Únor 2008

Rusko žije na krvi a kostech vězňů

Jana Machalická

Publicista, spisovatel a nakladatel Vladimír Bystrov (nar. 1935) patří mezi osobnosti oceněné Řádem TGM u příležitosti letošního státního svátku. Jedním z jeho posledních děl je úctyhodná sedmisetpadesáti stránková publikace s názvem Průvodce říší zla (Academia), která mapuje síť sovětských koncentračních táborů. Kniha obsahuje více než 2100 hesel a je mrazivým svědectvím o zločineckém mechanismu organizovaném státem.

Kdy jste začal na projektu pracovat? Měl jste od počátku představu, o jak obrovský materiál půjde?

Intenzivně jsem začal někdy po létě 2004. Jestli jsem měl představu o rozsahu práce? Měl i neměl. Už při práci na knize Únosy československých občanů do Sovětského svazu v letech 1945-1955, kde jsem se v příloze snažil alespoň stručně popsat tábory zmiňované v textu, jsem si uvědomil, že to, čemu říkáme gulag, nebylo jen několik desítek či stovek lágrů, jejichž jména známe od Solženicyna nebo Šalamova a dalších. Že naše zkušenost s našimi vlastními tábory nebo ještě předtím s německými koncentráky za druhé světové války naprosto nestačí na to, abychom si vůbec představili gigantický rozsah doslova obludného fenoménu sovětských táborů. A právě proto jsem dospěl k názoru, že je nutné se pokusit alespoň trochu ukázat skutečné rozměry tohoto hrůzného světa. Takže ano, měl jsem představu o velikosti tématu. Ale neměl jsem představu o tom, že tento svět byl po desetiletí v neustálém pohybu a už je nemožné zmapovat ho ve vší úplnosti. Každý den totiž objevují historici nové a nové údaje o dalších táborech, podtáborech, pobočných táborech a nevím jakých ještě, na světlo vycházejí další a další vzpomínky, některé doplňují už známé informace, jiné je rozšiřují, ale jiné třeba zase jedna druhou vyvracejí nebo alespoň zpochybňují. Průvodce mohl obsáhnout jen část gulagovského molochu a nedovedu si ani představit, jak rozsáhlý by musel být, kdyby měl být úplný, ale zároveň s tím, že hned následující den po dokončení a odevzdání rukopisu do tisku by už zase nebyl úplný, protože mezitím by se objevily další, dosud neznámé údaje. Takže moje kniha je vlastně pořád jen dílčím obrazem nekonečné skutečnosti.

Měl jste osobní motivaci?

Trojí. Zaprvé protože můj otec strávil v lágrech gulagu deset let. Ale jako většina těch, kteří přežili a vrátili se ke svým rodinám, příliš o tom nevyprávěl. A dokud žil, byl jsem ještě přece jen mladý na to, abych se nějak naléhavěji vyptával. Zadruhé: v polovině šedesátých let jsem patřil k prvním čtenářům Solženicynovy novely Jeden den Ivana Děnisoviče, kterou vůbec poprvé přeložil kamarád Gríša Laub pro Plamen, ještě dřív, než se objevilo knižní vydání, a už tenkrát mi začalo vadit, že o tom nic nevím, ale měl bych, přinejmenším kvůli otci. A zatřetí, víte, já tvrdím, a vždycky jsem o tom učil své studenty, že novinář musí být zvídavý, musí chtít vědět víc, než vědí lidé kolem, aby jim to pak mohl vyprávět, a já se považuji za novináře. Nikoliv historika, který vznešeně zkoumá a činí závěry, ale za novináře, který se prostě ptá, jak to vlastně bylo.

Kde jste sháněl prameny?

V knihovnách v České republice, tam v ruské, polské, francouzské, německé a různé další literatuře, samozřejmě i české a slovenské z posledních let, ale i ze třicátých let. To byste se divila, kolik toho tenkrát u nás vyšlo o sovětských táborech, ale nějak to po tehdejší společnosti sklouzlo a vypařilo se. A samozřejmě jsem využíval internetové portály celého světa.

Z knihy vyplývá, že Sovětský svaz byl jeden velký koncentrační tábor. Jak je možné, že se takový systém udržel víc než sedmdesát let?

Jedním z oficiálních nebo polooficiálních označení tábora v Sovětském svazu bylo „zóna“. A vyprávěli mi, že Rusové, nebo přesněji obyvatelé Sovětského svazu, si zvykli říkat „malá zóna“, když mysleli tábor, a „velká zóna“, když mysleli Sovětský svaz. Ano, šlo o jeden gigantický tábor. Vzpomínám si, jak mě před několika lety zaskočila jedna studentka, která psala práci o Solženicynovi, a povídá, buďte tak hodný, ukažte mi na mapě, kde bylo to souostroví Gulag. Když jsem jí řekl, že všude, tak to nedokázala pochopit. Proč to vydrželo? Protože systém masové nucené práce v důsledku svého stále narůstajícího rozsahu se postupně vymknul komunistickému státu z rukou a začal žít vlastním životem a vlastními zájmy. Říká se sice gulag, a za tím se míní NKVD a jeho předchůdci a následovníci, ale zdaleka ne všechny tábory byly řízeny vnitrem. Propojení se zájmy národního hospodářství vedlo k tomu, že sovětské tábory tvořily jakousi podnikatelskou síť, dneska bychom řekli network, byly spletitě různě propojované na nejrůznějších úrovních a vzájemně se podporovaly ve svých existencích. Jenže network, to je možná trochu ušlechtilé slovo, protože někdy šlo o zcela nepřehlednou pavučinu s neuvěřitelnou regenerativní schopností. Někde jeden tábor zanikl a jinde další dva vznikly, vyměňovaly se nadřízené rezorty, půjčovali se vězni i strážní. Takže systém vydržel nikoliv proto, že by šlo o stát ve státě, jak se často říká, ale protože postupně šlo o sám stát. Nadstát. Rozumíte? Bez gulagu by sovětský stát prostě nebyl.

Tematikou se zabýváte léta, přesto: šokovalo vás něco při studiu materiálů?

To by bylo na dlouhé povídání. Snad jenom o jednom. A to o odlidštěnosti všeho, co se dělo kolem gulagu. Zatímco v našich komunistických táborech, ale i předtím v německých koncentrácích, šlo především o to, zlomit nebo likvidovat lidského ducha, do lágrů gulagu přicházeli vězni pouze jako živá hmota, kterou je třeba ještě vysát, než zemře. Nešlo o souboj lidí a nadlidí, nešlo o souboj ideálů a idejí, nešlo o poražené a vítěze, ale pouze o živou pracovní sílu, o jejíž duši, pocity, myšlení či intelekt se nikdo nezajímal. Například ve výkazech z táborů se v rubrice živá tažná síla uváděly dohromady počty lidí i koní. A ještě něco. Krutost. Krutost dozorců v německých koncentrácích a později v našich táborech byla přímočará proti někdy téměř radostné krutosti dozorců v lágrech gulagu. Polévat vězně v zimě studenou vodou, aby zmrzl, to bylo příliš jednoduché. Veselejší bylo nechat ho v létě stát nahého napospas nelítostnému hmyzu a čekat, až ho ubodá. A strašný a odporný byl také vztah k ženám a matkám. Jejich ponižování dělající z nich pouhé primitivní živočichy.

Objevil jste něco, co jste třeba vůbec netušil?

Na to neumím odpovědět. Protože toho byla spousta. Například, když zůstanu u žen, bylo strašné číst, jak matky nesměly být u svých umírajících dětí, dokonce je nesměly ani pohřbít, to udělala služba. Nebo naopak, jak větší děti, odebrané matkám a umístěné v dětských domovech za branami zóny pod dozorem zvlášť vybraného personálu, měly v létě vlastní pionýrské tábory, kde ale nebyl nikdo zvenčí. Znám muže, syna Rusky a Čecha, který žije mezi námi a který v takovém táboře strávil patnáct let. A u nás mu to nikdo nevěří.

Píšete, že od ostatních režimů, které měly koncentrační tábory, se SSSR lišil tím, že šlo o státem organizovanou otrockou práci, která byla součástí národního hospodářství. Není to v konečném dopadu na obyvatelstvo vlastně jedno?

Není. Je totiž nucená práce a je nucená práce jako základní systémový prvek vůbec existence společnosti. Podle některých historiků existuje přímá souvislost mezi potřebami sovětského hospodářství a naháněním lidí do lágrů. Prostě bylo potřeba to a to postavit, na to bylo potřeba tolik a tolik dělníků, tak se muselo zatknout tolik a tolik lidí. Když vězni umírali, a umíralo se opět masově, tak bylo nutné kontingenty doplňovat. Odkud? Znovu se masově zatýkalo. To zaprvé. A zadruhé, kdyby nebylo pracovní síly vězňů, nestála by většina takzvaných velkých staveb socialismu, gigantické přehrady, železnice, nová města, nikdy by se nevytěžilo tolik uhlí, rudy a zlata, to všechno museli vytvořit vězni. Konec konců i veškerý sovětský atomový program vznikal ve vězeňských laboratořích. Zní to možná tvrdě, ale dnešní Rusko žije na krvi a kostech vězňů.

Jak se na tyto záležitost dívá dnešní obyvatelstvo Ruska?

Rozporuplně. Jednak to trvalo příliš dlouho, spočítejte si, kolik generací do světa ovládaného gulagem vyrostlo a nikdy nepoznalo nic jiného, takže raději nevzpomínají. Tuším, že to byl Jacques Rossi, Francouz, který strávil v sovětských lágrech skoro čtvrt století, ve své překrásné knížce Útržky životů napsal, že největší hrůzou bylo to, že sovětští lidé si zvykli chodit do lágrů jako jinde do zaměstnání. Ráno vstali, odešli a buď se vrátili, nebo už nevrátili. Prostě kus života těžkého. Mohli bychom si povídat o tom, že ruská společnost odjaktěživa byla zvyklá na nevolnictví a bolest nebo utrpení lidského ducha, a samozřejmě i těla, se tolik nebrala. Nerad bych zjednodušoval, a už vůbec se nechci vměšovat do řemesla sociálních psychologů. Ale v bývalém Sovětském svazu nebyla ani jediná rodina, která by buď z generace rodičů či generace dětí neměla někoho v lágru, nebo ještě přesněji neztratila někoho v lágru. A dnes jako kdyby se nechtěli zdržovat ohlížením a pospíchají užít si života bez knuty. Co když to nebude dlouho trvat?

Existují dnes v Rusku podobná zařízení?

Samozřejmě, že nikoliv. Ale mnoho nápravných zařízení je naprosto nesentimentálně umístěno v prostorách bývalých gulagovských lágrů. Nijak zvlášť nepřestavěných a nepříliš modernizovaných. A pokud vězni pracují, pak opět ve stejné tajze nebo ve stejných dolech. Naštěstí existuje poměrně silná veřejná kontrola života v jednotlivých zařízeních a životní podmínky vězňů jsou snesitelnější.

Jak se dnes dá v Rusku bádat v archivech, jsou odtajněné, nebo se opět zavírají?

Existují snahy přístup k archivním materiálům omezit. Šanci mají pouze přímí potomci vězňů, kteří musí předložit notářsky ověřené potvrzení o svém příbuzenském vztahu, a teprve pak mají šanci, že se dostanou k osobním soudním a vězeňským spisům svého předka. Navíc ale musejí předem vědět, ve kterém archivu mají hledat, centrálně evidovaní jsou pouze někteří vězni, zejména zatýkaní během různých kampaní. Jinak se musí hledat v archivech v místech, kde byl lágr, v němž vězeň strávil příslušný čas nebo zemřel. Velice často to připomíná hledání jehly v kupce sena. Přesto se někteří historici snaží vyhledávat v archivech materiály obsahující obecnější výpovědi o životě světa gulagu a pohybech v něm a okamžitě je publikují v desítkách sborníků. Vycházejí v různých městech a nakladatelstvích, viditelně hnány spěchem, aby se informace dostala ven a nikdo už ji nemohl zadržet. Jedna moje kolegyně to výstižně charakterizovala: všechno, co najdou, hned nametou na lopatku a šup s tím ven, na vyhodnocování bude čas později.

Myslíte si, že se tyto skutečnosti podepsaly na mentalitě ruského národa?

Opravdu, nechtějte po mně, abych se zapletl do úvah o charakteru ruského člověka. Jedině se odvážím říci, že podle mého soudu, nebo možná pocitu, abych byl opatrnější, gulag, byť sebehrůznější, miliony mrtvých, to ruskou společností zase až tolik neotřáslo. Už byla, jak jsem řekl před chvílí, na to zvyklá.

Takřka souběžně s Průvodcem po říši zla jste napsal knihu o generálu Vojcechovském. Byl jedním z Rusů, které za věrnost nechala Československá republika na holičkách. Jak vidíte dnes tuto kapitolu našich dějin?

Zaprvé to oddělme. Něco jiného je perfidnost, s níž Československo po druhé světové válce hodilo přes palubu bývalé ruské emigranty, kteří k nám přišli potom, co se Ruska zmocnili bolševici, žili u nás již téměř čtvrt století, mnozí se plně integrovali do československé společnosti, ale po válce si v patách za Rudou armádou pro ně přišlo NKVD. A za bezmocného přihlížení československých úřadů je odvleklo do táborů gulagu, kde většinou zahynuli, a jen hrstce se podařilo po zpravidla deseti letech vrátit zpátky umřít u svých rodin u nás. Generál Vojcechovskij ale nebyl emigrant. Byl ruský důstojník, za první světové války přidělený k československým legiím, u nichž po rozpadu ruské armády už zůstal, byl Československou národní radou jmenován generálem a po přechodném angažmá v ruských ozbrojených seskupeních bojujících tehdy s bolševiky přijel do Československa a postupně se stal jednou z nejvýznamnějších osobností naší budované armády. Byl neoddělitelně spojen s národní a politickou autoritou legií v první republice. Ale po válce rovněž upadl do rukou NKVD a zemřel v sibiřském lágru. Nikomu nevadilo, že byl unesen de facto třetí nejvyšší vojenský představitel suverénního státu. Pravda, vadilo, ale to byli jednotlivci a jejich hlas neměl žádnou váhu. Soudržnost legionářů, zrozená v bojích v Rusku a cestou z Ruska i později, kdy nahrazovali domácí, ještě z monarchie zděděnou armádu, tato soudržnost, která se už znatelně rozpadala tváří v tvář událostem kolem mnichovské dohody v osmatřicátém, vzala po válce zcela zasvé. Frontoví přátelé Vojcechovského najednou stáli na straně Sovětského svazu a nejenže se ho nezastali, ale dokonce jeho likvidaci spokojeně přihlíželi. Osud Vojcechovského je tak jakýmsi zrcadlem zrození, slávy a pádu československých legií.

Jak se k vám námět dostal?

Náhodou jsem ve Vojenském historickém archivu nalezl spis, který byl založen na podzim v pětačtyřicátém na tehdejším ministerstvu národní obrany a v němž byla vyjádření k žádosti ministerstva zahraničních věcí, zda se má nebo nemá ve prospěch Vojcechovského u Sovětů intervenovat. A až na jedno vyjádření všichni dali ruce pryč a verdikt byl ten, že není zájem. A přitom ministrem byl někdejší podřízený Vojcechovského v legiích i později doma, nyní rovněž generál Svoboda, náčelníkem hlavního štábu další bývalý legionář generál Boček, a to ani nemluvě o předsedovi vlády Fierlingerovi, také bývalém legionáři. To je tak silný příběh, že jsem na něj nezapomněl a nakonec se do něj pustil.

Máte k dispozici i jiné podobné příběhy?

Měl bych, ale nechci se k nim vracet. Už nechci odkrývat tu hrůzu gulagu, vyprávět o utrpení, které tento fenomén přinesl lidem. Vím, že by to bylo potřeba, ale už nemohu. Vracím se k českým tématům. I když znovu to bude literatura faktu, ostatně co jiného umí psát novinář, a samozřejmě opět o lidech, do jejichž životů dramaticky zasáhl politický vývoj v zemi. Ale někdy z legrace říkám, že už bych chtěl psát třebas o devatenáctém století, prostě co nejdál od zkušeností vlastních a lidí kolem mne. A hlavně o něčem krásném. Nevím, jestli bych to uměl, ale chtěl bych.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)