Únor 2008

Urážka českého národa

Martin Komárek

Začnu svou dcerou. Ta říká, že Česko je hnusná země, a už se těší, až odletí do New Yorku nebo Paříže, což jsou místa, kde se ještě žít jakžtakž dá. Dokonce i česká krajina jí připadá nevzrušivá.Šumné šumavské kopce, jakož zákruty stříbropěnné Vltavy ji oslovují asi jako máslo Rama. Nechce se učit ani naše dějiny. Mordýři na knížecím stolci, který zdědili po nějakém oráčovi, jí připadají trapnosměšní. Dějepis, kde se jí brebtá o nevýznamném vladykovi jako o heroji svatém Václavovi, bojkotuje.

Možná jsem ji částečně ovlivnil já svým pohrdáním usmoleným ideologickým žvástem gymnaziálního profesora, který vytvořil naše národní mýty. Poetické asi tak jako noha od stolu. Promiň, noho od stolu! Jenže dcera to přehání. Ten nihilismus vůči všemu českému! Vždyť Václav byl vážně světec, a to Ježíšovi zástupci na zemi přece nedávají jen tak zadarmo. Není zaznamenán případ, že by si někdo světectví na rozdíl od papežství koupil. A co naše krajina a pamětihodnosti! Jezdili by Holanďané davově na Šumavu, kdyby byla ohyzdná? Zaplevelovali by sjezdovky jako nějací sněžní krtci, kdyby se jim tady nelíbilo? Pravda, proslulá lacinost zdejšího piva pro ně může být hlavní argument, ale že by byli opravdu tak šetrní jako v těch vtipech, kde se říká, že zkratka Holandska NL znamená „nur Limonade“?

Praha je sice trochu připosražená a provinční, ale panoráma nad řekou je přece vážně krásné! Jasně, že se to Římu, Paříži ani Lovani nevyrovná, ale slušný nadprůměr to je. Většina turistů si sem přilétá užít s místními děvčaty a opít se laciným pivem, takže z toho nic nevidí, a když, tak dvakrát. Japonci a Číňané si to vyfotí, ale nevědí, kde jsou. Ale znamená to snad, že je Praha odpudivá?

Přistihuji se, že bráním zemi, kterou sám nepovažuji zrovna za výkvět civilizace. Ale není to tím, že jsem už starý, neumím pořádně jazyky a vydat se na stará kolena nosit do Londýna kufry movitým Senegalcům mi připadá jako upřílišněné dobrodružství? Většina obyvatel mě teď okřikne: Ty šmíde! (Píši to spisovně.) Naše země je líbezná a strdnatá. Jak se jmenuje tvá dcera, abychom ji mohli obalit dehtem a peřím? Ale stejná většina obyvatel svými skutečnými postoji mou dceru (schválně to jméno neprozradím) podporuje.

Cože?

Ale jistě. Říkají: Naše země je natolik slabošská a dutá, že nedokáže uspořádat olympijské hry, ba že si je ani nezaslouží. A přizvukují: Česko je příliš banální a zbabělé na to, aby se podílelo na obranném systému Západu. A další volají: Zdejší obyvatelstvo je natolik nemohoucí, že si nedokáže vydělat třicet korun, aby si zaplatilo recepis.

Možná problémem Česka není ani krajina, ani pamětihodnosti, ani vladykové (ostatně, francouzští, němečtí či britští velmoži byli také pěkní lumpové a lemry), nýbrž my, obyvatelstvo. Dosti pěknou krajinu jsme zaplevelili kůlničkami a odpadky. Průměrné dějiny píšeme stále Jiráskovým brkem namočeným do nacionalistického jedu. K jiným se chováme se směskou podlézavosti a přezíravosti. A tak na všechno padá stín našich zlých povah.

Syn je mladší než dcera, a tedy méně sofistikovaný. Tuhle však řekl: „Národní obrozenci byli ale pitomci. Nebýt jich, mohli jsme být Němci. Byli bychom bohatí a mocní.“Odtušil jsem: „Díkybohu za obrozence. Kdybychom totiž byli Němci, zabíjeli bychom židy v koncentrácích. A byli bychom nejsurovější dozorci.“

(MFDNES)