Únor 2008

Diktátor, který měl podivný konec

Josef Kašpar

Od konce druhé světové války sice uplynulo 62 let, ale poslední hodiny života jednoho z jejích protagonistů, Benita Mussoliniho, nejsou dodnes zcela objasněny. Loni jeden z vnuků Guido navrhl exhumaci tělesných pozůstatků diktátora, „aby bylo konečně v této záležitosti učiněno jasno“. Rozčilená reakce ostatních členů rodiny, hlavně vnučky a pravicové poslankyně Alessandry Mussoliniové, mu v tom ale zabránila.

Benito Mussolini se narodil v roce 1883 v severoitalském Predappiu. V mládí zastával extrémně levicové názory. Později v něm ale převládl obdiv k teoriím Georgese Sorela o násilí jako motoru lidského pokroku. Také proto se v roce 1915 zasazoval o vstup Itálie do I. světové války a byl za to ze socialistické strany vyloučen.

V roce 1919 založil hnutí fašistů, pojmenované podle latinského fasces, svazků symbolizujících ozbrojenou moc za Starověkého Říma. Hnutí násilně vystupovalo proti levicovým nepokojům inspirovaným ruskou revolucí a Mussolini měl podporu severoitalských průmyslníků a jihoitalských latifundistů. Na podzim roku 1922 zorganizoval „pochod na Řím“ a král Viktor Emanuel III. ho jmenoval předsedou vlády. Neustálé násilnosti fašistů sice vedly k protestům, ale opozice nevytvořila účinnou frontu proti diktatuře.

Fašistický režim se zrodil v roce 1925, po vraždě sociálně demokratického poslance Giacoma Matteottiho. Byly zrušeny politické strany, odbory a zavedena cenzura. Nicméně tento režim měl tehdy rozsáhlou lidovou podporu a zavedl některé reformy, které se do jisté míry dochovaly až dodnes.

Obrat nastal po příchodu Hitlera k moci v Německu. Po válce v Habeši se Mussolini zapletl do občanské války ve Španělsku, v roce 1938 přijal rasové zákony a o dva roky později, když Němci stáli před Paříží, zatáhl Itálii do války proti Francii a Británii. Další vývoj přinesl jen porážky - v Řecku, v Africe, do SSSR byl vyslán expediční sbor, který byl zničen u Stalingradu. V létě 1943 se Američané vylodili na Sicílii a režim se dostal do definitivní krize.

V červenci 1943 Nejvyšší rada fašismu odvolala Mussoliniho z funkce. Král přijal Duceho rezignaci a dal ho zatknout. Diktátor byl nejdříve odvezen na ostrov Ponza a pak pod nejvyšší horu Apenin Gran Sasso d'Italia. Ovšem nový premiér maršál Badoglio kličkoval mezi Němci a Spojenci s jediným výsledkem - poštval proti sobě obě strany.

Plukovník SS Otto von Skorzeny na příkaz Hitlera Duceho „osvobodil“ z vězení a odvezl do Německa. Němci obsadili téměř celou Itálii a Mussolini založil „Italskou sociální republiku“ se sídlem vlády v Saló, městečku na Gardském jezeře. Loutkový stát byl ve službách nacistů a „spiklenci“, kteří Mussoliniho sesadili, včetně Duceho zetě Galeazza Ciana, byli popraveni. Proti brutalitě nacistů a fašistů začalo bojovat silné partyzánské hnutí.

Zradili ho bývalí spojenci

Koncem dubna 1945 byl osud fašismu zpečetěn. Mussolini, kterého již delší dobu doprovázela jeho věrná milenka Clara Petacciová, se 24. dubna 1945 odebral k milánskému arcibiskupovi Schusterovi. Jednal s ním o způsobu, jak zaručit kapitulaci německých vojsk a fašistů, a vyhnout se tak krveprolití. Kardinál Schuster jednal s Výborem národního osvobození, ve kterém byly zastoupeny všechny antifašistické skupiny. V okamžiku, kdy se zdálo, že dojde k dohodě, se Mussolini dozvěděl, že Němci uzavřeli s partyzány separátní dohodu. Vyklidí Milán i ostatní města a pokusí se bez boje vrátit do vlasti, partyzáni na ně nebudou útočit. Podmínkou bylo: nechat italské fašisty na pospas pomstě partyzánů.

Mussolini pochopil, že jeho život visí na vlásku. 25. dubna večer odjel z Milána a podle řady svědectví se snažil uprchnout do Švýcarska. To ale někteří historikové popírají. Jisté je, že přespal v městečku Menaggio, 26. dubna ráno se převlékl do německé uniformy a nastoupil do kamionu s německými vojáky v konvoji směřujícím ke švýcarským hranicím. 27. dubna partyzáni zastavili kolonu německých vozů nedaleko obce Dongo a podrobili ji kontrole. Jeden z partyzánů, kterého nazývali „Bill“, Mussoliniho poznal a okamžitě zatkl. Někteří historikové, pocházející zvláště z řad italské pravice, několikrát naznačili, že se možná nejednalo o náhodu a že velitel německé kolony Mussoliniho a Claru Petacciovou „prodal“, aby si zajistil klidný odchod do Německa. Důkazy o tom ale zatím neexistují.

Pomsta partyzánů i lidí

Zadržení byli odvedeni do vily v nedalekém městečku Giulino di Mezzegra. Partyzáni Mussolinimu odebrali objemnou aktovku s tajnými a možná kompromitujícími dokumenty, které mohly Ducemu zachránit život. Některá svědectví hovoří i o velkém množství zlata a peněz. To se ale nikdy neprokázalo. Jisté je jen to, že Mussolini s Petacciovou strávili v Giulino di Mezzegra poslední noc.

Donedávna se akceptovala verze, podle níž generál Raffaele Cadorna, velitel Výboru národního osvobození, dal v noci z 27. na 28. dubna příkaz Mussoliniho zabít. Rozkaz byl v rozporu s dohodou o příměří z roku 1943, jíž Itálie podepsala s Američany. Někteří historici tvrdí, že část partyzánů se obávala, že Američané postaví Mussoliniho před soud a po letech propustí na svobodu.

Nařízení k popravě údajně dostal partyzán Walter Audisio. Ten své verze několikrát měnil a vícekrát si protiřečil. V zásadě prohlásil, že 28. dubna přišel do budovy, kde byli zadržováni Mussolini a Petacciová, a oznámil Ducemu, že ho výbor Národního osvobození odsoudil k smrti. Oba pak byli odvezeni do jedné zapadlé uličky. Zde se svědectví rozcházejí. Popravy se zúčastnilo celkově pět partyzánů. Audisio tvrdí, že se jeho samopal zasekl a že si vypůjčil zbraň od jistého Morettiho. Ten ale prohlašuje, že Duceho zastřelil on. Zastřelena byla i Clara Petacciová, které partyzáni řekli, aby se vzdálila, ale ona údajně chtěla sdílet osud svého milého až do konce.

V 17 hodin vše skončilo. Audisio se vrátil do Donga a vyzvedl dalších 16 fašistických pohlavárů, které čekal stejný konec. Okolo 20. hodiny Audisio naložil mrtvoly všech 18 usmrcených na kamion a odvezl do Milána. Dodnes se nikdo nedozvěděl, kdo dal příkaz, aby mrtvoly byly složeny na náměstí Piazzale Loreto, a to na místě, kde 10. srpna 1944 Němci popravili patnáct partyzánů. 29. dubna ráno, v okamžiku, kdy partyzáni spali, si první chodci všimli mrtvol. Nenávist lidí se projevila pliváním a střelbou do mrtvých osob, které byly nakonec pověšeny na kovový trám jedné benzinové pumpy. Teprve nedávno se v italské televizi objevily záběry pořízené americkými vojenskými kameramany, které lidmi otřásly.

Duce nenalezl klid ani po smrti. Nejdříve byl pohřben na jednom milánském hřbitově, pak na druhém a až v roce 1957 byl převezen na hřbitov v rodném Predappiu. Rodinná hrobka se stala poutním místem pro nostalgiky fašistického režimu. Ironií osudu je, že od konce války městečku vládne levicová správa.

Další skandální odhalení

Jakmile vášně ochladly, historikové se snažili vysvětlit, proč Mussolini musel zemřít tímto způsobem. I seriózní historikové, jako prof. Renzo De Felice, hovoří o výměně korespondence mezi Mussolinim a Churchillem, která měla být pro britského premiéra velmi kompromitující. Tyto dopisy se měly nacházet v aktovce, kterou Ducemu odebrali partyzáni, když ho vytáhli z kamionu. Jisté je, že před válkou italský velvyslanec v Londýně Dino Grandi udržoval s Churchillem intenzivní kontakty. De Felice naznačuje, že Churchill, ve snaze zabránit vstupu Itálie do války po boku Hitlera nabídl Mussolinimu řadu ústupků - údajně celé dalmátské pobřeží anebo Nizzu. Je jasné, že podobné návrhy mohly pouze poškodit jméno britského premiéra u jugoslávských a francouzských spojenců. Dokumenty nikdo nenašel, ale Churchill po válce přijel několikrát soukromě do této oblasti a navázal kontakty s bývalými fašisty i partyzány.

Bývalý americký agent v Miláně Peter Tomkins dokonce napsal, že Mussoliniho zastřelili členové britské rozvědky, poté co se zmocnili kompromitujících dokumentů. Záhada panuje i kolem údajného zlata, které Mussolini měl sebou vézt. Jisté je, že italská komunistická strana disponovala po II. světové válce značnými finančními prostředky a nikdo nezjistil, odkud se vzaly.

A v 70. letech se vynořilo ještě jedno svědectví. Muž, který v roce 1945 pracoval jako lékař v obci Dongo, se jednomu novináři svěřil, že Mussolini a Petacciová nebyli zastřeleni, ale zemřeli následkem brutálního násilí partyzánů. Zemřeli nazí, a proto na jejich šatech nebyly nalezeny stopy krve, a po popravě nebylo nikomu dovoleno provést pitvu. Záběry amerických vojenských kameramanů pouze ukazují zohavená těla a neumožňují žádný spolehlivý závěr. A pokud o události existují důvěryhodné dokumenty, jsou uzavřeny v sejfech tajných služeb vítězných velmocí.

Násilná smrt Duceho bez jakéhokoliv procesu a nesmyslná smrt jeho milenky způsobila, že i dnes, po dvaašedesáti letech v Itálii existují lidé, kteří prohlašují, že v letech 1943 až 1945 v Itálii neprobíhala osvobozenecká válka, ale válka občanská, při níž si obě strany často vyřizovaly jen osobní účty.

(MFDNES)