Únor 2008

Češi nemají patent na smažák

Hana Michopulu

Europoslanec Jan Březina hodlá navrhnout patentování smaženého sýra ochrannou známkou jako původní český nápad. Promiňte, někdy se mi to stává, ale nedokáži rozpoznat, jde-li o vtip. Pokud ano, začíná náramná legrace. Pokračovat se totiž dá třeba patentováním pití vody se šťávou (v Čechách speciálně vyráběnou bez ovoce, za tímto účelem přísně hlídanou, aby jediný kousek do našeho patoku nespadl). Na druhou stranu péče o národní dědictví za účelem ochrany výrobců je užitečná činnost. Takže pro případ, že by přece jen náhodou nešlo o vtip, se nejprve podívejme, co se vlastně skrývá pod víkem truhličky s gastronomickými klenoty zdědené po předcích.

Smažený sýr je - stejně jako drtivá většina tzv. českých jídel -veřejným majetkem geografického prostoru tvořeného dříve rakouskouherskou monarchií. Podle historiků se v rámci tehdejšího multi-kulti promísily recepty do tak nevídané motanice, že jejich původ - až na vzácné výjimky jako třeba vídeňský řízek (z Itálie) -není možné historicky doložit. Čilý pohyb obyvatelstva způsobil, že si dnes Maďaři myslí, že například palacsinta je chloubou jejich gastronomie, zatímco Rakušané věří, že palačinka je náš vynález. My o sobě ohledně palačinek vůbec nepochybujeme. Buchteln mit Powidl, guláš, roštěná, vánoční kapr i knedlíky jsou navždy smíchány v tavicím kotlíku Rakouska-Uherska a zpátky na prvočinitele je už nikdy nerozložíme. Zbyly pouze naše dojmy, a ty působí zrádně: babička dělala knedlíčkovou polévku - jmenuji se Boženka Kropáčková, z toho přece vyplývá, že hovězí knedlíčková je české jídlo. Prokazatelně ryzích českých pokrmů je však jen pár a všechny spadají do kategorie krajových specialit: například jihočeský kuba.

Domnívat se, že nikde jinde na světě nic podobného jako smažený sýr nemají, může jen hloupý Honza, který se včera skutálel z pece. No nic, nadhledu moc nemáme, ale nevadí, tady je: v Rakousku je smažený ementál v trojobalu k mání v každé druhé restauraci, s vařenými brambory a kopečkem brusinkové marmelády. Stejným způsobem jako my obalujeme smažák, připravují v Itálii sýry mozzarella a scamorza. Ale pojďme dál, za hranice monarchie - v řeckých přímořských tavernách jsme si přece tolik oblíbili smaženou fetu v těstíčku. Nápad smažit sýr v obalu z moučného základu prostě není exkluzivně český.

Další neznámou ochranné známky je, co bychom si přesně nechali patentovat. Stáří housky určené na strouhanku? Nebo druh struhadla, na kterém se strouhá? Jinde se totiž na smažáku původnost hledat nedá. (Asi to přece jen bude nějaká recese.) Místo skutečného sýra používáme v Čechách socialistické nápodoby francouzského camembertu a holandského eidamu v té nejnižší kvalitě a jsme tak mimochodem usvědčeni z nejhoršího zacházení s recepturou ze všech zmíněných států výskytu - tak snad že toto by byl ten originální přístup? K sýru přikládáme tatarskou (!) omáčku, nejraději s pomfrity (kdy to začne být konečně české?), obal za nás vymysleli Italové. Tak myslím, že s tou autenticitou to bude honička. Šéfkuchaři tvrdí, že smažák nepatří do gastronomie.

Receptura na toto studentské jídlo prý jejich tvůrčí schopnosti ponižuje. Smažený sýr nám klidně může chutnat, ale mají pravdu. Zabalit kus sýra do strouhané housky je celkem dobrý nápad, ale rozhodně není objevný, kreativní ani zaznamenáníhodný. Dát něco do housky, proč ne, že? To děláme často - k snídani dáme něco do housky, k svačině. Ale je to tak objevné, že se půjdeme brát o autorství?

Co je hodné patentování, můžeme lépe pochopit na případě parmské šunky: někdo umí a ví, jaké plemeno prasete chovat, čím přesně jej vykrmit, kdy ho porazit. Jak dlouho nakládat maso, jakou solí a kterým kořením, kolik cukru a v jaké teplotě a vlhkosti vzduchu nechat prosychat. Malá věda. Po mnoha měsících až letech pečlivé výroby vznikne produkt, jehož původ má nárok být chráněn. Tolik „jak“ a „kdy“ je potřeba znát! Dobré, těžce odpracované jméno si tudíž pak nemůže půjčovat každý. Parmská šunka má nárok na ochranu mimo jiné také proto, že jde o produkt, a ne recept na pokrm. Vaření s parmským prosciuttem už je svobodné. Dejte si ho do housky, nebo třeba ne - nakládání s ním už nemůže podléhat žádnému zákonu.

Pan europoslanec Březina pro nás nedělá nic záslužného. Naopak zneužívá možnosti, které má. Jeho smažákový počin je amatérskou prací s profesionálními instrumenty, které evropská legislativa poskytuje. Asi jako kdyby si na špičkovém lékařském pracovišti stříhal nehty drahými chirurgickými nástroji. Copak je pro politika tak obtížné zjistit si základní obecné informace dřív, než vystoupí v médiích? Škoda. Takže to asi přece jen nebyla legrace!

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)