Únor 2008

Kdo nekrade, není Čech.

Ivan Špaček

Statistiky tvrdí, že Češi jsou, po pobaltských republikách, největší zloději v Evropě. Tedy co se týče krádeží v obchodech. Není mi zcela jasné, jakým způsobem byly tyto statistiky kalkulované. Totiž krádež zboží pod hodnotou 5000 korun je „přestupkem“, nikoliv zločinem, což se nestane součástí trestního rejstříku zloděje. Pokud nebyly zahrnuty v celkových číslech, jedná se o špičku ledovce.

Včera jsem se díval na diskusi v české televizi na toto téma (www.ceskatelevize.cz/vysilani/16.12.2007/207411058070050-20:05-24-vedlejsi-efekty-vstup-cr-do-schengenskeho-prostoru-jsme-narod-zlodeju.html). Socioložka paní Šiklová mluvila o neoddiskutovatelném faktu, že v Čechách máme tradici nechápaní pojmu „soukromé vlastnictví.“

Jistě. Tato tradice se dá dovést přinejmenším do doby vzniku Československé republiky. Konfiskace majetku, zvaná pozemková reforma, byla jedním z prvních aktů nového režimu. Vznikla vrstva „zbytkových statkářů“, kolem dvou tisíc větších či menších zemědělských pozemků, rozdělených podle stranického klíče té doby. Při pohledu zvenčí, neovlivněného pokřikem „tři sta let jsme trpěli“, se jednalo o rozdělování kořisti mezi zloději. Česká část rakousko-uherské říše byla pěstována jako průmyslové srdce mocnářství. Stupeň industrializace byl porovnatelný s průmyslovými velmocemi typu Velké Británie a Německa, o Francii ani nemluvě. V Rusku se industrializace začala, velice úspěšně, rozjíždět v posledních letech před první světovou válkou. K Čechám se ovšem ruský průmysl zdaleka nedal přirovnat. Takže Československo mělo všechny předpoklady k tomu, aby se stalo hospodářským zázrakem Evropy.

Bylo tu ovšem několik problémů. Jedním z největších byla existence více než tří milionů občanů nového státního celku, kteří se stali přes noc z privilegované vrstvy národnostní menšinou, se vším, co k tomu patří. Tento pád z výsluní měl nutně za následek pocit odcizení z jedné strany a pocit kompenzace národního komplexu méněcennosti ze strany druhé. Nemyslím, že by se nový režim snažil tuto menšinu programově utlačovat. Zároveň dobové dokumenty jasně mluví o „čechoslovakismu“, který v podstatě proklamoval vznik nového národa. Tedy ne Češi, Slováci, Němci, Maďaři, Rusíni a Poláci. Čechoslováci. Masarykův „melting pot.“ Rakousko-Uhersko se dokázalo přiblížit ke vzniku středoevropské verze „melting potu“ daleko efektivněji, než Československá republika.

Což bylo jednou z věcí, proti které čeští obrozenci bojovali. Český jazyk byl vyhrabán, dá se říci ze smetiště dějin, omlouvám se za tu nevhodnou myšlenku. Faktem je, že vzdělanější obyvatelé území českého království mluvili převážně německy. Včetně obroditelů. První česká jazyková učebnice byla napsána německy člověkem, který česky vládl spíš teoreticky. Sám Masaryk původně učil a psal výhradně německy. České střední vrstvy, tedy mozek národa, byly zcela, nebo z větší části, německé, nebo poněmčelé. Technická a obchodní expertíza německé části populace byla základem procesu industrializace v zemích koruny české. Možnost vniku středoevropské konfederace byla od počátku sabotována českými poslanci, kteří se soustředili na způsoby, jakými znemožnit funkci rakouského parlamentu. Současný pocit uspokojení při vyvrcholení procesu, díky kterému lze překračovat hranice státu bez kontroly, by měl být mírněn uvědoměním si, že občan Rakouska-Uherska v podstatě nepotřeboval pas. Hospodářská a ekonomická integrace Evropy před první světovou válkou byla překvapivě pokročilá.

Co se týče morálního stavu populace žijící na území českého království, tedy krádeží jako akceptovaného způsobu obohacování se, neříkalo se „kdo nekrade, okrádá rodinu“, ale „okrádat erár není krádeží.“ Občan, kterého by nenapadlo někomu vytáhnout šrajtofli z kapsy, kradl, co mu pod ruku přišlo, pokud to náleželo státu, nebo bohatšímu spoluobčanu. Rovnostářské ideály vždycky nacházely úrodnou půdu v české kotlině. Tedy ve smyslu „kdo má víc, než já, to musel získat nepoctivě.“ Alternativa, že bohatší spoluobčan je úspěšnějším, neboť pracuje tvrději než já, případně je šikovnější v tom, co dělá, není přípustná. Řešením není více se snažit, ale zkonfiskovat, což bylo jádrem všech těch pozemkových reforem a zestátňování. „Milionářská daň“ byla v Čechách vždycky populární.

„Soak the rich“ se stává velice populárním heslem i ve zbytku světa. Co následuje je, bez výjimek, úplný, nebo částečný kolaps ekonomie. Kapitál investovaný do chleba a her mizí do nenávratna. Ekonomie bez kvásku investičního kapitálu kysne jako nepovedený bochník.

Češi byli, jsou a budou, levicoví. Sociálně demokratická strana byla už za Rakouska jednou z nejsilnějších stran v Čechách. Kombinovaná síla této strany a její zradikalizované odnože, Komunistické strany Československa, by s největší pravděpodobností přivedla stát na cestu socializace už před druhou světovou válkou. Hlavním důvodem, proč se tak nestalo, byl fakt, že Československá republika to s demokracií nepřeháněla. Existence politické mafie zvané „Pětka“ zajišťovala, že hlasy poslanců byly odevzdány stejnému mocenskému uskupení, bez ohledu na jejich přesvědčení. Pohrdání komunistů socdemáky jako „zrádci dělnické třídy“ bylo dalším důvodem opoždění příchodu socialismu.

Tradice obohacování se na úkor spoluobčanů pokračovala i v době druhé republiky a protektorátu. Židovské majetky byly znárodňovány, pardon, předány arijcům a to nejen německého původu. K tomu je třeba připočíst zkušenost židů, kteří přežili koncentrační tábory, aby při svém návratu zjistili, že majetek daný přátelům a známým k uschování byl vlastně darem. Zkušenosti navrátilců, ať už emigrantů nebo vězněných v koncentračních táborech toho či onoho režimu byly a jsou plné příběhů stejného typu. Když se zjeví ukradený fotoaparát, je automaticky vracen původnímu majiteli, bez náhrady škody tomu, kdo vědomě či nevědomě koupil od zlodějů. Fakt, že nemohu dělat obrázky je nezajímavý. Tento jednoduchý princip je průměrnému občanu v Čechách nepochopitelný.

Ano, princip posvátnosti osobního vlastnictví chybí v českém obzoru. Stačí vzpomenout na zlatokopeckou horečku, která následovala etnické vyčištění českého pohraničí. Sametová privatizace rozdáním státního majetku příbuzným a známým by neměla nikoho překvapovat. Politická korupce konkursů založených na tom, kdo mi dá víc, je další českou tradicí.„Průhlednost“ procesu udělování státních kontraktů například na stavbu pohraničních opevnění nepatřila k prioritám. Udělování trafik a koncesí se rovněž neřídila pravidly, která by potěšila Transparency International.

Jánošíkovský politik, který chce bohatým brát a chudým dávat se nemusí obávat o popularitu. Fakt, že se jedná o trestání efektivnosti a odměňování neschopnosti je rovněž mimo horizont populárního chápání. „Nevadí, že jsem neúspěšný, pokud se nedovolí nikomu jinému uspět.“Všichni jsme si rovni. Ten, kdo převyšuje řadu, musí být zkrácen.

Je v Čechách demokracie? Co to vlastně je? Nejedná se možnost cestovat na Rivieru, aniž bych měl důvěru domovní důvěrnice. Není to ani přítomnost pornografických časopisů v trafice. Svoboda antisemitů veřejně oslavovat výročí Křišťálové noci. Definuji demokracii jako kombinaci posvátnosti osobního majetku a existence právního státu. Nezávislý a efektivní justiční systém není přepychem, je základem existence demokratického státu. Musí chránit zájmy občanů proti násilí, ať už přichází odkudkoliv. Musí zajišťovat dodržování kontraktů mezi občany a mezi občany a institucemi. Musím si být jistý, že dostanu zaplaceno za svou práci a za svůj produkt. Cena je rozhodnuta dohodou bez užití nebo hrozby násilí. Porušení kontraktu nesmí být trpěno.

Kolikrát jsem slyšel od přátel a známých, žijících v České republice o nedobytnosti účtů? Pokud si nemohu být jist, že to, co jsem vybudoval, mi nebude zabaveno a to co vyrobím, mi bude zaplaceno, nebudu podnikat. Ekonomie stojí a padá s malými a středními businessy. Spojené státy, které každý Evropan vidí jako místo, kde vládnou General Motors a Microsoft jsou ve skutečnosti místem, kde více jak 70 procent lidí pracuje pro malé a střední podniky. Úspěch a síla americké ekonomie jsou navzdory a ne kvůli zásahům populismem nakažené federální vlády.

Země, kde se periodicky likvidují „vesničtí boháči“, „keťasové“ a „vykořisťovatelé“ jsou zeměmi, které nejsou schopné zajistit slušné životy svým občanům. Lépe řečeno, nejsou schopné zajistit podmínky, za kterých by si občané mohli vybudovat slušné životy.

Americká ústava nezajišťuje štěstí. Co zaručuje, jsou „unalienable rights“, tedy „life, liberty and the pursuit of happiness.“ Právo na život, svobodu a hledání štěstí. Nikoliv právo na nalezení štěstí. Dosažení cíle je na mně.

V diskusi v ČT se dále mluvilo o faktu, že občan vidí beztrestnost politiků a velkopodvodníků typu Viktora Koženého. Reaguje na tento smutný fakt tím, že „když mohou oni, tak mohu i já.“ Diskutující souhlasili. Já ne. Proč vlastně nekradou všichni?

„Kdo nekrade, okrádá rodinu.“Tedy když neukradnu to, po čem toužím a nemám na to, ubližuji rodině. Krádež mi přinese životní úspěch. František Procházka je národním hrdinou. Neokradl nás, okradl erár. Stejně jsou pojištění, takže vlastně nikdo nepřijde o nic. Pokud nejsem dopaden při činu. Argument říkající „když ostatní kradou beztrestně, mohu i já“ přináší zajímavou myšlenku. Nekradu, protože se bojím trestu. Tedy pokud mi bude zaručeno, ať už díky přátelským stykům s policií, nebo konexím s dostatečně silnými držiteli moci, že nebudu postaven před soud, budu krást jako straka. Je jediným důvodem, proč nekrást strach z trestu? Rabování prázdných domů, opuštěných při povodních. Rabování domů, opuštěných odsunutými Němci. Rabování obchodů při pouličních nepokojích ve Spojených státech. Bývalo pravidlem, že člověk přistižený při rabování byl na místě zastřelen. Jak barbarské…

Jak byste se zachovali při pohledu na vymlácenou výkladní skříň plnou zlatých šperků? Policie je někde za rohem, zaneprázdněná bojem s ozbrojenými výtržníky. Případně stávkuje. Element strachu z trestu je odstraněn. Co byste udělali? Když se položí stát? Vraždy, loupeže, znásilňování. To je obraz malovaný knihami a filmy o světě po apokalypse. Co to říká o stavu naší civilizovanosti? Slova jako „morálka“ nebo „slušnost“ ztrácí smysl. Z čeho vychází? Chovat se morálně znamená chovat se podle morálních zásad. Což není tak jednoduché. „Morální chování“ je chování se podle systému založenému na určitých niterných pravidel.

Cti svého otce i matku, abys byl dlouho živ na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh.

Nezabiješ.

Nesesmilníš.

Nepokradeš.

Nevydáš proti svému bližnímu křivé svědectví.

Nebudeš dychtit po domě svého bližního. Nebudeš dychtit po ženě svého bližního ani po jeho otroku ani po jeho otrokyni ani po jeho býku ani po jeho oslu, vůbec po ničem, co patří tvému bližnímu. (Ex 20,3-17)

Hmmm….

Těchto šest přikázání mi definuje slušnost. Není co dodat.

Ale… co ty ostatní čtyři?

„Nebudeš mít jiného boha mimo mne.

Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí. Nebudeš se ničemu takovému klanět ani tomu sloužit. Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, Bůh žárlivě milující. Stíhám vinu otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení těch, kteří mě nenávidí, ale prokazuji milosrdenství tisícům pokolení těch, kteří mě milují a má přikázání zachovávají.

Nezneužiješ jména Hospodina, svého Boha. Hospodin nenechá bez trestu toho, kdo by jeho jména zneužíval.

Pamatuj na den odpočinku, že ti má být svatý. Šest dní budeš pracovat a dělat všechnu svou práci. Ale sedmý den je den odpočinutí Hospodina, tvého Boha. Nebudeš dělat žádnou práci ani ty ani tvůj syn a tvá dcera ani tvůj otrok a tvá otrokyně ani tvé dobytče ani tvůj host, který žije v tvých branách. V šesti dnech učinil Hospodin nebe i zemi, moře a všechno, co je v nich, a sedmého dne odpočinul. Proto požehnal Hospodin den odpočinku a oddělil jej jako svatý.

„Bůh žárlivě milující...“

O čem mluvím, je v podstatě křesťanská morálka. Je možné z ní vyjmout, co mi nevyhovuje? Vychoval jsem dva syny. Dnes jsou dospělí, mají děti, které vychovávají stejným způsobem, jakým byli vychováni oni. Tedy ve smyslu těch šesti zákonů. Proč se vlastně jimi řídit? Jedenáctým přikázáním je údajně „Nenech se nachytat při porušování deseti přikázání.“

A jsem zase u otázky. Proč se držet pravidel? Proč řidič zastaví na červenou a jede na zelenou? Víc a víc lidí toto pravidlo porušuje. Pokud není na dohledu dopravní policie. Maličkost? Musím se přiznat, že mě to děsí. Pravidla se dodržují nikoliv proto, že je pokládáme za správná, ale protože se bojíme trestu. Pokud není trestu, není pravidel. Kolaboranti, komunisté, práskači, sadističtí bachaři a vůbec lidé, kteří se chovali zle v dobách, kdy bylo takové chování odměňováno, chodí beztrestně po ulicích českých měst a vesnic. Pravidla slušného chování, která nezahrnují postih za chování neslušné, jsou bezvýznamná. „A tale told by an idiot, full of sound and fury, signifying nothing.“

Bez trestu není spravedlnosti. Otec uškrtil svou dceru, neboť odmítla nosit oblečení, které měla podle jeho názoru užívat. Její bratr lhal policii ve snaze odvrátit podezření od otce. Vrahův status mezi přáteli a známými docílil nebetyčné výše. Aktem vraždy prokázal svou morální vyspělost.

Místo? Toronto, Ontario, Kanada, před několika týdny. Abych vysvětlil, oblečení, které dívka odmítla nosit se, jmenuje hadžib. Jedná se o černý hábit, který zakrývá tělo od hlavy k patě, kromě výřezu pro oči. Vůdci kanadské muslimské komunity uveřejnili prohlášení, ve kterém zdůrazňují, že se jednalo o teenager problem, nikoliv o cosi spojeného s morálním kódem islámu. Což je, podle znalců této víry, popření faktu, že korán obsahuje závazek pro rodiče zabít děti, které se odchýlí od víry. Tento muž se zachoval, podle svých morálních pravidel, správně. Nacisté a komunisté jsou vysoce morálně vyspělí. Podle jejich chápání morálky. Svatá inkvizice vykonávala vůli Boží, podle svého názoru. Což podporuje skálopevné přesvědčení značné části české komunity, že náboženství je opiem lidstva. Tedy škodí.

Je zřejmé, že slova „morální pravidla“ mohou znamenat cokoliv od držení se Desatera po popravu kulaka a odeslání jeho dětí do co možná nejhorších životních podmínek. Je řešením odmítnout všechna pravidla kromě těch, které mi osobně vyhovují? A proč mi vyhovují? Jsem, kdo jsem, protože jsem byl, od nejútlejšího věku, formován svým okolím. Takže cokoliv v životě provedu, dobrého či zlého, je kreditem nebo vinou jiných. Jsem jakýsi biologický stroj, kontrolovaný programem, který je do mne vložen.

Můj třetí syn je vychováván jako katolík. Neprotestuji, přestože nejsem, respektive nedokáži být věřícím. Spíš doufám.

Jaké je řešení? Jaká jsou řešení? V tomto místě bych měl nabídnout svou verzi toho, Jak By Měl Svět Fungovat. Přijměte mou omluvu. Když se to bralo ve škole, byl jsem nemocný. Obávám se, že si řešení budete muset najít sami.