Únor 2008

Malá trvanlivost dějinných pravd

Ota Ulč

V rodné Plzni jsem si uchovával a láskyplně se začítával do knihy ZLOČINNÁ ROLE AMERICKÝCH OKUPANTŮ V ZÁPADNÍCH ČECHÁCH o hrůze, teroru imperialistických žoldáků, rozbíjejících pažbami pušek hlavičky českých dětí. Dílo stvořil, či spáchal kolektiv historiků, z nichž časem jeden zvolil exil oním západním směrem a jiný se podrobil politické kosmetice s úmyslem pořídit si lidskou tvář. Pod tlakem dialektiky doby docházívá k všelijakým kotrmelcům, vědeckému přepisování, srovnatelnému s výměnou uličních nápisů třídy Fochovi, Schwerinovy, Stalinovy na Vinohradech.

V takovém přepisování jsme my Češi dost šampioni, ale monopol na to nemáme. Vždyť vlastně všude, kam pronikala gramotnost, se objevují publicisté revizionisté s novými verzemi dob jak dávných, tak čerstvě minulých. Móda na Západě zejména v šedesátých letech, obviňující ne Stalina, ale demokratické státy z rozpoutání studené války, dala popud ke zrodu tuctů knižních titulů. Méně početný, leč neméně hanebný byl zrod tvrzení, že holocaust je smyšlenka, že nic takového se vůbec nekonalo.

Nemusí vždy jít o úmyslnou padoušskou zpotvořeninu, ale třeba o poctivou reinterpretaci, zejména zásluhou nálezu dříve neznámých či nedosažitelných dokumentů. Netroufám si vážit objevnost, přesvědčivost několika takových prací, které se poslední dobou objevily na americkém knižním trhu, a uvedu je v chronologickém pořadí tématiky, jíž se zabývají.

DEN KLAMU (Day od Deceit) s podtitulkem Pravda o F. D. Rooseveltovi a Pearl Harboru. Autor Robert B. Stinnett sloužil za druhé světové války u námořnictva a poté jako žurnalista se pustil do 17 roků trvajícího úsilí dopídit se k odpovědi na kdysi velmi často vyslovovanou otázku, zda Roosevelt věděl o blížícím se japonském útoku: zda raději obětoval významnou námořní bázi a přes dva tisíce životů, aby tak zalarmoval národ, dosud si hovící v pohodlné neutralitě. Většina historiků se shoduje v názoru, že Roosevelt věřil v nevyhnutelnost války z Japonskem, od něhož očekával vystřelit první ránu. Autor Stinnett dochází k závěru, že prezident po celý rok usiloval vyprovokovat Japonsko k takovému útoku. Na podporu tak závažného obvinění ale žalobce nedodává tzv. smoking gun - kardinální, přesvědčivý důkaz. Tadaši Morimura, nejvýznamnější japonský špion na Havajských ostrovech, odeslal do Tokia depeši o proveditelnosti překvapivého útoku na námořní základnu. Americká zpravodajská služba depeši zachytla, dešifrovala a poslala do Washingtonu. Tam se ale nedostala do rukou ani velitele námořnictva (admirál Husband E. Kimmel), ani velitele pozemní armády (generál Walter Short). Z toho však nelze jednoznačně vydedukovat, že šlo o úmyslný zádrhel z Rooseveltovy iniciativy. Žalobce, vzdor velikánskému dlouholetému úsilí, svou kauzu neprokázal.

OFICIÁLNÍ TAJEMSTVÍ (Official Secrets) s podtitulkem CO NACISTÉ PLÁNOVALI, CO BRITOVÉ A AMERIČANÉ VĚDĚLI (What the Nazis Planned, What the British and Americans Knew), autor Richard Breitman. Otázkou spoluodpovědnosti spojenců za holocaust se již zabývala řada autorů, například Arthur Morse, PROČ ŠEST MILIONŮ ZEMŘELO: KRONIKA AMERICKÉ APATIE (1968), Monty Penkower, ŽIDÉ BYLI POSTRADATELNÍ: DIPLOMACIE SVOBODNÉHO SVĚTA A HOLOCAUST (1983), David S. Wyman, PONECHÁNÍ ŽIDŮ OSUDU: AMERIKA A HOLOCAUST, 1941-1945 (1984). Věděl Západ o vražedném plánu? Proč se nesnažil oběti vykoupit? Proč po úspěšné invazi Itálie v září 1943 se americké letectvo nepokusilo rozbombardovat Osvětim? O existenci této apokalyptické továrny na smrt spojenci věděli z řady zdrojů. Jedním z nich byl Jan Karski, legendární účastník polského odboje, autor, posléze jeden z mých examinátorů při obhajobě doktorské disertace na Kolumbijské univerzitě. Na vznesené otázky nelze najít snadnou odpověď. Který z velitelů by si vzal na svědomí zabíjení jedněch chudáků, aby druzí chudáci mohli přežít? Takový útok by poskytl nacistům megatonáž propagandy s příslušnou fotografickou dokumentací. Rovněž se nedala vyloučit možnost odvety vůči spojeneckým válečným zajatcům. Co ale bombardováním železnice zabránit přísunu dalších obětí? Předchozí zkušenosti nedodávaly příliš optimismu. Při útoku na rafinerie v Ploe?ti bylo 54 amerických bombarérů sestřeleno, přes 500 lidí mužstva ztraceno, polovina rafinerií zničena a za pár týdnů už znovu bylo vše v provozu s produkcí ještě větší než před útokem. Závěr této navýsost ponuré tématiky: neudělalo se dost, ale nebylo toho moc k účinnému udělání.

Smrtí prezidenta J. F. Kennedyho se již zabývalo rekordní množství autorů, předkládajících všemožné verze konspirací. Všechny mají výhodu, že jsou nevyvratitelné, a nevýhodu, že jsou nedokazatelné. Po uvedení filmu O. Stonea J.F.K., americký Kongres ustavil pětičlennou nepolitickou komisi (Assassination Record Review Board), jež teď zveřejnila 60.000 dosud tajných dokumentů, 4 miliony stran. Ty ani nepotvrzují, ani nevyvracejí závěry Warrenovy komise, která označila Lee Harvey Oswalda jako lonely gunman. Několik televizních dokumentárních programů mě přesvědčilo o opaku: prezidenta hodně pravděpodobně odpravili profesionální zabijáci na objednávku mafie z New Orleans. Neudržitelná je původní verze o jedné jediné smrtící kulce, která by bývala musela poletovat několika směry v popření zákonů fyziky a prostého rozumu.

V posledním roce došlo též k publikacím několika knih, zabývajících se sovětskou špionáží v USA. Čerpají z hory odtajněných dokumentů. Tato tématika by si však zasloužila víc než jen několik řádků.