Únor 2008

Radujme se, veselme se…

Věra Pokorny-Scheufler

Byly zase Vánoce, už jsou za námi. Zůstalo jen několik vzpomínek a dojmů. Jeden z těch dojmů se, jak se říká „nezapomenutelně vtisknul do naší paměti.“ Proč? O tom vám napíši.

Bylo 24. prosince, tradiční svatvečer a my hledali, a také brzy našli v našem bohatém televizním programu něco opravdu vánočního. V převážně protestantském Holandsku se slaví Vánoce až 25. prosince a ještě docela jinak. Jen tam, kde jsou katolické ostrůvky, je nálada trochu víc podobná té, na jakou se pamatujeme z dětství. Osvětlené stromečky za okny domů a v každém kostele krásné jesličky. Půlnoční mše. Ale máme Německo a Rakousko a tam se slaví už i Štědrý večer.

Byli jsme proto rádi, že jsme brzy našli něco opravdu stylového a ještě ke všemu z krajiny nám známé. Ze Sterzingu v Jižních Tyrolích, z kostela Panny Marie „im Moos“, čili v močálech, (je to stará forma názvu močálu a neznamená to tedy mech, jak se domníváte. I když by to bylo také hezké.) Tenhle gotický chrám je vůbec největší sakrální stavba od Insbrucku až po Trient.

Tak tedy z toho kostela Panny Marie v močálech vysílali koncert, nazvaný: Weihnachten in Europa, Vánoce v Evropě. Bylo to už osmé setkání křesťanů z různých zemí. Pokaždé se to konalo v jiném, podobně krásném kostele. Program je vždy ve znamení velkého křesťanského svátku, hudba, verše, povídání o rozmanitých vánočních zvycích a obyčejích. Tentokrát byl na programu „domácí“ smíšený chrámový sbor, tedy ze jmenovaného kostela, potom umělci z Tyrol, Rakouska, Francie, Německa, Finska a světe div se, také z Česka. Prý folklorní skupina. Doufali jsme tedy, že uvidíme a uslyšíme něco hezkého, vždyť ty skupiny z různých zemí nám měly představit, jak říkal komentátor, vánoční obyčeje svého domova.

A opravdu. V kostele krásně vyzdobeném zelenými vánočními stromky a spoustou svící, plném svátečně oděných a naladěných lidí, byla nádherná vánoční atmosféra. Koncert uváděl komentátor, který s každou skupinou tlumeným hlasem pohovořil a televizním divákům vysvětlil, kdo to vlastně je a odkud, jak dlouho už se věnuje zpěvu či hudbě. I umělci sami o sobě něco pověděli. A především o tom, jaká je to pro ně velká čest v tomto programu vystoupit. Zahájili zpěváci z Rakouska, Zauchenseer Viersang, pak z Tyrol, také čtyři mladí muži, kteří zpívali a capella krásné vánoční písně. Je zbytečné podotýkat, že oblečení a vystupování všech odpovídalo tomu slavnostnímu večeru a jeho náladě. Potom přišel kytarový kvartet z Francie a naladil všechny posluchače na středověkou notu. Hráli a zpívali překrásně. Vypadali také opravdu krásně, oblečení v sametu, s barety s pavím perem, trochu jako minnesaengři. Ani Finové nezklamali, zpívali mohutnými hlasy vánoční písně ze své vlasti, které se krásně odrážely od chrámové klenby. O sboru, který v kostele Panny Marie ve Sterzingu zpívá pravidelně a který tentokrát byl na programu hned několikrát, se dá také říci je to nejlepší. Zpívali ten večer zvlášť hezky. Všichni byli oblečeni v místních krojích, nažehlené běloučké krajkové halenky žen vykukovaly z výšivkami vyzdobených šněrovaček. Nadšení slavnostní atmosférou bylo vidět i na tvářích mužských členů sboru v typických tyrolských kloboucích. To jsou takové ty široké, ne ty, co vyráběl také kdysi Tonak a co si Češi s nimi pletou a říkají jim hanlivě „tyrolácké“.

Pak tedy konečně přišla ta folklorní skupina z Čech. Prý byli z Plzeňska. Zírali jsme, nesmírně udiveni. Byli čtyři a vypadali, jako by vypadli z vlaku. Měli na sobě jakési divné utahané oblečky, pravděpodobně z fundusu vesnického ochotnického divadla. Zejména žena, která občas mlátila o zem jakýmsi starodávným nástrojem, snad vozembouchem, byla přímo děsivě vymóděná. Na hlavě měla šátek uvázaný pod bradu, na sobě utahanou jupku o tři čísla větší, která by mohla být stejně tak pánská. A jakousi cikánskou suknici. Pardon, romskou.

Na obličeji měla přilepený nepřítomný a otrávený výraz, jaký mívají v Česku prodavačky. Nemyslete si, že hráli nějaké klasické české koledy. Na tu moji milovanou „Chtíc, aby spal“ od Michny z Otradovic jsem čekala marně. Snad to bylo dobře. Ovšem, nejlibější pro naše ucho byl rozhovor s dudákem, který prozradil, že se jmenuje Zdeněček. Byl to zjevně rozený žertéř. Bavič. Trochu udivenému komentátorovi a tím pádem i divákům v celé přihlížející Evropě tvrdil, že prý v Česku je takovýto starý vánoční zvyk: Otec dává svým synům a dcerám rady do života. Slyšeli jsme o tom poprvé.

Zdeněčkovi prý dal kdysi jeho otec tuto moudrou vánoční radu: „Když přijdeš někam, kde se hraje a zpívá, tak se k nim přidej, hraj a zpívej také, když přijdeš někam, kde lidé pijí a jedí, tak neváhej a hned se k nim také přidej. Ale když by ses náhodou ocitl někde, kde lidé pracují, tak se koukej co nejrychleji vytratit.“ Ha, ha, ha, smál se dudáček. Nám moc do smíchu nebylo. I ta vánoční nálada zmizela.

V tu chvíli jsem byla, jak jistě chápete strašlivě hrdá na ten skvělý národ se zlatýma ručičkami. Na jejich vánoční zvyky. Snad si to dovedete představit. Pak mi ale svitlo, že to je vlastně jejich krédo. Zpívat, tedy, výt s vlky, pokud možno zadarmo se najíst a hlavně napít a před prací rychle utéci. Jsou bohužel opravdu skoro všichni takoví, i ti, kterým to tatínek na Vánoce nikdy neříkal.