Únor 2008

Rozlišnosti arabského počínání

Ota Ulč

Pár mohamedánských zemí jsem navštívil (v Maroku dokonce s přístupem do královských paláců), nějaký čas tam pobyl, ale ne natolik, abych si troufl pokládat se za něco víc, než pouhého outsidera. Poněvadž postrádám nikoliv neobvyklé nutkání drát se do takových končin, rozhled je pak nutno si vylepšovat seznamováním se zdroji, poznatky odborníků, jichž je naštěstí k mání habaděj.

Obtížné by bylo nesouhlasit s tristním konceptem Samuela Huntingtova o střetu civilizací, nicméně se kloním k názoru, že konflikt mezi muslimy a námi, nevěřícími psy, aspoň dosud není ten nejvíc dominující. Ta nejkrvavější nevraživost zasahuje jejich vlastní řady – sunnité a šíité, krky si vzájemně podřezávající. Že nebetyčný je rozdíl v atmosféře, v míře tolerance či tyranie mezi státy téhož arabského poloostrova.

Čeští diplomaté s údělem reprezentovat svou zemi na puritánských písečných výspách – a nejen oni, samozřejmě - odjíždějí popíjet do Bahrajnu, tam se různě radovat a pašovat skotskou whisky pod svou střechu. What To Do in Riyadh čili Co dělat v Rijádu, hlavním městě Saúdské Arábie, je titul článku (The Weekly Standard, 10. 12. 2007) dvou amerických autorů (Max Boot a Lee Wolosky), zúčastnivších se expedice pod záštitou studijního střediska (Center for Strategic and International Studies). Hned v prvním odstavci se svěřili se svým dojmem, že jeden den to byla cesta do budoucnosti, kdežto den příští pak návrat do hodně temné minulosti.

Spojené arabské emiráty (United Arab Emirates - UAE) je konglomerát sedmi státečků s celkovým počtem 4,4 milionů obyvatel, z nichž jen jedna pětina jsou původní domorodci, obdarovaní občanstvím. Polovinu veškeré populace tvoří gastarbeiteři z jižní Asie – zejména z Pákistánu a Bangladéše, dříči notně vykořisťovaní.

S výstředními počiny Dubaje je v současné době obeznámena většina pozemšťanů s přístupem k televizoru. Na obrazovce vidí mohutnou výstavbu připomínající Hongkong, Šanghaj, Singapur s příměsí americké Miami a Las Vegas, někdejší rovněž pouštní pustiny. Tam ve žhavém terénu si Dubajci pod střechou zřídili svah se sněhem, lyžovat, případně se ze svahu kutálet, vybudovali hotel ve tvaru lodní plachty a momentálně dokončují výstavbu rekordně nejvyššího mrakodrapu na světě o 160 poschodích, dvojnásobné to výše proslulé Empire State Building v New Yorku.

Nebýt ovšem ropy, pod povrchem jim cizinci objevené – a v současné době odhadované na 10 procent všech světových zásob - nynější pohádkově bohatí šťastlivci by sdíleli osud bídných beduínů ve stanech s otopem ze sušeného velbloudího trusu.

Mnohého však překvapí zjištění, že pouhých 30 procent domácího produktu v Emirátech pochází z prodeje ropy. Původní miliardové příjmy totiž umožnily iniciativu zdárně investovat v zahraničí. Však velmi nedávno došlo ke zveřejnění zprávy z Abú Dhábí o investici 7,5 miliardy dolarů do největší americké banky Citygroup, tak učinivší z těchto Arabů její největší akcionáře.

Zejména Dubaj si tak zdatně počíná. V jeho přístavu pravidelně kotví flotila amerického vojenského námořnictva, Dubaj financuje, obchoduje všemi možnými směry. Alkohol je k mání v barech a restauracích, domorodé ženy si sice pokrývají vlasy, ale nikoliv tvář, Evropanky (s početnou prý kvótou ruských prostitutek) v krátkých sukních a s hlubokým výstřihem tam promenují, aniž je někdo zatýká a bičuje.

Dočítám se, že za pouhé dvě hodiny jízdy lze dorazit do sousedního emirátu Abú Dhábí, na první pohled konzervativnějšího, s menším počtem minisukní ke spatření. Dubaj a Abú Dhábí jsou dva o primát usilující rivalové, obdoba australského Sydney a Melbourne, či echo českého Hradce Králové a Pardubic. Poté, co Dubaj dala do provozu dnes ve světě velmi viditelnou leteckou společnost Emirates Airlines, v Abú Dhábí zareagovali zřízením vlastní luxusní společnosti Etihad. Poté co Dubaj dala do provozu závodní dráhu pro vozy Formule 1, v Abú Dhábí si zřídili také jednu a navíc s tzv. Ferrari Theme Park - však již jsou částečnými vlastníky této proslulé italské firmy.

Tito dva arabští kohouti se předhánějí v budování těch nejluxusnějších hotelů a televizní diváci i v České republice jsou již nepochybně obeznámeni s výstavbou umělého ostrova, která potrvá dalších deset let (do roku 2018). Lebedit si tam prý bude 150.000 milionářských šťastlivců, tamější kulturu vzpruží filiálky muzeí – Guggenheimovo v New Yorku, též pařížský Louvre.

V Emirátech svoboda ve sféře sociální a hospodářské však nedosazuje do sféry politické. UAE jsou dosud absolutní monarchie, s žezlem ve vládnoucích rodinách. V Dubaji rodina Maktoum si tak počíná od roku 1833 – již téměř dvě století. Ale je to systém velmi blízký označení „meritokracie“, kde k podílu na správě státu jsou vybíráni ti nejschopnější kandidáti, nezřídka absolventi elitních univerzit jako jsou Harvard či Oxford a nikoliv bezcenná, parazitující princátka, jak tomu je pravidlem v nejmocnějším, nejbohatším arabském státě - v Saúdské Arábii.

Z Emirátů lze do Rijádu doletět za pouhé dvě hodiny, kvapně zpět do starých, značně bezútěšných časů útlaku a hospodářské stagnace. Zmínění autoři Boot a Wolosky popisují svůj pocit hned po přistání. Tucty mužů na kolenou v letištní hale. Pětkrát denně kvílení muezzína, kdy všeho nutno nechat a odspěchat k modlitbám do mešity. Nic takového v Dubaji ani jednou nepostřehli. Příslušnice ženského pohlaví nikde k vidění, i v hotelech, v rolích pokojských, služebných, děvčat pro všechno, jsou výlučně muži. Pouze 7 procent žen je zaměstnáno – důkladné to mrhání potenciálem, talentem národa. Ona nepatrná menšina zaměstnaných je tupena segregací na pracovišti, přísným systémem odděleného příchodu a odchodu z pracoviště. „Pohlavní apartheid“, ač to zní dost prapodivně. Ženy ovšem musí být zahaleny od hlavy k patě, nesmí zasednout k volantu, nesmí se objevit v doprovodu muže, který není jejich blízkým příbuzným, a když se tak stane, neblaze to dopadne. Nedávný případ: devatenáctiletá dívka znásilněna skupinou útočníků a soudem je potrestána šesti měsíci pobytu ve vězení a porcí 200 šlehů bičem, poněvadž se provinila být v automobilu s mužem bez příbuzenského vztahu.

Další překvapení v onom středověku: zatímco do královských měštců Saúdské Arábie pluje půl miliardy dolarů den co den, naprostá většina tamějšího obyvatelstva (25 milionů) nebohatne a rovněž se mu nedostává výhod celoživotního zabezpečení tzv. cradle-to-grave welfare, jak se leckdo ve světě domnívá. V Izraeli, zemičce bez přírodních zdrojů, ale s řadou řadu nezáviděníhodných problémů, průměrný per capita příjem je dvojnásobný než ten saúdský, a v případě Emirátů je čtyřnásobný. Mezi Saúdy jsou však největší boháči. Například princ Alwaleed bin Talal je prozatím tím prvním na světě, kdo si koupil nový, nejmohutnější Airbus A380 pro svou privátní potřebu.

Zatímco v Dubaji ekonomické počínání se zdárně košatí, v Saúdské Arábii veškerá aktivita závisí na černé mázdře, prýštící z hlubin. Osvícenější saúdské hlavy si uvědomují rozsah i případný dopad tak trapného kontrastu. V Emirátech mladistvá meritokracie energických talentovaný tvorů, v Saúdské Arábii gerontokracie, pramalá ochota a schopnost se pohnout směrem k moderní současnosti. Dosud tam dominuje puritánská teologie wahhábismu, jejíž mocní představitelé jsou předvědčeni, že sebemenší krůček dál od středověku je ohrožením té správné islámské víry.

Král Abdulláh, který usedl na trůn v roce 2005, má sice pověst tvora umírněného, ba i částečně osvíceného – v porovnání s jeho početnými bratry a polobratry, ale je mu už 84 roků a pramálo může pořídit v systému kmenového uspořádání, v němž se rozhoduje domluvou stařešinů. Před dvěma roky, jeho novinka dovolit volby do městských radních výborů, skončila vítězstvím těch nejkonzervativnějších zatvrzelých islamistů, což zchladilo modernizátory takový experiment se zaváděním demokracie raději neopakovat.(Leckdo pak pomyslí na zkušenosti z Alžírska či Gazy.)

Král se výhýbá přímému střetu s náboženskou hierarchií wahhábistů, ovládajících mešity a školy. Financuje projekt mnoha (25.000) stipendií pro studia na univerzitách v Evropě a Americe. Započal s výstavbou univerzitního města – King Abdullah University of Science and Technology. Na projektu se nepodílí konzervativní ministerstvo školství, ale osvícenější, státem vlastněná ropná společnost Aramco. Ambicí projektu je napodobit výtečný MIT (Massachusetts Institute of Technology), což se hned tak nepovede.

Prozatím uniká mé schopnosti pochopit, proč Washington pokládá Saúdskou Arábii za svého spojence, rovněž v boji proti mezinárodnímu terorismu. Že by převažovaly výlučně přízemní hospodářské důvody, cynická motivace? Toto království je pro USA zdrojem pouhých 7 procent konzumovaných pohonných hmot, ale je hlavním zdrojem financování a dodávek dobrovolníků pro al-Kájdu v Iráku. Rovněž je zásobárnou odhadovaných 40 procent všech džihádistů na světě. Polovina účastníků na útoku a zničení mrakodrapů v New Yorku 11. 9. 2001 byli Saúdové. (Nicméně, například princ Nayef, ministr vnitra, oficiálně oznámil, že to bylo proradné dílo sionistů.) V učebnicích se saúdská mládež dočítá o kýženém cíli vyhladit všechny nevěřící psy k potěše Alláha.

Podle toho pak kvalita výuky vypadá i v univerzitním prostředí, odkud s diplomy odcházejí graduanti, nejspíš s kvalifikací dát se k dispozici fanatikům, s ochotou spáchat hodně explozivní sebevraždu s pokud možno největším množstvím krveprolití.

Vlivný týdeník Newsweek uveřejnil (13. 8. 2007) podrobnou reportáž o počínání dobrovolníků sebevrahů v Iráku. Začíná zmínkou o videu, na němž elegantně oděný sličný jinoch, představen pouze jako „Snoubenec Fatimy“, se loučí se světem, s radostným očekáváním, že za pár minut sedne k volantu, pár kilometrů popojede a třeskutě se odexpeduje k Alláhovi do ráje, kde na něj čeká ona vysněná Fatima a už se nemůže dočkat. Za moment se dočká, kameraman odborně zaznamenal, a video jako jedno z mnohých je na YouTube ke spatření a případné inspiraci.

Ochota – a v případě islámských fanatiků i bažení – zemřít a při té příležitosti způsobit co největší ztráty v nepřátelských řadách, se může stát mocnou zbraní, pro niž máme názorný precedens ze závěrečné fáze druhé světové války v Pacifiku. Fronta se blížila k břehům Japonska, piloti císařského letectva, oni tzv. kamikadze, se vrhali na americkou námořní flotilu u ostrova Okinawa, kde se tehdy utkaly dvě armády s rekordním množstvím prolité krve. Ač se podařilo včas se strefit do mnoha těchto kamikadze útočníků a stovky jich zmizely ve vlnách, přece jen někteří zasáhli cíl a tak jedinec mohl způsobit mnohanásobnou ztrátu na životech.

Za první tři roky války v Iráku došlo k méně než 300 sebevražedných útoků. Poté jejich počet vzrůstal a za první polovinu 2007 způsobil smrt či vážná zranění 4.000 Iráčanů. Většina těchto útočníků ale nebyli Iráčané, aspoň polovina se jich dostavila ze Saúdské Arábie. „Ta je hlavním hnacím motorem džihádu,“ prohlásil bez oficiálního oprávnění americký poradce v Bagdádu, a proto zůstal nejmenován. Jeho představený, tehdejší velvyslanec Zalmay Khalilzad, se o Saúdech diplomaticky vyjádřil v tom smyslu, že „nečiní vše, co by nám mohlo pomoci,“ což vedlo k reakci prince Saud al-Faisala, saúdského ministra zahraničí, že je takovým tvrzením astonished (naplněn úžasem).

Soukromně však Saúdové přiznávají, že problém to je, že odhadovaný počet 850 jejich občanů do Iráku odešel bojovat a polovina jich již nežije. Stále je však dost zájemců, dychtivých se vydat za tak třeskutým posláním. Do země se dostanou přes Sýrii, kam nepotřebují vstupní víza, a poněvadž nepřijíždějí s prázdnou kapsou, ochotni a schopni bohatě zaplatit pašerákům do Iráku, jejich přítomnost je vítána.

Většina pochází z nikoliv chudobných primitivních rodin, verbíři je získávají náboženskou, údajně intelektuální argumentací. Zmíněn je případ rodičů, otec učitel univerzitní, matka učitelka středoškolská, jak krátce po rozloučení se synem, obdrželi radostný telegram, že již dosáhl blaženosti mučedníka na cestě do ráje.

V roce 2004 uskutečněný průzkum veřejného mínění (Pew Foundation) zjistil, že v Jordánsku 70% a v Libanonu 74% dotázaných vyjádřilo souhlas s takovým sebevražedným počínáním.

Americkým okupantům nejvíc ztrát způsobí miny a ne sebevrazi, kteří se zejména soustřeďují na ozbrojené jednotky šíitů, na pohřební procesí, na tržiště ať už s jakoukoli veřejností. Při oslavách semifinalového vítězství národního fotbalového týmu (Asia Cup), sebevrazi zabili padesát fanoušků bez ohledu na jejich náboženskou orientaci.

Došlo pak k oprávněným otázkám, zda toto má být džihád, svatá válka proti nevěřícím. Od toho je extrémismus extrémismem, že se nedovede krotit, odhadovat limity svých počinů. Této slabiny umně využívá s notným zpožděním teď uplatňovaná strategie generála Petraeuse s výsledkem, že řada Iráčanů se odvrací od fanatismu nejen cizinců al-Kájdy, ale i od domácích Mahdí jednotek šíitských mordýřů. Zuřivec Moktada al-Sadr již rovněž ztrácí na popularitě. Jak zdůrazňuje výtečný publicista Thomas L. Friedman (The New York Times, 25. 11. 2007), extrémní fundamentalismus podnítil zřídka vídaný a o to víc vítaný úkaz v arabské politice, totiž bažení po umírněnosti. Sunnité teď spíš podporují Američany, kteří přece byli strůjci jejich ztráty politické moci, ale teď jsou jim přijatelnější, než ničiví, krvežízniví džihádisté. (Což neuniklo pozornosti Usámy bin Ládina, dosud na nezjistitelné adrese, když ve svém audio sdělení 22. října 2007 plísnil al-Kájdu za přehmaty, které vedou ke ztrátě sympatií u irácké veřejnosti.) Friedman tvrdí, že Irák se nyní stává arénou střetu mezi umírněnými příznivci modernizace, tak jak ji míní podporovat Američané, a puritánskými nesmiřitelnými radikály al-Kájdy a bojovníky jednotek Mahdí.

Bude moudré neusilovat o zavádění demokracie za každou cenu v nevhodném až nehostinném terénu, ale zdůrazňovat legitimitu, žádoucnost pluralistické rozlišnosti. Zbavit se tradičního impulsu „všechno nebo nic, vládnout nebo zahynout“ a tak časem dojít ke kýžené a v moderním světě nepominutelné vlastnosti, jíž je tolerance, ohled a respekt zájmů a nároků menšin. Culture of diversity - rozmanitosti, ne vláda jen jedné strany, o jejíchž neblahých důsledcích snad není třeba přesvědčovat většinu pamětníků v naší rodné zemi.

V listopadu 2007, saúdský král Abdulláh přijel do Vatikánu, kde se setkal s papežem Benediktem XVI. – první taková audience v historii. Král přivezl papežovi dva dary: zlacený meč, posázený drahokamy a sošku, zlatou a stříbrnou, na ní palma a muž na velbloudu. Pozoruhodné gesto, ale jak poznamenává Friedman (NYT, 11. 11. 2007), významnějším, historicky závažnějším darem by bylo vydat papežovi návštěvní vízum do království, kde je dosud zakázáno postavit jakýkoliv kostel, chrám, modlitebnu, synagogu, statostánek hinduistů či buddhistů, cokoliv jiné víry než té mohamedánské a kde zájemcům o změnu v orientaci hrozí trest smrti.

Dlouhá ještě cesta před námi, než míry tolerance, jakkoliv omezené ve Spojených arabských emirátech, se podaří dosáhnout v Saúdské Arábii, tam, kde je Mekka a kde dominuje ještě tolik středověkého.