Únor 2008

Angličtina přínosem, potěšením či poděšením?

Ota Ulč

Na této planetě se mluví plus minus 6.000 jazyky, z nichž několik tisíc za pár desítek let vyhyne. V jihovýchodní Asii se dá předpokládat, že z čínštiny (v mandarínské verzi) se stane lingua franca. V Africe západní posílí jazyk hausa, ve východní hodně získá svahili. A v pacifické oblasti na roztroušených ostrovech se dál bude prosazovat Tok Pisin, dříve známá jako Pidgin English, již teď je jednou ze tří úředních řečí hodně zajímavé republiky Papua New Guinea.

Nejvíc ale na váze, nejen v PNG, získává angličtina, jíž se dorozumívá jedna a půl miliardy pozemšťanů - každý čtvrtý. Někteří prognostikové tvrdí, že v polovině tohoto nového století, angličtinu v počtu mluvčích předběhne čínština a hindí. Mám potíže s představou, že by se tak mohlo stát v moderním světě techniky, vědy, komunikace. Snažte se psát čínským jazykem bez abecedy na psacím stroji, pokuste se poslat telegram. Pro ekvivalent anglického O. K. potřebují Číňané šest, případně i sedm znaků.

Franština dominovala, zejména ve světě diplomacie a kultury, po víc než jedno století. O tento primát ji angličtina dokonale připravila. Už jen 2 procenta světa mluví plynně francouzsky. Pokusy bránit se takovému stavu věcí se podobají snaze postavit se proti záplavě s dětským kyblíčkem. V kanadském frankofonním Québecu policejní jednotky, pověřené potíráním kriminality jazykové, konfiskují papírové pytlíky firmy Dunkin` Donuts, poněvadž její kobližky nejsou označeny slovem Charcuteries.

Pogrom proti kobližkám bude třeba zdárně pokračovat, ale přece jenom s menším dopadem než skutečnost, že dvě třetiny francouzských vědců publikují své práce anglicky. V Německu tak činí 83 procent chemiků, 98 procent fyziků a čeští vědci se rovněž přizpůsobují. Ve Skandinávii a Holandsku angličtina již není cizím, ale druhým jazykem země.

Zahraniční srovnávací údaje chválí lingvistický pokrok České republiky, v kontrastu s ostatním postkomunistickým světem. Trávím už většinu života v anglicky mluvícím prostředí, tímto jazykem píši, v něm i sním a dělám si mentální poznámky. Snad o to víc jsem alergický na zasviňování češtiny zbytečnými, jakkoliv módními anglicismy, jimiž se stáváme prediktabilní, perpetuální, asertivní, aprehensivní. Uvědomuji si ovšem praktičnost a třeba i nutnost přebírání terminologie v oblasti novot jako je elektronika, kde se bez internetu, e-mailu a browserů těžko obejdeme. I insulární (anglicismus!) a tradičně monolingvální Japonci se přizpůsobují. Do ruky berou MAUSU (myš) probudit k akci KONPYUTAA (kompjutr) a v případě potřeby listovat v MANYUARU (manuál). Nejen to: angličtina už začíná ovlivňovat i japonský syntax.

Po demontáži kolonialismu se bělošského jařma zbaveným domorodcům dostalo do vínku důkladné dilema, zda si udržet angličtinu jako jediný komunikační tmel k dispozici při budování národa a státu či se jí zbavit jako nenáviděného nebo aspoň nemilovaného dědictví imperialismu. Jak si ale měli počít čerství vládci v Nigérii, nejpočetnějším státě Afriky, kde se lid Hausa, Joruba, Ibo a všechny ty další přece společnou řečí nedomluví? Ještě náramnější příklad nám poskytuje Indie, země 800 řečí a nářečí, 18 úředních jazyků, jejichž různým druhem písma jsou popsány bankovky. Co tam s angličtinou, jíž mluví 5 procent obyvatelstva - veškerá elita země? Během každé volební kampaně kandidáti přispěchají s požadavkem vymýtit z veřejných škol angličtinu jako vyučovací jazyk a jako jazyk úřední při správě státu. „Nedopřejeme si oddechu, dokud se nám ji nepodaří vymýtit z naší domoviny!" zapřísáhl se předák Mulayam Singh Yadau, někdejší ministr národní obrany.

Takovou rétorikou se získávají hlasy voličů, ale rovněž se přispívá k další, beztoho již důkladné fragmentaci země. Jediným kandidátem na veledůležitou roli společného jazyka, nahradivšího angličtinu, je tam hindí, řeč severních oblastí, ale na drávidském jihu zcela cizí, nemilovaná a stejně nesrozumitelná jakou by v Čechách byla finština. K četným náboženským konfliktům přibyly dost krvavé třenice jazykové. Bez velkých potíží došlo k přejmenování metropole Bombai na Mumbai, ale jak nahradit angličtinu jako řeč moderního elektronického věku? Učebnice v oborech od agronomie po zoologii se jen těžko dočkají svého zrodu v řeči kannada. Angličtina sice byla nástroj imperialismu, ale také notně přispěla ke zrodu moderního indického nacionalismu. A nadále zůstává druhým jazykem, zejména pro rostoucí střední vrstvy.

Konflikt mezi racionalitou a emocemi, nezřídka prezentovanými v hávu political correctness tohoto fundamentalismu současné západní levice, se vyskytuje ve všelijakých podobách. Zmíním se o jedné, jejíž problematika rovněž dolehne na českou kotlinu, pokud se tak již nestává. Evropě nic jiného nezbyde než absorbovat rostoucí počet zájemců putujících z ubožáckého Jihu a Východu. Nebudou jich sice tak značné miliony, jaké se valí k nám do USA, ale k pořádnému bolehlavu postačí. Jak vychovávat potomky imigrantů, povinná školní docházka a výuka v jazyce českém nebo vietnamském? Nepochybně vstanou různí bojovníci, sociální inženýři s praporem bilingvalismu, multikulturalismu.

Americká zkušenost: třetina obyvatel New York City se narodila někde v cizině, jedna pětina se anglicky domluví velmi málo nebo vůbec ne. Aby tak rekordně rozmanití tvorové mohli v novém prostředí úspěšně fungovat, potřeba společné řeči je nabíledni. Když po pancéřovém příjezdu internacionálních bratrů dorazil můj bratr z Plzně přes Atlantik, vezl jsem jeho tehdy desetiletou dceru do místní školy. Slzy na krajíčku, co si v tom cizím, cizojazyčném prostředí počne. Dobře to ovšem dopadlo. Však máme zkušenost s vynikající schopností dětí rychle zvládnout, absorbovat nový jazyk, s nímž jejich rodičové budou nadosmrti zápolit. V mnoha přistěhovaleckých rodinách tak dochází k tzv. role reversal - že to jsou právě děti v dospělé roli tlumočníků s vnějším světem. Zvoní telefon a děti, aby zvedly sluchátko, poněvadž nervózně mektající rodičové by se nedomluvili. Rodičovské autoritě ovšem tento stav převrácených rolí nesvědčí. „Přinesl jsem ze školy F“ (Fail čili pětku) „a matce jsem řekl, že to je výtečná - pro Fabuloso," přiznal nezbeda Sandino Sanchez, syn přistěhovalců z Dominikánské republiky.

Jít má neteř poprvé do americké školy o deset, dvacet let později, její zkušenost by byla jinačí: o to by se postarali pokrokoví sociální inženýři, prosazovatelé bilingvalismu. Podle jejich novátorského mustru žáci stráví tři až šest let ve výchovném prostředí izolovaném od anglicky mluvícího světa. Výuka se bude konat v tom kterém původním jazyce, od albánštiny po řeč zulu.(Pro případného zájemce: v zulštině se zdravíme slovem Jambóna.) Tento program, v život uváděný učiteli s často nevalnou kvalifikací, měl být přestupní stanicí, ale stal se cílem konečným. Nikoliv ovšem k prospěchu žáků, ale školních administrátorů. Snadné vysvětlení: peníze. Federální vláda na tento škodlivý experiment totiž vyplácí několik miliard dolarů ročně. Čím víc dětí do programu nahnáno, tím víc peněz poplyne do školní kasy. Takže nepřekvapuje, že v New York City počet takto zalasovaného žactva se za několik let zdvojnásobil.

Mnozí rodičové, jakkoliv v angličtině málo zběhlí, si tohle nechtějí nechat líbit a už i přispěchali se soudními žalobami. Tolik rozumu přece mají, aby jim došlo, že jejich ratolestem se cesta do života ze začátku možná usnadňuje, ale příležitosti k budoucímu uplatnění určitě zužují.

Děti různých národností vykazují podstatně různé výsledky. Výteční jsou například Rusové, pramálo úspěšní jsou Haiťané. Jeden milion dolarů z nadačních fondů umožnil uspořádat celoroční průzkum adaptace školní mládeže z rodin přistěhovalců z oblasti od Floridy až po Kalifornii, s tímto zjištěním: děti přistěhovalců mají lepší školní výsledky než děti v USA narozené. Nejlíp si počínají Asiaté (Číňané, Japonci, Korejci, Indové), nejhůř na tom jsou oni Haiťané a mládež z Latinské Ameriky. Tyto kontrasty neodmávneme odkazem na rozlišný socioekonomický původ, na nepříznivé sociální podmínky. Nebylo přece větších chudáků než uprchlíci, kteří na bárkách unikli z jihovýchodní Asie. A jejich děti teď v amerických školách dosahují nadprůměrné výsledky. Tráví víc času studiem než civěním směrem k televizoru.

Potomci imigrantů, bez ohledu na jejich školní prospěch, mají jedno společné: tři čtvrtiny z nich přijaly angličtinu jako svůj první jazyk, v kontrastu s jejich rodiči, kteří tak učinili v pouze třech procentech případů. Má-li tento poznatek mít nějakou transoceánskou váhu, nebude pak příliš surrealistickou představa rostoucího počtu asijských premiantů, švitořících křišťálovou češtinou k zahanbení většiny domácího žactva, které se nikdy nemuselo potýkat s nutností zásadní životní transformace.

A většina dětí obyvatelstva jak původního tak přistěhovalého se bude učit anglicky - bilingvalismem ke globalismu.