Únor 2008

Rozdávání pocty

Ota Ulč

„V tomhle světě se rozdává tolik cen, že je téměř nemožné, aby se na každého zájemce aspoň jednou či párkrát nedostalo," v New Yorku mi tvrdil značně otřelý literát. Víc jsem mu přitakával při opakování těžko oddiskutovatelné skutečnosti, že vavříny s případně značným množstvím peněz jsou nezřídka obdarováváni nikoliv nejznamenitější tvůrci.

Cena Nobelova - ta zcela nejprestižnější a též nejvýnosnější (přes milion dolarů, nepodléhajících dani z příjmu) - se přece uvedla trapností hned od prvopočátku. Tehdy v roce 1901 suverénním kandidátem bez logické konkurence byl Lev Tolstoj. Tak soudila i komise, pověřená volbou. A právě za předpokladu tohoto jistého vítěze, jednotliví členové poroty se rozhodli hlasovat pro některého z outsiderů, který beztoho neměl šanci. S výsledkem, že vítězem se stal francouzský básník S. Proudhomme, od doby tak problematické pocty zejména znám jako laureát ceny, která patřila Tolstému.

Obdařen byl například Švýcar Carl F. G. Spitteler (1919), pominutých, důkladně zasloužilých je celá řada - James Joyce, Marcel Proust, Henry James, Ezra Pound, Joseph Conrad, Vladimir Nabokov, Graham Greene či náš Karel Čapek. Podle tvrzení životopisce Humphrey Carpentera, v Anglii narozený básník Wystan Hugh Auden byl přímo posedlý ambicí získat tuto cenu, o níž byl přesvědčen, že mu unikla jen kvůli nevhodné poznámce na adresu Dag Hammarskjölda, tehdejšího generálního tajemníka OSN. Burston Bernstein v biografii Jamese Thurbera se zmiňuje, že tento nepatrný literát každý rok dychtivě očekával, že jemu se dostane této pocty nejvyšší.

Stockholmská porota víc než jednou prokazovala svou regionální zaujatost. Napočítal jsem třináct obdařených skandinávských autorů plus jednoho z Islandu (velký prosovětský bojovník za mír Halldor K. Laxness, 1955). Poté, co získal cenu Jaroslav Seifert (1984), na dalšího, sebezaslouženějšího Čecha se hned tak nedostane. Ještě větší váhu než porcování zeměpisné má používaný politický klíč, o němž píše editor James Atlas v The New York Times (3. října 1999). Kritériem se stala politická orientace kandidátů. V roce 1997 byl vybrán satirik Dario Fo, člen italské komunistické strany. Rok poté zvítězil José Saramango, komunista portugalský. A v roce 1999, Günther Grass, který sice legitimaci strany lidí zvláštního ražení nevlastní, ale teď po sjednocení Německa si počíná obzvlášť pokrokově. Například značně naříká nad zbořením berlínské zdi. Už před zbořením, v roce 1986 na světovém kongresu PEN v New Yorku, se vyznamenával v tomtéž duchu. Například dobu Reaganova prezidentství přirovnal k nacistické konferenci ve Wannsee, kde se tehdy rozhodlo o uskutečnění holocaustu. Při používání takového stockholmského metru sebezasloužilejší umělec bez narudlé orientace přetěžko uspěje.

Praktiky při výběru vítězů jiných cen rovněž neposkytují příliš důvodu k jásotu. Příkladem nám poslouží americká prestižní cena Pulitzerova, kterou založil úspěšný přistěhovalec a vydavatel Joseph Pulitzer (1847 - 1911). Každoročně ji vyhlašuje rektor Kolumbijské univerzity v New Yorku na doporučení komise, za výsledky v řadě literárních a zejména žurnalistických odvětví, od úvodníků, reportáží národního a mezinárodního žánru až po fotografie a karikatury. Cena je dotována jen pár tisíci dolary, nicméně je značným zdrojem obohacení: s prestiží takového laureáta jeho tržní cena pořádně vzroste. Autoři jako Theodore Dreiser, John Dos Passos, F. Scott Fitzgersald, Sherwood Anderson či Thomas Wolfe ji nikdy nedostali. Publicista Joseph Epstein (The Weekly Standard, 23. června 1997) cituje autora Williama Gasse, jeho tvrzení, že Pulitzerovi porotci míří na prostřednost (mediocrity) a téměř nikdy neminou. Jejich volba dovede někdy být obzvlášť bizarní. V roce 1980 vybrali Janet Cookovou, novinářku z významných novin The Washington Post za její dojemný reportážní seriál o malém chlapci, propadlém drogám. Černoušek, příslušník utlačované menšiny, Cooková žena a rovněž černoška, jen stěží lze mít pokrokovější předpoklady. Pak se provalilo, že laureátka si srdceryvnou ságu vymyslela. Vymýšleli si laureáti už v dřívějších dobách. Například Walter Duranty, do Stalinovy říše zamilovaný novinář. Pulitzera dostal v třicátých letech za jásavě optimistické reportáže o blahu kolchozního života na Ukrajině, přesně v době Stalinem incenovaného hladomoru s výsledkem velehor mrtvol.

Autoři konzervativní politické orientace nechť rovněž nezatouží po cenách, které uděluje PEN či American Acdemy of Arts and Letters a mnoho jiných. Stalo se pravidlem, že složení porot musí vyhovovat předpokladům správného rasového složení a politických preferencí. Výsledky podle toho též vypadají. Velmi prestižní a žádoucí je grant MacArthur Fellowship v příjemné výši přesahující 400.000 dolarů po dobu pěti let. Mimořádným mozkům se tak poskytuje příležitost, aby ještě víc vzkvétaly. (Nezřídka však dochází k neblahému dopadu na jejich tvůrčí potenci: laureáti tvoří méně nebo i úplně vyschnou čili stav věcí kdysi postihnuvší socrealistické tvůrce, permanentní nájemníky na Dobříši. Kritici amerických praktik v této souvislosti dodávají, že vzhledem ke kvalitě vybraných kádrů, pokles jejich tvůrčí produkce lze jen vítat.)

MacArthurova porota dovede vybírat tvory s všelijakým talentem. Například obdařila thajského šéfkuchaře, jehož intelektuální přínos se vybíjí poskytováním mimořádně řízného česneku americkým Indiánům v rezervacích.