Únor 2008

Baňatost zvaná národní knihovna.

Ivan Špaček

Nejsem expertem v ničem. Tedy co se týče moderního umění všeho druhu. Od architektury přes malířství, hudbu a literaturu. A jiné, tedy návrhářství šatů, nábytku, lustrů a vepřínů. Nemám teoretické zázemí v těchto odvětvích. Popravdě řečeno, ani po tom netoužím. Zřejmě jsem farizejem, pokud to slovo chápu správně.

Nemám potřebu pátrat po teoriích, formulkách a názvosloví. Vím, jak vypadá dórský sloup, jak rozeznat baroko od rokoka a gotiku od secese, ale jenom náhodou, ostatní, více či méně expertní autoři se o takových věcech zmiňují a čtenáři občas něco v hlavě uvázne, aniž by po tom nějak zvlášť toužil.

Některé věci se mi líbí, jiné ne. Nepopírám, že ledascos se člověk naučí mít rád postupem času, někdy se podívá znovu na něco, co ho na první pohled nezaujme, ovšem lidé, kterých si váží tvrdí, že to je pěkné a opravdu, není to špatné. Ošklivost může být fascinující, Rodinova stará žena zhroucená pod příliš velkou váhou a nevzdávající se přes porážku není „hezká“, ani „příjemná na oko“, ale zato je krásná. Picassovy kaňky na plátně mě nepřivádějí do extáze, přestože mi každý tvrdí, že to je nádhera. Jak už jsem se zmínil, jsem farizej.

Chuť, chcete-li vkus, se časem mění. Povykování vlasatců a řachání technikou zhlasitělnělých kytar, které mi kdysi lahodilo, mě dnes nudí, až dráždí. Jako dítě jsem dal klasické hudbě název „smutná“ a vyhýbal se jí. K hudbě „veselé“ náleželo vše, co mělo živou, jednoduchou a melodickou podstatu. Od dechovky po Rock Around the Clock. Taky Šel Frantík kolem zahrádky a Na silnici u Prášil.

Když jsem si všiml, že pan Slováček zpívá nejenom v dechovce, ale i v liberecké opeře, tak jsem se začal vyhýbat i „Jednou, dvakrát, budu plakat“, takže jsem měl problémy najít dosti hudby, která by se mi líbila. Totiž opera byla pro mne spojená s nepříjemným zážitkem. Naši dělali v divadle, což znamenalo, že při zkouškách tam prakticky žili. No a já, jako mladší než nezletilý, jsem tam s nimi trávil dny, někdy i týdny. Sedával jsem v lóži a pozoroval, jak režisér buzeruje herce. Generální zkoušky jsem měl nejraději, neboť herci neměli na sobě civil, ale historické kostýmy. V libereckém divadle se hodně hrál Shakespeare nebo Prodaná nevěsta. Taky Braniboři v Čechách, na což mám vzpomínku v podobě jizvy na koleně. Hrozně se mi líbilo, jak operák vykřikuje „úúúdeřila naaaše hodina“ a mává u toho mečem, který z lože vypadal jako opravdovský. Tedy poměrně brzo jsem zjistil, že v divadle je všechno švindl „jako“, brnění jsou ze stříbřenkou natřeného papundeklu a meče z plechu.

Stál jsem u nás na zahradě na skále, mával laťkou, kterou jsem vydával za meč a řval „udeřila naše hodina“ a taky jo, spadl jsem po hubě dolů, rozbil si hlavu a taky koleno. Jizva na hlavě bude vidět, jestli někdy oplešatím a jizva na koleně roste se mnou. Což byl první problém, který jsem měl s operou.

Druhý problém vypukl, když jsem zase seděl v lóži a to s vysokou horečkou, typu, kterému jsem říkal „zelená voda.“ Máte dojem, že jste pod vodní hladinou, všechno kolem je rozmazané, svět se pohybuje jako zpomalený film, včetně děsivého bučení zpomaleného zvuku posunutého do takřka subsonické stupnice, jo a taky máte tunelovou vizi, všechno se zdá být nesmírně daleko a kulaté, bez stran. Takže z La Traviaty se stalo cosi jako Ples červené smrti a já měl ještě léta potom operní noční můry. Když jsem slyšel „květiny bílé po cestě“ tak jsem vlhnul. Dneska mám operu rád, teda včetně ty od Verdiho.

Na operetu jsem ovšem nezanevřel nikdy, díky krásným interpretacím s vysvětlivkami Rudolfa Pellara, co je dávali na dráťáku. Bratránka z Batávie si dodnes s chutí dám. Na druhou stránku paní Hostovská, se svým hlasem hřbitovní plačky, mě od klasiky spíš odrazovala. Vždycky jsem přemýšlel, co ji asi v životě hrozného potkalo, že zní tak smutně. Z toho asi vznikl ten můj termín „smutná hudba.“ No jo, klasika.

Tedy nejen co se týče hudby. Kdysi jsem měl potřebu být progresivní a „in“, tak jsem si zakoupil dvě křesla a pohovky ze sněhobílé koženky a stolek, který sestával ze skleněné desky spočívající na chromované kostře. Dodnes mám jizvy na lýtkách, neboť se díky průhlednosti skla nedalo spoléhat na periferní vizi a tak se za každé přiblížení se rohu stolku platilo clo krve. Asi se mi to tenkrát líbilo a hlavně to bylo moderní. Ostatní Češi a Slováci zase kupovali „evropskou modernu.“ Sestávalo to ze skandinávského nábytku, obvykle prodávaného v Němci vlastněných obchodech. Teakové zasklené stěny, ve které se vystavoval porcelán s cibulovým vzorem, broušené sklo a láhve značkových lihovin. Stoly, židle a stolečky měly štíhlé, obvykle kulaté nožičky. Židle měly na sedací části potah z hrubé látky, která po několika měsících vypadala značně unaveně.

Jsme kulturním národem a tak tam taky byly různé prohlížecí velkorozměrové knížky Hradčan, hradů a zámků, případně bačů a oveček. Na zdi často visely z drátů umně svařené obrysy nahých žen, Švejk s půllitrem v ruce, hned vedle papírové trojbarevné vlaječky s černým pruhem přes roh a z časopisu vystřiženého obrázku Dubčeka. To chce klid, že jo. Což není míněno jako kritika vkusu jiných. Co mě se týče, zařiď si byt, jak chceš.

Ovšem, připadá mi, že moderna má krátkou životnost, na rozdíl od klasických výrobků. Kapkovitá svítidla, škopkovitá křesílka z laminátu, saka bez klop, kalhoty do zvonu a kalhoty do roury, dlouhé límce na košili, abstraktní řvavé obrazce na zdech, ubrusech, nádobí a na letních šatech… Nic není směšnějšího, než moderní návrhy po deseti letech. Avantgarda mívá jepičí život.

Lidé, kteří se věnovali objíždění okolních vesnic, kde zakupovali starý nábytek odložený do stodoly, měli po relativně minimálním restaurovacím úsilí nábytek, který se bude líbit i vnukům. Není nad skutečné, solidní dřevo, dané dohromady truhlářem, kterého baví práce.

Věk plastických hmot je věkem ošklivosti. Tedy co mě se týče, já vám nic nerozmlouvám. Klasicky střižené oblečení, frak, dobře ušité sako tichých, dobře vychovaných barev, no nevím, asi jsem zdědkovatěl.

A pak je tu stavba, kterou čeští koumáci pokřtili Chobotnice. Tedy budoucí národní knihovna. Mně osobně to spíš připomíná chuchvalec rozšlápnuté žvýkačky na chodníku. Opakuji, „mně osobně.“ Nemluvím tady o nechutných tahanicích politiků, kteří porušili kontrakt s architektem. To je jiná věc.

Musím se přiznat, že mě moderní architektura zanechává zcela a úplně chladným. V Kitcheneru bývala krásná stará radnice, ve viktoriánském stylu. Věžičky pokryté měděnkou, kamenné zdi, velké hodiny. Postaveno to bylo koncem devatenáctého století, stejně, jako domy kolem starého centra města, kolem Victoria Parku. Ty domy, jeden čas pokládané za viktoriánské monstrosity, ve kterých bydlí nejchudší z chudých, se staly obydlími právníků, lékařů a vůbec vyšší střední vrstvy. Stačilo natřít, umýt, vyčistit a je tu nádhera. Dubová schodiště, parketové podlahy, kamenné krby. Mosazné lustry a podkrovní místnůstky a skutečné půdy. Zařízené jsou obvykle ne podle názorů bytových architektů, ale pro skutečné lidi vedoucí skutečné životy. Tedy solidní, těžkopádný nábytek, ve kterém se příjemně sedí.

Tyhle domy jsou stavěné ze staromódních, solidních materiálů. A jo, mají na sobě všelijaké věže a věžičky, přeplácané viktoriánské nevkusnosti. Ale ne podle mne. Rovněž ne podle slova trhu. Tyhle domy se dnes prodávají velice zřídkakdy a za značné sumy peněz. Na rozdíl od hypermoderních vil stavěných mezi šedesátými a devadesátými lety minulého století. Z velké většiny vypadají dnes poněkud komicky a opršele. Tedy pokud ještě stojí. Kromě těch, které byly stavěny bez ohledu na nejposlednější trendy moderní architektury.

Kitchenerská viktoriánská radnice byla nahrazena zasklenou krabicí od bot. Která vypadá poněkud komicky a opršele.

V Torontu stojí stará kamenná radnice, hned vedle nové, létajícímu talíři se podobající radnice, navržené v šedesátých letech renomovaným finským architektem, který tuším dostal za ten návrh nějakou cenu. Kdysi jsem stál s otevřenou pusinkou před tím divem moderní techniky. Dneska vypadá jaksi, no komicky a opršele. Rovněž do ní teče. Kulaté střechy jsou údajně náchylné k zatékání. Do té staré neteče. Začíná se mluvit o perestrojce radnice, tedy té nové. Ta stará si tam jen tak stojí a tváří se nevinně.

Vzpomínám na starý Ještěd, na siluetu ležatého L staré horské boudy. Docela si přeji, aby ta raketa, která tam dnes stojí, už brzo odlétla. Začíná vypadat poněkud komicky a opršele.

No nevím. Stavba národní knihovny v typicky pražském secesním, nebo novorenesančním stylu asi nepřipadá v úvahu. Což je škoda. Jak říkám, architektuře nerozumím, ale něco se mi líbí. A něco ne.