Únor 2008

Tanečnice

Ivan Špaček

Ulice se stáčí směrem k náměstí. Nepospíchám, mám tak trochu trému, zároveň se těším. Každé úterý a každý čtvrtek jsem sedal na autobus na Tržním náměstí, v ruce černý sportovní vak, na sobě vínově rudé silonové tepláky s dvojitými bílými lampasy vyfasované pro spartakiádu roku 1965, spolu se švihadlem z tlustého bílého silonového lana, ale to švihadlo je někde ve skříni, i když skákání se švihadlem není špatným cvičením pro pinčes.

Pod parádní černou bundou z Jugoslávie, co stála skoro pět stovek, což mi maminka nikdy neopominula připomenout, když jsem ji na sebe vzal, jsem měl zelené tričko, další pozůstatek z účasti na spartakiádním cvičení učňovské mládeže. Ve vaku mám pouzdro na pálku ze šedého plastiku a v něm svou pýchu a chloubu, tužkovou pálku přímo z Japonska, kterou mi prodal Vlček z Jablonce. Jeho tatínek byl diplomatem v Tokiu a tak mu jich pár dovezl. Vlček hraje taky tužkou, což z nás dělá dva neortodoxní hráče v severních Čechách.

Nevím, jaký má Vlček důvod ke své výstřednosti, ale mě uchvátili čínští hráči, které jsem viděl v televizi v přenosu z mistrovství světa v Praze.

Nevyhnutelným následkem bylo, že jsem měl sice dovoleno hrát na trénincích, ale nikdy jsem nebyl postaven do žádného mužstva. Ne, že bych byl zas tak skvělý, ale pravidelně jsem porážel některé z vyvolených.

U pálky jsem měl kradený míček značky Dunlop Barna. Byly z Tuzexu a oddíl je kupoval pro ty nejlepší, ke kterým jsem se zřejmě neřadil. Jeden z nich se zakutálel mezi tělocvičné nářadí v tmavém rohu. Viděl jsem kam, ale nikomu jsem to neřekl. Jako obvykle jsem zůstal v tělocvičně mezi posledními a tak jsem skládal stoly, sundával velké kulaté klobouky světel z ocelových lan vedoucích napříč tělocvičny a čekal na příležitost. Pak jsem se poflakoval sem a tam, až jsem tam byl sám a mohl jsem bez obav ukrást míček.

„Tak padej, padej“ vyzval mě pan Čeřovský k odchodu. Naštěstí byla tma a tak neviděl, že jsem vinnou zrudl. Mé tělo má silnější morálku než moje mysl, vždycky mě prozradí. Takže mi nezbývá, než být poctivý. Teda většinou. Nesmím ve škole opakovat tátovy antikomunistické řeči. Při mlčení se nečervenám.

Na nohou botasky za sto čtyři koruny, které jsem dostal k vánocům a jsem dokonalý.

Ovšem, potom se mi do života zapletla politika, teda politika a holky, což bylo tenkrát prakticky totéž. Generace dívek, která dospěla roku 1968, byla neobyčejně půvabná a politicky angažovaná. Půvabnost potvrzují dobové filmy a fotografie. Ježíši, to byly krásný holky!

Teď ovšem nepřijíždím autobusem. Sídlím v obrovské budově nedaleko ruprechtického náměstí zvané Hokejka, divu socialistické výstavby. Mamutí stavba připomínající budovy housing projektů vybudované ve Státech pro sociálně slabé. Netrvalo to dlouho a staly se z nich centra obchodníků s drogami a pasáků, která skončila vyhozením dynamitem do vzduchu, neboť pobyt v nich byl životu nebezpečný. Hokejka se asi do vzduchu vyhazovat nebude, drogy jsem tam neviděl, ale stejně to je hrůza. A ty příšerné výtahy! Umyvadlo, které je na pantu, aby se mohlo dát na stranu, když je třeba užít záchodu. Místnosti velikosti skříní, spáry v panelech, kterými fouká dovnitř, nezavíratelné dveře. No jo, no, zlaté české ručičky, komunismus asi nepřežily.

Naposledy jsem viděl pana Čeřovského v hospodě u Jelena, kde jsme měli večírek s ekonomkou. Třída plná budoucích sekretářek se setkala s třídou budoucích strojařů. Tedy devadesát procent kluků v naší třídě a devadesát devět procent holek v ekonomce. Pár z těch holek přepisovalo na cyklostylové blány nekonečnou řadu rezolucí a článků, které jsem tenkrát tvořil a tak mě napadlo provést družbu.

Pingpongáři chodí po tréninku na pivo do Representačního domu zvaného Repre, který je hned vedle budovy tělocvičny. Ovšem Repre byl zavřený, šli k Jelenovi a tak jsem byl přistižen trenérem v treninkový den, jak netrénuju, ale hormoním.

Čeřovského jsem pokládal za skorostarce, tedy těch pár vlasů, co mu zbylo na hlavě, bylo bílých. Kolik mu mohlo tenkrát být? No, silně pochybuji, že ho potkám v tělocvičně.

Už jsem skoro tam. Povědomě kontroluji ruku, ne, nemám černý sportovní vak, kdepak asi skončila moje pálka? Zapomněl jsem ji kdysi v tramvaji, to když jsem rozvážel výtisky ilegálních tiskovin. Silně pochybuji, že bych ji našel ve Ztrátách a nálezech.

Stará budova, mírně opršelá, jako téměř vše, co je tady k vidění. Sokol Ruprechtice. Jdu pomalu a chutnám vůni pálícího se uhlí. Doma není uhlí k vidění. Tedy kromě jednoho místa. Dům hned vedle Victoria Parku, těsně před železničními kolejemi. Na průčelí má nápis Coalliery, což snad naznačuje určité spojení s uhlím. Nikde ovšem není vidět ani kousek uhlí. Santa, který nosí zlobivým dětem uhlí místo dárků, má asi problém.

Je teprve šest večer, tedy osmnáct hodin, jak tady říkají, ale dělá se tma. Chabé pouliční osvětlení vykrajuje kužele bílého světla z černého sametu, ale sloupy výbojek jsou příliš daleko od sebe na to, aby se slily prameny světla v souvislou řeku.

Všechno to je silně cizí, cizí, ale zároveň známé. Tedy známé ne pro momentálně existující Já. Každým rokem se obaluji další vrstvou jako kmen stromu. Ta nejposlednější, těsně pod kůrou, odmítá všechno kolem. Odmítá hlasité štěkání psů šířící se ze všech stran vlnou zvuku bez konkurence. Odmítá býlí prodírající se spárami v chodníku. Odmítá i chodník, odmítá jeho nerovnost, rozbitost, vrstvu špíny. Odmítá domy s opadávajícími omítkami. Dům má být postavený z hladkých červených cihel, ty novější obalené do hliníku, který se nemusí natírat.

Držím v ruce zelenou gumovou hadici a ostřikuji siding domu. Včera byla bouřka a tak jsou krémově bílé hliníkové panely pokryté čůrky rozmazaného prachu. „Hi, neighbour“ říkám starému pánovi odvedle, který nahlédl z okna sousedního domu, aby viděl, co se děje. Tváří se provinile kdykoliv mě vidí, to od té doby, kdy jsme přijeli z dovolené a nachytali ho, jak trhá maliny z našeho keře a hází si je do talíře plného puffed rice. „Hi“ odvětil a usmál se. Úsměv to je stále ještě nejistý, přestože jsem mu vysvětlil, že malin si může natrhat, kolik chce. Stejně jich je tolik, že hnijí na keři. Ovšem podle svého názoru se dopustil neodpustitelného hříchu, vlastně dvou hříchů. Trespassing a theft. Theft se přeloží jako krádež, trespassing je těžší přeložit, asi že vypadávám z češtiny. Trespassing is a petty offense or misdemeanor covered by a criminal code. Vstoupit na pozemek, který mi nepatří, bez povolení majitele.

Mám takovou teorii, že lze hodně říci o charakteru společnosti podle jazyka, který užívá. Jazyk ovlivňuje způsob myšlení. Snad proto mám problém chápat provinilou hrdost, se kterou se Češi vyjadřují o kultuře zlodějství, která tady podle nich existuje. Rozhodně to není stud. „Češi jsou nejlepší v tom či onom, člověk to neslyší od místních příliš často. Pokud nepřijde řeč na podvody.

Všechno je stejné jak si to pamatuji. Zároveň to je jiné. Menší a hlavně špinavější. Jako tahle budova. Zářivě žlutá omítka se jakýmsi záhadným procesem proměnila v našedlou, popraskanou vrstvu zaschlého bláta. Velká okna tělocvičny září do tmy žlutí žárovek. Záření odhaluje, že pár z nich má na sobě hvězdice prasklin. Sklo i tak drží pohromadě, díky síti ocelových drátků uvnitř.

Otvírám široké okopané dveře. Ano, tyhle schody do šaten si pamatuji. Tady jsme seděli s nymfomankou Alenou. Třeba jsem nespravedlivý, ale holka, která přišla na trénink s tlustým Pavlem a hned se nechala odvést mnou do útulného přítmí schodiště, aby se na mne vrhla jako krahujec na kuřátko, to přece není normální. Alespoň ne pro mne. Nejsem typ, kvůli kterému by omdlévaly ženy a dívky. Tiskla se ke mně a sténala žádostivostí, takže jsem utekl a vrátil se do tělocvičny. Zjevila se po pár minutách a věnovala svou pozornost Tomíkovi, který ovšem neměl zájem. O co zájem má, je stát se mistrem světa.

„A ty bys nechtěl?“ ptá se mě a já musím zavrtět hlavou. Spíš ne, než jo. Tedy nemyslím, že na to mám. Existující hierarchie mi dovolí si s ním zahrát jen málokdy, nejsem členem elity. Naše jediné střetnutí skončilo vytřením podlahy. Tedy se mnou. Ale je do docela hodnej kluk. Mistrem světa se ovšem nestal.

Zhrzená Alena se pokouší přijít o poctivost a to teď hned, ovšem Sokol je plný sportovně orientovaných mladých mužů, kteří nevědí, jak se chovat se sexuálně agresivní dívkou. Alena se eventuálně dočkala, přišla do jiného stavu s vojákem z Prešova, který byl ovšem ženatý a tak Alena spolykala dostatečné množství plynu na to, aby se dočkala klidu na hřbitově. Ale to už je taky dávno, to už jsem byl… jinde.

Vyšel jsem nahoru po schodech. Slyším zvonivé ťuk, ťuk odpalovaných míčků. Jestlipak to jsou ještě Barny? V Kanadě je nemají, ale sehnal jsem sadu na Barbadosu. „It’s too heavy, a piece of shit“ prohlásil Francis, přes to jméno Číňan z Hong Kongu, a vytasil Joolu, takže mi Barny zůstaly v šuplíku. Nemám to srdce je vyhodit. Stejně už dobrých deset let nehraju, mám jiné starosti.

Lítačkami se skleněnou výplní se rozlévá světlo z tělocvičny. Místnost je jinak tmavá, světla zůstávají nerozsvícená. V tmavém rohu spíš cítím, než vidím pohyb. Z nějakého důvodu mi vyskočí srdce až do krku. Cítím, co to vlastně cítím? Jakoby varování, seber se a maž pryč, tady tě nic dobrého nepotká, otoč se a vypadni a to hned! Ze stínu se vynoří mrňavost. Dívka jako porcelánová panenka, miniaturní človíček. Jemná křivka rtů pod výrazným nosem, otazník zvednutého obočí nad udivenýma očima, díváme se na sebe, ve vzduchu čpí osudovost a já vím, že je na všechno pozdě.