Únor 2008

Euro a my

Luděk Niedemayer

Odklad přijetí společné evropské měny nelze jen tak jednoduše svádět na ekonomické důvody. Naše vláda s přijetím eura nepospíchá a Češi eurem platit nezačnou v nejbližším možném termínu – v roce 2011. Navíc vláda naznačila, že nepočítá ani s lednem 2012, byť měla na toto rozhodnutí ještě rok čas. I když v poslední době zaznívají i ekonomické argumenty podporující tento postup, jedná se o rozhodnutí nikoliv ekonomické, ale politické. Ani nadále totiž není možné jednoznačně identifikovat faktory, které by brzké a úspěšné přijetí eura podporovaly, ale i vylučovaly.

Je klíčem rozpočet?

Jednou ze zásadních otázek v tomto kontextu je, zda je ČR schopna v dohledné době plnit fiskální kritérium 3% deficitu HDP. Zdá se, jako by to byla hlavní překážka splnění maastrichtských kritérií. Přitom čísla hovoří jinak. Kritérium 3% deficitu ČR již „neúmyslně“ splnila v roce 2006 a vývoj hospodaření státu byl příznivý i v minulém roce. Ačkoliv definitivní výsledky v „evropské metodice ESA“ budou známy až za několik měsíců, již nyní se zdá, že překročení limitu 3% bude i přes nárůst výdajů vyžadovat úsilí a kreativitu státních úředníků a účetních.

Pokud vláda opravdu hodlá z tohoto stavu konsolidovat veřejné finance a v příštím roce splní alespoň náš „bruselský závazek“ snížení strukturálního schodku o 0,75 %, vydají se naše deficity rychle k střednědobému cíli – deficitu kolem 1 %. Vzniklý prostor by měl být dostatečný pro plnění 3% kritéria i v případě eventuálního zpomalení ekonomiky či jako rezerva pro náklady spojené se zahájením penzijní reformy (o kterou se maastrichtské saldo navíc částečně očisťuje).

Pokud tedy stojí za váháním nad přijetím eura argument o neplnění tohoto kritéria v letech 2010 a 2011, což by byla rozhodující data pro přijetí eura v lednu 2012, pak se nabízí otázka, zda vláda míní vážně slib, že bude veřejné finance konsolidovat.

A co další kritéria? Inflace v ČR poskočí vzhůru. Začátkem roku 2008 se díky změně DPH a růstu některých dalších cen zřejmě poprvé od roku 2001 na čas usadí nad 5 %. Rostoucí světové ceny potravin i napjatý pracovní trh přitom nejsou faktory, které růst cen tlumí. Nicméně lze s velkou pravděpodobností předpokládat pokles inflace zpět na obvyklé hodnoty blízko těch evropských (cílem Evropské centrální banky jsou 2 %), k čemuž by mělo přispět zvýšení úrokových sazeb, zpomalení evropského růstu a zejména silný měnový kurs.

Nezdá se tedy, že kolem roku 2010, kdy již ze zprůměrované inflace vypadnou vyšší hodnoty roku 2008, by česká inflace měla být překážkou pro přijetí eura. Přesto však ani toto kritérium nelze podcenit.

Růst cen

Pokud je opatrná pozice naší vlády k zavedení eura motivovaná nejistým plněním kritérií, nezdá se být zcela odůvodněná. Tedy v případě, pokud vláda bude pokračovat v konsolidaci veřejných financí.

Otázka však stojí, zda je euro pro nás žádoucí. Přínosy přechodu na euro by naše země pocítila příznivě zejména v oblasti zahraničního obchodu. Snížení transakčních nákladů a odstranění kursového rizika by dle některých analýz mělo významně urychlit ekonomický růst.

V rámci veřejné diskuse o euru zaznívají často dva hlavní argumenty hovořící proti rychlému opuštění koruny. Prvním z nich je nedostatečná flexibilita domácích trhů a politik, které po odevzdání finančního dohledu do ECB budou hrát roli nástrojů pro stabilizaci ekonomiky při (zejména) domácích šocích. Řeč je o fiskální politice, která je zmíněna výše, a zejména o flexibilitě pracovního trhu. Obě tyto oblasti jsou u nás dlouhodobě slabým místem. Ovšem s tím, že zde dochází k pozorovatelnému zlepšení.

Jako další podstatný argument vstoupil zejména v poslední době do diskuse rozdíl ve výši cenových hladin. Jeho zastánci argumentují, že v případě rychlého zavedení eura dojde k nárůstu inflace, kterou nebude brzdit posilování kursu a „evropské úroky“, které budou pro nás příliš nízké. Ekonomika postupně ztratí konkurenční schopnost a dojde k recesi, pro jejíž zvládnutí bude chybět schopnost oslabit směnný kurs a snížit úrokové sazby.

Jakkoliv platí argument, že naši a obdobné ekonomiky by zřejmě o něco vyšší inflace čekala, není onen „černý scénář“ jedinou možností. Za rozdílem v cenových hladinách totiž stojí podstatný rozdíl mezi vývojem u obchodovatelných statků a ostatních cen. Čísla z posledního cenového srovnání (rok 2005, vůči Německu) ukazují, že cenová úroveň obchodovatelných statků je „evropská“ (v průměru nad 90 %, a nyní leckdy i nad 100 %), nižší je cena dopravy (69 %) a potravin (63 %) a průměr stahují dolů velmi „levné“ bydlení (38 %), zdravotnictví (39 %) a vzdělání (28 %). Všichni také víme, že v ČR jsou levnější nejen tyto „veřejné služby“, ale i služby poskytované tržními subjekty zejména pro české rezidenty.

To, co lze čekat po případném zavedení eura, určitě nebude výrazný růst cen obchodovatelných statků, které při zafixovaném kursu budou vykazovat „evropskou inflaci“. Náklady na veřejné statky se budou pohybovat zřejmě svým pozvolným, „politickým“ tempem s tím, že to, do jaké míry budou placeny přímo obyvateli (růst inflace) a do jaké míry hrazeny státem (vyšší daně), bude i nadále záležet na politické prioritě vlády.

Vyšší inflaci uvidíme tedy zejména u zboží neobchodovatelného, „tržního“. Ovšem růst cen služeb (což je dominantní část této kategorie) se bude muset v globálu vyvíjet v souladu s kupní sílou obyvatel posilovanou růstem mezd. Ale ten by měl jít ruku v ruce s nárůstem produktivity práce u výroby obchodovatelného zboží. Argument o riziku inflace po zavedení eura tedy končí u ekonomům známého Balassa-Samuelsonova efektu. Rozsah takovéhoto zvýšení inflace se pro středoevropské země odhaduje obvykle v řádu 0,5–2 %.

Zdá se tedy, že onu nežádoucí inflační vlnu, která by odstartovala pokles domácí ekonomiky, by musela započít vlna nárůstu mezd v rozsahu ohrožujícím konkurenční schopnost podniků, což je situace, které by mělo bránit kvalitní řízení podniků a flexibilní, otevřený pracovní trh. To, zda toto český trh splňuje, je otázkou, za zvážení však stojí dosavadní příznivý vývoj konkurenční pozice našich podniků. Navíc je prioritou vlády provádět kroky, které by měly situaci na trhu práce nadále zlepšovat.

Eurohypotéza

Představme si na chvíli, že ČR by se k zavedení eura v roce 2012 odhodlala. Znamenalo by to zahájení prací na tomto „projektu“ na přelomu roku 2008/9 s tím, že o něco později by vstoupila koruna do „polofixního“ kursového mechanismu – ERM II. Pokud by perspektiva přijetí eura byla vyhodnocena trhy jako realistická a ekonomika si udržela příznivé tempo růstu, došlo by v rámci dvouletého pobytu v ERM II k posilování kursu. Po předpokládaném úspěšném splnění kritérií k polovině roku 2011 by byl stanoven přepočítací poměr koruny k euru – zřejmě silnější než kurs, se kterým by koruna do ERM II vstoupila.

Hotovostní euro by bylo zavedeno v lednu 2012. Snížení transakčních nákladů by znamenalo pozitivní stimul pro ekonomiku, ovšem zároveň by postupně došlo oproti stavu s plovoucím a posilujícím kursem k vyššímu růstu cen. Ten by navíc mohlo urychlit další zdražování veřejných statků typu městské dopravy, vzdělání či zdravotnictví.

V této situaci, zjednodušeně řečeno, bude klíčová reakce mezd ve firmách vyrábějících obchodovatelné zboží. Rozdíl mezi špatným scénářem (ztráta konkurenční schopnosti a recese) a dobrým scénářem (pokračování růstu a dohánění EU) je v tom, zda podniky při stanovení mezd budou slepě následovat onu vyšší inflaci, nebo zda budou postupovat tak, aby zachovaly svou tržní pozici. Riziko první varianty může omezit nejen vnitřní flexibilita pracovního trhu, ale také dobrá dostupnost pracovní síly ze zahraničí.

Žádná jasná zpráva

O tom, zda by eventuální rychlé zavedení eura (přitom při slově „rychlé“ mám na mysli rok 2012) skončilo pro zemi čistým přínosem či ztrátou, by rozhodlo to, jak by se naznačená rizika naplnila. To závisí jak na faktorech mimo nás, například na vývoji evropských ekonomik, tak zejména na míře flexibility naší ekonomiky a tempu jejího růstu. V minulých letech náš růst HDP na hlavu doháněl průměr staré evropské dvanáctky tempem 2% ročně, což napovídá, že rozdíly naší ekonomiky proti nejrozvinutějším evropským zemím mohou rychle klesat a naše ekonomika v roce 2012 může být mnohem „evropštější“, než se nyní zdá.

Každopádně rozhodnutí, kdy a jak se k euru přidáme, je v rukou politiků. Jasné by však mělo být, že případné pozdržení přechodu na euro nevytváří prostor pro méně reforem a více nezodpovědné politiky. Naopak, flexibilita pracovního trhu či fiskální politiky není jen podmínkou pro fixaci směnného kursu, ale i pro úspěšný vývoj ekonomiky při kursu plovoucím. Mnohdy dokonce tento režim vyžaduje vyšší míru flexibility ekonomiky, aby si uměl poradit s výkyvy kursu, které v některých případech země „importuje“ bez ohledu na svůj domácí vývoj.

(Respekt, www.respekt.cz)