Únor 2008

Jan Kraus for President!

Ivan Špaček

Pověra je víra v něco, co je z hlediska vnějšího pozorovatele ničím nepodložený nesmysl. Rovněž se dá říci, že pověra je víra, kterou nesdílím. Organizace, do které náležím, je církví. Konkurence jsou sekty. Tedy ne zcela důvěryhodné organizace založené na chybných, případně škodlivých principech.

Slovo „církev“ není míněná výhradně pro nábožensky orientované organizace. Politické strany všech barev a odstínů se řídí stejným zákony. Což je fenomén relativně nový. Pojem „loajální opozice“ je zastaralý, nesrovnávající se současnou skutečností. Opoziční strany chápou slovo „loajalita“ ve smyslu „loajalita straně.“ Poslanec nevolí podle svého svědomí, případně podle slibů, na základě kterých byl zvolen. Výraz „stranická disciplina“ připomíná staré imperialistické „my country, right or wrong.“ Dnes se jedná o „moje partaj, v pravdě i ve lži.“ Loajální opozice má v první řadě zájem o dobro občanů státu. Neboť stát existuje ku prospěchu občana. Nikoliv naopak. Což je idea, která je zcela a úplně cizí běžnému občanu České republiky. Chápe stát jako entitu, která je mu nadřazená. Jedná se o vztah jaký je mezi rodičem a dítětem. Rodič rozhoduje, co je a co není správné. Má moc potrestat chování, které pokládá za nevhodné a odměnit chování, které pokládá za správné. Tedy co se týče lidí bez konexí. Dítě-občan může remcat, občas hodit hysterický záchvat, ale v podstatě je ohebné a poddajné, páteř ještě ne zcela vyvinutá. Tento vztah se nejjasněji projevuje ve chvíli, kdy občan vyjednává s orgány státní moci. Od těch nejbezvýznamnějších úředníků počínaje, občan přistupuje s pomyslnou čepicí v ruce a žebroní. Úředník se chová povýšené a arogantně podle dávné tradice, táhnoucí se až z Rakouska-Uherska. Což je akceptovanou součástí rituálu. Občan se možná rozčílí, ale až později. Pokud se rozčílí tváří v tvář byrokrata, bude odmítnut nejen úředníkem, ale i přítomnými spoluobčany. Nejspíš to je navrátivší se emigrant. Ideálem a snem rodičů bylo a možná stále ještě je, aby jejich dítě docílilo pozici státního zaměstnance pod penzí.

Základem demokratického systému, tedy funkčního demokratického systému, musí být občan. Primárním důvodem současného žalostného stavu drtivé většiny demokratických systémů světa je změna ve způsobu myšlení volených zástupců. Viditelně se nepovažují za „public servants“, tedy „sloužící veřejnosti“, ale za elitu, která ví vše lépe, než burani s kravským lejnem na botách, kteří jim propůjčili moc. Klasickým příkladem je volba českého prezidenta.

Hlavní starostí Paroubka a Topolánka je, jak obejít pravidla tajné volby. Ústřední výbory či jak si ty orgány dnes říkají, rozhodnou, jak budou poslanci volit. Tedy nejedná se o způsobilost či nezpůsobilost toho či onoho kandidáta. Paroubek nemá rád Klause. Podle receptu „budu vládnout třeba s Marťany“ shání hlasy poslanců církve marxleninské bez ohledu na historickou skutečnost, že pro komunisty byli vždy největším nepřáteli právě sociální demokraté. Konec konců, proč by se měl teď začít eklovat? Jde přece o moc, ne o morální pravidla. Podle teorie „netahejte na nás historii, my jsme se vyvinuli“ by bylo logické, kdyby seděli v Parlamentu poslanci Vlajky. Pokud komunisté dokáží získat mandát od národa, který zná způsob jejich vládnutí na vlastní kůži, nacisté by neměli mít problém, s patřičně zmodernizovaným xenofobicko antisemitickým programem, dokázat totéž. Je zřejmé, že by se milovník Marťanů neostýchal doprošovat jejich hlasů.

ODS prosazuje Klause, bez ohledu na skutečnost sarajevského atentátu, kdy se současná vládnoucí garnitura zbavila svého šéfa způsobem připomínajícím krymský atentát na Chruščova. A lidovci…Trávím víc času než bych měl sledováním archivovaných pořadů československé televize. Mám takový dojem, že pořady typu Reportéři ČT jsou buďto vysílány ve stejné době jako zápasy fotbalové ligy nebo proti Ordinaci v růžové zahradě. Jinak si neumím vysvětlit jak je možné, že hochštapler typu Čuňka nejenom že není v base, ale dokonce se s největší pravděpodobností znovu zařadí mezi vedoucí politiky českého státu. Ajajaj….nemám čas ani chuť vyjmenovávat všechny případy neomaleného až drzého okrádání, o kterých se zmiňují česká média.

Jedna věc je jasná. Viditelné pohrdání politiků občany je stejně viditelně opodstatněné. Komunisté všech politických stran, spojte se… To by byla stabilní, nezvratitelně majoritní vláda. Nastal by klid a pokoj putinovského typu. Je i možné, že to je řešení, které by bylo značné části české veřejnosti přijatelné.

A Zelení? Pan Bursík, momentálně se vozící slunečními články poháněným autíčkem po ulicích nezasněženého Bali, kde se sešli zástupci světa, aby zarazili příliš úspěšnou ekonomickou mašinu Západu, jistě sem přijeli na oslech, mě jeden čas poněkud udivoval. Měl jsem dojem, že tento mladý, atraktivní politik se neřadí do politické mafie České republiky. Rovněž jsem měl dojem, že zelená sekta sestává převážně ze zapálených aktivistů, kteří lezou po komínech elektráren s transparenty. Ekologická katastrofa tak viditelná v zemích českých se rozhodně dožaduje řešení. Ne tedy, že bych si myslel, že Zelení mají platné odpovědi, ale chápal jsem je. Chápání mě ovšem přešlo v okamžiku, kdy prodali své ideály za přístup k moci. Bursík se začal chovat jako generální tajemník, včetně podezřelých obchodních transakcí.

A zjevil se profesor Švejnar, kupodivu v očích veřejnosti docela sympatický, přes kádrovou kaňku emigrace. Na první pohled, tedy na můj první pohled, se jedná o překvapivě přijatelného politika. Mám něco společného s Janem Vyčítalem. Sice neráčkuji, na kytaru hrát neumím, ale mám rád Američany. Ovšem, není Američan jako Američan. Způsob myšlení amerických Demokratů mě děsí. Profesor americké university podporující Republikány patří na seznam ohrožených živočichů. „Dříve či později budou jediní marxisté, kteří na světě zbyli, ti, kteří učí na amerických universitách.“ Kdysi dávno bývalo ve Spojených státech zvykem, že v době válečného ohrožení politici projevovali zájem o porážku státu, někdy i o vítězství. „Kdysi dávno“ skončilo v dobách vietnamské ne-války. Tedy abych to upřesnil, ne-válka je situace, kdy umírají vojáci, aniž existuje oficiální válečný stav. Absurdita situace, kdy agrese jednoho státu proti druhému nemůže být potlačeno ve zdroji, se téměř vyrovná situaci, kdy koncem Yom kippurské války izraelská armáda musela dovolit obklíčeným egyptským jednotkám přísun zásob.

Dnes je důležité znemožnit za každou cenu politickou konkurenci. „Za každou cenu“ obsahuje i úporné úsilí zajistit vítězství nepřítele, pro kterého je smrt Američana jistou cestou do ráje. Takže se nemohu ubránit otázce, jakým typem Američana je profesor Švejnar. Vyjádřil se pro existenci protiraketového zařízení v Čechách. O statutu bratří Mašínů jako hrdinů protikomunistického odboje se nechce vyjádřit. Na otázku, zda by jim byl ochoten udělit státní vyznamenání jako prezident, říká v podstatě „no comment.“ Prý nezná všechna fakta případu. Čemuž je těžké uvěřit. Otázka zdali označit bratry Mašíny jako hrdiny nebo gangstery je pro české politiky stejně explosivní otázkou, jakou je otázka potratů pro politiky americké. Bez ohledu na to, jak odpovědí, dostanou se pod palbu těch či oněch.

Profesor Švejnar je definitivně přijatelnější, než pan Dienstbier. Nezdá se, že by trpěl instinktivním odporem ke všemu americkému, který Jiří Dienstbier jasně projevil při rozhovoru s Janem Krausem v pořadu Uvolněte se. Řeč byla o radaru. Mimochodem, to by byl kandidát! Tedy Jan Kraus, aby bylo jasno.

Protiraketový radar se dá popsat jako poplašné zařízení proti zlodějům. Radarem nelze nikoho napadnout, nikomu ublížit. Sedí si na kopci a pozoruje, co se blíží. Jediným lidem, kterým by toto mohlo vadit, jsou potenciální útočníci. Odpůrci protiraketové obrany vlastní země mají jediný čitelný motiv. Tedy kvetoucí evropský sport, kterým je antiamerikanismus. Co je americké je, definicí, špatné. Nejedná se o nic jiného, než o reflex připomínající reakci kolena na úder gumovým kladívkem. „Demokratický systém dodá národu takovou vládní garnituru, jako si zaslouží.“