Únor 2008

Bůh a Pilsner Urquell

Ivan Špaček

Vzbudil jsem se dneska s pocitem, že jsem docílil stavu zvaného „moudrost“. Takže jsem nelenil a pádil jsem do sprchy. Horká voda byla příjemná, ale nepomohla. Nepomohl ani šálek kávy. Ne a ne se toho pocitu zbavit.

Moudrost údajně přichází jaksi automaticky s věkem, kdy vás vaše okolí začne nazývat „velebným kmetem“. Tedy přicházívala. Svatopluk Čech byl takto oslovován, když docílil věku podstatně menšího, než který jsem nedávno oslavoval, respektive přetrpěl. Ne, že bych docílil věku mytických Kavkazanů, případně nesmrtelných peruánských stařečků. Jogurtu moc nesním, kouřím, občas alkoholuji a vůbec se nechovám, jak se na velebného kmeta sluší a patří.

Abych byl osobní, tedy moje vlasy odmítají stříbrnět, což je v podstatě nepříjemné. „Čím si barvíš vlasy?“ ptá se mě moje maminka, když mě, po dvaceti letech, vidí. Tedy ne „barvíš si vlasy“? Fakt mé kosmetické marnivosti je mimo diskusi. Na mé tvrzení, že nikoliv, reaguje moje okolí shovívavými úsměvy. Část nově nalezené moudrosti spočívá v tom, že jsem se naučil pokrčit rameny. Hádat se o bezvýznamnostech je ztrátou času. Což je jedna komodita, která vám začíná s přibývajícím věkem ubývat. Respektive kdy si tento nepříjemný fakt začínáte uvědomovat.

„Narození je prvním krokem na cestě k hrobu.“ Deprimující, ale pravdivé. Nebo deprimující, proto pravdivé?

Tramp a duchař Franta zvaný Haur se proměnil ve stříbrného vlka. „Týýý vole, já jsem starej“ řekl nevěřícně při pohledu na novou fotografii do pasu. Člověk, který se na něj z toho lesklého kousku papíru dívá, není on. Je to cizí dědeček. Stejná hubená postava, asi mu to zůstalo z tubery, kterou u něho našli po příchodu do Kanady, ale vlasy dopadající na ramena jsou spíš šedé než hnědé, přinejlepším půl na půl.

Obklopen oblaky páry tahá z obrovského hrnce plného vařící vody slizké šišky houskových knedlíků a krájí je v čemsi sestávajícím ze změti drátků, které rozporcují celý knedlík najednou. Vedle sporáku má otevřenou papírovou krabici, ze které loví plechovky se značkou Pilsner Urquell a nabízí mi. Jednu si beru, prskne to, jak odlupuji stříbrný prstýnek, což nastartuje vzpomínku na příchod do Německa. Nástupiště pokryté stejnými prstýnky a my nevíme, co to je a tak je sbíráme a strkáme do kapes, ale to už je dávno, vlastně dávněji, neboť Haur už nevaří knedlíky, „táta mi vždycky říkal, chlastej, kuř, ale mejkni se šůr že se nažereš“ což mu asi táta říkal jinak.

Haur už nevaří knedlíky, neboť umřel. Co se asi stalo s tím kráječem na knedlíky, ale fuj, to se nemá. A co se stalo s jeho vanem? Na zadních dveřích kopie Kantorkovy kresby rakve, ze které se vynořila ruka držící zapálenou cigaretu. Proto je vedle napsáno „Haur.“ Takže asi výlety do Peru a Mexika na „místa síly“ nepomohly, dostal raka, respektive rak dostal jeho.

Co asi dělá česká dívka, která za ním měla přijet do Kitcheneru a nepřijela, při cestě Německem se jaksi vdala, vzala si bohatého Němce a tak Haur zůstal sám. Mluví o ní jenom, když je na stole slušně velká pyramida prázdných plechovek, v očích slzy, ale hlas nezlomený. „Když přijedu do Evropy, tak jí zavolám, ona se vším mrskne a jde za mnou a pak se flákáme po kontinentu“ ale pak Haur sedne do letadla a dívka se vrátí ke svému německému manželovi, snad má i děti, takže je nezodpovědná. Ale kdo jsem, abych soudil?

Ani nevím, kde vlastně leží, teda kde leží jeho tělesné ostatky, což není on, ale sbírka hnijících bílkovin a vysychajících minerálů. Nemám odpovědí, nemám odpověď ani na ideu duše, nesmrtelného čehosi, co je osvobozeno koncem existence materiální schránky těla.

„Vole, když umřeš, tak se tvoje podstata nastěhuje do jinýho bejváku“ což mu nevymlouvám. Myslím si, že Bůh je, ale nevěřím tomu.

Česká knihkupectví plná duchařských knih potvrzují českou pověrčivost vzniklou z neochoty či neschopnosti přijmout víru. Křesťanství je v českých myslích spojeno s hořícím tělem kacíře Mistra Jana Husa v Kostnici, případně s bitvami s křižáky. Spanilými jízdami financovaná husitská vojska, vyplundrované a vypálené kostely a kláštery, kterážto činnost se stala národní tradicí. Církve nahrazuje ničím neotřesitelná víra v kartářky a astrology.

Kroužek universitních profesorů sedí kolem vibrujícího stolečku, jsem z jakýchsi pro mne neznámých důvodů považován za zasvěceného a tak mohu pozorovat. Názor bílé čarodějnice v civilu známé jako doktorka onkologie o mé duchovní vyspělosti zřejmě zapracoval. Proč vlastně? Další otázka, na kterou neznám odpověď. Jak jinak?

Stejně mám nutkání vyhledat Haurův hrob, připlížit se za úplňku a položit na něj plnou krabici s nápisem Pilsner Urqell. Ale asi tam nebude místo. Náhrobní kámen je nejspíš pokryt vrstvou květin, to od každé exilové ženy, kterou potěšil.

„Říkala mi, prej co si počneš v emigraci? Tady každou ukecáš a tam nebudeš umět ani kváknout“ směje se Haur a líčí, jak mu do baráku lezla oknem jedna z dcer české emigrantské rodiny. „Poslal jsem ji do prdele“, protože momentálně oblažoval její mámu, což je taky součástí emigrace.

„Sodoma, Gomora“, běduje maminka universitního profesora, tedy ne spiritualisty, ti tuším neemigrují, nemají proč, žijí v jiném světě. Biblický výkřik je přiveden scénou jako z Erotikonu. Všude stříká voda, to jak obtloustlé tělo za obtloustlým tělem plácá do bazénu umístěného na zahradě domu náležejícího universitnímu profesorovi. Těla náleží více či měně úspěšným československým emigrantů a jsou nahoře i dole bez. Zahrada je ohrazeno plotem více než dva metry vysokým, takže je zákon rád, dožaduje se výšky šesti stop, aby se zabránilo kolemjdoucím nezletilým dítkám v utopení.

Osmašedesátníci, tedy příslušníci morálně čisté vlny těch, kterým se říkávalo „krajané“, pak „utečencí“, kteří se, sametově, zase proměnili v krajany. Tedy oficiálně, prostý lid zas tak rychle názory nemění.

„Zasraný emigranti“ prohlašuje tvrdě zavalitý plešatý mužík. Sedí u vedlejšího stolu, v místě, které jsme říkávali Šavlovna a to díky denně provozovaném šavlovému tanci, který nemá nic společného s Alexandrovci. „Naserou se sem a chtěj každýho poučovat“ vzteká se mužík a zhluboka se napil ze štíhlé sklenice. Tohle je fajnovej podnik, žádnej pajzl, nepije se z půllitrů, takže pivo stojí tři třicet, za kteroužto cenu se U černého koně koupí dvě vratislavické desítky. Jedná se o Budvar, ne ty americký chcanky ale nasládlý zlatý mok s tvrdou bílou čepicí. Jak to dělají? Czechvar, což je jméno pod kterým se tento produkt umu budějovických sládků prodává v lokálním Liquer Storu chutná jinak, ani na tu čepici by se nedal položit pětadvactník, aniž by se ponořil. Asi to bude tím, že místní pětadvacetníky zvané kvótry jsou masivní, ty staré jsou stříbrné a ty novější niklové, nikoliv hliníkové jako … ale ani tam, nebo tady, záleží na pohledu, tyhle péříčkové pětadvacetníky už neexistují. Konec konců ani to pivo už nestojí tři třicet. A vratislavická desítka neexistuje.

„My sme tady trpěli a voni si užívali, zrádný svině emigrantský“ a všichni štamgasti kolem pokyvují hlavami jako stádo přežvýkavců, i já pokyvuju hlavou, přestože štamgastem nejsem. Ale neví se to o mně, neboť držím hubu a taky krok, i když momentálně sedím, však víte, jak to myslím.

Hubu radši držím dál. Dosti mnou otřáslo, když jsem si vyplnil starý sen a šel jsem do automatu dát si talíř dršťkové polévky, k tomu krásně křupavou houstičku pokrytou hrubou solí a kmínem. To není jako ten místní houbovej chleba, se kterým se nejvejš dá mejt auto, jak se vyjádřil malý Honzík, zvaný tak na rozdíl od velkého Honzy, který je fabrikantskej spratek jak se vyjádřil pan Vohnout, který dělá pro jeho tatínka, teda fabrikanta.

Houska krásně křupe, drštková krásněji pálí do jazyka, na drobno nakrájené kousíčky drštek slizké jako ústřice kloužou do krku jaksi samy od sebe. Jdu platit a paní u pokladny se na mne zkoumavě dívá. „Odkudpak pán je?“ a to jsem řekl jenom „drštková a houska“, ale asi ne jako domorodec, i když domorodý jsem, jenom poturčený a to se neodpouští.

Takže jenom poslouchám, což není pro mne přirozený stav věci. Ne že bych se obával, že dostanu do držky, spíš mě zajímá, co si ti Češi skutečně povídají, když si myslí, že mezi nimi není práskač. Na druhou stranu by byla nepřítomnost práskače nepřirozená, ale raději tuhle myšlenku nedokončím, třeba tohle budou číst Tamti.

Stárnutí je do jisté míry podobné emigraci. Taky se zastaví hodinky. Vnitřní sebeobraz je statický. Momentka. Tady jsem já, je mi dvacet, dívám se na svět v naději, že … v naději. Mládí je totožné s nadějí.

Až přijdu na to jak, změním svět k lepšímu. Až přijdu na to, že svět se závratnou rychlostí mění bez ohledu na má přání, jsem starý.Je toto moudrost?

„Vždycky jsem si myslel, že se stářím přijde moudrost. Omyl. Co přijde je rezignace.“ Ovšem rezignace na co? Totální rezignace je duševní smrtí.

Žít znamená nějakým, třeba sebemenším způsobem, ovlivňovat chod vesmíru. Podle sekty Zelených se jedná o vliv záporný. Člověk je, definicí, nepřítelem Přírody. Bez člověka bude Příroda vzkvétat. Motýlci budou radostně tleskat křidýlky, bobři budou stavět hráze, mravenci mraveniště a v mém obýváku budou sídlit sovy. Podle katolické církve je člověk vrcholem tvorstva. Tedy svět, vesmír, byl stvořen Bohem ku prospěchu člověka. Tedy Homo catolicus. Což mi přišlo k smíchu, spolu s báchorkami jiných náboženství. Tedy v době, kdy jsem znal odpovědi a to všechny.

Teď mě spíš zajímají otázky. Odpovědí je dvanáct do tuctu. Ptát se „proč si to myslíš“ znamená znepřátelit si své okolí a vysloužit si pověst kverulanta. Nejedná se o úplné pochopení. Spíš porozumění. Pravda je pokrytá vrstvičkou dokonalé kluzkosti. Lze se jí dotknout, ale nelze ji držet v zajetí. Kvantová částice, nastavující tvář podle přání pozorovatele. Což neznamená, že je relativní. Je absolutní, ale ve své absolutnosti je nezachytitelná. Držitelé Pravdy jsou nebezpeční. Tázači otázek jsou nepříjemní.

Věci se mají takto. A proč si to myslíš? Na otázky týkající se základních předpokladů se reaguje nevrle. „To přece ví každý“, znamená „co jsi to za hlupáka, že to nevíš?“„Já nediskriminuju. Nenávidím všechny. Rusy, Slováky, Američany, Němce, Francouze, Angličany“, říká tatínek a dodává „na Čechy si taky moc nepotrpím“ a hlasitě se směje.

Což je momentka, obraz zmrazený v čase. Nevím jak vy, ale moje vzpomínky se nepodobají filmové smyčce. Je to série momentek.

Stojím u zasklené skříňky připevněné na zdi vedle vchodu do libereckého divadla. Dívá se na mne obraz dobromyslně se usmívajícího muže s načechraným mohutným knírem. Zobrazení je obklíčené černým rámečkem. Neumím ještě číst, je mi pět let, ale tu tvář znám. Bůh jménem Stalin. Bohové jsou nesmrtelní.

Stalin zemřel. Tedy není bohem.

Spolu se mnou se dívá na černozarámovaný portrét vousáče hlouček lidí. Muži mají na hlavách klobouky nebo placaté čepice s kšilty. Já jsem malej a tak nemám klobouk ani čepici. Nosím rádiovku, které se tak říká, protože má nahoře anténu. Nosím kraťasy, a protože je zima, mám pod nimi punčocháče. Dlouhé kalhoty dostanu, až budu velkej.

Hlouček lidí roste, už je tady skoro tolik lidí, jako když se na náměstí Bojovníků za mír objeví auto ze Západu. Pozorují lesklé bachraté auto plné chromovaných cingrlátek, nahlížejí dovnitř a obdivují kožená sedadla, volant a tachometr, který ukazuje, že auto může jet až sto šedesát kilometrů za hodinu.

„To je blbost, nejvejš to jede tak sto dvacet“ tvrdí pán v zamaštěné bundě, podle čepice dělník. Nevím, jak to ví, ale zní sebejistě, tak asi jo. Rád bych se na to zeptal majitelů vozu, kteří se prodírají davem. Pán v plátěném plášti, puky jako břitva na šedých nezmačkaných kalhotách. Zapadající slunce se odráží od nablýskaných černých bot. V závěsu má obtloustlou paní s čímsi na hlavě. Není to šátek, takže to je taky cizinka. Máma má šátek krásnej, říká, že je kašmírovej, což nevím, co to znamená, ale je krásně měkoučký a jemně barevný.

Po hrbolaté dlažbě hlasitě drkotá valník s uhlím tažený zasmušile vyhlížejícím koněm. Uhlíř zatáhnul za opratě, kůň se zastavil, ale to už je asi příliš velký rozruch. „Pokračujte, pokračujte soudruzi“ říká pan esenbé, který se odkudsi vynořil. Tak mažu pryč, ale ve zpocené ruce mám krabičku žvýkaček, kterou mi dala hodná paní v klobouku. Jsou to sice ty bílé, polštářkovité a ne ty nejlepší, placaté, zabalené ve staniolu a v zeleném rukávu, ale i tak jsem rád.

Tatínek nosí hnědý klobouk upravený na tři facky, neboť není dělňas. Nosí hnědý kabát z tlusté hovězí kůže až na paty jako esesák ve filmu, ale není esesák. Není ani buržua. Nejsem si vlastně jistý, čím je. Není ani rolník, ani pracující inteligent. Je šéfem techniky v divadle F. X. Šaldy, takže jsme v Liberci. Který se jmenoval Reichenberg, ale to bylo za Němců. To jsou lidé, kteří vraždí vlastence a židy. Neznám žádné židy, ale asi to není žádná škoda. Máma jim říká židáci a tvrdí, že jsou lakomí a líní.

Věřit je nebezpečné, ale nutné. Je možné nevěřit v nic? Ale přece i to je víra. Víra v nevíru.

Věřím … v co vlastně? Že existuje pravda. Ne Pravda. Pravda. Opravdovská pravda. Jak ji vidím já.

A co ty? Jakou máš pravdu? „Mít pravdu“, implikuje vlastnictví. Asi by se mělo říkat „znát pravdu.“

Ahoj, pravdo. Jak se máš, pravdo? „Děkuji za optání, jde to“ říká pravda a mizí za obzorem. Mávám na rozloučenou, ovšem pravda mě ignoruje a jde si po svých.

Ne, nemám ji. Mohu se jí pouze dotknout, ale je delikátní, křehká. V podstatě nehmatatelná, ale i tak skutečná.

Arogance zástavy vlající na pražském hradě. „Pravda vítězí.“ Opravdu? Tohle v srdci země, která neumí jinak, než žít ve lži. Země, kde lež není lží, ale „vyšší pravdou.“ Tedy něčím, co slouží „vyšším cílům.“

Lhát se nemá, říká maminka a ptá se, kde jsem byl a co jsem dělal. „Nesmíš říkat, že president je vůl“ říká, vlastně křičí tatínek a řeže do mne tlustým hnědým řemenem s lesklým jazýčkem přezky. „Ale já to neřekl“ říkám pravdu, ale zároveň lžu.

Dva estébáci sedí u stolu v obýváku a dívají se na mě přimhouřenýma očima. Na stole leží neumělá kresba zobrazující muže s parohy, stojícího na tribuně. Nad vším se vznáší vrtulník s bílou hvězdou na trupu. Nápis říká „Prezident je vůl.“

Stůl je z načerno nalakovaného dřeva, stejně jako židle, křeslo, pohovka a skříň, všechno koupeno vloni za bezúročnou půjčku pracujícím. Skříň skrývá sbírku detektivek, většinou z dob první republiky a protektorátu. Poslední dobou sbírka vzrostla o několik knížek se zelenými stránkami, edice Smaragd. Je tu i Jupiter s pávem, o překladatelce z angličtiny, která díky své dokonale znalosti anglického jazyka zradila. Prodala státní tajemství agentovi CIA. Takže znalost cizího jazyka znamená, že se ze soudruha stane zrádce. Snad kosmopolita? Ale to ne, kosmopolita znamená žid.

Tmavá holčička stoji ve skupině dětí recitujících cosi o Leninovi, Vladimíru Iljiči. Má olivovou pleť, ebenové vlasy a ostře řezaný nos. Není hezká, není ani ošklivá. Je normální, ale zároveň není. Máma šeptá v zšeřelém sále tak, abych to slyšel jenom já. „To je židovka“ a já se na ní dívám a cítím… tak nějak to je divný pocit, bájné stvoření existující ve filmech. Tedy ve filmech o válce, jiné snad neexistují.

Válka vypukla, protože Němci vyráběli děla a ne máslo. Československo mělo máslo. Tedy mělo i děla a to v betonových pudincích rozsetých kolem hranic. Češi jsou nesmírně šikovní, tedy byli. „Párek stál korunu“ tvrdí maminka, ovšem dodává, že nebyla práce, neboť byla krize. Hospodářská krize, ovšem byly i jiné krize, při kterých dělníci bojovali o Lidový dům a Masaryk do nich dával střílet i když mu říkali Tatíček.

Nerozuměl jsem vůbec ničemu.

Až budu velkej, pochopím.

Jsem velkej.

Nechápu.

Pouze rozumím.