Únor 2008

Cestou ze sovětského koncentráku (Část 3)

František Polák

Prvé dny na čs. vyslanectví v Moskvě

Při svém vstupu do budovy československého vyslanectví byl jsem přesvědčen, že tento úřad - jak by to měl učinit každý jiný československý úřad v cizině - ujme se s veškerou vehemencí příslušníka československého státu. Považoval jsem za jeho samozřejmou povinnost, že od prvního okamžiku mého vstupu na jeho půdu zbaví mne všech materielních starosti, i že mne zajistí před nebezpečím, které mně hrozilo po celou dobu pobytu v Sovětském svazu. Později jsem se ovšem musil přesvědčit, že jsem se v tomto předpokladu podstatně zmýlil. Nebudu však předbíhati vylíčení svého jednání s tímto zastupitelským orgánem Československé republiky ve věci mé repatriace. Stane se z něho patrno, jak se jím tehdy macešsky a přímo bezohledně jednalo s příslušníky československého státu právě tak, jako by to byla již polosovětská instituce. Jeho orgány - jak jsem mohl být svědkem - chovaly se nesamostatně a přímo servilně k sovětským úřadům a tonuly na každém svém kroku v obavách, aby Sověty proti sobě nepopudily. Nabýval jsem tehdy dojmu, že československé vyslanectví v Moskvě jest pouhou diplomatickou atrapou bez veškeré moci i vůle zastupovati zájmy československých občanů oproti sovětské vládě. Teprve později jsem chápal příčinu tohoto neblahého zjevu, když jsem totiž poznal, že právě tak odvislé postavení oproti Sovětům sdílela i celá československá vláda. Než nyní vrátím se k vylíčení svého příchodu na vyslanectví a k mému přijetí tímto.

Vystoupiv po několika stupních schodiště, vedoucího ode dveří vyslanectví, ocitnul jsem se v prostorné hale, z níž po pravé i levé straně nacházel se vchod do kanceláří. V průčelí haly zdvihalo se široké - říkali mu parádní - schodiště do prvého poschodí, v němž se nacházely místnosti vyslancovy a jeho presidiálního úřadu. V přízemní hale na pravé straně poblíže vchodu do jedné z místností stál stůl s několika židlemi, u něhož návštěvníci vyslanectví vyřizovali své písemnosti. Co jsem si takto prohlížel liduprázdnou halu, přistoupil ke mně z postranní místnosti úředník a tázal se mne na účel mé návštěvy. Sdělil jsem mu, že přicházím ve věci své repatriace a že ho prosím za sdělení, na koho se mám v této věci obrátit. Úředník mne vyzval, abych posečkal, že oznámí vše příslušnému referentovi. Nato se vzdálil po schodišti vedoucím do prvého poschodí. Za krátkou chvíli objevil se na hořejší chodbě pán vysoké postavy — jméno jeho nebudu uvádět, poněvadž týž vyřizoval můj případ a nechtěl bych jeho postavení ohroziti pro případ, že zůstal později sloužit komunistickému režimu a budu jej nazývati panem X. Týž mne přivolal k sobě nahoru a na chodbě se mne tázal po příčině návštěvy. Sdělil jsem mu, že přicházím z táborů nucených prací a že žádám za své repatriování do Československa. Na žádost pana X. vyprávěl jsem stručně tomuto příčinu a průběh svého věznění. Měl jsem při tom dojem, že můj příběh zainteresoval příznivě pana X., poněvadž týž po skončení mého vyprávění pro hlásil: „Musíme vás co nejrychleji dostat odtud. Musím vás ovšem upozornit, že procedura repatriace není tak snadnou, jak si mnohý představuje. Předně musíme obdržet k ní souhlas ministerstva zahraničí. A toto dá svůj souhlas teprve tehdy, když proti ní není námitek ze strany ministerstva vnitra. My ze své strany učiníme okamžitý zákrok. Ještě dnes budeme telegrafovat ministerstvu zahraničí. Na vás bude, abyste sám, máte-li v Praze nějakého vlivného známého, tomuto napsal dopis, aby v Praze urgoval vyřízení vaší repatriace. Náhodou odjíždí právě dnes náš kurýr do Prahy a mohl by vzíti s sebou váš dopis.

„Jak dlouho to bude trvat, než má repatriace bude vyřízena?" tázal jsem se pana X., který odpověděl:

„My podáme žádost za vaši repatriaci ještě dnes k sovětskému ministerstvu repatriací. Ode dne tohoto podání musí uplynout čtyřdenní lhůta, nežli bude možno intervenovat u tohoto ministerstva za příznivé vyřízení naší žádosti. Mezitím může dojít i z Prahy souhlas s vaší repatriací. Rusové nám v záležitostech repatriačních nečiní obtíží, takže čtvrtého dne vás pošleme k referentovi tohoto ministerstva a sám budete u něho urgovat urychlení vyřízení naší repatriační žádosti. Takovou jest osvědčená naše praxe v otázkách repatriace."

„A co zde budu po dobu těchto čtyř dnů dělat?" tázal jsem se. „Někde se na tak krátkou dobu ubytujete a počkáte na vyřízení", odpověděl pan X.

„Necháte mne přespat zde někde na vyslanectví?" tázal jsem se.

„To je nemožno. Máme sovětskými úřady přímo zakázáno, kohokoliv zde přechovávat. Dříve jsme tak činili, až se stal případ, že sovětská policie jednou v noci vnikla do vyslanectví a našla zde jednoho krajana, jemuž jsme dovolili zde přespat. Od té doby datuje se onen zákaz, který nemůžeme přestoupit."

„Já však jsem zde v Moskvě v ilegálním postavení", namítal jsem. „Kdyby mne policie přistihla na ulici, zatkne mne, poněvadž nemám povolení k pobytu v Moskvě. V takovém případě — jak mne upozornili v táboře — hrozilo by mně nových pět let nucené práce. Proto se musím vystříhat každého setkání s policií a tím méně mohu se zde v Moskvě někde ubytovat. Kde proto mám do uplynutí oněch čtyř dnů vyčkávat?"

„Já vám poradím tak, jak to radíme všem repatriantům, nemajícím prostředků k zaplacení bytu v Moskvě: Jest zde sedm nádraží, do některého z nich můžete se na noc uchýlit. Nechají vás zde přespat v čekárně. Tisíce lidi takto zde přenocuje. Nemusíte se zde ani obávat zjištění policie. Ráno pak můžete přijít k nám na vyslanectví, jež jest otevřeno od osmé hodiny ranní. Zde v hale můžete pobývati po celý den a na noc možno vám opět se odebrati na nádraží k přenocování. Takto vám uběhnou rychle čtyři dny, po jejichž uplynutí odjedete již z Moskvy do repatriačního tábora u Oděsy."

„A kde se mám stravovat?" zněla další má otázka.

„Stravovat se musíte ze svých vlastních prostředků. Vyslanectví nemá žádných fondů pro vydržování repatriantů. Máte nějaké peníze?" dotazoval se pan X.

„Mám jen několik rublů, jež jsem obdržel od dvou Čechů, které jsem potkal na cestě k vám."

„My vám ovšem nemůžeme dát nijaké peněžité podpory, avšak můžeme vám zapůjčit něco peněz, které se zavážete splatit po svém návratu do vlasti. Půjčíme vám takových pět set až šest set rublů a zařídím to, aby vám dnes nebo zítra na tuto půjčku byla vyplacena záloha 60 rublů. Jste spokojen?"

„Budu vám zavázán díkem za tuto laskavost", odvětil jsem. „Když již se musím zdržovat za noci na ulicích, pak byste mně mohli vystavit nějaký průkaz, že jsem československý repatriant a že moji repatriaci vyřizuje vyslanectví. Mám za to, že takový doklad byl by pro policii postačující, aby mne nezatkla."

„Takový doklad vám bohužel nemůžeme vystavit", prohlásil pan X., „neboť sovětské úřady uznávají jakožto doklad jediné pasport a potvrzení MVD. To druhé máte ve formě propouštěcího dokumentu z tábora. A to vám stačí."

„Zapomínáte ale", odvětil jsem, „že podle tohoto potvrzení mám býti v Mosiru a nikoliv zde v Moskvě, kde bez zvláštního povolení MVD nikdo se nemůže zdržovat. Proto nelze mi ani předložit policii tento doklad."

„V této věci nemůžeme vám ovšem pomoci. S risikem svého zatčení musil jste počítat, když jste se již odvážil do Moskvy bez povolení MVD. Záleží tu na vás, abyste se vyhnul policii", poučoval mne s veškerou bezohledností pan X.

„A já se přece jen nadál", povzdychl jsem si, „že budu v plném bezpečí, jakmile se ocitnu na půdě vyslanectví."

„V tom jste se mýlil", řekl provinilým hlasem pan X., dodávaje: „My nemůžeme pro vás udělati nic více, než se zasaditi o urychlení vaší repatriace. V té věci vám dávám své slovo, že ještě dnešního dne bude odeslána žádost za vaši repatriaci sovětským úřadům a že ode dneška za čtyři dny budete mít žádost za repatriaci vyřízenu."

Po tomto rozhovoru předal jsem panu X. potvrzení MVD o propuštění z tábora, aby je tento mohl uvésti k žádosti za repatriaci. Toto potvrzení mně bylo navečer vráceno. Vylíčená mnou rozmluva s panem X. trvala asi hodinu a odbývala se na chodbě. Pan X. patrně se neodvažoval pozvati takového otrhance, jakého jsem představoval, do své presidiální úřadovny, patrně z obavy, že bych mu svým šatem pošpinil plyšová křesla v úřadovně. Z tohoto důvodu — jak jsem se domníval — vyřídil celou záležitost se mnou na chodbě, a to vstoje. Neměl jsem mu to za zlé. Nesetřáslť jsem tehdy ještě se sebe mentalitu otroka, který bývá hluboce a psovsky vděčen za každé vlídnější slovo, jsa přivyklý jen svištění nagajky nad svou hlavou.

Podle pokynu pana X. sešel jsem po této rozmluvě do přízemní haly, abych zde napsal několik dopisů pro své přátele v Praze, které podle slibu pana X. měly být ještě téhož dne odeslány do Prahy diplomatickým kurýrem. Za tím účelem jsem zašel do postranní kanceláře, abych si zde vyžádal potřebný papír s obálkami. V kanceláři tehdy úřadovali tři muži a jedna dáma. Obrátil jsem se k této se svojí žádostí. Ochotně mi vyhověla a tázala se mne, z kterého kraje pocházím. Když jsem ji řekl, že jsem z Prahy a rodem z Hostomic pod Brdy, spráskla rukama a s výrazem překvapení ve tváři prohlásila, že ona pochází rovněž z Hostomic. Když jsem na její žádost vylíčil jí svoje příhody v Rusku, došel jsem k přesvědčení, že jsem v tomto cizím prostředí získal jednoho přítele, s jehož pomocí mohl bych počítat. Za krátkou chvíli, když jsem již u stolu v hale psal své dopisy přátelům do Prahy, přistoupila ke mně moje rodačka a položivši na stůl přede mne několik obložených chlebů řekla: „Co jsem mohla, to jsem sehnala. Jedl jste dnes vůbec něco?"

„Dva dny jsem nepozřel sousta. Pro stálé vzrušení jsem zapomněl na hlad. Jsem vám nesmírně vděčen za to", odpověděl jsem dárkyni.

Při popatření na tak přepychové jídlo, o jakém se mi po celých pět let ani nesnilo, přepadla mne taková chuť, že bych byl nejraději nechal psaní a pustil se do chlebíčků. Pouze myšlenka, že na napsání dopisů závisí můj další osud, zabránila tomu, a rozřešil jsem situaci takovým způsobem, že jednou rukou jsem psal a druhou podával si chleby do úst. Nejedl jsem, ale hltal jsem je. S lítostí jsem hleděl na to, jak chleby mizejí a jak rychle se končí rozkoš, se kterou jsem je pojídal. Nebyl jsem ani zdaleka nasycen, nicméně padla se mne malátnost, jakou jsem pociťoval v důsledku hladovění. Vracela se mi dávno utracená radost ze života. Průhled do budoucího života jevil se mi v jasnějších barvách. S vděčností jsem si uvědomoval, že jíž nyní stojím na kousku půdy, náležející mé vlasti, který sice tvoří ostrůvek v cizím moři, ale z něhož mohu nyní bez svištění knuty žalářníkovy nad sebou alespoň psáti dopisy svým přátelům do vlasti, vyjadřuje v nich svobodně, co cítím a myslím, bez obavy, že sovětský policejní dráp tyto dopisy rozerve a že tyto nikdy nedojdou na místa svého určení. A tak polosytý, v naději na brzké dosažení skutečné svobody, psal jsem dopisy několika přátelům do Prahy, v nichž jsem těmto zhruba vylíčil své postavení a prosil je, aby intervenovali u československých úřadů za urychlené povolení mé repatriace. Po skončeném napsání dopisů a odevzdání těchto k odeslání v kanceláři vyslanectví, počal jsem se starat o úpravu svého zanedbaného zevnějšku. Na radu jednoho z úředníků sešel jsem do suterénu k portýrovi vyslanectví a požádal jej o zapůjčení břitvy. Týž mně ochotně vyhověl a já se mohl oholit a umýt v koupelně suterénu. Poté vypůjčil jsem si jehlu s niti a zašil největší trhliny svého šatu. Když po takovéto úpravě jsem se shlížel v zrcadle, nepřipadal jsem si zevnějškem být sobě tak odporným, jak jsem se cítil být při svém prvém spatření se v zrcadle u kazaňského nádraží. Čeho jsem se však při spatření své podoby v zrcadle přece jen zhrozil, byla podoba mé na kost vyhublé tváře, připomínající spíše mrtvolu, nežli živého člověka. Ale to vše se spraví — pomyslel jsem si — jakmile se budu moci dosyta najíst. Vrátiv se do haly, usednul jsem za stůl a oddával se myšlenkám a plánům pro svoji nejbližší budoucnost. Co mne však jedině naplňovalo starostí, bylo pomyšlení na nastávající noc, kterou jsem měl strávit na některém z moskevských nádraží. Jak nelítostni a bezohlední — tak jsem tehdy uvažoval — jsou tito páni na zdejším vyslanectví! Sami jsou sytí, blahobytní, mají střechu nad hlavou a nemají nejmenšího soucitu s člověkem, padajícím hladem a štvaným policií, kterého vzdor tomu vyženou do tmavé noci. Nechtějí se snad dokonce tímto způsobem mne zbavit, když se již ostýchají vydat mne přímo policii? Vždyť přece o mně vědí, že jsem zde v Moskvě v illegálním postavení a že na ulici mně hrozí každým okamžikem zatčení! Při takto projevovaném poměru jich k jednotlivým příslušníkům národa, nemohou tito lidé mít v sobě pocit mravní zodpovědnosti nejen za osud takovýchto jednotlivců, nýbrž ani za samotný národ! Co však mi pomohou takovéto rekriminace? — uvažoval jsem dále. Zbytečně jen zeslabuji zbytky mé duchovní síly, naplňujíce duši lítostí nad nedostatkem lidského cítění lidí, postavených národem do jeho representace v cizině. Třeba zapomenout na bezpráví, brát poměry tak, jaké jsou ve skutečnosti, a soustředit svoji vůli na jediný cíl: vyváznout z tohoto sovětského bahna za všech okolností se zdravou koží!

Pohroužen do takovýchto myšlenek, prodlel jsem v hale do pozdního večera. Kolem mne odcházeli úředníci ze svých úřadoven do svých domovů, a žádný z nich nepovšiml si chudáka, sedícího v koutku haly, aby tomuto popřál alespoň dobré noci. Až jsem se dočkal příchodu ruského portýra vyslanectví, který po osmé hodině ke mně přistoupil a sdělil mně, že bude zavírat budovu vyslanectví, abych se připravil k jejímu opuštění. Pokusil jsem ho přemluvit, aby mne zde někde v koutku přece jen dovolil přespat. Pozoroval jsem podle výrazu jeho tváře, že má se mnou soucit a že být po jeho, byl by vyhověl mé žádosti. Nicméně však pravil: „Mám přísný rozkaz, nenechávat vás zde přes noc. Musíte opustit budovu. Ráno v osm hodin bude otevřeno; a pak můžete opět přijít a zůstat zde až do večera. Takový mám příkaz, a i kdybych chtěl, nemohu jej překročit."

Po takto rozhodných slovech neosmělil jsem se již dovolávat lidského cítění portýrova a požádal ho pouze, aby mně naznačil, jakým směrem mám jít, abych se dostal na některé z nádraží, v němž bych mohl podle rady pana X. přespat. Portýr vyhověl této žádosti, vzal kus papíru, na němž mně vyznačil polohu vyslanectví a nádraží s ulicemi k nim vedoucími. Maje takto jakýs takýs náčrtek plánu, vykročil jsem z budovy do tmavé noci Gercenovy ulice. Strážníka již před budovou nebylo, týž podle sdělení portýrova míval zde stráž jen do večera. Ulice byla pokryta vrstvou čerstvě napadlého sněhu, jenž se pod obuví rozmáčel. Při chůzi záhy jsem pocítil mokro v obuvi, způsobené pronikáním sněhu do odchlipujících se podrážek. Utáhl jsem proto pevněji motouzy svazující podrážky s obuví, abych tak zamezil další vnikání sněhu do obuvi. Avšak nepodařilo se mi to zúplna a mrazivý sníh nepřestával vnikat nadále do obuvi, takže nohy až zamrzaly. Podle portýrova návodu šel jsem k prvému jím vyznačenému nádraží, doufaje v něm najít přístřeší přes noc. Na této cestě jsem se vyhýbal úzkostlivě osvětleným ulicím a vyhledával ulice postranní, ponořené do temnoty. Při tom jsem si zacházel, a to jen z důvodu, abych se nesetkal s policií, případně abych se mohl snáze před ní v takovýchto neosvětlených ulicích ukrýt. Ulice byly téměř liduprázdné, jen tu a tam potkával jsem v nich klátící se postavy opilců. Konečně jsem došel za stálé bolesti, způsobené omrzáním svých nohou, na rozsáhlejší, živě osvětlené prostranství, na jehož protější straně spatřil jsem velikou budovu — jak jsem usoudil, bylo to mnou hledané nádraží. Nepamatuji se již na název tohoto nádraží. Vedlo k němu z ulice široké schodiště, podél něhož po chodníku procházel sem a tam miliční policista. Při jeho spatření ustoupil jsem spěšně do temné postranní uličky, pozoruje z ní milicionáře. Když po delší chvíli tento se počal vzdalovat od schodiště ve směru opačného konce nádražní budovy, uznal jsem tento okamžik za příhodný, abych za zády milicionářovými dostal se nepozorovaně ku schodišti a odtud do vnitřku budovy. Rychle jsem přeběhl prostranství, dělící mne od nádraží a již jsem byl u schodiště a po něm rychle jsem se dostal ku vchodu do nádraží. Udýchán vešel jsem do malého, jen několik čtverečních metrů měřícího oddělení, jakéhosi druhu předsíně, z níž vedly dvéře do nádražní čekárny. Těsně u jejího vchodu seděl na židlí nádražní zřízenec. V okamžiku, kdy jsem chtěl již vstoupit do čekárny, povstal zřízenec a tázal se mne: „Vaše jízdenka, občane?" Byl jsem překvapen touto otázkou, ale okamžitě jsem si uvědomil, že na tomto nádraží platí asi jiné zvyklosti, nežli jaké existovaly podle mé dosavadní zkušenosti na jiných ruských nádražích. V Gorkém na příklad měl každý přístup do nádražní čekárny bez průkazu jízdenkou a nádražní čekárna se proměnila na noc v pravou noclehárnu. Lidé tam leželi na sedadlech i na podlaze jeden vedle druhého, nikdo si jich nevšímal a teprve k ránu se ta masa lidských těl pozdvihla a pomalu se rozptýlila. Tak tomu bylo nejen v Gorkém, ale i na jiných sovětských nádražích. Zde poprvé v Moskvě jsem se setkával se zcela jiným pořádkem. Zde se vyžadovala při vstupu do čekárny jízdenka, a jak jsem mohl popatřiti od vchodu, nebylo v čekárně lidí spících na podlaze, jen několik málo lidí hovělo si tu na lavicích. Usoudil jsem z toho, že zde mají asi řád okopírovaný podle evropského vzoru, aby před cizinou byl vzbuzen dojem civilisovanosti tohoto hlavního města, zatím co orientální pořádky v tomto směru vládly dále v ostatních částech sovětské říše. Snad ale takovýto nový pořádek zde v Moskvě byl nedávného data a snad neplatil pro všechna moskevská nádraží — tak jsem uvažoval — vždyť kdyby tomu tak nebylo, nebyl by mně pan X. přece doporučoval, abych se uchýlil na nocleh do kteréhokoliv nádraží. Přece by mne pan X. nebyl býval klamal předstíráním, že mohu na nádraží bez jízdenky přenocovat. A v takovýchto pochybnostech stál jsem před nádražním zřízencem bezradný, a na jeho opětovnou výzvu o předložení jízdenky jsem nemohl odpovědět a také jsem neodpovídal. Konečně zřízenec přerušil mlčení slovy: „Je vidět, že jízdenku nemáte. Chtěl byste zde jen přespat. Nádraží však není noclehárnou. Odejděte rychle odtud, nebo zavolám milicionáře, aby vás vyvedl." Jako ze sna probuzen těmito slovy, pod dojmem pohrůžky policií rychle jsem se otočil a pádil z místa dolů po schodišti, slyše za sebou výkřiky zřízencovy: „Takové pobudy jen zavřít!"

Běže po schodišti úzkostlivě jsem se díval směrem, kde se právě nacházel milicionář, ve strachu, zda mne tento nepozoruje. Na štěstí tento stál daleko na rohu budovy nádražní, obrácen v tomto okamžiku ke mně zády, takže mne nepozoroval a ani nemohl zaslechnout výkřiky zřízencovy. Byl jsem jen rád, že se mi takto podařilo uniknout nebezpečí hrozícímu mně zatčením. Uchyluje se do temné ulice, z níž jsem přišel, umiňoval jsem si, že při dalším pochodu budu opatrnější. Kam ale se uchýlit, ukázal-li se prvý pokus o najití přístřeší tak nezdařilým? Snad to bude na jiných nádražích jiné? Nemůže tomu ani jinak být, když mně úředník vyslanectví tento způsob přenocování doporučil. Chvílemi mne napadla myšlenka, zda by nebylo lepší zanechat vůbec hledání noclehu na nádražích a prochodit noc bezpečnějšími ulicemi. Zapudil jsem však takovouto myšlenku, poněvadž nemohl jsem si představit, jak bych mohl prochodit celou noc v takovéto zimě, způsobené táním sněhu, který vnikal do mé obuvi a působil mně stále větší bolest. K tomu přidával se na každém kroku strach před policií, jež mohla číhat a mne překvapit na každém rohu. Proto jsem se přece jen ustálil na plánu vyhledat některé jiné nádraží a znovu se pokusit o nalezení v něm přístřeší.

Šel jsem tedy k druhému nádraží, podle plánku načrtnutého mně na vyslanectví, a cestou jsem se utěšoval, že se nebude po druhé případ s jízdenkou opakovat a že budu moci na některém jiném nádraží v teple a bezpečí strávit zbytek noci. Za ustavičného strachu před setkáním se s policií došel jsem po delší době k hledanému mnou nádraží. Pamatuji se, že budova nádraží byla typickou pro nádražní stavby, postavené ještě v carských dobách. Byla málo osvětlenou, takže z větší vzdálenosti nebylo možno postřehnout, zda v jejím okolí nepatroluje nějaký milicionář. Jejich černé siluety zůstávaly po celou dobu mého cestování a tím více nyní u cíle předmětem mé bdělosti i starosti. Úzkostlivě jsem hleděl proniknout přítmím kolem budovy, a když jsem nic podezřelého neodhalil, pustil jsem se k jejímu vchodu. Zde jsem se však v pravý čas zarazil. Nebol těsně za vchodem k velikému překvapení i žalu jsem uzřel stát nádražního zřízence. Ani jsem se neodvážil projít vchodem v předtuše, že by se opakoval výjev, odehravší se na prvém nádraží. Obrátil jsem se a rychle spěchal z místa do protější ulice s pocitem, jako bych býval přistižen při zlém činu. Byl jsem zcela vyčerpán ze svých fysických sil. Zmocňovala se mne již beznaděje, že pro tuto noc vůbec se mně nepodaří najít nějaký nocleh a zapochyboval jsem, že budu schopen prochodit celou dlouhou noc. Napadla mne i myšlenka, nebylo-li by lépe, za těchto okolností přímo vyhledat milicionáře a říci mu: „Tady mne máte, jsem ten a ten, byl jsem propuštěn z tábora nucených prací, zastavil jsem zde v Moskvě, navštívil mé krajanské vyslanectví, které mne vyhnalo na noc na ulici. Jsem takto bez přístřeší a klesám již únavou a hladem. Pro Boha, nechte mne přespat na vaší strážnici!"

Zapudil jsem však takovouto myšlenku ihned po jejím vzniku. Vždyť něco podobného bylo by přímou sebevraždou, kterou nemám ani práva spáchat. Kde by pak zůstal předsevzatý můj cíl, dostat se za každou cenu z Ruska, abych odhalil světu pravou a nefalšovanou otrokářskou tvář Sovětů? Takový cíl jest přece jen hodný toho, abych zaň trpěl, hodně trpěl, dokud poslední jiskřička života neopustí ubohou tělesnou schránku člověka. A uvědomění si tohoto vyššího poslání setřáslo ze mne veškeru duševní pokleslost. Silou své vůle sebral jsem poslední zbytek svých sil a dal se na pochod k třetímu moskevskému nádraží.

Mé odhodlání k tomuto kroku vyvěralo z této úvahy: I když jest velmi malá pravděpodobnost, že mne vpustí do nádražní čekárny, abych v ní přespal, přesto budu mít alespoň před sebou jakýs takýs cíl, který mně pomůže prochodit noc ulicemi. Neboť bloudit ulicemi bez jakéhokoliv cíle bylo by daleko těžším. A tak vykročil jsem znovu do spletí temných ulic ve směru, v němž podle označení daného mně portýrem vyslanectví mělo se nacházet třetí moskevské nádraží. Na této cestě opakovalo se totéž, co na předchozích: strach před setkání se s policií nutil mně unikat do postranních ulic, kdykoliv jsem z dálky spatřil postavu připomínající milicionáře. Při takovýchto zacházkách se ovšem mé cestování značně prodlužovalo, neboť pokaždé musil jsem se vraceti na původní ulici, abych neztratil směr a nezbloudil. Konečně jsem na konci jedné ulice spatřil z dálky budovu, připomínající svým rázem nádraží: Při přiblížení se k ní jsem shledal, že jsem se nemýlil. Zpomaleným krokem, zkoumaje bedlivě její okolí, jsem se k ní blížil. Obešel jsem ji z obou stran a nespatřiv nikde miličního policistu, plížil jsem se k jejímu vchodu, stále přesvědčen o tom, že najdu vchod střežený nádražním hlídačem. Jáké bylo pro mne radostné překvapení, když jsem našel vchod do nádražní čekárny volný a nikým nestřežený! Nechtěl jsem v prvém okamžiku ani uvěřit svému zraku. Vcházeje do čekárny nejistým krokem měl jsem pocit, že každým okamžikem mne někdo ze zadu zadrží a vyvede na ulici. Nemohl jsem se spřátelit v prvém okamžiku s myšlenkou, že by mne mohlo po předchozí mé zkušenosti potkat takové štěstí, abych zde našel útulek přes noc. Nikdo mne však nezastavoval a proto počáteční nejistota mne opustila, když jsem kráčel středem čekárny, abych si po prožitých útrapách odpočinul na některé z lavic. Tyto rozestaveny byly podél stěn i uprostřed místnosti a většinou byly obsazeny spícími cestujícími. Na nejzazším konci čekárny vyhledal jsem prázdnou lavici a nechal na ni dopadnout své unavené tělo. Vlhké teplo, rozlévající se místností spolu s mojí tělesnou únavou způsobily, že záhy po usednutí počaly se mi klížit oči a já usnul.

Nemusilo to však dlouho trvati, co jsem takto spal. Silné trhnutí mým ramenem mne probudilo. Nade mnou stal v tomto okamžiku železniční zřízenec, volající na mne: „Předložte mi svou jízdenku, občane!" „Nemám ničeho", odpovídal jsem mu ještě v polospánku, neuvědomuje si ani, co na mne tento člověk požaduje, ba neuvědomuje si ani okolnosti, za jakých jsem se na toto místo dostal. Tento stav polovědomí však netrval dlouho a pohled na uniformovaného zřízence i na spící mé okolí připomněl mně rázem celý můj noční pochod, končivší tak úspěšně v této vytopené a pohodlím k odpočinku lákající čekárně. Zřízenec nespouštěl z ruky mé rameno a při tom hrozivě na mne pohlížel. Tušil jsem, že v nejbližším okamžiku mne vyhodí z místnosti. Ve snaze zabrániti tomu, žádal jsem ho prosebným a přerývaným hlasem: „Prosím ... nechte mne tu do rána... nemám kde přespat ... ráno si jízdenku koupím a odjedu ... teď jest beztoho pokladna zavřena ..."

„A kam vlastně jedete?" tázal se mne zřízenec, nepouštěje mé rameno. Připadalo mi, že má prosba jej oblomila a neměl-li jsem ztratit jeho důvěry, musil jsem mu přece říci nějaké místo, do něhož jsem měl odejet. Nemoha si v tomto okamžiku vymyslit jiné místo, řekl jsem mu, že ráno odjíždím do Mosiru. Zřízenec se po tomto sdělení vítězoslavně usmál, jeho úsměv však rychle zmizel z jeho tváře, jež nabyla hrozivého výrazu, když počal na mne křičet: „Takové báchorky povídej někomu jinému! Odtud do Mosiru vůbec se nedá jet ... Jest to trat na Oděsu. Chtěl bys zde jen lacino přespat. Známe takové ptáčky. Zde však není žádná noclehárna!" S těmito slovy, třímaje mne za rameno, postavil mne na nohy a strkal mnou před sebou k východu nádraží. U východu pak strčil do mne takovou silou, že jsem z něho přímo vyletěl, div jsem neupadl. Ocitnuv se na ulici slyšel jsem zachrastit klíč v zámku. Ohlédnuv se spatřil jsem, jak zřízenec vyjímá ze zámku dveří klíč, a zajišťuje se takto proti mému návratu, vzdaloval se od dveří.

Avšak ani tento neúspěch mne neodradil, abych se nedal na cestu k čtvrtému moskevskému nádraží. Našel jsem je po hodinové cestě, provázené podobnými nesnázemi, jaké se naskýtaly při třech předchozích cestách. Avšak přímo k nádraží jsem ani nedošel. Před její budovou z dálky jsem spatřil ostře v elektrickém světle se rýsující postavy dvou milicionářů, nehýbavší se s místa. Čekal jsem delší chvíli, zda se vzdálí, poněvadž ale policisté houževnatě setrvávali u vchodu nádraží, uznal jsem za nemožné proniknout tudy k nádraží, a potkav se tak již po čtvrté s takovýmto neúspěchem, vzdal jsem se dalších zoufale beznadějných pokusů o nalezení přístřeší v některé z těchto veřejných místností. Vracel jsem se cestou, po níž jsem přišel, v odhodlání, prochodit po ulicích zbytek noci.

Bylo již hodně po půlnoci, když na své cestě bez cíle spatřil jsem na konci jedné ulice povědomý mně již neonový nápis Metro, označující stanici podzemní dráhy. Okamžitě vznikla a uzrála ve mně myšlenka, abych strávil zbytek noci v podzemní dráze. Zde nebylo — jak jsem se dříve přesvědčil — žádné policie a ani dozorce, který by mne odtud vyháněl. Zaplatíš 15 kopějek, sestoupíš do podzemní dráhy, nastoupíš do vlaku a můžeš s ním projíždět s jednoho konce na druhý po celou noc. Budeš v teple, ujdeš plískanici moskevských ulic a zachráníš se od umrznutí. Takové kolovaly tehdy hlavou plány na rozřešení situace, když tato se stávala svízelnější tím, že stále více rozmoklého sněhu vnikalo do odervaných a motouzy jen svázaných podrážek obuvi, takže oprávněně jsem se obával, že motouzy se úplně uvolní a já budu nucen na boso chodit po sněhu. Vstoupil jsem tedy do metra, nasedl do prvého přijedšího vlaku a nechal jsem se jím odvézti na konečnou stanici. Odtud jsem opět odjížděl na druhý konec tratě. Ve snaze, abych nevzbudil podezření, přestupoval jsem časem za této jízdy v některé stanici na jiný vlak, jedoucí v protisměru. Takto jsem projížděl podzemní drahou z jednoho konce na druhý a cítil se být spokojen s tím, že jsem tímto způsobem štastně rozřešil svízelný problém přečkání celé dlouhé noci. Bylť jsem při tom v domnění, že provoz podzemní dráhy funguje po celou noc a že teprve ráno z ní vystoupím a odebéřu se odtud na vyslanectví, kde snad přece jen mně dají najíst a dnem i pospat někde v koutku do následující noci. A za čtyři takto strávené dny buď sbohem Rusko, proklaté mnou a miliony jeho vyděděnců!

Během jízdy mne napadlo, abych si přece jen ověřil pro mne samozřejmý předpoklad o tom, že podzemní dráha funguje po celou noc. A tak namátkou jsem se otázal jednoho pasažéra — podle vzezření dělníka, jedoucího z práce — ve kterou dobu končí provoz metra. S výrazem údivu pravděpodobně nad tím, že v Moskvě se může najít člověk, neznající pravidla podzemní dráhy, odpověděl mně dotázaný, že právě asi za deset minut metro se zavírá. Překvapen a zároveň zdrcen touto jobovou zprávou, která bořila všechny vysněné mnou plány o zcela příjemném stravení zbytku noci, řekl jsem svému informátoru: „A já myslil, že metro funguje po celou noc." Dělník se na mně zkoumavě podíval, při čemž jeho pohled utkvěl zejména na mé rozedrané obuvi, a vznesl ku mně tuto otázku: „Je vidět, že nejste Moskvič. Odkud vlastně pocházíte?"

„Přijel jsem právě z pracovního tábora a zdržuji se v Moskvě za příčinou svého odpravení do své rodné vlasti. Jsem cizinec, Čechoslovák. Moji žádost vyřizuje právě československé vyslanectví. Má to trvat čtyři dny, než se vyřídí všechny formality. Jsem bez přístřeší a musím proto trávit noc na ulicích. Tak jsem si myslil, že ji budu moci strávit zde v podzemní dráze. Peněz na nocleh nemám, a také sotva by mne někdo vzal pod střechu." „A ani to vaše vyslanectví vám neopatřilo přístřeší?" tázal se udiveně dělník.

„Řekli mně, že nemají pro mne bytu a že nemají ani peněžních prostředků pro takovéto účely. Doporučili mně pouze, abych přespal na některém nádraží. Když jsem se zde o to pokoušel, vyhodili mne odtud. Tak jsem vzal poslední své útočiště v podzemní dráze ... A nyní budu musit jít i odtud."

„Je to ale svoloč na tom vašem vyslanectví", prohlásil rozhorleně dělník. „Nemají kouska citu pro chudáka, svého krajana. To budou jistě komunističtí partajníci!"

„Nevím ničeho o tom", podotkl jsem.

„Ale to určitě", reagoval v zápětí ruský dělník. „Naši sovětští partajníci chovají se k chudému lidu stejným způsobem. Dovedou jen na něho se obracet s požadavky o splnění a překročení pracovních norem, ale aby mu dali větší skývu chleba, k tomu se nemají. Prý si musíme stáhnout opasek na břiše a trpět, aby prý generace našich dětí se měla lépe, než se máme my. Chytráci! Sami ovšem trpět nechtějí, sami žijí již dnes jako v ráji! A nikdo nesmí k tomu ani ceknout, a kdo se odváží toho, zavřou ho a na desítky let pošlou do pracovních táborů. Prý je to podle nich protizákonná agitace. Proto jest mně sympatickým každý, kdo odtud přichází, a také vy. Tam v táborech žije, trpí a umírá lepší část dnešního Ruska, zde na svobodě zůstávají jen tyrané a jejich příživníci, donucující bezbranný národ k otročení. Zákony jsou jen pro ně, aby se udrželi u moci. Je mi vás líto a rád bych vás vzal s sebou do svého bytu, abyste u mne přespal. Ale není to prostě možné. Můj byt na předměstí totiž nelze nazvat jinak než brlohem, v němž by se nenašel ani kousek místa pro vás. Mám podsklepní místnost, kterou obývám se svoji tříčlennou rodinou v rozloze třiceti čtverečních metrů. Avšak v bytě nebydlíme sami, sdílíme jej s jinou pětičlennou rodinou. Všech nás devět lidí má zde jen dvě lůžka, takže děti musí spát na zemi. Místnost jest tak přecpána, že při svém příchodu z noční práce tonu vždy v obavách, nepřišlápnu-li některé to děcko spící na podlaze. Z toho vidíte, že vás nemohu vzít s sebou, ač bych to rád učinil."

Při posledních těchto slovech zastavil právě vlak na zastávce. Dělník se pozdvihl se sedadla, podal mi ruku a louče se se mnou slovy: „Přeji vám ze srdce štěstí", vycházel z vlaku na stanici. Po jeho odchodu netrvala jíž dlouho moje projížďka metrem. Ve dvě hodiny v noci — kdy se končil provoz metra — byl jsem nucen vystoupit z vlaku. Stanice byla ve střední části města. Vím pouze, že od této v neveliké vzdálenosti nacházela se ulice Majakovského. Bez cíle jsem zaměřil do ulice své kroky. Ulice byla jednou z mála representativních ulic moskevských. Byla širokou, jakou bývá většina ulic ruských měst a její délka zdála se mi měřit několik kilometrů. Po nějakých palácích nebo výstavnějších domech, jaké možno spatřit na příklad v ulici Gorkého, nebylo ani památky. Procházel jsem kolem nízkých, většinou jednopatrových, někde i dvoupatrových domů, s oprýskanou omítkou a bez rozdílu jsoucích ve zchátralém stavu, s okolím připomínajícím proletářské čtvrti velkoměsta. Tato ulice jevila se mi být jedním z dokumentů sovětské skutečnosti ve srovnání s representativními paláci, postavenými Sověty na jiných místech Moskvy pro své úřady a pro novou sovětskou třídu svých politických a hospodářských managerů. Jaká to ironie, že tomuto dokumentu sovětské bídy daly Sověty jméno jednoho z největších revolučních básníků - Majakovského! A kráčeje kolem chatrčí ulice jeho jména, s pohledem do dálky upřeným, v obavách, nevynoří-li se snad odtud postava sovětského policajta, oddával jsem se úvahám o drsné sovětské skutečnosti ve spojení se jménem a osudem Majakovského i jiných básníků, vyrostších na půdě sovětské společnosti. Co tu bylo vychloubání se Sovětů před světem a vlastním národem, jmény Majakovského, Jesenina, Pasternaka, Achmetové a celé řady jiných. Jakoby tyto květy novodobé ruské poesie tkvěly svými kořeny jen v sovětské půdě a svědčily prý o duchovní výši a vyspělosti bolševické kulturnosti. Zatím však pravý opak byl pravdou: zhovadilá bolševická diktatura ničila v zárodcích všechny talenty, jimiž byl ruský národ tak bohatý i v dobách největšího duchovního útlaku, násilně zkřivovala jejich vývoj, a jako tomu bylo u Jesenina i jiných, přímo potlačovala jejich projev. To, co bylo za celé komunistické éry v Rusku hodnotným a znamenalo přínos nejen pro ruskou, ale i světovou kulturu, mohlo vzniknout jen z odporu proti bolševické tyranii, jež dusila takto i kulturní rozvoj všech národů sovětského Ruska. Takový Majakovský, když přišel do vnitřního rozporu s bezduchou, primitivní a pakulturní klikou sovětských bonzů se Stalinem v čele, diktujících i směrnice umělecké tvorby, musil řešiti tento konflikt svojí sebevraždou. Před ním to byl Jesenin, jeden z nejskvělejších básnických zjevů Ruska od dob Puškinových, který se musil oběsit v okně svého hotelového pokoje v Leningradu, poněvadž Sověty bojkotovaly jeho básnickou produkci, ježto táž nespočívala na komunistické ideologii, a vzaly mu možnost i prosté existence. I jiného velikého básníka, Pastrenaka, umlčely Sověty. Tak se též stalo s celými desítkami vynikajících sovětských spisovatelů a umělců (například s vynikajícím režisérem Mejercholdem). Tito se nemohli odhodlat prodat Sovětům svůj talent a za to byli jimi posláni do pracovních táborů. Celá řada jich zde pomřela, zatím co na výsluní a v přízni sovětské vládní kliky slunili se takoví druhořadí spisovatelé, jakým byl Alexej Tolstoj, který klidně srovnal se svým svědomím a charakterem, aby na oslavu krvežíznivého Stalina napsal román Car Petr Veliký, v němž zfalšoval historickou skutečnost, narýsovav Petra v barvách co nejpříznivějších a identifikovav přitom zahaleně osobu Petrovu co do vlastnosti a snah s osobou gruzínského Džugašviliho-Stalina. Nebyla před tím nikdy v literatuře spáchána větší perfidnost, nežli jaké se tu dopustil nositel jména jednoho z nejhlubších ruských duchů, Lva Nikolaje Tolstého. Jest ovšem všeobecně známo, že za tuto černou práci se dostalo Alexeji Tolstému od Stalina odměny, jdoucí do statisíců rublů. Tento kulturně umrtvující vliv Stalinův a jeho kliky projevoval se nejen ve fysickém ničení skutečných tvůrců ruské kultury, ale též v mrzačení bohaté předrevoluční literatury ruské. Z ruských chrestomatií literatury před válkou na příklad byla škrtnuta jakákoliv zmínka o díle a významu největšího ruského spisovatele F. M. Dostojevského, zatímco v nich vydávány za největší literární zjevy řemeslní sovětští veršotepci druhu Demiana Bědného. Avšak ani tento naposled neušel trestající a mstivé ruce Stalinově, když ve své „básnické" sbírce o ruských bohatýrech v postavě jednoho z nich vylíčil Stalina v nedosti příznivých barvách. I jeho dal Stalin zavřít za to do pracovního tábora.

V takových a podobných úvahách o sovětské „kultuře", vyvolaných v mysli jménem Majakovského, procházel jsem ulicí po něm pojmenovanou od jednoho konce do druhého až do rána, kdy se počalo rozednívat. Často jsem se při chůzi zastavoval, abych si odpočal, postál v zákoutí domů, a opřev se o zeď, vstoje jsem spal. Avšak nebyl to skutečný spánek - bděním unavená oční víčka se tu mechanicky jen zavírala. Avšak přece jen byly okamžiky, kdy tělesná únava mne tak zmáhala, že bych se byl nejraději svalil na zem u prahu některého domu a proležel zde do rozbřesku dne. Avšak to nebylo možné, neboť půda byla pokryta rozmokřelým sněhem, nehledě ani k tomu, že strach před zastižením policií štval mne jako erineje z místa na místo. Uzřel-li jsem někde na ulici místo, na němž se nacházela vrstva bílého, ještě nerozmočeného sněhu, nabíral jsem tento do dlaní a pohlcoval jej. Osvěžovalo to poněkud mé zmalátnělé tělo.

Když se již konečně rozednívalo, dal jsem se směrem, v němž jsem se domníval najít Gercenovu ulici. Našel jsem tuto a dostal se před budovu vyslanectví. Nebylo u ní strážníka, jak jsem se původně obával, neboť bylo ještě časné ráno. Došed k budově, opřel jsem se únavou vyčerpán o její dvéře, oční víčka se mi mechanicky zavřela, ztratil jsem vědomí a zhroutil se na zem. Tentokráte skutečně jsem usnul. Ze spánku mne probudilo zachřestění klíče v zámku. To portýr vyslanectví otvíral dvéře budovy. Těžce jsem se zdvihal ze země, když portýr mne oslovil: „Vždyt jsem vás včera upozornil, že otevírám teprve v osm hodin. Zbytečně jste se vydával v nebezpečí, že by vás mohl sebrat milicionář, kdyby vás zde zastihl v takovémto stavu. Nechali vás přespat na nádraží?"

„Nenechali", odpověděl jsem.

„A kde jste přespal?"

„Prochodil jsem noc ulicemi."

„To se již tedy nedivím, že vás zde nacházím v takovém stavu. Vstupte dovnitř. Očistěte svůj šat, umyjete se dole u mne a počkáte, až přijdou páni. Oni vás jistě takto nenechají a něco pro vás udělají." S těmito slovy pustil mne portýr dovnitř budovy. Dovolil mně, abych s ním sešel do suterénu, v němž se nalézala koupelna i jeho byt. Zde jsem se umyl a přivedl svůj šat do pořádku, pokud ovšem možno mluvit vůbec o nějakém pořádku šatu ve stavu tak zchátralém. Po této úpravě vyšel jsem do haly, vyňal zde z uschovaného mého pytle trepky, abych jimi zaměnil vodou prosáklé onuce. Jak mně nyní přicházely vhod ony hadry, nastřádané v táboře a tvořící obsah mého tlumoku! A utáhnuv již značně uvolněné motouzy svazující mou se rozpadávající obuv, usedl jsem k stolu, abych u něho vyčkal příchodu úředníka, v jehož rukou se nacházel další můj osud. Dlouho jsem však nevydržel bdít po probdělé noci. Víčka se mi zavírala, hlava mně klesla na desku stolu a usnul jsem. Ze spánku probudil mne úředník vyslanectví pan X. otázkou: „Nu, jak jste prožil noc? Kde jste spal?"

„Nespal jsem vůbec", odpovídal jsem, „prochodil jsem noc a teprve nyní jsem trochu zdříml."

„Jak jest to možné?" divil se pan X. dodávaje: „Vždyť jsem vás poslal přenocovat na nádraží!"

„To jest sice pravda", řekl jsem, „ale ze všech nádraží, v nichž jsem chtěl dle vašeho návodu přespat, mne vyhodili. Bez jízdenky řekli mně - nemůže nikdo prodlévat v noci na nádražích."

„Vždyť jsme před vámi poslali tam celou řadu jiných krajanů, a ti všichni zde mohli přenocovat", divil se pan X.

„Snad to bylo dříve", podotkl jsem, „dnes již to nedovoluji, jak patrno z mého případu."

„Jest mně vás líto, ale nedá se nic dělat", odpovídal pan X. „Musíte již ty tři kritické noci, které zbývají do vyřízení vaší repatriace, nějak již přečkat. Již včera byla námi odeslána žádost o vaši repatriaci sovětskému ministerstvu repatriací, takže do jejího vyřízení musí ještě uplynout tři dny. Tuto kritickou dobu musíte již vydržet. Potom odjedete do sběrného repatriačního tábora u Oděsy a odtud v nejkratší době do vlasti. Tato perspektiva vám jistě musí dodat síly k překonání takovýchto posledních překážek."

„A já se domníval", odpověděl jsem, „že po trpké zkušenosti dnešní noci necháte mne přece jen přespat někde v koutku vyslanectví anebo že mně najdete nocleh někde jinde."

„Bohužel to nejde. Řekl jsem vám již příčinu toho", odpověděl pan X.

„Tak tedy musím prochodit ještě plné tři noci tak jako dnes?"

„Nedá se nic jiného dělat", odpovídal pan X. „Musíte se již obrnit trpělivostí. A abyste nabyl přesvědčení o naší dobré vůli, sděluji vám, že vyslanectví jest ochotno poskytnout vám půjčku, jak jsem vám již včerejšího dne sdělil. Přirozeně musíte se zavázat k vrácení tohoto obnosu po svém příjezdu do vlasti. Dáme vám dnes 60 rublů jako zálohu na tuto zápůjčku, bližší její podmínky sjedná s vámi tajemník vyslanectví Dr. Krno. Tak alespoň budete moci z čeho žít."

„Když již musím nadále tráviti noci na ulici", řekl jsem, „pak přece jen měli byste mně vystavit nějaký průkaz, že se nacházím v repatriačním řízení, prováděném vyslanectvím. Vždyť jsem zde v Moskvě v illegálním postavení a bez nějakého průkazu hrozí mně zejména v noci na každém kroku nebezpečí zatčení policií."

„Řekl jsem vám již včera, že to není možné. V tom vám nemůžeme pomoci, poněvadž nemáme žádné pravomoci k vystavování průkazů, jež by byly směrodatny pro sovětskou policii. Řekl jsem vám také již včera, že vaše potvrzení MVD o propuštění z tábora jest dostatečnou legitimací pro policií."

„Jinými slovy: vyslanectví nezáleží na tom, zda budu policií sebrán a uvězněn", odpověděl jsem, pociťuje v daném okamžiku přímo ošklivost k tomuto vyžehlenému a blahobytně vyhlížejícímu byrokratu, jemuž zachování dobrých styků se Sověty bylo vším, ale prospěch občanů státu jim zastupovaného ničím. Chvíli dosahovalo mé vnitřní pobouření nad tímto cynismem takového stupně, že se mi chtělo přímo udeřit jej do tváře a vyjádřit takto jemu své pohrdání. Avšak tato vnitřní revolta trvala jen letmý okamžik, udušena v zápětí hlasem otroka, přivyklého svištění důtek nad hlavou. Po dlouhá léta naučil jsem se na ně reagovat psovským se podřízením za cenu uchránění své biologické podstaty. A dávný pocit o nutnosti se podřizovat, nyní se vracel do duše tohoto napolo již osvobozeného otroka. V okamžiku vzpoury uvážil, že ten pan X. má nyní nad ním svrchovanou moc, rozhoduje o tom, zda vůbec vyvázne či nevyvázne z tohoto sovětského inferna. A tato myšlenka rázem ochladila ve mně vzplanuvší pobouření, takže jsem již krotce odpověděl panu X.:

„Myslíte-li však, že to s tím mnou žádaným průkazem nejde, musím se podřídit. Přesto ale přál bych si promluvit s panem vyslancem o mé obtížné situaci. Snad byste mně mohl sjednati u něho slyšení?"

„Pan vyslanec Horák nikoho nepřijímá. V tuto dobu vůbec nepřichází na vyslanectví, poněvadž provází návštěvou zde dlícího pana ministra Ripku. Zástupcem pana vyslance Horáka jest pan ministr K. Jest však úplně zbytečné, abyste s ním o věci jednal, poněvadž vyřizuji vaši věc z jeho příkazu a to, co vám prohlašuji já sám, řekl by vám i pan ministr."

Tím skončil tento druhý rozhovor s panem X., při němž stejně jako při dalších s ním rozhovorech bylo charakteristické, že pokaždé tyto se odbývaly buď v hale, nebo na schodišti, vedoucím do presidiálních místností v prvém poschodí. Pravděpodobně jsem nestál za to, abych byl k jednání pozván do presidiální kanceláře, jejíž práh mně bylo dovoleno překročit poprvé a naposledy teprve těsně před mým odjezdem z Moskvy.

Když se pan X. po tomto rozhovoru vzdálil, počali se trousit do svých kanceláří i ostatní úředníci vyslanectví. Procházeli kolem mne, aniž by se mne někdo z nich povšiml. Prošla kolem i má sourodačka, pohostivši mne minulého dne. Pozdravivši mne, tázala se, jak jsem se vyspal. Neodvažuje se jí svěřiti se svými zážitky, odpověděl jsem jí ironicky, že jsem spal znamenitě. Chtělo se mi ukrutně spát, ale též jíst. Proto zaháněl jsem spánek pomyšlením na to, že někdo z vyslanectví přinese mně něco k snědku a že při usnutí bych o to mohl přijít. S určitostí jsem počítal s tím, že portýr vyslanectví přinese mně alespoň šálek s kipjatokem, s vroucí to vodou byť bez cukru a zákusku, jak to bývalo dávným obyčejem u Rusů. Myslil jsem též na to, že má sourodačka bude na mne pamatovat nějakým zákuskem, tak jako tomu bylo včerejšího dne. Avšak tentokráte naděje mne zklamaly. Nikdo na mne nevzpomněl ani kipjatokem, ani kouskem chleba. A tak teprve k desáté hodině, mučen hladem, vešel jsem do jedné z přízemních kanceláří, v níž umístěna byla pokladna vyslanectví, a požádal zde o vyplacení slíbené mně zálohy 60 rublů, abych si za tuto mohl koupit chléb.

Záloha mně byla vyplacena a při tom dostalo se mně od pokladníka informace, že chléb jest v Moskvě racionován, že však jej možno za značně zvýšenou cenu koupit na černém trhu v nedalekém odtud bazaru. Cena, necena — pomyslil jsem si — nelze přece zemřít hladem, a již jsem vycházel z vyslanectví, abych v naznačeném bazaru nakoupil chléb. Bazar byl přeplněn lidmi. Podél řady dřevěných bud, v nichž se prodávalo vše možné, od jehel po hřebíky a staré šatstvo, stáli muži a ženy, drževší v rukou různé tovary, které nabízeli ke koupi. Spatřiv muže, jenž v rukou držel bochníček chleba, přistoupil jsem k němu a tázal se ho po ceně. Požadoval za chléb 80 rublů. Nebylo pomyšlení na koupi, poněvadž veškerá má hotovost činila něco málo přes 70 rublů. Vedle vyplacené zálohy byl v tomto obnosu zahrnut i peněžitý dar oněch dvou krajanů, s nimiž jsem se setkal při svém příchodu do Moskvy. Proto jsem počal smlouvat s prodavačem, který však stál neústupně na výši ceny. Nakonec mi však chléb přece jen prodal za 70 rublů. Vítězoslavně jsem se s ním vracel na vyslanectví, ale nedonesl jej tam celý. Snědl jsem cestou čtvrt bochníčku. Zato ale byl jsem sytý, spokojený a v růžové náladě, když jsem v hale zasedl za stůl a opřev hlavu o obě ruce, ihned jsem usnul.

V zápase o život a svobodu

První můj spánek v Moskvě, strávený za stolem v hale československého vyslanectví. Nikdo mne v něm nerušil, a já spal až do pozdních hodin odpoledních. Když jsem procitl a rozhlédl se kolem, spatřil jsem sedět jakéhosi mužika na stupni schodiště vedoucího k východu vyslanectví. Byl malé postavy, zřejmě stařík přes šedesát let, s šedivými vlasy a hustým šedivým knírem. Vedle sebe měl otevřený batoh, z něhož právě vyjímal veliký kus slaniny. Odkrojil z ní úzký proužek, vyňal poté z batohu chléb a pojídal jej, přikusuje k němu slaninu. Přistoupil jsem k němu a tázal se ho, za jakou záležitostí jest zde na vyslanectví. Oslovený, nedávaje se rušit z jídla, sdělil mi po slovensku, že jest repatriant. Dnes prý přijel do Moskvy, aby zde intervenoval ve věci repatriace své ženy. Sám má již v rukou povolení repatriovat do Československa, avšak jeho ženě, jež jest ukrajinské národnosti, sovětské úřady odpírají dát povolení, aby s ním společně repatriovala. Musil prý ji proto zanechat na Uralu v místě, kde s ni dosud žil, a přichází do Moskvy, aby úřady uprosil o povolení repatriace též pro svoji ženu. Bude prý zde v Moskvě tak dlouho, dokud tohoto povolení nedosáhne. „Přece nemohou být", dodal stařec, „sovětské úřady tak nemilosrdny, aby roztrhly naše dlouholeté manželství! Když povolily mně se vystěhovat, musí přec dát povolení i mé ženě."

Když jsem mu k jeho dotazu sdělil, že i já nacházím se v Moskvě za účelem své repatriace, zasvítily staříkovi radostí oči a řekl: „To jsem rád, že zde budu mít někoho, s nímž si možno o svých starostech popovídat. Jste-li zde, jak říkáte, již druhý den, řekněte mi, kde jste nocoval?"

„Na ulici", odpověděl jsem.

Staříkovi při mé odpovědi se rozšířila zornice překvapením nad mými slovy a prohlásil: „Tak jest to přece jen pravda! Když jsem přišel sem a prosil pány z vyslanectví, aby mne po dobu mého pobytu v Moskvě nechali přespat někde v této budově, odmítli to, a na můj dotaz, kde mám přenocovat, když nemám peněz, řekl mi jeden z těch pánů, abych prochodil noc po ulicích. Ve dne prý mi dovolí zde se zdržovat. Nechtělo se mi až dosud věřit, že tato rada byla míněna vážně, avšak nyní, když tvrdíte o sobě, že jste musil stráviti noc na ulici, stává se mí jasným, že zdejší páni o té ulici mluvili se mnou zcela vážně. Dožili jsme se to pěkné odměny od republiky! Nedovolí nám ani někde v koutku svého paláce složit své hlavy, zatím co sami bydlí v přepychových bytech!"

„Tak nemůžete mluvit", přerušil jsem staříka, „plní jen dané jim příkazy."

„To však jsou příkazy, svědčící o nelidskosti. Já se odhodlal vyemigrovat do své vlasti jen proto, že jsem se domníval, že to tam bude lepší a lidštější nežli zde v SSSR, ale zdejší representanti naší vlády mně takto dokazují, že to tam bude právě takové jako zde."

„Nechte toho", řekl jsem rozhorlenému mluvčímu, „zde není místa o tom mluvit. V domě oběšence neradno mluvit o provazu - jak praví jedno české přísloví. Tuto věc si vyřídíme na povolaných místech, až se vrátíme domů. Jsem tornu rád, že dnešní noci nebudu sám a spolu ji veseleji prochodíme. Půjdete snad se mnou?"

„Toť se rozumí, a rád", odvětil Kojecký, pod kterýmžto jménem se mi Slovák představil. Zatímco Kojecký, sedící na stupni schodiště, pojídal svoji uzeninu a poté se zabýval pořádáním svého batohu, vzdálil jsem se z haly do jedné z kanceláři v přízemí, abych zde navštívil pana Y., s nímž jsem se předchozího dne seznámil a který mne pozval, abych následujícího dne jej navštívil v kanceláři. Bylť zřejmě dojat mým vypravováním a stavem, v jakém jsem se tehdy nacházel, když mne k sobě pozval. Zastihl jsem ho samotného v kanceláři. Hned po mém vstupu jal se mně sdělovat, že telefonoval československé vojenské misi v Moskvě a jí žádal, aby mně darovala šatstvo a prádlo ze zásob, které svého času obdržela ze Spojených států k účelům charitativním. Z vojenské mise bylo prý mu odpovězeno, že s tímto návrhem mise souhlasí, abych se jen dostavil zítřejšího dne do budovy mise. Byl jsem pohnut tímto nečekaným přátelským aktem jednotlivce, který se odvážil tohoto zákroku na svoji pěst, aniž jsem ho o to požádal. Během dalšího rozhovoru s panem Y. poznal jsem v tomto nejen dobrého člověka, ale i dobrého Čecha, oddaného národní věci. Nebyl - jak prohlásil - přívržencem žádné politické strany, ale byl rozhodným odpůrcem komunistů a jejich nadvlády, provozované v Československu, které by prý tito připojili nejraději k Sovětskému svazu. „Ale dny jejich převahy jsou sečteny", pravil mi důvěrně pan Y. „Podívejte se jen na naše časopisy z poslední doby a shledáte, že právě v poslední době nastal radikální přelom v názorech československé veřejnosti na její poměr ke komunistům. Ještě v létě 1947 psalo se v československých novinách o nutnosti spolupráce s komunisty a vychvalovalo se vše, co bylo sovětské. Dnes se odvažují již netoliko kritických slov proti komunismu, ale vedou proti němu frontální útok. Mám zprávy z Československa, že to odpovídá radikální změně v náladách československého lidu. Projeví se to i ve volbách, které se mají konat na jaře příštího roku. V nich bude se vší pravděpodobností komunistická strana poražena a ztratí tak svoji dnešní nadvládu ve státě. Takto se u nás poměry vyvíjejí velmi utěšitelně ve prospěch demokracie." Pan Y. slíbil mně vyhledat starší české časopisy docházející na vyslanectví, abych prý se sám mohl přesvědčiti o skutečném vývoji politických poměrů u nás. Zároveň mne upozornil, abych ve svém styku s osobami na vyslanectví byl velmi opatrný. „Nikdy nemůžete vědět", poučoval mne při tom, „zda osoba, s níž zde mluvíte, není komunistou nebo komunistům nedonáší. Náš velvyslanec profesor Horák jest sám komunistou, první tajemník vyslanectví Dr. Krno, s nímž jistě přijdete do styku, jest skalním komunistou a před ním mějte se obzvláště na pozoru ve svých vyjádřeních. V kanceláři v přízemí na levé straně, jak vejdete z haly do místnosti, sedí u prvého stolu úředník ruské národnosti, který jest konfidentem sovětského ministerstva vnitra. Také portýr našeho vyslanectví jest Rus."

„Jsem vám povděčen za toto upozornění", řekl jsem na to, „ale z chování samotného personálu vyslanectví ke mně jsem vytušil, že něco jest shnilého ve státě dánském. Ostatně jest mi na příklad známo, že ještě za doby prvé republiky, kdy neblahé paměti Fierlinger vládl na zdejším vyslanectví, byl zde portýrem konfident NKVD pan Kambulov, který po zřízení československé vojenské jednotky v Buzuluku roku 1942 byl již nezakrytě přeložen NKVD k jednotce v hodnosti kapitána, aby nad ní vykonával dozor. Jest možné, že i v dnešním vašem portýrovi rovněž se tají budoucí enkavedistický kapitán, tak jak tomu bylo v případě Kambulově." Pan Y. se nad touto poznámkou usmál a znovu mne upozornil, abych neopomněl navštívit zítřejšího dne československou vojenskou misi. Nato se srdečně se mnou rozloučil.

Po svém návratu do haly vyňal jsem ze svého tlumoku zbytek chleba, ostavšího mně z včerejšího dne, abych jím zahnal hlad, svírající mé vnitřnosti. Pojídaje chléb, prohodil jsem k sobě poznámku: „K tomu byl by dobrý kipjatok, ale kde jej vzít?" Poznámka musila být pronešena hlasitěji, poněvadž Kojecký, sedící na schodišti, reagoval na ni takto: „Zde nemají kipjatoku. Před chvílí jsem sešel dolů k portýrovi a prosil jej, aby mi dal kipjatok. Odmítl mne s tím, že prý nevaří čaj pro návštěvníky vyslanectví. Tak se již musíte vzdát přepychu napít se vřelé vody. Avšak místo kipjatoku mohl bych vám nabídnout kus slaniny. Chlebíček jest znamenitá věc, ale lépe chutná s masem." S povděkem jsem přijal Kojeckého nabídku, který vyňal ze svého batochu slaninu a odříznuv z ní kus, podal mi jej. Pustil jsem se do jídla a oddával jsem se s rozkoší gastronomickému požitku, jakého jsem již mnoho let nepoznal. Rostoucí pocit sytosti činil mne spokojeným a šťastným, jen lítost se vkrádala v duši při pohledu na stále se zmenšující porci slaniny, připomínající mi konec tohoto vzácného požitku. Po ukončení tohoto oběda pociťoval jsem mocnější koloběh krve v žilách a příliv sily v mé tělo, vysušené dlouholetým chronickým hladem. V duši se mně vkrádala nesmírná vděčnost k chudákovi, jakým jsem byl i já sám, který neváhal se rozdělit se mnou o to málo, co sám měl. V duchu jsem při tom srovnával jeho jednání s jednáním panstva na vyslanectví, jež nás oba nejen posílalo do ulic na noc, nýbrž neuznávalo ani za slušnost podati nám trochu vřelé vody, jež je nic nestála. Jaká to tvrdá, sociálně bezohledná musí být generace - pomyslil jsem si - která vládne národu, když její representanti v zahraničí takto se chovají k příslušníkům státu, když tito se k nim uchýlili o pomoc!

Pohroužen do takových úvah, konal jsem přípravu k nastávajícímu nočnímu výletu po Moskvě. Vyňal jsem z pytle onuce, abych jimi zaměnil ony, které jsem měl na nohou. Košili, špínou začernalou, jsem ovšem nemohl vyměniti, poněvadž jsem měl než tu, kterou jsem měl na těle. Spodků jsem pak neměl vůbec žádných. Hlavní má péče byla věnována mé obuvi, u níž jsem pevně přitáhl motouzy její odstávající podrážky. Tím jsem byl se svou přípravou na noční putování hotov. Tak jako tomu bylo předchozího dne, když se personál vyslanectví večer vzdálil z budovy, dostavil se do haly i tentokráte portýr se sdělením, že musíme opustit budovu. Bylo již po osmé hodině večerní, když jsem odtud odcházel s Kojeckým a vykročil do matně osvětlené ulice Gercenovy.

„Kterým směrem se dáme?" tázal se Kojecký.

„Navrhoval bych jít směrem k některé ze stanic podzemní dráhy", odvětil jsem, „bylo by nejlepší pro nás, vstoupit do metra a projíždět jím křížem krážem, tak jako jsem to dělal včerejší noci. Do dvou hodin v noci, kdy se provoz podzemní dráhy zastavuje, můžeme se takto zabaviti a zbytek noci již pak snáze přechodíme."

Kojecký s návrhem souhlasil s podotknutím, že se musíme po cestě zastavit v některém kabaku (hospůdce), poněvadž má prý ukrutnou žízeň. Tak jsme šli. Po cestě Kojecký k mému dotazu, jak se dostal do Ruska, počal mně vyprávět o své životní dráze: „Než jsem odejel do Ruska, žil jsem na Slovensku (jméno místa již mně vypadlo z paměti; pozn. aut.). Měl jsem chalupu a při ní kus pole a chodil jsem na práci do města. Žilo se mi tehdy s rodinou docela dobře. V té době byl jsem členem komunistické organisace v naší dědině. Věřil jsem tehdy, že jedině komunistická myšlenka může dovést dělnictvo k osvobození a přilnul jsem k ní celou duší. V Sovětském svazu jsem spatřoval ztělesněny veškeré naděje dělnictva a veškerou kritiku, jež se proti němci tehdy provozovala, odmítal jsem jako nízkou pomluvu. Jedním slovem jsem považoval Rusko - tak jak nás partajní agitátoři k tomu vychovávali - za svoji skutečnou vlast. Proto když se po roce 1925 organisovalo v Československu hospodářské družstvo, které mělo odejeti do SSSR a tam pracovati, nerozmýšlel jsem se mnoho a přihlásil se za člena tohoto družstva. Družstvo tehdy organisoval nějaký Kniha, který se stal předsedou družstva po jeho ustavení. Družstvo se nazývalo Interhelpo, což značí mezinárodní pomoc Rusku. Každý člen do družstva vstupující musil do něho vnésti celý svůj majetek. Za takto stržené a do družstva vnesené peníze byly v Československu nakoupeny vedle hospodářských strojů i stroje a zařízeni pro textilní továrnu a koželužnu. Všechno toto zařízení pak bylo s členstvem vypraveno do Ruska. Bylo nás několik set, odváževších do Ruska mnohamilionový majetek. Zabírali jsme celý dlouhý vlak. Tato výprava dála se dokonce za podpory československé vlády, takže o seriosnosti podniku nikdo z nás nepochyboval. Vložili jsme do něho celý svůj majetek v domnění, že v Sovětském svazu budeme hospodařit byť i kolektivně, tož přece jen na svém a při tom budeme pomáhati Rusku hospodářsky. Nemohli jsme se ovšem nadít, že toto Rusko nás obéře o celý náš po generace nastřádaný majetek a nakonec že nás zlikviduje.

Když jsme přibyli do Ruska, přidělila sovětská vláda našemu družstvu rozsáhlé pozemky u města Frunze, na nichž jsme vedle obytných domů a hospodářských stavení postavili též textilní továrnu a koželužnu, pro něž jsme z domova přivezli nakoupené stroje. A tak začala namáhavá, ale i úspěšná práce družstva. Poněvadž tomuto i po nákupu strojů a zařízení zbýval ještě značný kapitál, rozhodnuto správou družstva, aby tento kapitál byl uložen u sovětské státní banky. Tím však tato banka nabyla kontrolu nad hospodářstvím družstva, což se pro ně stalo osudným, jakmile se dostavil úspěch hospodaření. Neboť sovětská vláda nechtěla dovolit, aby v oblasti její moci vyrůstalo cizí, prosperující hospodářské těleso. Rozhodla se proto zmocniti se majetku vneseného sem cizinci, byť i tito přišli sem jako komunisté. Za tím účelem dala uvěznit vedoucího družstva Knihu a poté i ostatní funkcionáře družstva a dosadila do vedení podniku ruské činitele. Ale to jí nepostačovalo. Průběhem doby u příležitosti čistek pořádaných v oblasti celého Ruska, byla pozavírána většina členstva družstva a zbývající část jeho se rozutekla v obavě před zatčením. Někteří z nich vrátili se úplně ožebračeni do Československa. Všichni však bez rozdílu jsme takto přišli o majetek vložený do družstva, jehož se zmocnily Sověty. Byla to vyložená loupež, jakou na nás sovětská vláda provedla, aniž by kdo, ba ani československá vláda, dobře informovaná o tomto lupičském aktu spáchaném na jejích občanech, hnula prstem pro vrácení byt i jen částí tohoto ukradeného majetku. Já se svojí ženou byli jsme mezi těmi, jimž se podařilo včas z Interhelpa utéci. Usadili jsme se na Urale, kde jsme obhospodařovali malý ovocný sad, jehož výnos nám přinášel skrovné živobytí. Po smrti své ženy oženil jsem se podruhé. Moje druhá žena jest Ukrajinka, z kteréhož důvodu dnes ji sovětské úřady nechtějí dát povolení k odjezdu do Československa. Právě proto jsem přijel do Moskvy, abych u sovětských úřadů intervenoval o povolení jejího odjezdu se mnou. Přece nemohou býti tak nemilosrdnými, aby roztrhly takto rodinu."

Kojecký ukončil své vyprávění, když jsme vešli do spleti tmavých ulic, abychom zde našli nějakou hospůdku. Záhy jsme našli jednu takovou a vešli dovnitř. Malá, začouzená místnost zaplněna byla lidmi stojícími podél výčepního stolu, za nímž popíjeli čaj, vodku a pivo. Podle kymácivých jejich pohybů a zmatených řečí bylo patrno, že jsou opilí. Kojecký objednal pro nás oba pivo. Zatím co jsme popíjeli tuto tekutinu, až na barvu nikterak nepřipomínající pivo, přistoupil k nám potácivým krokem jeden z přítomných a počal nám vykládati něco nesrozumitelného. Vyrozumíval jsem z přílivu jeho slov trhaně pronášených cosi jako revoluce a kontrarevoluce. Pronásledován představou, že jsem stihán na každém kroku, vyzval jsem Kojeckého k odchodu z kabaku. Kojecký, jemuž pivo chutnalo, jen nerad vyhověl mé žádosti. Z kabaku zamířili jsme do metra, nasedli zde do nejbližšího vlaku a nechali se jím unášet od jednoho konce podzemní dráhy na druhý, často při tom přestupujíce na některé ze stanic na vlak jedoucí v protisměru. Při jednom takovém přestupování ztratil se mi Kojecký. Byl pomalý, neuspěl z vlaku za mnou vyjíti a zůstal v něm. Tak jsem pozbyl společníka při svém nočním putování. Po druhé hodině noční, kdy provoz podzemní dráhy úplně ustal, byl jsem i já nucen vystoupit a trávit zbytek noci putováním za nepohody ulicemi ve stálých úzkostech před setkáním se s policií. Teprve časně z rána setkal jsem se s Kojeckým u budovy vyslanectví. Prohlásil mi, že po druhé nebude prožívat takových útrap, jakých musil vytrpět této noci a že si najde nějaký byt na dobu svého přebývání v Moskvě. Kojecký také skutečně dal se téhož dne do hledání bytu a našel si jej na konci Gercenovy ulice. Byt představoval malou podsklepní místnost, obývanou rodinou pronájemce, a Kojecký musil za nocleh na upěchované zemi platit denně několik rublů. Sám jsem pro nedostatek peněz nemohl následovat jeho příkladu a tak mně nezbylo, než abych í následující noci bloudil opět moskevskými ulicemi.

Třetího dne mého moskevského pobytu nastala v mém postavení určitá změna. Toho dne (14. prosince) dostavil jsem se na radu pana Y. na československou vojenskou misi, abych zde podle příslibu obdržel šatstvo z amerických zásob. Při příchodu na misi byl jsem uveden k plukovníkovi Mrázovi, který byl již o věci informován. Týž se na okamžik vzdálil, prohlásiv, že si musí předem vyžádat souhlas náčelníka mise. Krátce po jeho vzdálení vešel do místnosti náčelník mise brigádní generál Fousek, mající na rameni černou pásku (později jsem se dozvěděl; Že mu nedávno zemřela žena). Generál Fousek prošel místností kolem mne, tváře se, jako by mne ani neviděl a hned odešel odměřeným krokem z místnosti. Pravděpodobně šel se podívat jen ze zvědavosti na ubožáka, kterému měl povolit vydání šatstva. Zajisté byl mu znám můj případ a pohrdaje mnou, otrhaným žebrákem, neuznal mne za hodna ani svého pohledu, natož nějakého slova. On, vysoce postavený generál, náčelník československé vojenské representace u sovětského dvora, sám komunista, musil ve mně, vzepřevším se kdys jeho komunistickým představeným Svobodovi a Fierlingerovi, , spatřovat nezbytně i svého nepřítele. Nikterak mne to nepřekvapovalo v prostředí mise, kde se stěny na mne shlížel portrét generála Svobody, který byl tehdy ministrem národní obrany. Jen to mne udivovalo, že se za tohoto stavu přece jen generál Fousek odhodlal vydat pro mne ošacení z amerických darů.

Po odchodu generála Fouska, když plukovník Mráz se stále ještě nevracel, odvážil jsem se vyjíti z dlouhé chvíle do vedlejší místnosti, jejíž dveře byly otevřeny. V ni za stolem seděl šikovatel, zabývající se nějakými písemnostmi. Podle odznaku byl legionářem a na prsou měl řadu stužek od vyznamenání. Chtěje se u něho nějak uvést, řekl jsem mu, že i já jsem legionářem prvého a druhého odboje. Z počátku nechtěl asi tomu věřit, nebol podezřívavě prohlásil: „To se tedy podíváme." S těmito slovy přistoupil k registratuře a jal se v ní hledati moji udánlivou registraci. Konečně našel v ní lístek, který vyňal a jal se z něho pročítat mé registrační záznamy. Končily dnem 5. prosince 1942, při kterémžto datu poznamenáno, že jsem toho dne odešel z jednotky neznámo kam. O tom, že jsem tohoto dne byl služebně poslán tehdejším plukovníkem Svobodou k vojenské misi do Kujbyševa s dopisem, což bylo jen záminkou, abych mohl být při vystoupení z vlaku na kujbyševském nádraží čekající policií zatčen, že jsem toho dne rozhodnutím československé vlády v Londýně byl fakticky vydán do rukou Sovětů, jimi uvězněn a poslán za trest na dobu dalších pěti let do táborů nucené práce, o tom v rejstříku mise nebylo ani zmínky, ač mise o tom musila býti do všech podrobností informována. Další osudy po mém zatčení a zavlečení do sovětských otrokáren nezajímaly již československou vojenskou správu, pro ni přestal poté existovat zájem o moji další existenci. Představoval jsem pro československou vojenskou správu, infikovanou ve svých špičkách komunismem, právě takové zaměnitelné číslo, jako každý z nás v sovětských táborech představoval pro jejich správu.

Když šikovatel dočetl registrovaný o mně záznam, připomněl sobě náhle, že v roce 1946 a 1947 jeho rukou prošla nějaká korespondence, týkající se mé osoby. Na moji žádost nabídl se ochotně zjistiti její obsah. Vyhledal z odeslané korespondence dvě kopie dopisů spolu s originálními dopisy, na něž bylo tehdy misí odpovídáno. K mému ohromnému překvapení i radosti byly to dva dopisy, adresované mojí dcerkou Hanou misi. Táž v prvém z nich se dotazuje mise po mém osudu a prosí za zjištění mého pobytu. V druhém, napsaném po roce, táž opětuje svoji žádost.

Mise tehdy poslala jí na prvý dopis odpověď, že jsem byl do 5. prosince 1942 příslušníkem vojenské východní jednotky, v kteréžto době jsem od jednotky odešel. Misi prý není známo, kam jsem odešel a kde se zdržuji. Na druhý dopis mé Hanky sdělila jí mise stručně, že v odpověď na její dopis poukazuje na obsah svého prvého sdělení. Takto jsem mohl na místě se přesvědčit, jakým způsobem starala se československá mise o příslušníky svého vojska. Jen stěží jsem při tom mohl potlačiti pobouření nad takovouto bezohlednosti. Oč tito pánové byli mravnějšími, nežli jejich učitelé a faktičtí vůdci, stalinovští tyrané? A z rukou těchto „přátel" měl jsem nyní přijímat milodar ve formě šatstva? Však oni mně jej nedávají ze svého - utěšoval jsem se - vydávají mně jen část darů, určených svobodnou Amerikou pro podobné chudáky, jako jsem i já a svěřených jen misi k těmto účelům. A od občanů svobodné Ameriky přijmout takovouto výpomoc v mém bědném postavení, nemůže být pro mne nedůstojné. Nešťastná má Hanka! I ona musila vypít kalich hořkosti od těchto bezcitných lidí! Šest let jí bylo živořit za protektorátu, aby po osvobození vlasti na její ponížený dotaz o osudech svého táty dostalo se ji od vysokého československého vojenského úřadu odpovědi, jež nebyla ničím jiným, než odkopnutím. Jak jí asi při tom musilo být hořko! Takový byl stav mnou pociťovaného roztrpčení, jejž zmírňovala jen radost nad tím, že tímto způsobem dostalo se mi prvé zprávy o tom, že mé dítě žije.

Mezitím vrátil se plukovník Mráz s náruči šatstva a vyzval mne, abych se šel v ně převléci do jeho místnosti. Byl jsem překvapen množstvím i jakostí šatstva pro mne určeného. Bylo zde vše, čeho jsem potřeboval, aby se ze mne zevnějškem stal zcela jiný člověk: americké černé boty, ponožky, spodní prádlo, modrý kamgárnový oděv a zimní kabát skořicové barvy. Když jsem se do všeho převlékl a popatřil do zrcadla, nepoznával jsem se. Moji radost z této přeměny musil pozorovat i plukovník Mráz, neboť se usmíval a tázal se mne, zda jsem od rána něco pojedl. Po mé záporné odpovědi řekl mi, abych posečkal, že dá pro mne z kuchyně přinésti něco k snědku. Nato přinesla hospodyně mise několik obložených chlebů s mlékem, jež jsem s chutí hltavě pojedl. Při odchodu z mise omlouval se plukovník Mráz, že nemůže mi poskytnout nějaké peněžité podpory, poněvadž mise nemá žádných podpůrných fondů. Odpověděl jsem mu, že žádných peněz od nich nežádám, že jsem jim vděčen za to, že se mi postarali alespoň o oblečení.

Po svém návratu z mise na vyslanectví, kde se divili příznivé změně mého zevnějšku, způsobené americkým oděvem, byl jsem vyzván, abych se dostavil k prvnímu tajemníkovi vyslanectví panu Dr. Krnovi v záležitosti žádané mnou půjčky. Dr. Krno, mladý to muž, vyšší štíhlé postavy, vzbuzoval svým zevnějškem příznivý dojem. Podle předchozí mně sdělené informace byl Dr. Krno komunistou. Po vstupu do jeho kanceláře a po představení se jemu, dotázal se mne Dr. Krno bez dalšího na výši žádané zápůjčky. Jmenoval jsem mu obnos 600 rublů, s nímž jsem mínil vystačit do mého odjezdu z Ruska za předpokladu, že budu podle slibu vyslanectví repatriován v nejkratší době. Dr. Krno souhlasil s výší obnosu, prohlásil však, že tato zápůjčka musí být splacena po mém příjezdu do vlasti, a to v hodnotě, jakou rubl má v době vyplacení zápůjčky dne 14. prosince.

Po tomto sdělení jsem namítl Dr. Krnovi, že podle mé informace má dojíti již následujícího dne k devalvaci rublu. Proto byl bych názoru - podotkl jsem - aby zápůjčka byla se mnou uzavřena až následujícího dne, kdy snížení hodnoty rublu bude již známo. Kdyby však půjčka měla být uzavřena dnešního dne, bylo by spravedlivo, aby do mého prohlášení o splacení půjčky bylo pojato ustanovení, že půjčka mně poskytnutá má být splacena v hodnotě, jakou bude představovati rubl v den 15. prosince, to jest v den sovětské měnové reformy. Nato Dr. Krno kategoricky prohlásil, že půjčka musí být uzavřena dnešního dne, jinak mně nebude poskytnuta a že musí být bezpodmínečně splacena ve valutě rublu, jaká existuje před měnovou reformou. Když jsem se jej tázal po příčině tohoto požadavku, prohlásil Dr. Krno, že v důsledku chystané sovětské měnové reformy československé vyslanectví stáhlo veškeré své peníze a že jen proto může mně zapůjčiti žádaný obnos. Zítřejšího dne po provedení měnové reformy nemohlo by tak již učiniti. „Ostatně nemusíte míti obav", prohlásil Dr. Krno „že budete zkrácen. Nikdo sice neví, do jaké míry bude snížena hodnota rublu, avšak toto snížení nebude zcela určitě značné. Ostatně jako advokát, až se vrátíte domů, budete mít tolik peněz, že zaplatíte půjčené vám peníze jednou rukou."

Po tomto prohlášení jal se Dr. Krno sepisovati prohlášení o zápůjčce. Když mně je předložil k podpisu, tázal jsem se jej po jeho přečtení:

„Podle vašeho tvrzení nebude prý znehodnoceni rublu příliš značným. Můžete mně to však zaručit?"

„To nemohu", odvětil Dr. Krno.

„A což když toto znehodnocení bude několikanásobné a já vám budu musit splatiti obnos v nepoměrně vyšší hodnotě?” „To jest již vaše risiko", řekl Dr. Krno.

„Pak byste mne tu, chudáka, nekřestansky odřeli, a to by se dojista příčilo sociálnímu poslání, které má mít naše representace v zahraničí vůči příslušníku státu. Bylo by proto přece jen správnějším, aby splacení zápůjčky stalo se v hodnotě rublu, kterou tento bude mít zítřejšího dne, kdy sovětská měnová reforma bude již známa."

„To prostě není možné", prohlásil Dr. Krno s jistým podrážděním v hlase, „bud' přijmete tuto podmínku, nebo půjčka vám vůbec nebude poskytnuta."

„Pane tajemníku, vidím, že budu nucen tuto vámi kladenou podmínku přijmout. Musím ji přijmout, poněvadž bych jinak musil zde hladem zahynout. Dáváte mi nůž na hrdlo. Musím však připomenout, že takovouto podmínku mohl by klást jen lichvář."

„Nerozčilujte se, prosím", vykřikl na mne Dr. Krno, „jinak zápůjčku vůbec anuluji!"

„To by šlo asi stěží, když jste mi dali již zálohu na zápůjčku v částce 60 rublů. Avšak přesto, jak vidím, musím přijmouti vaše podmínky ve znění, jež předkládáte."

Nato jsem předloženou mi listinu podepsal. Dr. Krno zdál se být mým prohlášením konsternován a po delší pomlčce prohlásil: „Vaše obavy jsou zbytečné. Uvidíte zítra, že jsem vám říkal pravdu o měnové reformě." Po těchto slovech dal mně vyplatit 540 rublů.

Nazítří, kdy měnová reforma vešla již ve známost, ukázalo se, že tvrzeni Dr. Krno o nepatrném jen snížení hodnoty rublu bylo zcela nesprávné. Neboť hodnota rublu byla snížena o celých tisíc procent, takže deset starých rublů mohlo být vyměněno za jeden nový rubl. Představoval tudíž zapůjčený mně obnos 540 rublů pouze 54 nových rublů, za které mně bylo možno koupiti necelých 18 kilogramů černého chleba. Bylo mně hořko a stydno za státní orgán, jakým bylo československé vyslanectví, které takovýmto způsobem dřelo kůži z těla svých příslušníků. Musil jsem však mlčet, poněvadž má repatriace nadále závisela na tomto orgánu. A tento orgán, uzavřevší se mnou tak lichvářský obchod, mlčel též. Umiňoval jsem si však, že po svém návratu do vlasti nesmlčím takovéto těžko kvalifikovatelné jednání a nesjednám-li nápravu u nadřízených orgánů, učiním je předmětem zájmu celé československé veřejnosti.

Hned po vyplacení půjčky dne 14. prosince odebral jsem se do moskevských ulic, abych za půjčené peníze nakoupil ještě za starou měnu nějaké potraviny. Jaké však bylo mé překvapení, když procházeje ulicemi nacházel jsem veškeré obchody uzavřeny a na jejich dveřích upevněny tabulky, že obchod jest uzavřen za příčinou provádění inventury a opět se otvírá následujícího dne. Toto opatření - jak mně bylo vysvětleno - bylo učiněno v den před vyhlášením měnové reformy jen z toho důvodu, poněvadž stávala obava, že moskevské obyvatelstvo bylo by bývalo bez tohoto opatření skoupilo za starou měnu veškeré zboží těchto obchodů. Dokonce neobchodovalo se toho dne ani na bazaru (na černém trhu). A tak dne 14. prosince nedostalo se v Moskvě koupit ani gramu potravin nebo manufakturního zboží a tím i těch několik set rublů, půjčených mi vyslanectvím, nedalo se toho dne vůbec použít. S penězi v kapse vracel jsem se na vyslanectví, kde jsem se setkal s Kojeckým. Právě se zabýval ukládáním věcí do svého batohu. Sdělil mi, že se mu podařilo si najít byt a že nemusí již se mnou v noci chodit po ulicích. Když jsem Kojeckému vyprávěl, jak smutně jsem pořídil s nákupem věcí ve městě, projevil se mnou slitování tím, že mne opět obdařil kusem své slaniny i chlebem, abych prý nehladověl. Kojecký mi také sdělil, jak pochodil při své dnešní intervenci u sovětských úřadů v záležitosti povolení odjezdu jeho ženě. Rozplakal prý se před byrokratem komisariátu, aby tohoto oblomil k vyhovění žádosti, tento však ho prostě z kanceláře vyhodil. Zítra prý půjde opětně k úřadu a znovu se o to pokusí. Bude-li to ovšem bezvýsledné, musí odejet sám do Československa, poněvadž nemůže zde utratit těch pár grošů, které mu ještě zbývají. Zároveň Kojecký se mně nabídl, že by byl ochoten po přibytí do Československa vyřídit nějaký vzkaz mým přátelům, případně těmto doručit ode mne dopisy. Byl jsem rád této nabídce a do večera jsem se zabýval psaním dopisu svému dobrému příteli do Prahy, jemuž jej Kojecký měl doručit. V dopise jsem vylíčil své těžké postavení a žádal svého přítele, aby se v Praze pokusil o intervenci na příslušných místech za účelem povolení a urychlení mé repatriace. Ve spojitosti s tím jsem jej žádal, aby navštívil mé známé jmenovitě z kruhů legionářských a požádal tyto rovněž o intervenci. Napsalť jsem těmto sice hned po svém příchodu na vyslanectví zvláštní dopisy, jež podle příslibu úředníka vyslanectví měly býti ještě téhož dne poslány do Prahy diplomatickým kurýrem. Ale po nabytých zkušenostech přestal jsem již věřiti slibům vyslaneckých úředníků a také již nevěřil, že by dopisy vyslanectvím ode mne převzaté byly skutečně odeslány.

Po svém návratu do Prahy jsem též zjistil, že nikdo z adresátů mé prvé dopisy vůbec neobdržel. Proto nabídka Kojeckého o převzetí mého dopisu do Prahy a jeho doručení ukázala se býti svrchovaně důležitou a bez něho - jak jsem později mohl zjistiti - stěží bych se býval dostal z Ruska. Neboť pouze na základě tohoto dopisu podnikl můj přítel v Praze všechny možné kroky k mé záchraně. Navštívil všechny v dopise mu označené osoby, o nichž jsem se mohl domnívati, že by mohli v mé věci nějak pomoci, ale téměř všichni omítli něco v mé záležitosti podniknouti. Byl mezi těmito i můj přítel z legií Jožka David, který tehdy byl předsedou Národního shromáždění a jehož vlivného zakročení obzvláště jsem se nadál. David však vůči mému příteli prohlásil, že sice velice lituje mého osudu, ale nemůže se pro mne nikterak exponovat, prý pro zainteresovanost Sovětů na mé věci. Můj přítel navštívil i generála Píku, který slíbil intervenovat a sám se nabídl, že zprostředkuje zaslání pro mne zásilky do Moskvy prostřednictvím vojenského kurýra. Naposled můj přítel navštívil v této věci poslance Vojtu Beneše. Týž přislíbil svoji pomoc, spojil se telefonicky v přítomnosti mého přítele s Janem Masarykem, žádaje tohoto o pomoc v mé repatriační věci. Vojta Beneš poslal pak mého přítele k Masarykovi do Černínského paláce, kdež byl tento Masarykem přijat a jím přislíbeno povolení a urychlení repatriace. Slibu svému Masaryk dostál. A tak jen dík tomuto zakročení, zprostředkovanému Vojtou Benešem, mohu vděčit za to, že jsem se vůbec mohl vrátit domů ze Sovětského svazu. Avšak bez doručení dopisu Kojeckým mému pražskému příteli, nebyla by se bývala tato intervence vůbec mohla uskutečniti. Proto Kojecký se stal mým skutečným zachráncem a jemu musím v prvé řadě vděčiti, že jsem se z Ruska vůbec dostal.

Kojecký hned následujícího dne po převzetí mého dopisu odejel do Československa, když se definitivně přesvědčil, že sovětské úřady nepovolí odjezd jeho ženě.

Toho dne, kdy jsem se s Kojeckým před jeho odjezdem srdečně rozloučil, byl jsem na noc znovu vyhnán do ulic. Leč tentokráte moje přenocování na ulici bylo poněkud ulehčeno tím, že jsem do sychrané noci byl vyzbrojen novým šatstvem a obuví a že jsem se již nemusil tolik obávat, že již svým zevnějškem mohu vzbudit pozornost sovětské policie. Tak jsem bez rušivých příhod mohl prožít i čtvrtou noc putováním po ulicích Moskvy, z nichž jsem se pokaždé k ránu vracel do budovy vyslanectví, abych zde někde v koutě haly si podříml. Má denní strava pozůstávala pouze z chlebu, jejž po 15. prosinci bylo možno volně koupit za obnos 3 rublů 20 kopějek za jeden kilogram. Na zakoupení uzeniny (prodávané tehdy za 7 rublů za libru), nebo na koupi cukru (15 rublů za kilogram) nebylo ani pomyšlení, poněvadž jinak by bych býval za několik málo dní zkonsumoval celý obnos, zapůjčený mně vyslanectvím.

Dne 16. prosince uplynuly právě čtyři dny, po nichž podle příslibu pana X. měly se ukončiti mé útrapy a kdy se mělo intervenovat na sovětském ministerstvu repatriací za konečné vyřízení mé repartiace. Proto jsem zastavil téhož dne z rána pana X., když tento vstupoval do své úřadovny, a tázal se ho, co nyní po uplynutí těchto čtyř dnů mám podniknouti. Dostalo se mi od něho odpovědi v tom smyslu, že se mám dnešního dne odebrat do sovětského ministerstva repatriací a sám intervenovat u příslušného referenta za urychlené vyřízení žádosti vyslanectví za moji repatriaci, podané prý na toto ministerstvo již před čtyřmi dny. Udiven tímto naznačeným mně postupem, řekl jsem panu X.: „Já se dosud domníval, že vyslanectví samo bude intervenovat za urychlení své žádosti." „To jste byl na omylu", odpovídal mně pan X. „ve věcech repatriačních zachováváme od počátku takový postup, že posíláme sami žádost o povolení repatriace ministerstvu, ale každý repatriant musí sám intervenovat u ministerstva za vyřízení žádosti. Vyslanectví samo nikdy s tímto ministerstvem ve věcech repatriačních přímo nejednalo. Měl byste být nám povděčen za to, že jsme žádost o vaši repatriaci zaslali ministerstvu repatriací hned prvého dne vašeho příchodu do Moskvy, přirozeně za předpokladu, že z Prahy nebude proti ní námitek. Z Prahy ovšem nedošel do dnešního dne souhlas s vaší repatriací, což na vyřízení žádosti sovětským ministerstvem nemá vlivu. Neboť toto ministerstvo dává jen souhlas, abyste před dojitím rozhodnutí Prahy byl zařazen do repatriačního tábora."

„Jak ale mohu s ministerstvem repatriací jednat, když od vás nemám žádného dokladu o totožnosti mé osoby?" tázal jsem se pana X., který odvětil toto:

„Na ministerstvu leží žádost vyslanectví, a tato vás legitimuje k intervenci. Ostatně máte též průkaz z pracovního tábora o vašem propuštění na svobodu, a týž jest dostatečnou legitimací."

„Ale na základě tohoto průkazu mohou mne na ministerstvu dát ihned zatknout", namítnul jsem panu X.

„To jsou zbytečné obavy", utěšoval mne pan X. a dal mně udánlivou adresu ministerstva repatriací, kamž jsem měl podle jeho návodu ihned se odebrat a zde intervenovat. Proto jsem se hned po této rozmluvě vydal na uvedenou adresu. Na udaném mně místě našel jsem rozměrnou budovu bez jakéhokoliv nápisu. Vstoupiv do budovy, ocitl jsem se v rozlehlém vestibulu, v němž procházel vojín s puškou na rameni od jedné stěny ku druhé. Když týž učinil obrat tak, že jsem mu mohl popatřiti do tváře, poznal jsem v něm podle žluté pleti a sešikmených očí příslušníka mongolské rasy. Na můj dotaz k němu pronesený, zda toto jest budova ministerstva repatriací, vojín několik kroků přede mnou se zastavil a změřiv mne od paty k hlavě, zahřměl na mne: „Odejdi, zde není žádného ministerstva repatriací!"

„Byl jsem sem poslán československým vyslanectvím a dali mně tuto adresu", dovolil jsem si namítnout vojínovi.

„Zde není žádného takového ministerstva. Zde jest ministerstvo vojenství. Okamžitě se vzdal!" křičel na mne vojín a strhnuv pušku s ramene, namířil ji proti mně.

Znaje z vlastní zkušenosti surovost sovětských stráží, uznal jsem za nejlepší východisko, nevyčkávati úderu, ne-li výstřelu vojínovy pušky, a rychle jsem zmizel za dveřmi střeženého jím centrálního vojenského úřadu. Ocitnuv se na ulici, uvažoval jsem, co dělat, abych našel repatriační úřad. Nemohlť jsem ani ve snu připustit, že by mně pan X. dal falešnou adresu, a připouštěl jsem pouze, že se možná mýlil v čísle budovy. Usuzoval jsem proto, že ministerstvo repatriaci se nemůže nalézat jinde, než v této ulici, a rozhodl se je hledat dům od domu. Prošel jsem proto ulicí od jednoho konce do druhého a to po obou stranách, vešel jsem do každého domu a dotazoval jsem se v něm, není-li v něm umístěno hledané mnou ministerstvo. Všade se mi dostávalo záporné odpovědi. Při tomto hledání vešel jsem do jednoho domu, v němž umístěno bylo oddělení sovětské Akademie věd. Její sekretář sdělil mně na dotaz, že v celé ulici ani její blízkosti se hledané mnou ministerstvo nenalézá a dodal, že si někdo ze mne ztropil šašky, tvrdil-li opak. Po tomto sdělení jsem přestal pátrat po záhadném ministerstvu a dal se autobusem zavést k vyslanectví. Zde jsem se hned obrátil na pana X. a sdělil mu, že mne poslal na falešnou adresu. Pan X. se při těchto mých slovech v tváři začervenal a prohlásil: „Abych vám řekl pravdu, nevím sám a také nikdo z vyslanectví nezná skutečnou adresu ministerstva repatriací. My totiž posíláme veškeru korespondenci určenou pro toto ministerstvo na adresu, kterou jsem též vám dal. Víme jen, že jest to podatelna ministerstva vojenství, jež jest společnou i pro ministerstvo repatriací. Domníval jsem se, že vám tam sdělí správnou adresu tohoto ministerstva. My ji neznáme, poněvadž s ním nikdy přímo nejednáme."

„Jak jsem ale mohl dostat na ministerstvu vojenství tuto adresu, když místo zodpovězení mého dotazu mne odtud přímo vyhodili?"

„Nic si z toho nedělejte, zde v SSSR musíte již ledacos překousnout. Pokusíme se telefonicky zjistit vám správnou adresu."

Poté pan X. odešel do jedné z kanceláří v přízemí a zaslechl jsem, jak vyzval jednoho z úředníků o zjištění adresy ministerstva repatriací. Telefonováno bylo za tím účelem na různá místa, ale nikde nebylo možno zjistit adresu tohoto ministerstva. Konečně po hodinovém telefonování přišel ke mně jeden úředník a řekl mi vítězoslavně: „Stálo to notnou námahu, ale přece jen se nám nakonec podařilo zjistiti adresu ministerstva. Zde ji máte." S těmito slovy podával mně na útržku papíru napsanou adresu ministerstva repatriací. Podle toho nacházelo se toto na ulici zvané Nikitinskij pereulok. Po tomto zjištění dal jsem se opětně na cestu. Dosáhnuv označené ulice, dostal jsem se při hledání k budově označené štítkem: Rumunské vyslanectví. Před budovou stál na stráži milicionář, k němuž jsem přistoupil a žádal jej za informaci, kde v ulici se nalézá hledané mnou ministerstvo. Milicionář ochotně mne poučil, že ministerstvo se nalézá jen několik kroků odtud a že před vstupem do budovy třeba se dříve ohlásiti na strážnici, nacházející se v zahradě přiléhající k budově. Zde teprve mohu prý obdržeti povolení ke vstupu do ministerstva.

Vešel jsem proto podle tohoto návodu do označené zahrady, na jejíž zadní straně se nalézala přízemní budova, sloužící za strážnici. Vešel jsem do budovy. Hned při vchodu do ní se nacházela malá místnost, rozdělená dřevěnou přepážkou, v níž podél stěn byly rozestavěny lavice pro návštěvníky. Za přepážkou u stolu seděli dva enkavedističtí poddůstojníci, typičtí svými červenými výložkami. Za touto prvou místností se nalézala pak další místnost, jejímiž otevřenými dveřmi zahlédl jsem sedět u stolu několik enkavedistických vojáků. Přistoupiv k přepážce, sdělil jsem úřadujícímu zde šikovateli příčinu svého příchodu. Šikovatel mne nejprve vyzval k předložení mého pasportu, avšak po mém sdělení, že jsem zůstavil pasport na československém vyslanectví, a že jsem legitimován vlastně již žádosti na ministerstvo repatriací, zaslanou vyslanectvím před čtyřmi dny, spokojil se šikovatel tímto sdělením a nežádaje již pasportu, spojil se telefonicky s referentem pro československé repatriační záležitosti. Skončiv svůj telefonický rozhovor vyzval mne, abych se posadil, neboť referent sám prý se za chvíli dostaví ke mně na strážnici. Tato chvíle trvala ovšem plné dvě hodiny.

Mezitím přicházeli na strážnici jiní lidé, ucházevší se o vpuštění do ministerstva. Přišli též společně tři muži, posadivši se vedle mne na lavici. Z jejich rozhovoru jsem seznal, že jde o sovětské důstojníky, kteří do nedávné doby pracovali v Německu jako repatriační důstojníci. Jeden z nich byl majorem, jehož působištěm byl Frankfurt nad Mohanem, druzí dva byli hodností kapitány, působivší v Stuttgartu. Byli v civilním oděvu, jejich elegantní šat byl nesporně evropské značky. Z rozhovoru jich jsem seznal, že všichni tři zcela náhodně se setkali před budovou ministerstva a že sem přicházeli, aby od svého nadřízeného úřadu přijali další své určení. Bavili se mezi sebou o svých zážitcích v Německu. Byli tamním pobytem velmi spokojeni, jak vyplývalo z následujícího líčení jednoho z kapitánů, který vyprávěl toto: „To byl život v Německu! Němky div člověka neroztrhaly, každou noc měl jsi jinou. Tak se nám v životě již nikdy nepovede."

„Co Němky", prohodil k tomu major, „z nich každá půjde s tebou za krabičku amerických cigaret. Mně se líbilo v Německu z jiných důvodů. Dýchalo se mi tam volněji než u nás, nebyls tam vysazen ustavičnému dozoru a přicházel jsi do styku se západním světem bez obav, že tě zítra nějaký ten náš politruk udá. Ti američtí důstojníci jsou přece jiní lidé, nežli jsme my. Jsou nadprůměrně inteligentní a chovali se k nám kamarádsky a žoviálně. Ve styku s nimi jsme se cítili povznešeni, přesto že z vyšších míst nás stále varovali před důvěrnějším stykem s nimi. Kdyby tak mně byla zůstavena volba, zůstal bych v Německu."

Rozjímání těchto sovětských důstojníků bylo přerušeno zavoláním šikovatelovým za přepážkou, aby důstojníci se odebrali do ministerstva, kde jsou očekáváni. Důstojníci nato se vzdálili z místnosti. Jejich rozhovor poučil mne o tom, jak po skončení války působilo nakažlivě evropské prostředí na sovětské důstojníky, zejména jak musil na ně zapůsobit svobodný život a duch Západu. Jeho vliv na masu prostých vojáků poznal jsem již v pracovních táborech, v nichž po roce 1945 bylo uvězněno tisíce a tisíce sovětských vojáků, přišedších na svém vítězném pochodu do styku se Západem. Ti z nich, se kterými jsem se v táboře setkal, byli bez výjimky nadšeni způsobem života na Západě, mnohým z nich stala se jejich kritika sovětských poměrů ve srovnání těchto s poměry západoevropskými příčinou jejich uvěznění.

Po odchodu oněch tří důstojníků bylo mi ještě dlouhou dobu seděti, nežli jsem se dočkal příchodu mnou očekávaného referenta. Byl jim sovětský major, mající na starosti veškeré repatriační záležitosti, týkající se Československa. Přistoupiv ke mně tázal se mne po příčině mé návštěvy. Po představení se sdělil jsem mu, že jsem k němu poslán československým vyslanectvím, abych ho požádal o urychlené vyřízení žádosti vyslanectví za moji repatriaci. Major po tomto sdělení vytřeštil na mne zrak a se zřejmou nevolí prohlásil: „Řekněte těm pánům na vyslanectví, kteří vás k nám posílali, aby napříště, až k nám opět někoho pošlou, poslali předtím, a to včas, příslušnou žádost. Bez jejího podání nelze přece žádnou repatriaci vyřizovat."

Tímto prohlášením majorovým byl jsem ohromen tak, že jen stěží jsem vykoktal: „To přec není možné! Vždyť mne na vyslanectví několikrát ujistili, že žádost za moji repatriaci byla podána vyslanectvím již 12. prosince.

„Vrate se na vyslanectví", prohlásil major, „a řekněte tomu pánu, který vám tohle říkal, že vám lhal. Neboť do dnešního dne nedošla nás od vašeho vyslanectví ani řádka ve věci vaší repatriace."

Byl to strašný úder, jakým mne zasáhla tato slova. Ač jsem si nezastíral, jak macešsky se ke mně vyslanectví chová, nicméně jsem doposud věřil, že podniklo tvrzené kroky k urychlení mé repatriace, o nichž mne opětovně ujištovalo. A nyní mne sovětský major musil přesvědčit o pravém opaku! Nelze se proto divit, že v tomto okamžiku vznikaly ve mně pochybnosti o tom, zda naše vyslanectví nenechávalo mne záměrně se potulovat po nocích moskevskými ulicemi, abych tím spíše se mohl dostat do rukou sovětské policie a takto se mne zbavilo jako nepohodlného žadatele. Ba dokonce vzrůstalo ve mně podezření, zda československé vyslanectví v Moskvě nepracuje přímo k tomu, abych byl vrácen do sovětských táborů nucené práce, a že tak činí způsobem tak zahaleným, při němž nelze jeho účast prokázati. Napadla mne při tom tato myšlenka: Což dnes nejsou páni: Fierlinger, Svoboda, Gottwald, Slánský a všechny to loutky stalinovského raženi, jichž úsilím jsem byl vyvržen ze svazku druhého odboje a vržen do žaláře, základními pilíři československé vlády? A mohou míti tyto veličiny, dostavší se k moci ve státu, zájem na tom, aby jejich obět po svém návratu do vlasti odhalila jejich zločiny a černé záměry, které tyto chovaly k republice ještě v době boje proti nacismu? Na tyto otázky, vznikající v mysli, musil jsem si odpověděti pochopitelně kladným způsobem, a tímto zodpovězením objevilo se mi jednání československého vyslanectví v zcela novém světle.

Pohroužen v takovéto černé myšlenky, vracel jsem se v pozdní večerní hodině na vyslanectví, kde se ještě úřadovalo. Tentokrát jsem si umiňoval, že půjdu přímo k panu X. do jeho úřadovny a že s ním již nebudu jednat na chodbách, jako doposud. Avšak náhoda tomu chtěla, že právě při mém vystupování po schodišti, vedoucím k úřadovně v prvém poschodí, potkal jsem v jeho střední části pana X., sestupujícího právě do přízemí.

„Nu, jak jste pořídil na ministerstvu?" volal na mne pan X.

„Jak jsem mohl něco pořídit, když jste do dnešního dne ještě neposlali na ministerstvo žádost za moji repatriaci?"

„Jak to neposlali?" divil se pan X.

„Sovětský major, k němuž jste mne poslali, prohlásil, že dosud od vás nedošla na ministerstvo žádná žádost za moji repatriaci. Major mně výslovně uložil, abych vám od něho vyřídil, že napříště, pošlete-li někoho k němu intervenovat, abyste předtím poslali příslušnou žádost ministerstvu."

„To není prostě možné. Sám jsem přípis na ministerstvo posílal. Přesvědčím vás, že dopis byl již v den vašeho příchodu expedován", hájil se pan X.

„Mně můžete říkat, co chcete", řekl jsem na to, „ale já vám již nevěřím, poněvadž jsem se dnes přesvědčil o opaku. Ostatně jednáte se mnou hned od mého příchodu jako s pouliční děvkou!" Poslední slova jsem již přímo vykřikoval, ztrativ dosavadní duševní rovnováhu. „Po čtyři dny mne stále ujišťujete, že žádost jest podána, vyháníte mne každé noci na ulici, neposkytnete mne nejen přístřeší, ale nepodáte ani kousku chleba a při tom stále jen opakujete: trp, zkoušej, vydrž - ve čtyřech dnech skončí se tvé utrpení! A dnes na konci této mně vámi dané lhůty musím se přesvědčit, že všechna ta vaše předchozí ujišťováni byly klamem. Vás ještě ani nenapadlo, abyste se alespoň spojili s ministerstvem repatriací a tím mé utrpení zkrátili! Dnes jsem se musil z úst zástupce tohoto ministerstva dozvědět, že jste lhali, když jste mne přesvědčovali o opaku. Musí ve mně proto nezbytně vzniknout dojem, že se vám o moji repatriaci ani vážně nejedná. Dnes v noci mne opět jako děvku zaženete na ulici. Po všem tom nemohu od vás nic jiného očekávati."

Tato slova vychrlil jsem přímo na překvapeného pana X., který se zajisté nenadál takové „drzosti" od nedávného ještě otroka sovětských pracovních táborů. Neměla povahu normální řeči, nýbrž byla křikem rozléhavším se po chodbách budovy, jak bylo patrno z toho, že ve dveřích kanceláří v přízemí objevilo se několik úředníků a naslouchalo. Mé tehdejší jednání mohlo být jen výsledkem živelného rozhořčení rozpoutaného v mé duši, projevem vzpoury otroka, jenž po tolika letech utrpení právem očekával od zástupců svého národa pomoc, zatím co tito po něm šlapali oběma nohama.

Ku konci své řeči postřehl jsem na chodbě prvého poschodí muže vyšší postavy, holohlavého, který rychle k nám sestupoval se schodiště a zastaviv se u nás, obrátil se na pana X. s otázkou: „Co se tady děje?"

„Pane ministře", odpovídal mu pan X., „zde jde o nedorozumění. Zde jest repatriant, jehož žádost jsem osobně poslal před čtyřmi dny na ministerstvo repatriací, a tvrdí, že prý mu dnes tam sdělili, že ještě naše žádost nedošla. Pravděpodobně uvázla někde v ministerstvu a nedostala se ještě na stůl referentův."

Dovtípil jsem se hned, že oslovený jako ministr nemůže být nikdo jiný, než zástupce velvyslancův pan K. Byl jsem povděčen náhodě, jež mi toho pána přivedla do cesty, když dříve jsem byl odmítán se žádostí k němu se dostat.

„Pane ministře" - těmito slovy jsem se obrátil k panu K. - „vysvětlení toto nezakládá se na pravdě. Neboť žádost nebyla do dnešního dne poslána a nemohla proto dojíti na ministerstvo. Celé čtyři dny od mého příchodu do Moskvy musil jsem se po tloukat v noci po ulicích a trpěl jsem takto v naději, že tato zkouška podle slibu daného mi panem X. potrvá jen do dnešního dne. Každodenně byl jsem ujišťován, že žádost vyslanectví za moji repatriaci byla podána a utěšován, abych se snažil přečkat těch několik málo dní, zbývajících do vyřízení žádosti sovětskými úřady. Zatím však dnešního dne při své intervenci na ministerstvu repatriací, kam jsem byl vámi poslán, musil jsem zjistiti, že tam vámi vůbec žádná žádost nebyla poslána."

„Co to povídáte?" osopil se na mne pan K., zřejmě pohněvaný mojí stížností. „Když zde pan X. prohlašuje, že žádost byla poslána již před čtyřmi dny, pak jest to pravda. Rozumíte?"

„I když to budete stále opakovat, tak se to pravdou nestane!" opáčil jsem panu K., který na to řekl:

„Ostatně nevěříte-li, mohu vás snadno přesvědčit. Pojďte se mnou do expedice korespondence a tam se přesvědčíte, že žádost byla poslána před čtyřmi dny."

„Velmi rád", odpověděl jsem a následoval pana K. do dotyčného oddělení. Zde pan K. dal sobě zavolati vedoucího expedice a požádal tohoto za zjištění, kdy žádost v mé věci byla odeslána na ministerstvo repatriací. Vedoucí jal se hledat v záznamech, ale hledal marně. Nenašel záznamu o odeslání této žádosti.

„Ukažte mi poštu určenou k odeslání!" velel s kyselým obličejem pan K.

Vedoucí oddělení přinesl nato příhrádku s korespondencí určenou k odeslání. Pan K. se probíral těmito písemnostmi, až došel na dno přihrádky, kde se nacházel poslední akt, který pan K. vzal do rukou a jal se ho pročítati. Hleděl jsem na něho a pozoroval, jak při čtení rudne v obličeji. Konečně prohodil: „Tady to máte! Věc, která byla napsána již 12. prosince, nebyla do dnešního dne ještě odeslána. Máte tu ale pěkný pořádek!" S těmito slovy se obrátil na vedle stojícího vedoucího oddělení a pokračoval: „Svědčí to o naprosté administrativní nezpůsobilosti. Měl jste úplnou pravdu", obrátil se nyní ke mně pan K., „žádost nebyla dosud poslána z důvodu administrativního nepořádku, ač byla včas vyhotovena. Musíte nám již prominouti tuto chybu, akt bude ihned odeslán."

„Ale pane ministře", pravil jsem při odchodu z místnosti, následuje pana K., „po tom, co se stalo, budu musit čekat další čtyři dny, nežli budu moci urgovat vyřízení žádosti. Mám se do této doby tak jako dosud potloukat po další čtyři noci moskevskými ulicemi? Prohlašuji vám, že se odtud z vyslanectví již nehnu, dokud se moje žádost nevyřídí. Nemám žádného přístřeší a zůstanu zde na noc. Můžete tomu zabránit jen, když pošlete pro policii a dáte mne odtud vyvést."

„Nemějte obav, nějak to zařídíme", ujišťoval mne pan K., odcházeje po schodech do prvého poschodí do své kanceláře. Za chvíli dostavil se ke mně pan X., omlouval se pro neodeslání dopisu a sdělil mně, že bylo rozhodnuto, abych do mého odjezdu z Moskvy se umístil v suterénu vyslanectví. Nato mně domovník přidělil v suterénu k obývání koupelnu, v níž na podlaze umístil slamník, na němž jsem měl přespávati. Byl jsem nevýslovně šťasten tímto opatřením. Po prvé po čtyřech nocích, probdělých na moskevských ulicích, mohl jsem složit hlavu sice v primitivním obydlí, jaké právě představovala koupelna, nicméně s hřejivým pocitem, že mohu pokojně zamhouřit oči, aniž bych musil tonout ve stálých obavách, že mne na ulici sebere sovětská policie.

(pokračování)

Zpátky