Únor 2008

Nesnadné sdílení postele se slonem

Ota Ulč

Dětem v základních školách se tu štěpuje do hlavy, že Spojené státy americké jsou výtvor nespokojenců s evropským stavem věcí - s feudálním dědictvím, společenskou hierarchií, svázaností, nesvobodou. Mladá země se vydala svou cestou puritánskou, idealistickou, též surovou, bezohlednou, do sebe výlučně zahleděnou. S Evropou že mají dost zkušeností, ty postačí k tomu, od ní se nadále pořádně distancovat.

Pak ale přišla první světová válka a rozkoly ve vlastních řadách, polarizace na idealisty a realisty, internacionalisty a izolacionisty. Tato válka připravila Ameriku o značnou řadu jejích synů. Po ní převládl izolacionismus, skončila éra idealisty - humanisty Woodrowa Wilsona. Washington zavrhl i jeho dítko, Společnost národů v Ženevě. V třicátých letech se ale Hitlerovi podařilo aspoň zčásti zviklat americký postoj obracet se k světu zády a o zásadní zvrat se zasloužili Japonci útokem na Pearl Harbor v prosinci 1941. USA - arzenál světa, zásoboval a zachraňoval demokracie a při té příležitosti i Stalinovu krutou říši. Po válce máme Marshallův plán, stál plno peněz, ale záchrana západní Evropy stála za to. Načež přijde studená válka a NATO. Demokraté, jejich administrativa za prezidenta Trumana, pokračuje v tradici internacionalismu, od něhož se nedistancuje ani Eisenhower, jeho republikánský nástupce v úřadu. Za Kennedyho a zejména pak Johnsona, vypukne Vietnam a tento malér končí za Nixona, jediného kdy prezidenta donuceného k rezignaci. V SSSR máme poststalinismus, pokusy o mírovou koexistenci, též pokusy o předělávání nefungujícího modelu vědeckých socialistů. Zůstává Reaganovou obrovskou historickou zásluhou, že se mu podařilo Sovětský svaz vyčerpat, uondat, ve snaze se vyrovnat americké technické superioritě. Vzdor miliardovým výlohám na to zkrátka neměl. Končí studená válka, jakož i Sovětský svaz, zbývá jedna jediná velmoc, nastane Pax Americana, konec historie.

Nebo taky ne. USA se do příliš nákladné a každopádně nevděčné role jediného zbylého policajta a hasiče světa pustily bez velkého nadšení, s rostoucí nechutí. Válka v Perském zálivu, jakkoliv nedotažená do žádoucího politického konce, znovu potvrdila americkou rostoucí technickou převahu, poděsila zejména čínské generály. Když posléze došlo k rozpadu jugoslávské federace, evropské demokracie si nedovedly poradit s bosenským konfliktem ve vlastním sousedství, takže zas aby zasáhli ti protivní, ale nepominutelní Yankeeové.

Ze zbylé supermocnosti se ve francouzské terminologii stává hypermocnost. Angličtina připravila franštinu o prvenství jako mezinárodní jazyk nejen ve světě financí a obchodu, ale i v diplomacii, v níž galský jazyk dominoval víc než jedno století. Nemohou se pak přece radovat národy, přesvědčené o vlastní historické, kulturní superioritě. Nelze si věru příliš libovat v objetí slona.

Příklad z Afriky: V devatenáctém století, v době třetí francouzské republiky, převládalo přesvědčení, že každý divoch, ať už kdekoliv, by bažil stát se Francouzem, kdyby k tomu měl příležitost. Po druhé světové válce a rozkladu kolonialismu, Francie, na rozdíl od Velké Británie, věnovala nadále hodně pozornosti svým někdejším državám. S takovým dopadem, že třeba v senegálském Dakaru teď působí víc Francouzů, bělochů, než v dobách někdejšího kolonialismu. Paříž vytrvale podporovala frankofonní despoty, od rekordního kleptokrata Mobutu v Kongu (Zaire) po kanibala Bokassu v Centrální africké republice. Rovněž podporovala vládu Hutuů v Rwandě, kde pak došlo k prvnímu případu v Africe, že vládní režim byl poražen povstalci. A noví vládcové Rwandy mluví víc anglicky než francouzsky, zásluhou dlouholetého exilu v Ugandě, bývalé britské kolonii. I z toho je pak Paříž značně nevrlá.

Bombardování Srbska skončilo. Jak poznamenává Thomas L. Friedman, vynikající komentátor The New York Times (20. srpna 1999), rozdíl mezi tím, jak svět vnímá Ameriku a jak Amerika vidí sama sebe, by už nemohl být značnější. Na jedné straně obavy, ba fobie z údajných amerických zálusků schramstnout svět. Někdejší ruský disident Zinověv se po mnoha letech exilu v Mnichově vrací do vlasti, aby odtud bránil evropskou civilizaci proti americkému agresivnímu barbarství. Na druhé straně pak americká realita, kde zdaleka nejdůležitějším problémem jsou domácí starosti udržet si teď už bezprecedentní ekonomickou prosperitu. Polovina kongresmanů nepovažuje za nutné opatřit si cestovní pas: proč a kam by se měli trmácet? Senátor z Jižní Dakoty se nejspíš bude zajímat o mírovou koexistenci se Severní Dakotou.

Bombardování Srbska se nelíbilo nejen Rusům, českým komunistům, Sládkovi a Klausovi. Donald Devine, komentátor konzervativního ražení, s odvoláním se na Českou republiku, protestující proti útokům na slovanské bratry, zatracuje (Washington Times, 3. května 1999) leteckou akci jako provokaci a nové rozdmychávání studené války. Zdůrazňuje, že Clinton aangažoval americké branné síly už v 61 vojenské akci v porovnání s Bushem, který tak učinil dvacetkrát za čtyři roky, a Reaganem, údajným válečným štváčem z největších, který jen desetkrát za osm let.

Takzvaná Reaganova doktrína nabízela podporu silám, hnutím, usilujícím o svobodu. Výsledky nebyly vždy vynikající, ale aspoň se Spojeným státům podařilo vyhnout se přímé vojenské konfrontaci. Jinak je tomu s přístupem, jemuž se začíná říkat Clintonova doktrína, uplatněná v Kosovu. Popírá princip a zkušenost, že diktátoři se mohou beztrestně věnovat páchání zločinů, pokud tak činí na vlastním území. Zdůrazňuje právo na intervenci, na porušení suverenity a její podřízení závažnějším principům - jako je akce zabraňovat genocidě. (Úplně nový ale tento princip není. V 19. století, rovněž na Balkáně, došlo k uplatnění tzv. humanitarian intervention proti Otomanské říši, krokům uznaným mezinárodním právem jako legitimní za předpokladu, že důkazní břemeno nese intervenující strana.)

Výzkumný ústav mezinárodního míru ve Švédsku (Stockholm`s International Peace Research Institute - SIPRI) vydal zprávu, že v roce 1998 probíhalo na světě 27 větších ozbrojených konfliktů, které jen s dvěma výjimkami byly konflikty interní. V Súdánu 1,5 milionů ztrát na životech v občanské válce, 500.000 zahynulo v Rwandě, 150.000 v Burundi. Kde tedy všude zasahovat, hasit, demokracii prosazovat? Rozhodně se to nepovedlo intervencí v Somálsku či Haiti. Co třeba v příštím 21. století zavádět demokracii v Burmě (Myanmar), Kubě, Severní Koreji, v (někdy) přátelské Saudské Arábii? Případný idealismus nutno krotit realistickou kalkulací: Musela to být strategicky důležitá oblast a vojenský zásah nesměl přijít příliš draho, zejména ne ztrátou životů. Něco takového už ale nejmodernější vojenská technologie umožňuje.

Kongres se hádá, zda Amerika by měla blíže spolupracovat se svými spojenci nebo zda by měla jednat sama, nebo úplně kašlat na beztoho nevděčný svět a starat se řešení vlastních domácích problémů. Ultimálním kritériem akce či nonakce by podle bývalého viceprezidenta Dan Quayla (Washington Timesem, 27. května 1999) by mělo být Engagement abroad to protect vital U.S. interest. Ochrana životně důležitých zájmů země. Jenže jak se o nich dohodnout, jak je měřit v tom kterém krizovém případě?

Evropský kontinent zůstává centrem amerických strategických zájmů. Evropa na tuto prioritu reaguje se sladkokyselými pocity. Však ono sloní objetí, jehož je sice třeba, ale ne vždy snadno se v něm dýchá. Již zmíněný Thomas Friedman tvrdí, že Reaganovou ještě větší zásluhou, než vítězství ve studené válce, bylo jeho vítězství nad odbory. Zlomil jejich moc v konfliktu s flight controllers, dirigujících leteckou dopravu a přesvědčených, že váhou své údajné nenahraditelnosti mohou i dirigovat, diktovat společnosti, celé struktuře státu. Což se jim zdaleka nepovedlo. Došlo pak k všeobecného oslabení vlivu odborářů, v kontrastu s jejich trvající mocí v Evropě. Reagan rovněž prosazoval konzervativní krédo, že ti, co vládnou nejmíň, vládnou nejlíp. Leckdo z nás bude nesouhlasit a uvádět důkazy o naprostém opaku, ale rovněž nemůže přehlédnout, že zatímco americké hospodářství za poslední 3 roky obohatilo 9 milionů nových pracovních příležitostí, v Evropě jich přibyla velikánská nula. Vysoké daně, přemíra svazujících předpisů, důkladná záchranná socioekonomická síť. Evropa má plno peněz, týž přístup k technologii, nicméně osm největších high-tech společností jsou americké. V nemalé míře to i souvisí s neochotou evropských bank financovat nové projekty, pouštět se do realizace riskantních nápadů. To také přispívá k neduživému stavu, jemuž se dostává souhrnné diagnózy slovem eurosclerosis.

Délka poskytované podpory v nezaměstnanosti v Německu v porovnání s USA je dvojnásobná (52 proti 26 týdnům), její výše je až pětinásobná, rovněž značný je rozdíl v délce dovolených (průměr 6 proti 2 týdnům). Takové rozdíly jsou ovšem věcí volby, determinované sociopolitickým klimatem. Evropa si ale nemůže poradit s nedostatečným rozsahem svého prostoru. Německo s něco přes 80 miliony obyvatel - čili počtu jedné třetiny obyvatel USA, by se docela pohodlně vešlo do státu Montana, obyvatel 1,5 milionu. Ekonomickému rozmachu Evropy neprospívá velmi omezená mobilita pracovní síly, nepřizpůsobivost požadavkům příležitostí. V případě České republiky je to ještě obtížnější zásluhou trvající a jakoby neřešitelné bytové nouze.

Globalizace, cocacolonizace by bylo již jiné téma. Globalizace ovšem není věc volby, ale realita, jíž lze ignorovat jen za cenu dalšího zakrňování.