Únor 2008

Nesměšné barbarství

Mykola Shatylov

„Obětem násilí 1945 – Den Opfern der Gewalt 1945.“ Dva jazyky, jedna tečka. Společná. Aspoň takový nápis na pamětní desce v Postoloprtech chtěl vidět Kruh přátel česko-německého porozumění ještě v roce 2005. Neuviděl. Místní vláda nesouhlasila. Nesouhlasila, a to ne poprvé. Že nesouhlasila v předvečer 60. výročí ukončení druhé světové války, vypadalo symbolicky.

Rok 2008. Předseda Nadačního spolku města Žatce v Německu Otokar Löbl se obrátil na postoloprtskou radnici s prosbou dovolit uctít památku zabitých německých obyvatel Čechy. Taktéž deskou s podobným nápisem. Starosta Postoloprt nenavrhuje, že se otázka projedná, nýbrž předesílá, že nápis tak nebo tak bude nutno změnit. Podle něj, je třeba vzpomenout na všechny – nejen německé – oběti.

„Požadavek postoloprtských radních“, píše v Lidových novinách (14. 01. 2008) Bohumil Doležal, „je směšný. Je to, jako kdyby na památníku bitvy u Slavkova smělo být vzpomenuto jedině všech padlých ve všech válkách“. Ale podle mne, to není nic směšného. Jen obyčejné barbarství. Obyčejný primitivismus. Obyčejné vydírání. Obětem násilí?! Nikdy – a konec!

Deska s tímto textem není pamětní...je to prostě deska. Paměť není abstraktní. Paměť - to je vždy: kdo, kde, kdy. Za okolností neskandálních by měl nápis vypadat takto: „V květnu až červnu roku 1945 bylo ve městě Postoloprty (bývalý Postelberg) vojáky zbolševizované československé armády a policie zabito 763 obyvatelů německé národnosti. Na jejich věčnou památku!“ Ale okolnosti jsou skandální: současní představitelé si nepřejí pamatovat.

Války končí tehdy, kdy pohřbí posledního mrtvého. A v Postoloprtech je vlastně nepohřbeno 763 lidí. Tyto starce, ženy, děti už nikdy nepohřbí. Roku 1947 exhumované pozůstatky Němců spálili v lounském krematoriu. Avšak civilizovaný svět zná také pohřby in memoriam. Pamětní desky jsou právě pro tyto příležitosti. A kromě toho je záhodno všechny nevinně popravené připomenout i jménem. Ale kdepak! „otcové města Postoloprt“ odmítají i absolutně neutrální text shora uvedený!

Jejich argumenty nemají nic společného s názory civilizovaných úředníků: „prý není dokázané, kdo koho začal vyhlazovat - Němci Čechy (1938) nebo naopak Češi Němce (1945)“. Znalec postoloprtského masakru, novinář David Hertl k tomu celkem správně před časem poznamenal: „Uvažujíce takto, je nám možno dojít až ke Golgotě. Řeknu, že je možno i blíž – k Postoloprtům.“

Ať se na mne postoloprtští radní třeba zlobí, ale já se nemohu nezeptat. Chystají se oslavovat další výročí ukončení II. světové války 8. května spolu s ostatními evropskými národy, u nichž je i o německé vojenské hroby pečováno ne hůře, než o hroby amerických vojáků, nebo budou oslavovat sovětsky 9. května spolu se zemí, kde v lesích Pskovska dosud leží tisíce (nikoliv německých) nepohřbených mrtvol?

David Hertl jeden ze svých článků, věnovaných postoloprtské tragédii, uzavřel takto: „jednou se to určitě stane a nevinným německým obětem bude nějaká pamětní deska instalována.“ Jednou... nějaká... Paměť je pojem nejen adresný, ale také nekompromisní. Pokud si toto členové Kruhu přátel česko-německého porozumění a Nadačního spolku města Žatce v Německu uvědomí, mohli by odhalit pamětní desku i bez souhlasu místních úředníků. Například na fasádě domu, který je v soukromém vlastnictví. Ovšem, najde se tolik let po válce takový odvážlivec? Pokud ne, máme právo si tvrdit, že druhá světová válka trvá. Přinejmenším v ulicích města Postoloprty (Postelberg). A možná, jak ukazuje případ dosud nepohřbených ostatků německých vojáků, i v celé České republice.