Únor 2008

Úseky polojasna (Část 4)

Jiří Loewy

Přetisk na pokračování se svolením paní Dany Loewy a Tomáše Zahradníčka. Jiří Loewy: Úseky polojasna. Vzpomínky Jiřího Loewyho, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2005, ISBN 80-7106-734-2

CESTA DO VĚZENÍ (1948-1949)

Co jste dělal v prvních týdnech po Únoru? Uvažoval jste o emigraci? A odešel tehdy někdo z vašich blízkých?

Z mých blízkých zatím nikdo neodešel, aspoň ne tak krátce po Únoru. Já jsem o odchodu za hranice uvažoval docela vážně, především proto, že jsem dostal konkrétní nabídku bezpečného přechodu od libereckého důvěrníka německých sociálnědemokratických antifašistů. Ta nabídka platila i pro poslance Veverku včetně jeho ženy Emilky a čtyř dětí. Když jsem ji Veverkovi tlumočil, řekl mi doslova: „Ještě přijdou časy, kdy bude potřeba, aby tady byli chlapi." Kromě tohoto kontaktu jsem byl za Veverkou ještě jednou v bytě s dvěma nebo třemi funkcionáři krajské komise mládeže v prvních dnech března. Působil klidným a odhodlaným dojmem, ale řekl nám, abychom nepodceňovali, co se stalo: „Tohle může trvat třeba ještě déle než protektorát. Klidně nějakých sedm let." Cestou od něho jsme o tom debatovali a nemohli uvěřit, že to myslel vážně. Byli jsme všichni přesvědčeni, že se poúnorový režim neudrží ani do švestek.

My jsme rozpuštění komisí mládeže sociálnědemokratickými fierlingerovskými kolaboranty pochopitelně neuznali a dohodli jsme se v užším vedení krajské komise, že pojedeme ilegálně dál. Já jsem dostal za úkol navázat spojení s brněnskou skupinou Luža–Jonáš, o níž jsme předpokládali, že vytvoří ilegální ústředí. Tak se i stalo. Potom Luža odešel z republiky, ale začas se prý vrátil s falešnými francouzskými doklady; odkazuji na jeho memoáry, protože sám jsem pochopitelně nikdy neměl příležitost ověřit si jeho verzi. Koncem léta 1948 zase z republiky odešel.

Po převratu – „nová doba potřebuje nové lidi" – jsem pochopitelně neměl ve Stráži severu, natož na sekretariátě co dělat. Staronový krajský tajemník Špringl si mě dal zavolat začátkem března a řekl, že mlíko, které mi ještě teče po bradě, je moje polehčující okolnost. Uvedl, že v Liberci pro mne za nových okolností nevidí žádnou možnost uplatnění, že by mi ale ze sociálních důvodů chtěl dát šanci: ve Varnsdorfu byl vyakčněn okresní tajemník ČSSD Jedlička, jeho funkci převzal jakýsi Hönig. Ale ten prý nemá čas, aby to vykonával na plný úvazek. Strana by potřebovala administrativní sílu, která se ve Varnsdorfu vyzná a která by zaneprázdněnému tajemníkovi ulehčila situaci. Nabídku jsem přijal, i když jsem neměl sebemenší chuť nějak spolupracovat se zvítězivšími fierlingerovci. Uvědomil jsem si však, že ta práce skýtá značné výhody pro naši ilegální činnost, protože nám přinejmenším poskytne přístup k telefonu, kancelářským potřebám a v neposlední řadě k rozmnožovací technice. Se souhlasem svých přátel a samozřejmě také s vědomím Josefa Veverky jsem proto nabídku přijal a 10. března 1948 nastoupil jako administrátor na okresním sekretariátě ve Varnsdorfu. Na místě samém jsem zjistil, že se s panem Hönigem dá docela dobře vyjít a že má navíc pěknou dceru přiměřeného věku.

Jak vypadal Varnsdorf na jaře 1948?

Byl jsem pryč necelý rok, ale obraz města se dosti rychle měnil. Ubylo pestrosti, plurality, obchodů, hospod, všechno bylo pojednou šedivější. Malé podniky zanikaly nebo byly začleňovány do několika velkých – Velveta, Elite, TOS. Zanikla Státní tiskárna, jejímž ředitelem byl do Února náš funkcionář Jaroslav Rajchl, tiskli tam nádherné bibliofilie; ředitel odešel jako tiskárenský dělník do Chebu. Akcidenční písma ze Státní tiskárny se měla převézt na Slovensko, a tak je lopatou naházeli na náklaďák... Už jsem nešel bydlet na starokatolickou faru, dojížděl jsem denně z Chřibské, spojení místo autobusu obstarávala UNRRA, nákladní dodge s lavicemi na korbě. Ale těch dvanáct kilometrů se dalo vydržet.

Fierlingerovci zpočátku skutečně věřili, že se s nimi KSČ nějak podělí o moc a že do květnových voleb půjdou se samostatnou kandidátkou. To byl ovšem omyl, kandidátky byly jednotné. A tak bylo čím dál jasnější, že komunisté nestrpí žádné pytláky v revíru, který považují za vlastní. Dny ČSSD byly sečteny. Šeptanda tvrdila, že se bude slučovat, a to automatickým převodem ze sociální demokracie do KSČ. Toho se spousta slušných lidí lekla. A tak aby se vyhnuli automatickému sloučení, začali chodit na sekretariát a žádat o ukončení členství ve straně, aby vypadli z evidence. Nikdo z nich však nechtěl odevzdat členskou legitimaci, naopak si většinou ještě dokoupili příspěvkové známky do konce roku 1948, takže mi bylo jasné, oč jde. Pochopitelně mi byli sympatičtí. jeden řekl druhému, že ochotně vyhovuji, tak jsem tam měl některé dny frontu. A kartotéčních lístků utěšeně ubývalo.

Pro později narozené nutno podotknout, že jsme sice byli strana statisticky nejmenší, že jsme ale navzdory tornu měli v únoru 1948 skoro 400 000 členů, čili více než dvacetinásobek stavu takových spolků, jaké si dnes říkají ODS nebo ČSSD a považují se za docela normální politické strany.

I mně už se někdo pokoušel vyprávět, že jednou v červnu 1948 usnul jako sociální demokrat a příštího rána se probudil jako komunista. To je nesmysl a lež, slučovací akce byla přísně individuální. Každý evidovaný sociální demokrat dostal speciální slučovací přihlášku, podle dobové módy krásně červenomodrobíle vyvedenou. Likvidace sociální demokracie byla ovšem spojena s masivním nátlakem, především existenčním. Docházelo k tomu, že našim členům dávali na vybranou mezi podpisem a výpovědí ze zaměstnání. Přesto byla takzvaná slučovací akce vyslovený debakl, protože do KSČ nakonec přestoupilo necelých sto tisíc sociálních demokratů, tedy jen zhruba čtvrtina předúnorových členů strany.

Jako pracovník aparátu strany jste měl slučovací akci ve Varnsdorfu na starosti?

Tolik důvěry jsem přec jen nepožíval. Ale fakt je, že utvořili jakousi společnou likvidační komisi, ve které seděli čtyři komunisté (včetně okresního tajemníka Eduarda Žďárského) a čtyři socdemáci, mezi nimi i já. Nešlo totiž jenom o převod členstva, ale také o likvidaci našich majetkových podstat a inventáře sekretariátu. Když to někdy v půli července 1948 bylo všechno provedeno, odnesli jsme s Hönigem klíče a poslední slučovací přihlášky do sekretariátu KSČ. Žďárský hned v přihláškách zalistoval a podivil se, že tam není žádná s mým jménem. Pak se však dovtípil a sám řekl: „Aha, ty ve Varnsdorfu končíš, tak přejdeš až v novém bydlišti." Tu iluzi jsem mu rád ponechal.

Vaše strana a současně váš zaměstnavatel zmizeli. Co jste měl v plánu, když jste odcházel od tajemníka KSČ bez klíčů?

Z vrozené skromnosti jsem už předtím odmítl lukrativní nabídku přejít do aparátu KSČ a dělat tam tiskového tajemníka pro okresy Varnsdorf, Rumburk a Šluknov. Místo toho jsem – teď už zkušený likvidátor – přijal místo administrativního pracovníka v Souhrnné likvidační správě Fondu národní obnovy v Chřibské. To proto, že jsem se dobře znal s vedoucím, který byl lidovec. Věděl jsem, že budu mít přístup k rozmnožovací technice a také dostatek svobody pohybu i volného času k protirežimním aktivitám. Ta práce byla zajímavá i sama o sobě, protože skýtala dobrý přehled o stupni devastace pohraničí. Chřibská měla ještě na konci války 52 průmyslových podniků (převážně středních a menších) a přesně stejný počet hospod. Do léta 1948 už přežily jen tři hospody a rovněž průmyslové podniky se ztenčily na tři: Spojené niťárny, sklárnu v Horní Chřibské – říkalo se, že je nejstarší nepřetržitě fungující sklárnou v Evropě – a mlýn na koření, který později zašel. Mezi podniky, které propadly zkáze, byly některé skvosty, jichž bylo škoda, například rafinerie skla a podnik na výrobu lustrů exportující do celého světa, jemná mechanika Fema, výrobna filmů, kartonážka, také výrobna lyží a saní, do níž ještě v létě 1948 docházely marně objednávky až z Kanady.

Jak jste si „protirežimní aktivity" představoval?

Tou dobou už nešlo jen o představy; my jsme v těch aktivitách jeli prakticky hned po zákazu našich komisí mládeže v únoru 1948. Nejprve však bylo nutno krajskou funkcionářskou síť zreorganizovat a zredukovat, nepočítat už s lidmi nějak zkompromitovanými fierlingerovštinou, ale ani s nejvíc exponovanými předúnorovými funkcionáři, kteří by byli příliš na ráně. Čili nasadit náhradníky, druhou garnituru, ale spolehlivé lidi. A pochopitelně netvořit žádné větší kolektivy, ale podle protektorátních zkušeností spíše osvědčený systém trojek, horizontálně propojených. Liberecký kraj jsme „táhli" vůči ústředí dva – Čestmír Špaček ze Mšena nad Nisou a já. Styk s ilegální ústřední komisí mládeže, která sídlila v Brně, jsem udržoval jenom já, nikdo jiný v kraji na ni neměl spojení. Z ústředí jsem měl dva úkoly. Především vytvořit síť, kterou jsem právě popsal. Ten úkol byl splněn už někdy v květnu 1948. Druhý úkol zněl, že máme vybudovat nějakou kapacitu tiskovou či rozmnožovací pro případnou potřebu, ale z bezpečnostních důvodů ji zatím neuvádět do provozu. Ani to nebyl větší problém, zvláště zpočátku, dokud ještě nebyla zrušena Státní tiskárna ve Varnsdorfu.

„Neuvádět do provozu" zařízení, o jehož fungování je člověk přesvědčený, je ovšem pro osmnáctiletý temperament přílišná řehole. A tak už na takzvanou slučovací konferenci v červnu v Praze putovaly naše spanilé barevné tisky – na pozadí s tehdejším znakem ČSSD stálo heslo: „Násilnou likvidaci sociální demokracie neuznáme NIKDY, NIKDY, NIKDY!" Bylo to moc pěkné a profesionálně udělané, likvidaci strany to však neoddálilo ani o hodinu. Když byla Státní tiskárna zrušena, odpadly tyto vysoce kvalitní možnosti, a tak jsem se soustředil na relativně primitivní rozmnožovací techniku, kterou tehdy představovaly cyklostyly a ormigy. Nejprve sekretariát ve Varnsdorfu, ale hned potom i Souhrnná likvidační správa Fondu národního osvobození k tomu skýtaly dobré technické předpoklady. Navíc jsem navázal spolupráci s mládencem od národních socialistů, který ve Varnsdorfu provozoval opravnu kancelářských strojů, takže měl k dispozici desítky různých psacích strojů dodaných do opravy z fabrik a úřadů. Písmo každého mechanického psacího stroje má drobné odchylky, podle nichž je možno srovnáváním identifikovat použitý stroj. Širokým výběrem typu a stálým střídáním strojů však byla identifikace skoro znemožněna. A zase: byla tu rozmnožovací technika, a já jsem prostě neodolal pokušení ji prakticky využít na vlastní pěst, bez návaznosti na instrukce ústředí, čili jako osobní „partyzánštinu", navíc provozovanou nikoli se sociálními demokraty, nýbrž ve spolupráci s lidovci a národními socialisty.

Jel jsem tedy dvoukolejně: na jedné straně jsem byl ukázněný sociálnědemokratický ilegalista, který plnil příkazy ústředí (přičemž netrpělivě hrabal kopytem a trpěl vnucenou nečinností), na straně druhé jsem se třemi čtyřmi spolupracovníky vyprodukoval sérii cyklostylovaných letáků pod titulem Listy svobody. A ty jsme pak distribuovali formou „nočních náletů" párkrát v Praze, jednou v Liberci a v Děčíně – zastrkáváním do poštovních schránek, pod rolety, do dveří, pod stěrače apod. Pochopitelně při tom bylo nutno dávat pozor, ale postupem času jsme byli čím dál drzejší. Dokonce jsme dali v Liberci leták za stěrač policejního tudora v průjezdu velitelství SNB v Laufrově ulici a měli jsme z toho přímo dětinskou radost.

Pochopitelně dnes vím, že letákové akce žádný totalitní režim neporazí a že riziko odhalení je příliš veliké. Ovšem nejsilnější motivace byla v tom, nějak překonat pocit bezmoci a ukázat diktatuře, že není všemocná a že není všem dnům konec.

Setkával jste se s nějakými reakcemi na plakátovací činnost?

Ne. My jsme na ně nečekali. Ráno, když lidé letáky nacházeli, už jsme byli vždy na cestě domů. Ostatně jsme počítali s tím, že většina těch, kteří leták ve schránce najdou, si jej sice přečte a také o tom poví rodině a přátelům, ale pak ho pro jistotu půjde odevzdat. Vždyť nemohli vědět, jestli nejde o cílenou provokaci. I odevzdaný leták však ještě mohl sehrát určitou roli v okruhu policie a StB.

Jak dlouho jste to provozovali?

Od března 1948 až do zatčení v listopadu téhož roku. Odbojáři s protektorátními zkušenostmi varovali právem, že letákové akce zpravidla nevyvažují riziko a končí kriminálem. Jenže vykládejte to osmnáctiletému, který prahne po činnosti... Nechytili nás při žádné z nočních akcí, ale prasklo to celkem banálně: jeden ze skupiny musel narukovat do Žatce, a tak si tam pár desítek letáků vzal s sebou. Ani jsem nikdy nezkoumal, jak vlastně vybouchl. Každopádně ho měli, a pak už stačilo sledovat zpátky, odkud je, a podívat se na zoubky jeho bratrovi v Chřibské. Nebylo těžké zjistit, s kým se ten stýká. Stopa vedla do Souhrnné likvidační správy FNO. A tak si pro mého šéfa i pro mne přijeli asi ve dvě hodiny v noci na 16. listopad 1948.

Komplikace tkvěla v tom, že jsem se hodinu předtím vrátil po třech dnech z Brna. Zúčastnil jsem se totiž poměrně šíleného podniku, „celostátní konference" ilegální Ústřední komise mládeže ČSSD, která se konala na chatě jednoho z našich členů v lesích blízko Vladislavi. Slezina takového rozsahu, dokonce s delegáty nejen ze Slovenska, nýbrž i z Maďarska, byla akce dosti nezodpovědná a nemohla dobře skončit. Prasklo to, ale ještě ne hned. Mně šlo pochopitelně o to, abych neohrozil Ústřední komisi mládeže, ani ústřední ani krajskou síť. A tak jsem hleděl záležitost lokalizovat a redukovat na letákovou akci. K té jsem se ochotně doznal, a protože jsem byl na rozdíl od dvou dalších kompliců svobodný, vzal jsem největší podíl viny na sebe.

Hned při prvním výslechu se mě ptali, odkud jsem to přijel, kde jsem byl poslední tři dny. Brno jsem nemohl přiznat. To by byla riskantní stopa. Tak jsem řekl, že jsem se byl podívat v Praze, jen tak. Vůbec se mě neptali, co jsem v té údajné Praze dělal, kde jsem bydlel, kdo mě viděl, prostě se spokojili s údajem, že jsem byl v Praze. Byly to naštěstí nové kádry, ještě nezkušené a dosti neprofesionální. A tak mi to prošlo a kauza se skutečně zredukovala jen na ty letáky. Ústřední komise mládeže praskla až někdy kolem Vánoc, jenže ke mně došli až začátkem března 1949. To si pro mne přijeli z pražské StB, odvezli mě z českolipské soudní vazby do policejní vazby v Bartolomějské a začali mě vyslýchat v souvislosti s komisí mládeže.

Zůstal někdo venku a pokračoval v pokusech o podzemní činnost, nebo bylo posbíráním ilegální Ústřední komise mládeže na přelomu let 1948/1949 jádro mladých a bojovných funkcionářů dorostu ČSSD víceméně zlikvidováno?

Nemám o tom přehled. I když jsme byli schopni proti všem zákonům konspirace pořádat „celostátní konferenci", po rozbití Ústřední komise mládeže myslím organizovaná činnost ustala. Přehled nemám především proto, že jsem pak byl na mnoho let „stažen z oběhu". Pokud někdo z aktivistů mládeže ještě unikl zásahu na sklonku roku 1948, dostal se možná do soukolí StB v roce 1954, za dob velké československé kampaně proti „sociáldemokratismu". Málokdo dnes ještě ví, že největší zátah na sociální demokraty u nás se uskutečnil rok po smrti Stalina a Gottwalda... Já měl to „štěstí", že už jsem měl v té době čtyři a půl roku kriminálu za sebou. Jenom jsem musel den před Štědrým dnem 1953 na výslech do Liberce, do služebny StB v bývalém pracáku. Viděli, že se ode mne nedozvědí nic, co by je mohlo zajímat, a tak jsem – díky kriminálu za letáky – do případu Veverka a spol. už nebyl zařazen.

V osmnácti letech jste tedy vstoupil na novou dráhu — vězně s nepříliš růžovými perspektivami. Jak se vyvíjela vaše situace? Tušil jste hned od začátku, že to je přinejmenším na dlouhá léta?

Možnost, že to bude na léta, jsem pochopitelně nemohl vyloučit, i když tehdy odpůrci režimu spíš odhadovali jeho existenci do Vánoc, do Velikonoc atd. atd. V kriminále se podle podobných nerealistických prognóz poznali nováčkové, kdežto zkušení muklové nepodléhali takovému venkoncem kontraproduktivnímu sebeklamu. Octnout se najednou v neskutečném světě se vzduchem cezeným mřížemi, být vydán napospas „organizovanému násilí", to je pochopitelně šok.

Řekl bych, že i z mnohaleté vazby je absolutně nejhorší jeden týden – ten první. Není snadné zvyknout si na to, že dveře nemají zevnitř kliku. Mne odvezli se zastávkou na StB v Rumburku do krajské věznice v České Lípě. Estébáka, který mě zatýkal a který mi nasadil a utáhl želízka, jsem čirou náhodou po letech potkal. Už nebyl „u nich", aspoň ne na plný úvazek, vedl autoškolu Svazarmu v Rumburku. Jmenoval se Zeman.

V České Lípě tehdy nevládl nadstandardně teroristický režim, spíš naopak, ale byl hlad a navíc třeskutá zima. Hlad proto, že velitel věznice, vrchní inspektor Hladík, byl překabátěný národní socialista, který se třásl o svou židli. A aby se zavděčil, vrátil ministerstvu dva celoměsíční příděly potravin, které ušetřil tím, že nás živil poloshnilou mrkví a hnusnými brambory. Polévky byl sice plný ešus, ale byla to horká voda, na dně plavalo pár kousíčků sušené zeleniny. Mastné oko ani jediné. Příděl chleba na celý den se rovnal 120 gramům, což byl jeden krajíček. A tak dále. Splachovací záchody ještě nebyly vynalezeny, chodilo se do velkého kýblu, který se jednou denně vynášel. Topilo se hodinu denně, sotva to stačilo zavlažit tělesa. A zima 1948/49 byla mimořádně tuhá a dlouhá... Jenže nikdo nedostal ani rýmu: člověk je tvor nesmírně přizpůsobivý.

První den jsem k neochucené, pořádně neoškrábané a na hrubé kusy nasekané vařené mrkvi jen čichl a štítivě ešus odstrčil. Okamžitě se na něj vrhli ostatní a předpověděli mi, že ty blafy budu hodně brzo jíst taky, a rád. Měli pravdu. Ale odhlédněme od té materiální stránky, které lze poměrně rychle přivyknout. Bylo nutno vyvinout nějakou strategii pro zachování psychického zdraví. V tomto ohledu reaguje každý jinak, nejlépe jsou na tom ovšem úplní primitivové. Přístup, který jsem si sám vyvinul, spočíval v jakési strategii odosobnění: snažil jsem se stále o odstup a nadhled, namlouval jsem si, že se koukám na film, že sleduju cizí příběh. Kromě toho ve mně byla silná iracionální víra, že se mi nemůže nic stát, že můj největší kapitál je mládí a že určitě nesejdu nějak bídně ze světa, dokud neudělám kus rozumné práce, nezaložím rodinu; ani na chvíli jsem nepochyboval o tom, že jednou budu mít děti. A za zvláště vyhrocených situací jsem si sugeroval: počkej, za třicet let (nevím, proč zrovna za třicet, ale vždy to byla tato číslice) se tomu budeš smát. Depresemi jsem tedy netrpěl.

Ubytováni jsme byli většinou po sedmi mužích v poměrně prostorných, takřka holých, vybílených celách s okny tlustě zamřížovanými. Ke cti velitele budiž řečeno, že si nepotrpěl na zbytečnou šikanu a že zejména s politickými vyšetřovanci zacházel korektně, ba s určitou starosvětskou zdvořilostí, působící v tom drsném prostředí nezvykle. Denně brzy po ránu byla povinná takzvaná vycházka, pochodování dokola po dvoře věznice, pochopitelně pod dohledem bachařů. Před vycházkou jsme vyfasovali denní příděl (z vlastních) cigaret: dva kusy. Aby se nepašovaly zpět do cel, musel každý po skončení vycházky odevzdat dva nedopalky čili vajgly, což jsme řešili tak, že jsme je vyrobili z jedné cigarety a tu druhou, co nejrafinovaněji skrytou, pronesli zpět do budovy.

Kdo měl ukončenou takzvanou policejní vazbu, tedy nebyl už vyslýchán estébáky nebo kriminálkou, čekal coby soudní vyšetřovanec na svůj proces, případně na odvoz do jiného zařízení. Tento status měl určité výhody: nechodili jsme ještě v trestaneckém mundúru zvaném „opičárna", nýbrž v civilu, ocejchovaní pouze žlutou páskou na rukávě. Neplatila už pro nás nejpřísnější omezení kontaktů, jednou týdně nás směli navštívit na dvacet minut naši nejbližší a odevzdat pro nás dvoukilový balíček, který byl podroben důkladné prohlídce. Obsah balíčku se na cele dělil zásadně na sedm stejných dílů, takže se dostalo i na ty z nás, kteří žádný přísun neměli.

Především jsme ale jako vyšetřovanci v soudní vazbě směli pracovat, například drát peří během dne na velké společné cele asi pro třicet lidí. Tam jsme při práci seděli kolem dlouhého stolu a viděli konečně i jiné tváře než těch pár z vlastní cely, mohli jsme si povídat, vyměňovat zprávy „zvenku", komentovat politickou situaci. V části místnosti se ještě pracovalo na několika jednoduchých mechanických strojích, na nichž se formou mzdové práce vyřizovaly zakázky pro podnik Koh-i-noor, někdejší firmu Waldes. Především však bylo pracoviště slušně vytápěné; za extrémních podmínek i málo stačí ke spokojenosti. Velitelství tehdy ještě dovolovalo knihy z domova, ovšem pod podmínkou, že je pak majitel odkázal vězeňské knihovně. Požádal jsem matku, aby mi poslala Melvillovu Bílou velrybu, kterou jsem měl doma rozečtenou. V České Lípě jsem ji pak propašoval na „pejřárnu". Bachař se tam chodil koukat celkem v pravidelném, asi dvouhodinovém rytmu, takže po jeho odchodu jsme měli nejméně hodinu a půl „čistý vzduch". Draní peří žádný rámus nedělá, a když utichl hovor, bylo možno předčítat Bílou velrybu; v předčítání jsme se střídali, ovšem kromě přítomných Němců, Rusínů a Maďarů. Když jsme dorazili Bílou velrybu, přišlo na řadu něco jiného; pamatuji si, že i nějaký Balzac mezi naším čtivem byl. A tak jsme prostě hleděli, abychom docela nezblbli ani při tak málo inspirujícím zaměstnání, jako bylo draní peří.

Jakou jste tam měl společnost?

V České Lípě poměrně nezajímavou. Z těch šesti (kromě mne) lidí na cele byli dva nebo tři „kopečkáři", pokusy o přechod hranic, dva národní správci, jeden za letáky, druhý za hospodářský delikt, a jeden mladý novoborský pingl, oděný dle tehdejší potápkovské módy, totálně nemorální. Vděčím mu za mnohé poznatky o bezcharakterních způsobech okrádání lidí a vykořisťování a zneužívání důvěřivých děvčat. Upřímně jsem jím opovrhoval, což bylo vzájemné. Na takzvané pejřárně byly typy zajímavější. Třeba saský svědek Jehovův, který si usmyslel, že půjde za Stalinem a přivede ho na správnou víru, ale Češi ho sebrali hned v Dolní Poustevně. Anebo jednoruký nejprve esesák, který se ale v pětačtyřicátém vrátil jako voják československé západní armády; seděl za hospodářský delikt, jehož se dopustil coby národní správce v Dolním Podluží. A vůbec hromada zvláštních a zajímavých existencí.

K nim navíc někdy na sklonku prosince 1948 nebo až v lednu 1949 přibyli další exoti: jednoho rána se na obvyklé vycházce objevilo asi osm, možná deset postav, které ihned upoutaly naši pozornost. Dotyční se nesměli mezi sebou dorozumívat, takže je rozstrkali do různých cel, a také na vycházce museli dodržovat patřičný odstup jeden od druhého. Ale hned bylo vidět, že patří k sobě: vojenské držení těla, pružná, křepká chůze, oděv sice civilní, ale převážně z tehdy oblíbeného oficírského sukna. Na hlavách měli většinou beranice, někteří byli v rajtkách a vysokých botách z krásně hnědé kůže, jiní v kanadách či válenkách. Pak jsme si všimli, že tito přírůstci, ač od sebe odloučení, vespolek na dálku komunikují nenápadnou posunčinou, jejíž smysl nám ostatním zůstal utajen. Ještě téhož dne nám jednoho z té skupiny šoupli na celu, protože se u nás předtím uvolnil kavalec. Představil se jako Ludvík Hrabar.

Ludva vyprávěl, že byl synovcem posledního guvernéra Podkarpatské Rusi a že ho příbuzní vzali s sebou, když před Maďary utekli do Sovětského svazu. Tam je ale ihned internovali, jednotlivě odsoudili k vysokým trestům za ilegální překročení hranic a za špionáž a poslali je na Sibiř. Také od rodiny odtrženého Ludvu, kterému v tom roce 1939 bylo teprve dvanáct nebo třináct let. V těžkých podmínkách gulagu – s trvalou podvýživou a vyčerpávající fyzickou dřinou – přestal růst... Když ho z lágrového údělu vysvobodil v roce 1941 nábor do Svobodovy armády, usoudili v Buzuluku, že nevysoká postava Ludvu přímo předurčuje pro roli rozvědčíka. Prodělal s východní armádou celé její tažení včetně dukelských jatek, došel až do Čech a tady byl po válce demobilizován. Podobné osudy měli za sebou snad všichni členové té zvláštní družiny.

My vyšetřovanci jsme tuto rusínskou skupinu obdivovali jako exoty z dobrodružného filmu. Neboť záhy po jejich příchodu se počaly dít podivné věci: najednou byl ve věznici přímo nadbytek cigaret. A také se začaly záhadně – ovšemže ilegálně – objevovat i tak vzácné pokrmy jako třeba pražská šunka nebo celé šišky uheráku. Užaslí čeští muklové si vyprávěli neuvěřitelné zkazky, kterak rusínský přírůstek na jejich cele otočil pohyblivým podpatkem svých válenek a z dutiny tam skryté vyňal několik zlatých prstenů a švýcarské hodinky. A že – ještě větší div! – zřejmě i v přehledných poměrech basy dokázal rychle navázat kontakt s někým, kdo za ony trvalé hodnoty dodal výměnou statky časné, například tabák a špek. Neznámý „někdo" nepochybně nosil uniformu vězeňské stráže... Prostě bylo vidět, že máme co činit s lidmi, kteří se v podmínkách kriminálu či koncentráku vyznají přímo profesionálně, dovedou v nich chodit a výborně se na ně připravili pro případ nezdaru.

Učili nás strategii každodenního přežívání, líčili nám děje, které jsme později objevovali až vlastní zkušeností třeba na Jáchymovsku nebo podstatně později, při četbě Jednoho dne Ivana Děnisoviče. Bohužel mi není známo, jak nakonec dopadli. Vím ale, že byli stateční a uměli přežívat v mezních situacích. A tak doufám, že jejich dobrodružný příběh měl posléze šťastný konec.

Pokoušel jste se ve vězení dál vzdělávat? A měl jste po ruce nějaké učitele?

Nebylo to zrovna snadné v situaci, kdy se za kousek nalezené tuhy z tužky posílalo na dva týdny o hladu do bunkru. U nás se – čistě technicky – žádné Reportáže psané na oprátce psát nedaly. Fakt ne. Na lágrech však byly všelijaké kursy, především ruštiny, ale také dialektického a historického materialismu. Ale tam slušný mukl pochopitelně nešel: jakákoli spolupráce s osvětářem se pokládala za politickou kolaboraci, od níž byl už jenom krůček k bonzáctví, a tím k obecnému opovržení. Pochopitelně se každý snažil něco dělat. Na Pankráci jsem měl anglický naučný slovník, to znamenalo spoustu užitečně strávených hodin. Konzumovali jsme všechno, co měli v knihovnách: Tichý Don, Příběh opravdového člověka, Daleko od Moskvy atd., Jorge Amadea, Pabla Nerudu, Howarda Fasta (než ho zakázali), ale především kompletního Maxima Gorkého. Na Jáchymovsku byl ještě alternativní okruh: němečtí spoluvězni si dokázali od civilistů zajistit místo jídla a cigaret pravidelný přísun německé literatury nejrůznější úrovně; podařilo se mi dostat se do pořadníku a mé němčině to pomohlo. Přečetl jsem taky Babičku od Němcové v ruštině, proč ne? Celý ten kriminál byl vlastně permanentním vzděláváním a všichni spoluvězni, každý svým způsobem a svým osobním údělem, byli i mými učiteli. Zcela bez úsilí – hravě, poslechem – jsem se naučil slovensky. A moc lituji, že jsem se neučil také maďarštinu, ač jsem k tomu měl příležitost. Ale odradilo mě těch zpropadených dvanáct pádů. V obecné rovině naprosto souhlasím s Maximem Gorkým, který kriminálu říkal „moje univerzity".

Snažili se starší lidé mezi politickými vězni o vás mladé nějak systematičtěji starat?

Jistě, takové případy byly, ale myslím, že nějaké obecnější pravidlo z toho nelze vyvodit. Také jsme byli značně sebevědomá generace, která by asi nějaký pokus o poučování staršími nebyla přijímala moc vlídně. Pochopitelně byli vždy v každém prostředí starší (ve srovnání s námi) lidé, kteří měli charisma a těšili se přirozené autoritě. Na Pankráci to byl třeba sociální demokrat Zdeněk Peška, profesor ústavního práva, nebo generál Kutlvašr; shodou okolností jsem byl s oběma na bloku 3C. Možnosti kontaktu, pokud s nimi člověk náhodou nesdílel celu, byly omezeny na krátká setkání při „venčení" na dvoře. Na lágrech už byl kontakt snažší. Třeba na Eliáši II byl takovou autoritou „revoluční hlasatel" Zdeněk Mančal, s nímž jsem byl jeden čas na světnici. Mně tam věnoval mnoho času německý gymnaziální profesor Johann Nowak z Nového Jičína – bylo mu tehdy šedesát, mně dvacet. Nebylo to ale jednostranné v tom smyslu, že by jen on docíroval a já naslouchal. Byl to dialog, viděl jsem, že se docela dychtivě seznamuje s úplně jiným úhlem pohledu (generačně, světonázorově, politicky), než na jaký byl zvyklý. Ale zpět k otázce: systematické to určitě nebylo.

Jaké bylo soužití „politických" s „kriminálními"? Vězeňské memoáry je často líčí tak idylicky, že se to zdá až neuvěřitelné. Jako by mezi všemi lidmi odsouzenými na léta do vězení za vážné kriminální delikty byl až nadbytek laskavých dobráků fandících protikomunistické opozici a majících velký cit pro nespravedlnost.

Soužití velice heterogenních skupin za mřížemi či za dráty bylo skutečně podivně bezproblémové, někdy přímo harmonické. Příklad: karlínský předválečný kasař Podojil, jeden z mála příslušníků pražské „galerky", který přežil její systematické vybíjení za protektorátu, naprosto nevadil nám třem politickým vězňům, kteří jsme s ním sdíleli celu na pankráckém oddělení 3C. Naopak tomu dodalo na pikantnosti, že jeden z nás tří byl někdejší vrchní inspektor Fakan z protikasařského oddělení pražské kriminálku. Ti dva se pochopitelně znali a chovali se k sobě s vybranou zdvořilostí.

V jáchymovském lágru Eliáš II bylo jeden čas z 2000 vězňů něco přes 200 vrahů. Často jsem si za nekonečných nástupů krátil čas prohlížením fyziognomií a tipováním, kdo je kdo. Jen málokdy jsem se strefil! Leckterý vrah na to vůbec nevypadá. – Také se pamatuji, jak jednou v témže lágru kohosi na světnici navštívil pěstěný, sympatický mladý muž, který i vězeňskou uniformu dovedl nosit s elegancí. Když odešel, ptali se mě, kam bych ho zařadil. Aniž bych chvíli váhal, řekl jsem, že to byl nepochybně letecký důstojník ze západní armády. Omyl, byl to Graf ze známé kasařské dvojice Graf–Šimerda, jediný český kasař, který na své výpravy nosil revolver a několikrát ho i použil.

Političtí obvykle usilovali o to, aby byli sami mezi sebou. Politika velitelství bývala různá: buď nás úmyslně promíchávali, aby snáze našli donašeče, nebo nám vyhověli tím, že nás izolovali od ostatních, aby nás mohli intenzívněji buzerovat. Dýchat jeden vzduch s vrahem ještě nebylo nejhorší, já jsem pociťoval větší újmu z toho, když jsem musel sdílet místnost s vlajkařem-udavačem. To mi i esesáci byli milejší.

Kriminály a lágry byly nesmírnou školou tolerance až bezbřehé. Na naší světnici na Eliáši I v roce 1950 spal na dvoupatrové palandě nahoře jediný Slovák, který se vypracoval na funkci „samostojatelnyj komandir" v partyzánské brigádě za Slovenského národního povstání, dobrácký hromotluk Ludovít König z Lučence, a pod ním velitel Hllinkovy gardy ze Žiliny. Nikdy se nehádali, nejednou se dělili o poslední cigaretu. Na téže světnici spali na patrových palandách po mé levici tankista ze západní armády, pode mnou německý letec-stíhač a po mé pravici obrovitý boxer z Kladna, kriminálník s několika průstřely, ale vlídný a hodný člověk.

Čím si vysvětlujete zvláštní odolnost vězňů z počátku padesátých let? Mnoho se jich vrátilo z kriminálu bez viditelného poznamenání, či dokonce v poměrně dobré duševní kondici. V 70. letech lidi psychicky i fyzicky srážely mnohem kratší tresty.

Nerad bych generalizoval, ale nedá se popřít, že tomu tak skutečně bylo. Snad lze vysvětlení hledat v tom, že fyzický i psychický tlak na vězně, zejména politické, byl v padesátých letech nesrovnatelně drtivější než v sedmdesátých. A tento enormní tlak budil obranné reakce, mobilizoval síly. Čepičkův zástupce Klos při svých projevech k nastoupeným vězňům v jáchymovských lágrech vždy nejprve vypočítal, co všechno se zlepší pro vězně kriminální – zavedeme národní pojištění, kantýny budou, i pivo bude – a pak výhružně dodal: „A teď mluvím k vám, odsouzení Státním soudem. Vy máte jediné právo, jediný nárok: makat, makat a ještě jednou makat, až budete plivat krev!" Táboroví politruci po vypuknutí korejské války zdůrazňovali: „My víme, že čekáte, až vás osvobodí Američané. Ale na to se netěšte: tolik času nám určitě zbyde, abychom vás všechny postříleli." To nebyly prázdné řeči, myslili to vážně a vůbec by se byli nerozpakovali zopakovat si nějakou tu Katyň na československé půdě.

Nenechali nám žádný prostor pro úvahy o hledání historického kompromisu, o oprávněných bezpečnostních zájmech SSSR ve střední Evropě. Měli jsme – takřka bez výjimek – vysokou morálku, high spirit. Byli bychom se do hloubi duše styděli posílat ven ubrečené dopisy plné sebelítosti; očekávali jsme se samozřejmostí, že i naši blízcí v civilu budou hrdí a nepolezou ke křížku. Někdy to vycházelo, i když v zájmu pravdy nutno dodat, že na Eliáši I, obývaném asi 600 mukly, bylo za rok skoro sto rozvodů.

Pokud se týče fyzické odolnosti, v civilu obvykle neznáme její hranice, které jsou v extrémních situacích posuvné. Líčil jsem už mrazivou zimu v českolipském kriminále, kdy nikdo z nás neměl rýmu. Také moje pravidelné civilní angíny a chřipky ustaly. Na „české Sibiři" krušnohorských lágrů jsem udělal stejnou zkušenost: první sníh padal v září, poslední v květnu, ale nachlazený byl málokdo. Dokonce ani tenkrát, když jsme vyfárali ze šachty celí mokří a na mraze jsme měli za chvíli kalhoty tuhé jako z plechu.

Pamatuji se, jak jsme jednou v únoru 1953 stáli nekonečně dlouho na nástupu v táboře Svatopluk. Sněhová vánice, vypadali jsme jako sněhuláci. Vedle mne v řadě stál bývalý pražský policejní lékař a povídá: „Kdybych si doma takhle nedostatečně oblečený skočil přes ulici do trafiky, dostal bych oboustranný zápal plic. Tady stojíme už dvě hodiny a nebudu mít ani rýmu." Člověk opravdu vydrží víc nežli kůň, zvláště když je motivovaný.

Což má ovšem také meze. Ani sebelepší morálka mě neochránila před těžkou infekční žloutenkou, a už vůbec ne před rakovinou štítné žlázy. A jeden zápal plic – s několikadenní ztrátou vědomí – jsem si tam prodělal také. Leckdo z těch, kdo se „vraceli bez viditelného poznamenání", pak podlehl za pár roků následkům, nejčastěji rakovině plic. A i ti psychicky nejsilnější jedinci měli své achillovy paty. Kamarádil jsem na jedné šachtě s Hanno Tonderem, tehdejším československým mistrem v golfu. Po propuštění jsme se několikrát setkali v Praze, dělal závozníka, byl zdráv, dobré mysli a vcelku spokojený. Tolik toho předtím překonal, ale rozpad manželství – dnes takovou běžnou událost – nakonec neunesl a spáchal sebevraždu. Nějaké ty dlouhodobé anebo pozdní následky, ať fyzické či psychické, často obojí, si, myslím, přinesl z kriminálu každý.

Soudili vás v České Lípě?

Ne, soudili mě v Praze u Státního soudu. S tím jsem počítal, z krajské věznice obvykle jednou týdně eskortovali menší transport politických do Prahy ke Státnímu soudu. Jenže pro mne najednou 12. března 1949 přijeli zcela mimo pořadí tři civilisté a ukázali mi, že jejich revolvery jsou nabité (to byl takový předpis). Řetízky mi ale nedali, posadili mě do tudora a odvezli na StB do Liberce. Tam jsem asi tři hodiny musel pod dohledem čekat v autě, tamní estébárna mě zřejmě nechtěla. Potom přistoupili jiní tři a vezli mě do Prahy. Vyklopili mě v Bartolomějské na pověstné čtyřce. Tam se asi někomu velice nelíbilo moje nečeské jméno, takže mě šoupli na nejhorší celu v domě, dříve používanou jen pro přechodně zadržené tuláky na jednu noc. V suterénní velké, i ve dne tmavé místnosti nebylo nic než obrovská dřevěná pryčna bez přikrývek, na kterou se osazenstvo o počtu asi 40 lidí absolutně nemohlo vejít, a v rohu sice splachovací, avšak rozbitý záchod, z něhož tekly splašky po betonové podlaze až ke dveřím.

Spát se dalo jen na směny, a když se na pryčně chtěl jeden otočit na druhý bok, museli se zároveň s ním otočit i všichni ostatní. Zbývající zatím přecházeli sem tam po mokrém betonu. Když spací „směna" náhodou končila ve dvě v noci, byl zbytek té noci až do rána velice dlouhý. Žrádlo bylo hnusné a servírovalo se navíc v nádobách vyrobených přiletováním ucha ke kilovým plechovkám od konzerv Na některých ještě bylo z dob protektorátu vyraženo JUDE. Občas se taková nádoba octla i u mne, a tak jsem si kladl otázku, jestli z ní náhodou nejedl a nepil můj otec, když tam pobýval v roce 1942.

Asi tři nesmírně dlouhé dny a noci se nedělo nic, až si pro mne přišel estébák, hned za dveřmi mi zavázal oči zelenou šálou a pak mě vedl několika dvory do výtahu a posléze do místnosti k výslechu. Šálu mi nesundali, což bylo dosti nepříjemné. Hlasy – bylo jich snad šest nebo sedm – na mne doléhaly z různých stran. Z otázek bylo brzy zřejmé, že praskla ilegální Ústřední komise mládeže ČSSD. Vezl jsem se tudíž už v druhém průšvihu, ale podmínky byly podstatně horší než v České Lípě.

Takže jste šel k soudu kvůli Ústřední komisi mládeže?

Kupodivu se ta komise nikdy k soudu nedostala. Což není dodnes dostatečně vysvětleno. Určité náznaky tu ovšem jsou. Já jsem při výsleších pořád kryl ty dva, kteří na Ješinově chatě bydleli trvale, říkejme jím J. a K. (Lužu jsem krýt nemusel, věděl jsem, že už je venku, protože se konference na Ješinově chatě nezúčastnil.) Pak asi po třech týdnech došlo k velice nezvyklému výslechu. Byl jsem sice opět přiveden s šálou na očích, tu mi však estébák v místnosti sundal a byli jsme spolu sami. Přisunul ke mně balíček holandského tabáku a papírky, řekl, ať si posloužím a že bude muset na půl hodiny odejít. A nechal na stole štůsek protokolů. Pochopitelně jsem si v jeho nepřítomnosti všechno přečetl. A tak jsem se dozvěděl, co ti dva, které jsem urputně kryl, všechno na mne a na ostatní vypověděli. Byl to šok. Po půlhodině se vrátil a řekl: Kryješ lidi, kteří si to nezasluhují. Podepsali nám spolupráci a už jsou dva týdny v Rakousku. Ty se tam můžeš dostat taky, když nám to podepíšeš.

Pro mne samozřejmě nepřicházelo v úvahu, abych šel na Západ jako agent komunistů. Ale aspoň jsem věděl, na čem jsem, a zbytečně už jsem nezapíral věci, které StB dávno znala do posledního detailu. Podepsal jsem protokoly, které jenom potvrzovaly známé skutečnosti. Věc tím byla zřejmě uzavřena, k soudu vůbec nedošlo, asi z důvodu nějakých nadřazených politických spekulací, které dnes už můžeme jen obtížně rekonstruovat.

Začátkem dubna mě jednoho dne z té strašlivé balkánské kobky vytáhli a posadili do speciálního auta přezdívaného zelený anton. S tím jsem se dostal na Pankrác, která mi po té příšerné čtyřce připadala jako ráj: jenom čtyři lidé na cele (za Rakouska propočtené pro jednoho vězně), čistota, pořádek, slušní spoluvězni, vlídní bachaři, plno optimistického očekávání blížícího se převratu. Donesl jsem si ze čtyřky vši, na Pankráci ale vládla hygiena, podlaha z palubek se denně drhla doběla a byl dostatek DDT. Za pár dnů bylo po vších. Cítil jsem se jak znovuzrozený.

Na Pankráci mě předvedli k vyšetřujícímu soudci Engelmannovi, který tehdy ještě netušil, že ho zanedlouho semelou mlýny slánskiády. Mně sdělil, že jsem po několik týdnů platil za nezvěstného. Z České Lípy mě totiž odvezli do Liberce, jenže tam o mně nikdo nevěděl, byly v tom nějaké komunikační šumy. Takže se u Státního soudu domnívali, že jsem nějakým rafinovaným způsobem unikl z basy. Jinými slovy: měli v tom bordel. A byli velice rádi, že mne nakonec v té Bartolomějské objevili, ale tam už o mne StB nejevila zájem. Kauzu Ústřední komise mládeže zřejmě zametli pod koberec. Tak už mi zase zbyly jenom ty letáky.

Jak vypadal váš proces?

Žádný „monstrák" to nebyl, takový docela běžný, pomenší, jakých tehdy v květnu 1949 vyřizovali denně desítky, obvykle bez publicity. Já to měl 5. 5. – to je datum, na které jsem zatížený, přesně na den za čtyři roky poté mě pustili na Zápotockého amnestii.

Předsedou senátu byl obludný tlusťoch Počepický, který vypadal jako velryba chystající se chrlit. Sekundovali mu dva soudcové z lidu a dva z povolání. Ti profesionální se drželi zpátky a během celého řízení nepromluvili, ti z lidu občas vztekle poštěkávali – zejména na mne; přiznávám ovšem, že jsem je z frajeřiny zbytečně provokoval. Za velký úspěch jsem pokládal, že na rozdíl od většiny letákových afér jsme stanuli před soudem všehovšudy tři obžalovaní plus jeden v nepřítomnosti, který jim utekl při zatýkání a dostal se za hranice. A tak ten nepřítomný vyfasoval devět let, já šest, můj šéf ze Souhrnné likvidační správy jeden rok a manželka toho uprchlého (že věděla a nepověděla) sedm měsíců. Vcelku velice přijatelný výsledek.

O humoristickou vložku se postaral můj advokát. Chtěl jsem původně obhájce ex offo věda, že je to stejně jedno. Leč moje matka jinak nedala a angažovala advokáta se solidní pověstí. Pocházel z pražské patricijské rodiny, byl to bývalý lidovec, hodný, avšak velice bojácný pán, před soudem takhle maličký i s kloboukem. Jediné, nač si troufl, bylo, že u mne uplatňoval polehčující okolnost „zanedbané výchovy", neb jsem co dítko záhy osiřel a také do školy nechodil. Oni to kupodivu přijali, jenže prokurátor to vzápětí přetrumfnul: když někdo může dělat v sedmnácti letech redaktora a krajského tajemníka mládeže, svědčí to o jeho nadprůměrné inteligenci. A člověk nadprůměrné inteligence by měl být schopen zvážit dopad svých činů. I to soud uznal, takže se to navzájem vynulovalo. A nadprůměrná inteligence se mi vlastně stala přitěžující okolností.

Odsoudili mě podle zákona č. 231/1948 Sb. na ochranu republiky, a to za sdružování proti státu, pobuřování a taky hanobení hlavy spojeneckého státu. V jednom letáku jsem totiž nazval Džugašviliho „orientálním despotou z Kavkazu, který zasedl na trůn Ivana Hrozného", což bylo kvalifikováno jako urážka.

Onen 5. květen 1949 se do dějin Pankráce zapsal demonstrací. Zpátky na cele jsem byl už asi ve čtyři odpoledne. Hned po uzávěrce, čili asi v šest večer, se celým komplexem budov začalo rozléhat mohutné dunění písmene V z morseovky (...–), ke kterému se postupně připojila cela za celou ve stejném rytmu. Bylo to úchvatné: Pankrác se otřásala v základech. A pak jsme všichni vylezli do okének a začali unisono zpívat Kde domov můj a Nad Tatrou sa blýska. Muselo to být slyšet na kilometr daleko. Následovalo provolávání různých hesel. Ale než se velitelství mohlo vzchopit k nějaké protiakci, všechno opět ztichlo.

Tehdy se vůbec hodně využívalo těch vysoko položených okének, na která se vězeň dostal pouze na ramenou jiného nebo položením všech slamníků pod okno. Každý večer se „vysílaly" zprávy z bloku na blok. S dojetím vzpomínám, jak nám po procesu s vysokoškolskou odbojovou skupinou Šeřík hlásil z protějšího bloku vězeň Bacílek: „Bacílek – trest smrti provazem." A hlas se mu nezachvěl.

Obecně se dá konstatovat, že v té době byli pankráčtí bachaři poměrně slušní. Později je vystřídali borci, kteří dali nejprve okénka napevno nastavit do takového úhlu, že už se nedalo volat ven, a ještě později před okénka namontovali zvláštní kryty, že už se ven nedalo ani koukat. Ale to my jsme už byli z Pankráce pryč.

Můj pobyt ve znamenité společnosti v té tehdy skoro útulné a čisťounké věznici, dosvědčující humánní postoj rakouské monarchie vůči provinilcům, skončil zcela náhle krátce po poledni 13. června 1949 (moje maminka měla toho dne 38. narozeniny). „Zabalte si svejch pět švestek a vystupte před celu!" Vůbec se mi nechtělo, protože jsem měl rozehranou šachovou partii se spoluvězněm Fakanem, a stál jsem na výhru. Pět švestek se pohodlně vešlo do krabice od margarínu.

Za půl hodiny už jsem se stovkami dalších seděl na korbě kolony nákladních dodgek. Než se kolona dala do pohybu, ještě kdosi zvolal: „Pujman Petr!" Ozvalo se: „Zde." – „Slezte a ke mně!" A tak jsme byli svědky toho, jak byl na poslední chvíli z našeho transportu vyreklamován syn národní umělkyně, ostatně také šeříkovec. Kolona se vydala za neznámým cílem, který dokonce neznala ani naše samopaly ověšená eskorta. I její příslušníci se mezi sebou tiše dohadovali, kam to asi bude.

(pokračování)