Únor 2008

České děti slovenštině nerozumějí

Magdalena Sodomkova, Martin Filip

Kdyby se českých školáků, kteří se narodili po rozdělení Československa, zeptali jejich slovenští kamarádi, jestli mají kefku (kartáček), někteří by si mysleli, že je řeč o kavce, hlavě, kávovaru nebo třeba o tetování. V testu MF DNES o znalostech sousedů padesátka dětí z Gymnázia Dominika Tatarky v Popradu drtivě porazila padesátku dětí z Gymnázia v Pardubicích. Z šestnácti bodů, které žáci mohli získat, jich slovenské děti v průměru nasbíraly 11, ty české jen 5.

Jak mají pardubické děti rozumět, když jedna školačka na otázku, jak často se setkává se slovenštinou, odpověděla: „Se Slovákem jsem nikdy nemluvila.“ Zatímco slovenské děti sledují české pořady („každý den“), v Pardubicích to je věc zřídkavá. „Poslední možnost jsem měl při fotbalovém utkání Česko - Slovensko a další příležitost budu mít při dalším fotbalovém utkání Česko - Slovensko,“ napsal student, který si s překlady českých slov do slovenštiny poradil tak, že je převáděl do angličtiny. „Slovenštinu poslouchám dvakrát týdně. Když jedu autobusem v určitý čas,“ uvedl Jan z Pardubic.

Podle politologa Grigorije Mesežnikova se jen pohloubil trend z doby před rozdělením Československa. „Žili jsme ve společném jazykovém a kulturním prostoru, který byl ale trochu jednostranný. Na Slovensku dominovala česká kultura, slovenská byla v Česku známá méně. Nyní se to ještě prohloubilo,“ míní.

Svou roli hraje i fakt, že české televize jsou na Slovensku stále populární. Dokonce tak, že to vadí slovenským patriotům. Představitelé Matice slovenské se letos obrátili na ministerstvo kultury s žádostí, aby veřejnoprávní televize v hlavním vysílacím čase - tedy od 20 do 22 hodin - nesměla pouštět filmy v jiném jazyce než ve slovenštině. Vadilo jim počešťování. Tento požadavek nevyšel, nicméně nový audiovizuální zákon, který platí od 1. 1. 2008, ukládá povinnost vysílat alespoň nové filmy výhradně ve slovenštině. Dosud Slováci hojně přebírali novinky s českým dabingem.

Lingvistka Květoslava Musilová z Univerzity Palackého v Olomouci, která se ovlivňováním češtiny a slovenštiny dlouhodobě zabývá, obavy Slováků nesdílí. „Je to nesmysl. Počešťování slovenštiny nehrozí, jazyk si přirozeně vstřebá jen to, co chce. Některé bohemismy se ujmou, ale dál jim konkurují slovenské výrazy,“ říká a dodává, že pro Slováky je přece výhoda, když rozumějí další řeči. A co dabing? Podle průzkumu, v němž Musilové odpovídala necelá stovka Slováků, jich je víc než 90 % přesvědčeno, že slovenský dabing českých filmů je zbytečný.

Ale současní školáci využívají i jiné možnosti, než je televize. Kamilovi z popradského gymnázia přišla otázka, jak často má možnost mluvit s Čechem, hloupá. „Když chci, tak vždy. Na co máme přece internet!?“ „Našel jsem si přes internet dobrého kamaráda. Je ze Šumperka. Povídáme si přes ICQ. Takže češtinu poslouchám často,“ napsal zase třináctiletý Stano z Popradu.

České děti zase hltají slovenskou muziku. „Poslouchám Horkýže Slíže. Umím to nazpaměť, ale nevím, co to znamená,“ přiznal se další žák z Pardubic. Ostatní znají třeba Zuzanu Smatanovou či kapelu Iné kafe.

Co se znalostí hymny týče, tak to je „jiné kafe“. Autora té slovenské (odpusť, Janko Matúško) a ani té české (je nám líto, pánové Škroupe s Tylem i slepý houslisto Mareši) nezná nikdo. Slávu jim neoprávněně vyfouknul Bedřich Smetana, Karel Havlíček a Edvard Beneš.

Jak překládaly české děti do slovenštiny:

brusle (korčule): nožiky, kluzačky

míč (lopta): miač, gula, meruna

slovenské děti do češtiny:

čučoriedky (borůvky): ostružiny, meruňky, brouky, brusnice

ťava (velbloud): ulblaboud, velobluda

korčule (brusle): boty s nožem, in-liny,

české děti ze slovenštiny:

špongia (mycí houba): špaček, sponka, ping-pong. míček, kšandy, špagety, ponožky, věšák

hydina (drůbež): hodina, díra, zvěřina, hrdina, hygiena, borec

kefka (kartáček): kavka, tetování, káva, kávovar, hlava

prepáčte (promiňte): poslyšte, proč

slovenské děti z češtiny:

drůbež (hydina): tlačenka, svetobežník, hovädzie, nezbedníci

kartáček (kefka): hrebeň, krabička, leporelo

promiňte (prepáčte): proti mne

Kdo je prezidentem Slovenska? Že by Miloševič?

Česko a Slovensko se rozdělily „brzy po druhé světové válce“. Zasloužili se o to „básník“ Milan Rastislav Štefánik a „slovenský politik“ Tomáš Garrigue Masaryk. Ještě před rozdělením oba „bojovali proti komunistické nadvládě v Československu“. Politiku posledních let v těchto státech vytvářejí mezi jinými český prezident „Viktor Havel“ nebo slovenský prezident „Miloševič“. Dějepis psaný patnáctiletými studenty z Gymnázia Pardubice a Gymnázia Dominika Tatarky v Popradu opravdu může leckoho vyděsit. Ani ne kvůli takovým výstřelkům, kdy dva čeští studenti posílají na Slovensko prezidentovat Miloševiče, zřejmě Slobodana, obviněného z válečných zločinů v bývalé Jugoslávii. Taková a další uvedená pomýlení totiž studenti napsali jen v pár případech. Děsivější je zjištění, jak málo o sobě víme. Dva národy, které ještě před patnácti lety žily v jedné zemi. A hlavně: jak málo vědí Češi o Slovácích. Slovenským dětem patří uznání, že ve třinácti případech znají českého premiéra Topolánka. Co na tom, že devatenácti z nich se více vryl do paměti Paroubek? Slovenského premiéra Roberta Fica naopak znají pouze čtyři čeští studenti. Čtyři další si pamatují někdejšího premiéra Dzurindu.

Vyjmenovat slovenské prezidenty už neumí nikdo. Jen jediný student z padesátky znal jediné jméno, předchozího prezidenta Rudolfa Schustera. To slovenské děti české prezidenty znají. Patnáctiletá Paulinka sice napsala: „O politiku se nezaujímám, ale musí to být zlatý ujo“, přesto sedmatřicet dotázaných gymnazistů znalo Václava Havla, i když někteří jeho jméno komolili, a pětadvacet dotázaných zná prezidenta Klause. Ve znalostním testu o sousední zemi zkrátka slovenské děti ty naše drtivě porážejí. Podle Roberta Pejši z katedry slovakistiky Filozofické fakulty Univerzity Karlovy se není čemu divit. Hanba padá na české školství i nezájem Čechů o sousedy. „V našich středoškolských osnovách nejsou vůbec zastoupeny kapitoly ze slovenských reálií, dějin nebo literatury. Zásadním problémem je i slabá propagace slovenské kultury v České republice. A je to i tím, že Slovensko nepovažujeme za skutečnou cizinu. Spousta Slováků žije mezi námi, ale nijak nás to nemotivuje, ptát se, odkud jsou,“ říká Pejša.

Odpovědi českých studentů přitom vyvracejí dojem, že by o naše sousedy neměli zájem. Děti komunikují se Slováky přes internet a někdy i sledují po síti slovenskou televizi. „Také čtu knížky ve slovenštině,“ dodává dokonce Karolína Vyhnálková z Pardubic. Česko-slovenským vztahům tedy něco chybí. Přestože, jak upozorňuje Pejša, můžeme často slyšet, že jsou výborné. „Proti takovým deklaracím se musím silně bouřit. Protože vztahy je potřeba nějak konkretizovat. Ale tady se jedna jako druhá strana tváří, že o sobě už vědí dost a nepotřebují nic víc. Výsledek je vidět u mladší generace,“ poznamenává slovakista Pejša.

(MFDNES)