže stát prezidentem v zemích českých bez komunistického požehnání. Odvažuji se otázky - než prezident z milosti komunistů, nebylo by rozumnější i poctivější nemít žádného?

Na druhou stranu hrubě nesouhlasím s názorem, jak jej vyjevil v loňském 47. čísle časopisu Respekt pan Luboš Dobrovský, jehož zkušeností si jinak velice vážím: pan Švejnar, ač muž vážený a světově proslulý, prý nemůže být řádným prezidentem, jelikož není osobností politickou. Jinak řečeno, komu z roucha nevane dostatečně silný pach politiky, není kvalifikován pro úřad prezidentský, byť byly jeho osobní vlastnosti jakékoliv. Proč tomu tak je, již pan Dobrovský nepraví, ledaže své tvrzení dokládá příkladem Masaryka, Beneše, Havla a Klause, vesměs osobností výrazně politických a tudíž vybavených přirozeným právem na hradčanský trůn. Nu, když tomu tak je, navrhl bych doplnit ten seznam ještě o Gottwalda, Zápotockého, Novotného, Svobodu a Husáka, jelikož i oni byli nad všechnu pochybnost osobnostmi výrazně politickými, ale čtenář asi sám cítí, že se tím z debaty stává šaškárna.

Dovolím si jmenovanému pánu odporovat: plnokrevný, všemi partajními mastmi mazaný politik je až ten poslední, do jehož rukou je vhodno vložit žezlo prezidentské. Zakořenění v politice nutně vede k tomu, že je takový zvolenec jednou partají veleben, druhou nesnášen, jedním koncem občanského spektra milován a otatíčkováván, druhým haněn a odmítán; to nemůže být cílem a korunou všeho. Uvědomme si, jaká je role hlavy státu v republikánském zřízení českého typu: až na jisté podrobnosti ceremoniálního rázu nepříliš jiná než v monarchii. Nerad užívám obehraného slova charisma, o němž nikdo neví, co přesně značí, ale stanovil bych, že za prvního mezi občany má být zvolen člověk, jehož autorita vyplývá nikoliv z obratného proplouvání mezi skalisky denní politiky, nýbrž z nezpochybnitelných morálních vlastností, z důstojnosti a ušlechtilosti. Má to být osoba úctu budící a úctu si zasluhující; ve státní stavbě budiž prvkem jednotícím, její nad partajní handrkování povznesený vrcholný svorník. Je to vysoký nárok a dostojí mu spíš opak politika. Což mohu doložit svou exilovou zkušeností: zažil jsem pět německých prezidentů, z nich jednoho spjatého s politikou zcela, dva jakžtakž, dva vůbec ne. Mám-li jejich působení oznámkovat, nejvýce se osvědčili oni nepolitičtí, za nimi ti dva jakžtakž, a až na samém konci řečený politicus. Třebaže to byl muž výjimečně čestný a poctivý, jeho partajní ukotvení mu bránilo, aby byl přijímán všemi.

Ale pravda, přiznávám, že nemám příliš vysoké mínění o tvoru jménem politik. Vezmi bezdomovce, trochu ho umyj a oblékni a posaď ho do parlamentu: pár týdnů se tam bude ometat a je z něho politik. Je to živnost zvlášť v českých podmínkách výnosná, ale na lidské kvality nepříliš náročná. Shrnutím kladných vlastností člověka je slušnost; a ať jsem bit, ale snáz se stane slušný člověk politikem než politik slušným člověkem. Co z toho vyplývá pro volbu prezidentskou, rozhodniž každý sám.