Únor 2008

Normálně jsem strašně drahý

Jana Machalická

Říká Klaus Maria Brandauer, který v Praze bez nároku na honorář ztvárnil téměř všechny postavy Snu noci svatojanské. Klaus Maria Brandauer nebyl v Česku poprvé, naposledy před deseti lety přijel na karlovarský festival. Dorazil opět v báječném rozpoložení, a to i přesto, že mu v Berlíně při představení Valdštejna, kde hraje titulní roli, spadla na nohu kulisa. Znovu jsme si ověřili, že patří k nejcharismatičtějším hercům dneška a je vynikajícím vyslancem středoevropského prostoru. Brandauer se také ke společným kořenům našich národů hlásí a bez váhání prohlásil, že normální Češi a Rakušané se vždy nějak domluví.

LN Proč jste si vybral pro sólovou produkci právě Sen noci svatojanské?

Už to dělám řadu let, občas ještě i s velkým orchestrem a sborem. Od té doby, co jsem poznal fantastické klavírní duo, pány Graua a Schumachera, využil jsem toho, že Mendelssohn-Bartholdy napsal skladbu na shakespearovské motivy pro čtyři ruce. Někdo z festivalu viděl, jak jsem o tom hovořil asi před pěti měsíci v televizi, a nabídl mi, aby s Bartholdym a Shakespearem přijel do Prahy.

LN V Česku vystupujete již podruhé bez nároku na honorář. Co vás k tomu vede?

Už ani nevím. Občas to prostě dělám. Normálně jsem strašně drahý, ale někdy prostě peníze nepotřebuji.

LN V dnešní době, v které jde o peníze především, jste tím pádem docela výjimka.

Možná je to tím, že jiní herci a umělci i v mém věku mají malé děti a potřebují mít na mléko pro ně. Tím se já už nemusím zabývat, mému synovi je pětačtyřicet a pro mléko už si dávno dojde sám a přinese ho rovnou mému vnukovi.

LN Počátkem šedesátých let jste studoval herectví ve Stuttgartu, ale po dvou letech jste studií zanechal. Proč?

Chtěl jsem hrát divadlo a ne se učit, a tak jsem odešel do angažmá do Tübingenu. Nebyl to příliš dobrý nápad, protože jsem pak všechno musel dohánět v praxi.

LN První angažmá jste měl v německých divadlech, pak jste zase hrál v Rakousku. Jste tedy rakouský, nebo německý herec? Rozlišuje se vůbec taková „příslušnost“ v německojazyčné oblasti?

Jsem německy mluvící rakouský herec, který rád pracuje po světě, protože ví, že svět je velmi malý, a tak se v něm prostě musíme semknout.

LN Od sedmdesátých let jste členem slavného vídeňského Burgtheatru. V Česku známe hrůzostrašné historky, které vypráví někdejší šéf a režisér tohoto divadla Claus Peyman. Ten tvrdí, že to bývalo příšerně zapšklé a mechem obrostlé divadlo. Bylo tomu tak?

Peyman říká spoustu zajímavých a dobrých věcí, ale taky spoustu hloupostí. Víc k tomu říci nemohu. To máte tak - divadlo je vždycky nádherné, královské, fantastické, užitečné a naléhavé stejně jako strašlivé, hloupé, blbé, nesmyslné, zbytečné... Nebudu tenhle nesmysl vyprávět a rozvíjet dál, myslím, že o těchto tisícerých podobách divadla každý ví, a i v Praze se nám společně s publikem podařilo dokázat, že jsme vždy ochotni se v něm zamýšlet nad určitými věcmi a jevy - na rozdíl od reality.

LN Mezi Českem a Rakouskem zvlášť po roce 1989, čili ve svobodných poměrech, stále existují třenice a konflikty. Jaký je váš vztah k Česku?

Výborný. Lidé se přece mezi sebou vždycky domluví bez problémů. Konflikty, o kterých mluvíte a které se čas od času dostanou na stránky novin, rozdmýchává a propaguje pár chytráků, normální lidé si přece rozumějí.

LN Proslavily vás historicko-psychologické filmy, které jste točil s maďarským režisérem Istvánem Szabóem. Byl to především Mefisto, Hanussen a Plukovník Redl. Čím vás tyto náměty oslovily?

Celý život si vybírám filmy především podle scénáře. Musí být dobře napsaný a zpracovávat téma, které mě zajímá. Jinak bych vlastně mohl točit kdeco, stovky filmů, ale to by přece nemělo smysl, chci hrát ve snímcích, ke kterým já osobně můžu něco říci a jejichž náměty se mě dotýkají, něčím mě vzrušují. S Istvánem Szabó bylo všechno jednoduché, krátce poté, co jsme se poznali, jsme se také spřátelili. Je to jeden z nejvýznamnějších filmařů současnosti. Je také velký moralista, ale přesto je vybaven spoustou humoru. A je také fantastický učitel, filozof a politicky uvažující člověk. Někdy si spolu tak trochu smutníme, že se nám nedaří dostat Evropu do té polohy, v jaké bychom ji nejraději viděli.

LN Stále víc režírujete, nedávno jste v Berlíně nastudoval Brechtovu Žebráckou operu pro sedmdesát tisíc diváků. Jaký je váš názor na Brechta a politické divadlo?

Jen pro úplnost - pro sedmdesát osm tisíc! Pokud jde o Brechta - stále platí, že ve společnosti nelze dělat prakticky nic, co by nesouviselo s politikou. I náš rozhovor se toho dotýká v různých momentech, a pokud si dobře rozumíme, tak také své názory správně zveřejníme. No a Žebrácká opera - asi jsem si chtěl ověřit, jestli tohle geniální dílo, které jsem nedokázal zvorat ani já, je opravdu tak zábavná hra, jak to tvrdí divadelní kritika. Anebo jestli to přece jenom není geniální výpověď o společnosti samozřejmě podaná zábavnou formou. Pro mě je to skutečně bible. Vypráví o složitém soužití lidí a ukazuje, že vždy lze nalézt odvahu vzepřít se životu v nemravné společnosti. Přesto ale každý člověk musí vědět, že nejdřív je rodina a chleba a mléko pro ni. Tohle je věc, kterou vždycky podepíši. Každá ideologie, která tohle ignoruje, přináší smrtící fanatismus. Ideál chceme všichni, i já chci ideál, ale bohužel nebo třeba i bohudík prohrávám s osudem. Proto jsem dělal Žebráckou operu a jsem přesvědčený, že publikum mě pochopilo.

LN Právě nyní v Praze zažíváme neuvěřitelné aktivity neonacistů, kteří mají tu drzost, že chtěli pochodovat židovským městem na výročí křišťálové noci. Vy jste natočil filmy vypovídající o zrodu nacismu, ale také jste v divadle režíroval hru o Albertu Speerovi. Jak tyto jevy vidíte a jak je možné, že stále někoho lákají?

O antisemitismu, nacismu a dalších ubohých ideologiích se píše a vypráví hromada nesmyslů a každá politická partaj si z toho všeho vaří svou polívku, čímž přispívá jen k tomu, že se rodí nové a trapnější odrůdy nacionalismu. Já nic takového nepotřebuji, bůhví, že jsem se naší středoevropskou minulostí hodně zabýval právě s režisérem Szabó, ale získali jsme ocenění jenom v umělecké oblasti, v rovině společensko-politické jsme toho mnoho nepořídili, nebo aspoň ne tak, jak jsme si představovali. My to ale nevzdáme. Albert Speer - to je dobrý příklad. To nebyli Američané, kteří vymysleli manažery, to byl Speer. Komu slouží, jaké straně, kterému vůdci - to všechno mu bylo úplně jedno, je třeba příležitost chytnout za pačesy, udělat to, co je zapotřebí. Inscenace vznikla v Londýně a bylo nesmírně zajímavé předvést takové myšlení. Všimněte si, jak se pokaždé ti odborníci diví a říkají: my jenom dělali to své, my jsme neměli ani tušení, co se děje, a za nic nemůžeme. To jsou lidé, kteří jsou u moci vždycky a je jim úplně jedno, jestli přišli hnědí, rudí, bílí nebo fialoví.

LN Jak se středoevropský herec prosadí v Hollywoodu až tak, že dostane Oscara?

Ten se nemusí prosazovat, musí se umět prodat, musí mít štěstí. Stejně jako v Česku nebo v Rakousku, v tom nejsou žádné rozdíly. Akorát tam jsou lepší platy.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)