Únor 2008

Chvála ropovodu

Ota Ulč

Toho aljašského. Činím tak, vědom si neštěstí, k němuž došlo na Velký pátek památného roku 1989, když cisternová, 300 metrů dlouhá loď Exxon Valdez - navigovaná pomocníkem, zatímco kapitán, jakkoliv neopilý, dlel v podpalubí - údajně ve snaze vyhnout se plovoucímu kusu ledu, narazila na útes. Z útrob se vyvalilo 11 milionů galonů ropy, zasáhnuvších plno vod, ryb, dva tisíce kilometrů pobřeží s nespočítatelnými škodami též mezi ptactvem a pozemní zvířenou. Společnost Exxon měla na krku 29 tisíc žalob a zaplatila miliardy dolarů, užitečně tak posílivších místní ekonomii.

Valdez, konečná stanice ropovodu, s nepočetným obyvatelstvem jen několika pár tisíc je nejsevernější, leduprostý, nezamrzávající přístav. Před sebou tedy má vody a za zády vysoké hory, jimiž nevede ani silnice, ani železnice. Lze tam jen letadlem či lodí. Zvolil jsem loď, která mě pak dál vezla fjordy, v blízkosti ledovců částečně jakoby ušpiněných, částečně bělostných až do modra. Měl jsme pak i příležitost nahlédnout na jiné zastávky - Juneau, nynější hlavní město státu, Sitka, dřívější ruské hlavní město, a Ketchikan, scénický přístav s tradicí vyhlášeného provozu dvou tuctů nevěstinců, tehdy známých pod eufemismem „obchody s doutníky" a obsluhujících zájemce jakékoliv národnosti či politické orientace.

Objev nalezišť ropy se stal pro Aljašku velikánským požehnáním. Však až do roku 1959 nebyla státem, ale nesvéprávným, z Washingtonu spravovaným teritoriem, obrovskou rozlohou (547krát větší než stát Rhode Island), ale pramalé významem. Je to jen z jedné dvaceti jednoho procenta osídlená prázdnota. Dlouhé kruté zimy, 80 procent terénu je permafrost, půda rozmrzne do hloubky pouhých pár centimetrů a vylučuje možnost užitečného zemědělského počínání. Ani přemnohé miliony stromů nelákají dřevařský průmysl: jednak tam nic pořádně nevyroste, jednak ty nekonečné vzdálenosti.

Washington dokonce odmítal poskytnout fondy na výstavbu aspoň jedné silnice, která by Aljašku učinila dostupnou. Lodní spojení prý postačí. O změnu názoru se zasloužili Japonci útokem na Pearl Harbor. Druhá světová válka, nebezpečí japonských ponorek způsobily, že americká armáda se pustila do kvapného budování. V rekordním čase vznikla Alaska Highway, z kanadského Yukonu až do aljašského vnitrozemí. Končila ve Fairbanks, po Anchorage největší usedlosti teritoria. Tam končí pořádná silnice, dál se lze nejlíp dostat letadlem, případně po řece či se psím spřežením. V roce 1959 na tamější univerzitě - té nejsevernější, zaměstnávající též české pedagogy - se sešlo tisíc delegátů, ti se dohodli na ústavě, Washington souhlasil a Aljašku přijal jako 49. stát Unie. (Po něm následovala už jen Hawaii. Proto máme padesát hvězdiček na americké vlajce a víc už jich, doufejme, nebude.)

Po příznivém vývoji politickém ale došlo ke krutým šlehům přírody. V roce 1964, rovněž na Velký pátek, se dostavilo zemětřesení o rekordní intenzitě 9,2 stupňů na Richterově škále. Trvalo 4,5 minuty - ne tedy jen pár vteřin, a důkladně zdevastovalo ono největší město Anchorage. Ničivé vlny tsunami až do výše 30 metrů smetly pobřežní usedlosti. Tři roky poté, 1967, vnitrozemský Fairbanks postihly rovněž důkladně ničivé záplavy. Když totiž hodně naprší, permafrost udrží značné množství vody na povrchu, s výsledkem, že muselo dojít k evakuaci podstatné části města.

Po takových kalamitách došlo k vítanému nálezu ropy úplně na severu kontinentu, v místě jménem Prudhoe Bay, kam dosahuje moře Beaufort a kde dva, tři měsíce v roce slunce vůbec nevychází. Od objevu v roce 1968 k jeho zužitkování vedla ale cesta trnitá. Ekonomům nedávala smysl: přílišná vzdálenost, nevlídné klima a též příliš námitek ze strany údajných ochránců přírody. Teprve Yom Kippur válka v roce 1973 a následná arabská odpověď v podobě kartelu OPEC, zmnohonásobení ceny ropy, dodalo potřebnou injekci k rozhodnutí něco užitečného podniknout. ALASKA PIPELINE SERVICE COMPANY, konsorcium sedmi ropných společností, se pustilo do tehdy největšího projektu na světě bez účasti státu.

Překážek se vyskytlo požehnaně: bataliony byrokratů vyžadovaly víc než 500 federálních a víc než 800 státních povolení. Ačkoliv šlo o projekt bez použití jediného haléře daňových poplatníků, Washington váhal se schválením. Při hlasování v senátě došlo k patové situaci - padesát proti padesáti hlasům - a zůstává historickou ironií, že rozhodný hlas ve prospěch ropovodu dodal předsedající, posléze diskreditovaný, k rezignaci donucený viceprezident Spiro Agnew, za prezidentství pak rovněž rezignujícího Richarda Nixona.

Projekt stál 8 miliard dolarů a podařilo se ho zvládnout v rekordním čase (1974 – 1977). Pár údajů: 70.000 lidí se pustilo do práce na 29 místech současně, a o život jich přišlo 31. Materiál a zásoby jim přiváželo 15.000 mohutných nákladních vozů. To vyžadovalo zbudování silnice v délce 360 mil (580 km) od řeky Yukonu do Prudhoe Bay. (Z mapy se dozvídám, že posledních 10 mil z místa jménem Head Horse (Mrtvý kůň) je veřejnosti nepřístupno. Bezpečnostní ohledy patrně.) Délka ropovodu je 800 mil (1.280 km), z toho téměř polovina pod zemí, vede přes 34 větších a 800 menších řek a přes tři pohoří. Ona polovina nad zemí dlí na nosnících 20 metrů od sebe vzdálených v zigzag pattern s pružností pohybu 3 metrů kterýmkoliv směrem a s odolností přežít zemětřesení o síle 8,2 R.

Přístav Valdez byl za zemětřesení s následnou tsunami v roce 1964 dokonale zničen, země se propadla o víc než metr, slaná voda znehodnotila, co se jen dalo. Podél břehu vede pár kilometrů silnice a směrem k vnitrozemí trčí horská bariéra. Autobusem se vydáváme na objíždku a prohlídku terminálu, kde ropa končí svou dlouhou pouť. Pošmourné počasí jako někde ve Skotsku v onu letní dobu.

Napřed důkladný security check jako při vstupu do letadla. Sdílný šofér informuje: podél silnice, v pruhu pro cyklisty, jezdí mládež do školy. Zrovna včera se jim do cesty připletl medvěd. Příjezd k obrovskému industriálnímu komplexu, další bezpečnostní kontrola. Zaměstnanci pracují dvanáctihodinové směny po dobu čtrnácti dnů. Pak mají volno, rovněž čtrnáct dní. Po rozsáhlém terminálu nesmějí chodit pěšky, kvůli medvědům. V přístavu zrovna napájeli dvě cisternové lodi (tanker).

Údaje jsem zaznamenával do notesu: napájení trvá 22 hodin a stihne se obsloužit 70 tankerů za měsíc. Z Prudhoe, kde je navrtáno 1.300 děr až do hloubky pěti kilometrů, ropa o pořádně vysoké teplotě 170 stupňů Fahrenheita ropovodem o rozměru 48 coulů (1 coul = 2,54 cm) pluje šest dní do Valdezu, kam dorazí o teplotě 90 stupňů F (čili přes 30 stupňů C). 80.000 barelů za hodinu, maximum produkce 2,5 milionů barelů za den.

V létě kráčí hlídky podél roury a kontrolují. Kule z pušky ji sice neprovrtá, ale poškodí povrch a vznikne nebezpečí koroze. Existuje zázrak jménem smart pig (chytrý vepř), kompjútr, okamžitě zjistivší sebemenší defekt na ropovodu v celé jeho délce. V přístavu, kde po někdejším ekologické kalamitě už není ani stopy, vzduch je čistý a ani v nejmenším mi nepřipomínal někdejší zážitky z Litvínova. Pohotovostní čety jsou připraveny zasáhnout pro případ, že by něco ropy uniklo. Takto poničená voda pak putuje do rezervoárů, kde se o očištění postarají hladové mikroby. Technicky pro mne příliš komplikovaný referát jsem zaznamenával s nedostatečnou dávkou soustředění. Lodi s plným nákladem opouštějí přístav za doprovodu pobřežní služby (U.S. Coast Guard) až do vzdálenosti 60 mil, zajistit, aby se určitě nic nemilého nepřihodilo.

Původní odhad zásob v Prudhoe Bay byl 9 miliard barelů ropy. Zásluhou vylepšené technologie se již ale vytěžilo 12 miliard barelů. Zásoby ještě vydrží 30 let. V mezidobí už došlo k objevu dalších nalezišť v tamějším nehostinném sousedství bez známky habitace.

Konsorcium hradí 85% všech výdajů státu. Na Aljašce neexistuje ani státní daň z příjmu (state income tax), ani daň z obratu (sales tax). Na rozdíl třeba od zvyklostí v řadě arabských zemí, kde šejci shrabují bohatství zejména do vlastních kufrů (o jednom emírovi je známo, že nedůvěřoval zahraničním bankám a dolarové bankovky skladoval ve sklepě, kde mu je úspěšně ohlodávaly myši), vláda zřídila tzv. Alaska Permanent Fund, který nesmí být použit pro potřeby státu. Tam směřují platby konsorcia, již dosáhnuvší mnohamiliardové výše. Být tento fond na seznamu společností Fortune 500, objevil by se mezi 5 procenty těch nejbohatších. Je to rovněž jediný fond v USA, který vyplácí dividendy za pouhou ochotu v příslušném státě pobývat. Každý tam, od kojenců po pradědečky, obdrží roční pomlázku přesahující tisíc dolarů. Sice žádné velké jmění, ale v mnohačlenné rodině lze takový příspěvek už pocítit.

Obyvatelstva nepřibývá závratným tempem. Dosud se nenaplňují prognózy pesimistů, že stát kromě pravidelné platby tamějším rezidentům by musel začít platit i přespolním, aby jim tam nelezli. Situaci by ale mohl zkomplikovat nápad z české hlavy: z našich končin pocházející důlní inženýr a naturalizovaný Američan George Koumal, prezident firmy Engineering Technology International, sídlem v Tucsonu, pouštním státě Arizoně, se totiž zabývá představou spojit Aljašku 50 mil dlouhým tunelem se Sibiří, Ameriku s Asií. Již i teď bez tunelu tam přibývá pro můj vkus nepříjemné množství Rusů.

V případě vyčerpání ropy, blahodárný fond nevyschne. Jeho správci totiž investovali natolik zdárně, že už teď mnohonásobně víc zisku plyne z jiných zdrojů než z ropy. Co ale příroda, jak ta na to doplatila? Bude to mít zkázonosný dopad na zvěř, zejména chudáci karibú (caribou), předvídali ekologové.

Tak jako v jiných případech, i tentokrát se pořádně mýlili. Zvířata si zásluhou ropovodu dokonce libují. Zejména začátkem léta je totiž hodně trápí hmyz, triliony havěti. Jenže ropovod, v němž se valí jeho obsah o vysoké teplotě, vydává zvuk, syčí, a syčení hmyz odpuzuje. Trápená zvěř vyhledává ropovod, tam se k němu tulí. Od doby uskutečnění tohoto projektu, množství karibu, jimž ekologové předpovídali tragický zánik, se ztrojnásobilo.