Únor 2008

Na Sibiř. Zkušenosti českých osadníků v zemi sovětů

Na základě úředních dokladů sestavil Rudolf Urban

Vydala Novina v Praze, 1943

Poznámka redakce CS-magazínu: Touto a jinými publikacemi byli Češi za protektorátu varováni před iluzemi o Sovětském svazu. Domnívali se o své škodě, že se jedná o lži nepřítele. Byla to ale bohužel pravda, odmyslíme-li si pár doprovodných antisemitských výroků a výpadů proti politikům 1. republiky poplatných době. Češi nebyli schopni nahlédnout, zcela odtažmo od národně socialistického totalitarismu, okupace a podobně, že Hitler i je paradoxně brání proti zachvácení bolševismem.

(Část 1)

Předmluva

Sibiř! Kdo si při vyslovení tohoto slova nevzpomene na otrocké řetězy a vyhnanství, na donucovací pracovny v nehostinných polárních krajích, na zimu, hlad a lidskou bídu všech stupňů? Civilisační neschopnost nutila už carské Rusko, aby provádělo osidlování země bohaté a plodné, vyčkávající jen, až se jí zmocní pilné a pracovité ruce, brutálním vypovídáním občanů do vyhnanství. Sibiř byla už dávno před první světovou válkou celému civilisovanému světu symbolem nevolnictví a despotického potlačování lidské důstojnosti.

Bolševismu bylo určeno, aby tyto utlačitelské metody carského Ruska ještě zastínil a aby učinil jedinou velkou donucovací pracovnu i z Ruska evropského. Dříve se aspoň dály pokusy otevřít cestu evropské kultuře i na Sibiř, ale nyní vtiskuje asijská Sibiř svou pečeť evropskému Rusku a má ji po vůli bolševických držitelů moci vtisknout celému světu.

Podíl západoevropských, zvláště německých kolonistů na kulturní výstavbě starého Ruska, především v Ukrajině, v Povolží a na Kavkaze je všeobecně znám. Přes nejtvrdší začátky dopracovali se tito němečtí kolonisté svou pílí a svými pokrokovými pracovními metodami blahobytu a vážnosti, leč bolševismus je posléze připravil o všechno. Podobný osud stihl i různé české kolonisty, kteří se rovněž jako němečtí osadníci domohli v cizině prostředí blahobytu. Co bylo těmto českým sedlákům vytrpěti pod bolševickým panstvím, o tom se dověděla širší veřejnost teprve tehdy, když byli v roce 1941 osvobozeni německým vojskem. O osudu několika českých osad v Besarabii a Transnistrii přinesl zprávu loni vydaný spisek „Krev a slzy. Osud českých sedláků ve znamení srpu a kladiva“ (Nakladatelství Orbis 1942, stran 61, cena 10 K).

Méně znám je však neméně hrozný osud oněch českých kolonistů, kteří se vystěhovali do Sovětského svazu teprve po první světové válce. Tehdy totiž černí čeští dělníci pod vlivem komunistické propagandy věřili, že lze v Sovětském svazu spatřovat nový vystěhovalecký ráj. Zvýšili tím jen téměř nepředstavitelnou bídu, jíž čeští lidé v této zemi propadli.

V poslední době se nepřátelská propaganda pokouší přesvědčit český lid, že jeho pravé štěstí spočívá v nejužším spojení se Sovětským svazem. Edvard Beneš a celá londýnská emigrantská klika nevynechá ani jednu příležitost, aby ujistila bolševické vládce v Kremlu, svou oddaností a té, o tom, že prý český národ chová přání dostat se pod bolševické panství. Hrůzné objevy v lese u Katynu mezitím už jistě s dostatečnou zřetelností ukázaly české inteligenci, jaký by byl její osud, kdyby bolševismus mohl rozšířiti svou moc i na Čechy a Moravu. Jaký osud by však čekal v tomto případě na velké zástupy dělníků a rolníků českého národa, nechť posoudí čtenář po přečtení úředních zpráv, uveřejněných v tomto spise, které byly zasílány zastupitelskými úřady ČSR v Moskvě a Kyjevě bývalému ministerstvu zahraničních věcí a ministerstvu sociální péče. Zprávy, označené pro svůj obsah většinou za důvěrné, jsou tak poučné, že odhalují lépe než všechno ostatní pravou podobu bolševismu.

Nezaměstnaní Češi na Sibiř

Dne 12. února 1935 došel kabinetní kanceláři tehdejšího ministra zahraničních věcí ČSR, dr. E. Beneše, od československé obce legionářské v Hrotovicích tento přípis:

Návrh na zmírnění hospodářské krise a nezaměstnaností plánovitou kolonisací v Rusku za podpory státu.

Ministerstvo zahraničních záležitosti

kanceláři br. ministra Dr. Edvarda Beneše

v PRAZE

Snahou všech národů a států po válce jest, jak v průmyslovém — tak hospodářském podnikání — býti soběstačným. Proto bude v našem státě následkem silně vyvinutého průmyslu pro vývoz i v budoucnosti stále velká nezaměstnanost, která bude stále zatěžovat státní pokladnu.

Uznáním Sovětského Ruska jest možnost tuto nezaměstnanost zmírniti plánovitou kolonisací v Sibiři, což možno cestou diplomatickou vyříditi a sovětská vláda zajisté vyjde všemožné vstříc, aby zalidnila Sibiř.

Dle úsudku zajatců a legionářů přicházel by v úvahu kraj jihosibiřský v akmolinské oblasti na úpatí Altajských hor — mezi městy Ust-Kamenogask, Semipalatinsk, Bisk, Barnaul a dále na jih k Turkestanu. Kraj tento leží na zeměpisné šířce s naší republikou a v pádu neuskutečnění naši samostatnosti přáli jsme si již v roce 1915-1916 trvale tam zůstati. Zima jest tam již mírnější, možno tam pěstovati již ovocné stromy. Za války na sta kilometrů nebyl obydlen tento kraj, jen kočujícími Kirgisy, pasoucími stáda. V horách Altajských jest dostatek lesů a různých rud.

Kolonisaci představuji si následovně:

Po diplomatickém zajištění určitého kraje vyslat tam několik ing. odborníků, kteří by na místě zjistili, kde mohou budoucí sídla kolonistů (vesnic, budoucích měst) stávati. Současně s těmito inženýry bylo by vládou vysláno několik traktorových kolon, které by v každém zjištěném místě rok před osídlením tu nejnutnější půdu přeoraly, aby mohla již budoucím rokem býti kolonisty oseta a tím nejhorší začátek zajištěn.

Jednalo by se o společné partie asi 100 rodin nezaměstnaných, sestavených vždy z nejbližšího okolí, v tom počtu asi 50 rodin určených pro zemědělství a ostatní v zastoupeni všech oborů — zedníci, tesaři, cihláři, kovář, kolář, stolař, stavitel, doktor, učitel atd., aby byla každá kolonie soběstačná. Osazovat kraj souvisle na 20-30 km od sebe, aby nepovstalo brzké přelidnění — též pro vznik farem v okolí — tak, aby co největší rozloha byla pro náš národ zajištěna, aby nenastalo odnárodnění, jak tomu v jiných zemích mezi cizími živly jest.

Výpravy jely by jedním vlakem od hranic až na místo, po vzoru vlaků vojenských za války. Jelikož jednalo by se o vystěhovalce více méně nemajetné, potřebný inventář (pluhy, stroje atd.) na úmor, zaručí stát. Odjezd koncem zimy, aby začátkem jara byli lidé na místě a ihned mohli tam zahájit činnost. Pro první čas navrhovala by se práce družstevní — společné obděláváni pozemků, bydlení, stravování, a společná výstavba obydlí — tak, aby se využilo co nejvíce pracovní energie pro první rok. Na počáteční bydlení stačila by zemjanka po vzoru vojenském a zajateckém, která by později sloužila pro hospodářské účely. Práce honorovala by se výměnou zboží, každý by měl určenou společnou činnost pro celek, takže by peněz pro začátek nebylo mnoho potřeba. Dobytek a semena zaopatřeny v Sibiři.

Vůdci výprav mohou býti legionáři, znající tamější poměry, kteří by též v začátcích všechny práce řídili, pověření bezohlednou důvěrou a autoritou.

Kolonisací docílilo by se mnoho. Na jedné straně zlepšil by se náš přetížený pracovní trh — s koloniemi byl by silný obchod — nadbytečné tovární objekty by tam mohly přeložit sídlo — min. soc. péče by se zbavovalo podpor nezaměstnanosti a nejhlavnější, kolonie by se ve slovanském prostředí neodnárodnily, jak tomu na Volyni, kde jsou celé vesnice české, a získaly by práci a existenci na celá desítiletí.

Sibiř bude druhá Amerika — pro náš národ daleko výhodnější — kam se bude hrnout vystěhovalectví, kde již do války byly krásně žijící německé kolonie, proto napřáhnout všechny páky a nenechat se předejít druhými národy, když víme, že Rusko je spása všech Slovanů — a zajistit cestou přátelskou a diplomatickou — co se zajistit dá.

V Dalešicích 9. února 1935.

Voneš Ludvik v. r., ruský legionář.

Přiložený dopis navrhuje se propracovat a na příslušných místech ve vládě propagovat. Spoléhat musíme hlavně na Rusko, jelikož žádných kolonii nemáme.

Fr. Štaigl v. r., jednatel. Nerad Leopold v. r. předseda.

Československá obec legionářská

Jednota Hrotovice.

Nebylo věcí dr. Beneše a jeho ministerstva, jestliže návrh Česko-slovenské obce legionářské v Hrotovicích k zamýšlenému zmírnění nezaměstnanecké bídy se neuskutečnil. Ministerstvo zahraničních věcí postoupilo opisy tohoto podání tehdejšímu ministerstvu sociální péče, vyslanectví ČSR v Moskvě a česko-slovenskému zahraničnímu ústavu se žádostí o sdělení stanoviska. Vyžádané zprávy musily ovšem vyznít zamítavě na základě hrozných zkušeností, které učinily v Sovětském svazu už dříve české vystěhovalecké skupiny, takže ministerstvu zahraničních věcí přes všechny sympatie k sovětům nezbylo, leč zaslati dne 28. března 1935 původci návrhu, panu Ludvíku Vonešovi, zamítavé vyřízení.

Nebudeme předpokládat, že by panu Vonešovi v Dalešicích šlo o to, aby ve smyslu komunistických idejí lákal české nezaměstnané do Sovětského svazu, aby tam byli obětováni molochu bolševismu, nýbrž budeme k jeho dobru předpokládati, že jako bývalý český legionář poznal Sibiř a proto věřil, že tato zem se hodí k osídlení českými lidmi. Leč ani on nemůže být ušetřen výtky neznalosti, neinformovanosti o osudu tisíců českých lidí, kteří už před ním hledali v Sovětském svazu štěstí a při tom žalostně ztroskotali. Taková neznalost však hraničí se zločinem, dává-li, se jí lehkovážně v sázku osud mnoha lidí.

Ministerstvo zahraničních věcí, kterému zřejmě záleželo na tom, aby se sebe setřáslo odpovědnost za zamítavé rozhodnutí hrotovické legionářské obci, nemělo zapotřebí vyžadovat dobré zdání jiných úřadů k návrhu pana Voneše, neboť mělo ve vlastní spisovně dostatek zpráv o zkušenostech českých osadníků v Sovětském svazu. Tyto zprávy, které samozřejmě nebyly nikdy určeny k uveřejnění, měl by však čísti každý, jenž třeba v koutečku svého srdce věří, že by mohl souhlasiti s bolševickým panstvím nad českým národem. Proto budiž část těchto zpráv vyrvána zapomenuti a oprášena z prachu archivu, aby vznesla obžalobu proti režimu, který až dosud uvrhl do bídy všechny národy, které s ním vešly do styku, a obžalobu proti lehkovážnosti jisté části českého národa, která věřila v možnost paktu s tímto režimem.

Čeští osadníci v Rusku

Myšlenka, usadit v Rusku české osadníky, není nová. Už v 19. století vystěhovali se do Ruska četní čeští sedláci, protože si tehdejší ruská vláda přála takových osadníků, kteří pracují v zemědělství západoevropskými metodami, aby tak byli příkladem ruským sedlákům. Nejznámější českou skupinou osadníků je skupina ve Volyňsku, leč i v ostatní Ukrajině i ve vlastním Rusku byly české kolonie. Podobně jako početně mnohem silnější němečtí osadníci dopracovali se i čeští kolonisté pílí a vytrvalostí ponenáhlu blahobytu, ale pak je zavádění bolševických metod hospodaření přivedlo na okraj zkázy. Aby bylo těmto českým kolonistům pomoženo, rozhodla se v r. 1922 česko-slovenská vláda, že jim poskytne bezúročný úvěr ve výši 15 mil. Kč, z jehož prostředků byly v Česko-Slovensku zakoupeny hospodářské stroje, které měly českým kolonistům v Rusku pomoci překonat nejhorší doby a dát jim základ k dalšímu úspěšnému hospodaření. Jak to s touto česko-slovenskou úvěrní akcí dopadlo, vysvítá z několika dále otištěných zpráv česko-slovenských zastupitelských úřadů v Sovětském svazu.

V prvních letech po světové válce vzniklo v Česko-Slovensku vlivem komunistické propagandy nové vystěhovalecké hnutí do Sovětského svazu, jehož účastníci doufali, že si tam budou moci založit existenci podle svého politického přesvědčení, oproštěnou od kapitalistického útlaku.

Zprávy česko-slovenských zastupitelských úřadů přicházejíce ze Sovětského svazu, nikterak však nepovzbuzovaly k českému vystěhovalectví do ráje dělníků a sedláků. Budiž zde otištěna pouze jedna zpráva pobočky zastupitelství ČSR pro SSSR v Kyjevě s datem 26. června 1923, líčící zcela všeobecně tehdejší poměry v Sovětském svazu.

Odbočka zastupitelství

Československé republiky pro U. S. S. R.

v Kijevě

Kijev, dne 26. června 1923.

Č. j. 2184/23

Roční zpráva o vystěhovalectví

RD/AV

Ministerstvo Zahraničních Věcí

Československé Republiky

Praha

Na tamní č. j. 75086/23-II ze dne 18. května t. r. (došlo 21/6.) sdělujeme, že dočasné poměry v obvodu působnosti kijevské odbočky zastupitelství ČSR pro přistěhovalce nejsou příznivé, ani pro obchodníky ani pro dělnictvo, nemluvě o rolnících. Ohromné daně, neupravenost obchodních poměrů a fluktuace valuty pro první kategorii, jak všeobecná nezaměstnanost, kontrola přijímání dělníků bursou práce a neuvěřitelně přísná filtrace cechových spolků pro druhou kategorii, vytvořují velice nepříznivý stav. Poměry pro zemědělce jsou ještě méně příznivé — nedostatek půdy, vyvlastňování částí půdy ve prospěch chudých za účet bohatších sedláků roznítilo na venkově nevraživost, žhářství a vraždy, tak že by venkov byl pro přistěhovalce hotovým peklem. Stane-li se v obvodu některé vesnice vražda některého úředníka neb zaměstnance zdejší vlády, vyšinutí vlaku, loupež státního podniku atd., zodpovídá za to bohatší část občanů. V každé obci určuje vláda záložníky výhradně z bohatších rolníků, kteří za vše nesou zodpovědnost, jsou zbaveni práva opustiti bez svolení místních úřadů obec a k uvarování neštěstí hlídají ve dne v noci celé okolí, zastavují každého cizince a kontrolují dokumenty. Následkem těchto neutěšitelných poměrů stěhují se z venkova stále ještě jak naši příslušníci, tak i Poláci, Němci atd. do své vlasti. Úřední statistická data o příjezdu československých vystěhovalců do našeho obvodu působnosti nemohli jsme si zaopatřiti, však jest počet ten tak nepatrný, že do Kijeva přijely od 1. ledna t. r. do konce června t. r. celkem 3 osoby.

Přednosta odbočky:

Dinter v. r.

1. s.

Přes taková a podobná varování z úřední strany a navzdory navrátivším se již českým kolonistům ze Sovětského svazu, utvořilo se v letech 1923-1925 na podkladě družstevním několik českých a slovenských vystěhovaleckých skupin, které se skládaly nejen z rolníků, nýbrž i řemeslníků a průmyslových dělníků. Tyto skupiny hodlaly založit v Sovětském svazu české osady na komunistické základně. Několik družstev budiž vyjmenováno :

Autovýroby

Čechocentra

Čechomachina

Interhelpo

Pragomašina

Reflektor

Solidarita

Ti, kteří bažili po vystěhování, musili družstvům splatiti podíly po 5000-10.000 Kč a k sehnání oněch částek musili většinou prodat veškerý svůj majetek. Z těchto peněz byly pak zakoupeny hospodářské stroje a nejrozmanitější nářadí. Byla-li pak pohromadě dostatečně velká skupina vystěhovalců a vyřízeny nezbytné pasové, vstupní a průjezdní formality, byl sestaven zvláštní vlak, jenž pak, obyčejně ověšen rudými prapory a za zpěvu internacionály, odjížděl do „komunistické vlasti".

Jestliže tito čeští vystěhovalci, svedení komunistickými náhončími, očekávali, že budou v nové domovině přijati s otevřenou náručí, pak se ovšem hrozně zklamali. Po příjezdu na místo určení stanuli totiž před absolutním Nic a v mnoha případech měli přijít dokonce ještě o to málo, co si s sebou vzali na dalekou pouť. Jestliže snad ve své staré vlasti žili v sociálně stísněných poměrech a měli důvody stěžovati si na výši svých příjmů, tady si nyní musili zvykat odříkat se mzdy vůbec a pracovat jen za nuznou stravu. Dříve by byli jistě podobný stav pojmenovali otročinou, ale zde záhy poznali, že musí být velmi opatrní s takovýmito úsudky. Poslyšme, co hlásil o osudu těchto vystěhovalců zástupce ČSR pro SSSR v Moskvě, Josef Girsa, ve své zprávě čj. 586/res. pol. IV/25 z 19. května 1925 ministerstvu sociální péče:

Z ČSR letošního roku přistěhovaly se dvě skupiny: Jedna na Kubáň, druhá do Turkestanu. O organisaci a pachtovních smlouvách obou skupin bylo zdejším úřadem referováno 28. ledna t. r. č. j. 1036/IV/25. O kladenské zemědělské kommuně, která k 1. únoru t. r. přijela na Kubáň, má, zastupitelství informace, že si přivezla různé hospodářské stroje, nářadí, semena, dobytek atd. a zasila 300 desjatin půdy. Největší potíže má kommuna s ubikacemi, neboť na celém velkostatku se nachází pouze jedna přízemní budova z cihel, která stěží umístí všechny přistěhovalce (130 osob). Velkostatek nemá pitné vody, a proto družstvo hodlá navrtati z jara artezianskou studni. Do podzimu chce družstvo vystavěti prvou obytnou budovu, tak aby každá rodina dostala 1 pokoj. Stravování jest společné, způsob hospodařeni kommunální. Každý člen družstva jest povinen pracovati (práce se každý den resp. týden přiděluje); peníze za práci nikdo nedostává, za to každý participuje na společném stravování, bydlení atd. Vystoupí-li člen z družstva do 3 let, pozbývá nároku na vrácení členského podílu. Případy nespokojenosti mezi členy družstva se sice již vyskytly, byly však zažehnány.

Družstvo disponuje českou knihovnou, výchovou děti jest pověřen jeden z přistěhovalců. České politické časopisy družstvu sov. vláda nepovolila, nýbrž pouze časopisy družstevní.

Z finanční stránky situace družstva není příznivá, neboť již nyní nemá družstvo hotových peněz a vypůjčilo si u zdejších peněžních ústavů některé sumy.

V nejbližší době očekává družstvo příjezd 12 rodin z ČSR. Žilinské družstvo „Interhelpo" dojelo teprve v květnu t. r. do Turkestanu (do Pišpeku). Organisátor tohoto družstva R. Mareček byl minulý týden v Moskvě a stěžoval si na nedůvěru, se kterou se mnozí členové družstva vůči němu chovají. Na dotaz zdejšího úřadu, zda pojede za družstvem, odpověděl Mareček vyhýbavě. Při tom se však zmínil, že byl pověřen nově tvořícími se družstvy v ČSR, aby pro ně vyhledal pozemky v Povolží a na sev. Kavkaze a uzavřel předběžné smlouvy, neboť se hodlají odstěhovat do SSSR. Z jiného pramene se zastupitelství dovědělo, že Mareček nehodlá vůbec za družstvem „Interhelpo" odejeti. Odchod Marečka, který v Turkestaně žil, poměry tamní zná a který byl iniciátorem čsl. kolonisační akce v Turkestaně, může míti neblahý vliv na osudy družstva. Obavy zdejšího úřadu nejsou bezdůvodné, uváží-li se, že pro družstvo nejsou připravena žádná obydlí, dále, že klimatické, sociální a kulturní poměry tamní úplně se liší od našich.

Vzhledem k této okolnosti zastupitelství by doporučovalo co největší ostražitost čsl. úřadů vůči dalšímu vystěhovaleckému hnutí do Ruska, organisovanému R. Marečkem.

Není divu, že za takových poměrů v nových osadách část vystěhovalců záhy po svém příjezdu se zřekla svých družstevních podílů a vrátila se — nyní úplně ochuzená — do své staré vlasti. Zastupitelství ČSR pro SSSR v Moskvě hlásilo jeden takový případ hned za několik dní po odeslání své zprávy, otištěné v předchozím odstavci:

Zastupitelství Československé republiky

pro SSSR v Moskvě

Č. j. 645/res. pol. IV/25.

Důvěrné. Přistěhovalectví do RSFSR —

účast Československa.

M o s k v a, dne 5. června 1925

Ministerstvu zahraničních věcí

II. sekci

v Praze

Dodatkem ke zprávě z 19. m. m. č. j. 586/res. pol. IV/25 Zastupitelství ČSR v Moskvě sděluje, že se dnes dostavil do zdejší úřadovny čsl. příslušník Michael B e s z e r m a n, dělník z Podkarpatské Rusi (cestovní pas čís. 319, vydaný županským úřadem ve Velké Sevljuši) a oznámil, že přijel do Moskvy se ženou a dvouletým dítětem z Pišpeku, kamž se byl v květnu t. r. přistěhoval jako člen družstva „Interhelpo“. Podle jeho vypravování družstvo má v Pišpeku velmi krušné začátky. Nemajíce vhodných obydlí, obývají členové družstva stáje a chatrné baráky za městem, bývalé konírny. Stravu dostávají špatnou a nedostatečnou. Mnozí nemohou přivyknout na turkestanské podnebí a churaví. Začínají řáditi malarie. Mezi vystěhovalci vzniká nespokojenost, kromě Beszermana opustili ještě 4 členové družstvo a odejeli z Pišpeku. Družstvo prý trpí nedostatkem peněz; nyní se stavějí základy pro příští dílny.

Beszerman zaplatil družstvu podíl 7.200 Kč. Podle stanov podíl mu může býti vrácen teprve po 3 letech. Aby se dostal do Moskvy, odprodal Beszerman v Turkestaně zbytky šatstva. Do zastupitelstva se obrátil s prosbou o podporu na cestu do RČS.

Zastupitelství vzhledem k vylíčené situaci družstva, organisovaného Marečkem, jemuž prý emigranti vyhrožují fysickým násilím, upozorňuje čsl. úřady, aby se chovaly reservovaně vůči novým vystěhovaleckým projektům Marečkovým. Současně zastupitelství prosí ministerstvo zahraničních věcí o urychlené sdělení, jak se má zachovati vůči prosbě Beszermana, resp. v budoucnu jiných vystěhovalců, o peněžitou výpomoc na návrat do RČS.

Zástupce ČSR:

J. GIRSA v. r.

V roce 1926 vyvinuly se poměry v družstvu Interhelpo ještě hůře než už byly v roce 1925. Z toho důvodu přicházelo stále více členů družstva do Moskvy, aby si — hospodářsky a zdravotně většinou úplně zničeni — u zastupitelství ČSR pro SSSR vyprosili peníze na cestu do vlasti, kde pak připadli na obtíž veřejné péči. Přímo rozechvívající příklad bídy jednoho komunistického vystěhovalce je líčen ve zprávě, kterou zde přinášíme ve faksimile:

Zastupitelství Československé republiky pro S.S.S.R.

v Moskvě

Čís. 1.151/IV-res.pol./28

Návrat dvou členů družstva

„Interhelpo“ do ČSR

V Moskvě, dne 4. října 1926

Přísně důvěrné

Ministerstvu zahraničních věcí

IV. sekci

Minulý týden přijeli z Pišpeku / Frunze / do Moskvy dva členové družstva Interhelpo Tříska s ženou a dítětem a Čížek, aby se vrátili do ČSR. Do Moskvy se dostali ve stavu velmi zuboženém, zejména Čížek, který onemocněl v Pišpeku malarií. Stopy této hrozné nemoci byly na něm patrny: bez cizí pomoci nemohl se pohybovati, ztrácel paměť, slabostí se neustále chvěl a obličej měl žlutý a přepadlý. Tříska poprodal v Pišpeku svršky; aby se dostal domů. V Moskvě mu zbývalo na cestu 80 rublů. Čížek přijel úplně bez prostředků.

Do Pišpeku se vypravili s transportem 600 osob, který 12. července 1926 opustil Žilinu. Cesta trvala téměř celý měsíc, neboŤ teprve 7. srpna se dostali do Turkestanu. Poměry v družstvu shledali úplně jiné, nežli jim doma bylo líčeno. Zejména nebyli prý informováni o klimatických a ubytovacích podmínkách. Družstvo nemělo připraveny byty pro takový počet členů, následkem čehož bydleli úplně primitivně a nehygienicky. Lékař z Bratislavy, který transport provázel a který vstoupil do služeb družstva, krátce po příjezdu družstvo opustil a vrátil se do ČSR. Nezdravé klimatické poměry, špatné ubikace, nedostatek léků a lékařské péče měly za následek, že během 6 týdnů po příjezdu nového transportu mnoho osob onemocnělo a 9 zemřelo. Ti, kteří nemohou snésti tamní podnebí a nejsou spokojeni s poměry, opouštějí družstvo a hledají si práci jinde. Vystupování z družstva je prý na denním pořádku. Poněvadž správa družstva nevrací členské podíly, ocitají se vystouplí členové ve velké bídě a bud prchají do ČSR nebo se spokojují s jakýmkoli zaměstnáním, které se jim naskytne.

Hospodářské poměry družstva nejsou valné. Byla sice získána z ČSR partie zručných řemeslníků, které však nelze všechny zaměstnati v jejich oboru, poněvadž některé dílny nejsou dosud vystavěny. Družstvo jest silně zadluženo, peněžní ústavy prý už nechtějí poskytovati dalších půjček. Proto váznou stavby nových dílen a proto již od loňského roku leží nepoužito zařízení mlýna, dodaného z prostředků úvěrové akce. Materielní postavení členů vyvolává jejich nespokojenost, poněvadž správa jim vyplácí jen zlomek týdenní mzdy. Jest to jaksi existenční minimum, neodpovídající ani nejprimitivnějším životním požadavkům.

Tak vypadají poměry družstva Interhelpo, jak je líčí bývalí členové, kteří tělesně zhrouceni a hmotně zničeni touží po nejrychlejším návratu do ČSR. Vzhledem k takovému stavu věci / situace jiných vystěhovaleckých družstev není o mnoho příznivější / naskýtá se otázka, zda by nebylo v zájmu zdraví a majetku československých příslušníků prospěšnější brániti za nynějších hospodářských a sociálních poměrů v SSSR a za předepsaného způsobu kollektivního hospodářství vystěhovalectví do Ruska alespoň do té doby, nežli nenastane podstatné zlepšení podmínek pro emigranty.

Zástupce ČSR:

(podpis) J. Girsa

Patrně na základě výpovědí družstevních členů Třísky a Čížka, uvedených v předchozí zprávě, rozhodl se správce zastupitelství ČSR pro SSSR v Moskvě, Josef Girsa, vyslat svého obchodního přidělence J. Vybírala do Pišpeku, aby na místě prostudoval poměry družstva Interhelpo.

Zpráva o tomto vyšetřování byla odeslána 13. listopadu 1926 pod čj. 1296/res. pol./IV-26 ministerstvu zahraničních věcí v Praze. Z dosti obšírné zprávy buďtež uvedena tato místa:

Ubytováni jsou přistěhovalci v 13 rodinných domcích. Domky jsou přízemní, stavěné z cihel. Každý domek sestává ze 4 pokojů a kuchyně. Zařízení bytů jest více než jednoduché: postele nahrazují holé desky, naskládané vedle sebe na dřevěném podstavci od jedné stěny ke druhé. Šaty mají rozvěšeny po stěnách. Nádobí na polici. Podlahy jsou hliněné. Nábytek chybí. Byty jsou přeplněny. V pokoji místopředsedy družstva bydleli kromě jeho rodiny ještě 4 svobodní členové družstva. Za byt se platí 5.- rb. měsíčně...

Každý člen družstva přidělen jest tornu neb onomu odboru dle kvalifikace. Práce se honoruje podle místních kollektivních smluv. Mzda se připisuje členům k dobru, vyplácí se však jen určitá vyživovací norma, která u svobodných činí 9.— rb. týdně, u ženatých 11.— rb., u ženatých s 1 dítkem 12.— rb., u ženatých se 2 dětmi 13.50 rb. týdně. Ve skutečnosti dostávají členové družstva následkem finančních nesnází pouze 2.— rb. týdně. Přirozeně tato kvota nestačí, členové družstva trpí podvýživou a odprodávají poslední svršky. Hlad a nespokojenost zračí se na vyhublých obličejích mužů i žen. Nespokojenost členů vzrůstá, neboť finanční situace družstva stává se spletitější. Správa družstva, když si nevěděla v mnohých obchodních otázkách rady, vzala do služeb místního Žida s měsíčním platem 150.— rb., jenž obstarává obchodní záležitosti družstva. S týmž platem sedí v obuvnické dílně jakýsi ruský příslušník, poněvadž zná dobře poměry na trhu obuvi. Nespokojenost členů družstva často se vylévá na těchto 2-3 nečlenech, dobře a včas honorovaných. Nespokojenost rodí závist. Rovnost nedala se důsledně provésti ani v této malé kommuně. Někdo si přivezl více věcí než jiný a poněvadž má ještě z čeho odprodávati, žije lépe ten, kdo všechno rozprodal.

Za takových poměrů nelze se divit, že zdravotní stav družstevních členů asi po dvouletém pobytu v Turkestanu mimořádně špatný. Obchodní přidělenec Vybíral o tom hlásil:

Nemoce řádily mezi emigranty silně. Nezvyklí na 50-60° vedra, pili nevařenou vodu z horských potůčků. Proto mnoho osob onemocnělo úplavicí. Nyní se téměř nevyskytuje, poněvadž přistěhovalci si zvykli pít čaj. Změna klimatu působil jména na dětský organismus. Loni zemřelo 13 dětí, letos 5. je zamořen malarií. Kommuna nezůstala od ní ušetřena. Ma jest nemoc zákeřná a vleklá. Organismus, stižený malarií, rychle slábne. V některých případech dá se vyléčiti jen změnou klimatu. Z dospělých osob zemřelo doposud 5 (loni 2, letos 3). Byl pokus sebevraždy a jedna žena pro rodinné nesváry hrot způsobem se usmrtila (polila si petrolejem šaty a zapálila). Celkem asi 50% emigrantů onemocnělo letos malarií. Kromě toho vyskytly se případy tyfu a spály.

Leckterý vystěhovalec, leže v dalekém Turkestaně v bídném baráku a zmítaje se v horečkách, vzpomínal asi na český nebo slovenský domov, kde přes panující kapitalista hospodářský řád nemusil ani největší chuďas žíti v takové bídě, jaká byla údělem komunistickému soudruhu v „komunistické vlasti". A v duchu možná proklínal ty, kteří jej měli, aby se dobrovolně vydal do této bídy. Doslovně o tom Vybíral:

Mnozí členové hořce naříkali, kterak byli zlákáni do Ruska, kterak jim nesvědomitými agitátory v ČSR byly líčeny pak úplně jinak, nežli vypadaly.

Komunistické smýšlení družstevních členů po tomto názorném vyučování záhy vyprchalo, neboť co byla platna když musili přihlížet, jak výtěžky největšího úsilí jsou zabavovány židovskými činovníky. Proto záhy propadli téže stejnosti a nedbalosti, která je příznačná pracujícímu člověku v celém sovětském státě. Obchodní přidělenec Vybíral rozpoznal za své návštěvy velmi jasně, že právě komunistický systém je nejsilnější překážkou zdárnému rozvoji české vystěhovalecké kolonie. Proto zakončil svou zprávu slovy:

Musí se uznati píle, pracovitost a zdatnost našich vystěhovalců. Těmto dobrým vlastnostem však stojí v cestě komunistický systém, na němž jest družstvo vybudováno.

Ačkoliv v soukromém životě, jak jsem poukázal, upustili vystěhovalci od komunismu, přece zůstaly komunistické zásady ve výrobě a vedení družstva. Chybí zde vůle jednotlivce, který by s porozuměním, rychle a energicky rozhodoval. Komunistické družstvo, jakým Interhelpo jest, zavisí na své správě, a tudíž na kollektivním způsobu řešení všech otázek. To znamená liknavost v rozhodování a časté hádky, nacházející ohlas po celém družstvu. Ozdravění poměrů v družstvu lze si představiti pouze tehdy, až organisace jeho bude postavena na soukromo-podnikatelský princip.

K podobnému závěru došel i zástupce ČSR pro SSSR v Moskvě, Girsa, jenž k Vybíralově zprávě připsal tento doprovod:

Příčiny, které uvádějí družstvo na kraj záhuby, jsou tyto; Špatná organisace družstva, neodborné vedení, lehkomyslnost a nečestnost některých vedoucích činitelů; nedostatek prostředků, posléze komunistický režim, na němž jest družstvo vybudováno. Poněvadž tento režim jest podmínkou, za níž se povoluje příjezd vystěhovaleckých družstev do SSSR, nelze leč s obavami pohlížeti na budoucnost jak družstva Interhelpo, tak i jiných vystěhovaleckých komun do SSSR.

Dokonaleji nemohlo ztroskotat žádné vystěhovalecké hnutí, jako se to stalo u komunistického vystěhovalectví do Sovětského svazu, zahájeného s tak velkým propagačním hlukem. Titéž lidé, kteří kdysi za zpěvu internacionály opouštěli svou vlast, byli nakonec rádi, že obdrželi od diplomatických zástupců své země peníze na zpáteční cestu do domova. Přitom mohli ještě mluvit o štěstí, že jim sovětské úřady návrat vůbec dovolily. Dosud však byli česko-slovenskými státními občany a mohli se proto dovolávat diplomatické ochrany své domovské země.

Ne tak šťastni byli ovšem oni krajané, kteří byli v Rusku sedlí už od generací a proto se stali sovětskými občany. Rovněž oni, kteří si svůj osud nezavinili sami, jako do jisté míry jejich komunističtí krajané, obraceli se sice příležitostně na zastupitelství ČSR pro SSSR v Moskvě o pomoc, leč návrat do staré vlasti nebyl jim povolován. O těchto starších českých osadnících píše zpráva, nacházející se ve spisech bývalého ministerstva zahraničních věcí pod čj. 22.179/1V/28:

Před několika dny zastupitelství Československé republiky v Moskvě obdrželo návštěvu tajemníka Hospodářského Družstva z české kolonie Krošny u Žitomiru p. Šťastného.

Tato kolonie byla založena českými vystěhovalci v r. 1879. Nyní má kolem 900 obyvatelů. Půda jest úrodná; rolníci se zabývají pěstováním obilí a chmele. Vesnice vynikala do války zámožností. K blahobytu rolníků přispíval lepší způsob obdělávání půdy nežli v ruských vesnicích a pěstování chmele. Stačí poukázati, že okolní ruské vesnice sklízejí z 1 desjatiny pouze 60 pudů obílí, kdežto Krošna sklízí průměrně 100-140 pudů. Sovětská vláda zrušila soukromé vlastnictví půdy a zavedla do vesnic třídní boj. V r. 1927 bylo 160 zámožnějších občanů zbaveno volebního práva. Volebního práva pozbyli pro svou majetnost. Osudy vesnice řídí nemajetní nebo málo majetní rolníci; tito využitkují své posice v neprospěch zámožnějších rolníků politicky a hospodářsky. Výsledek této politiky se zračí v hospodářském úpadku venkova, poněvadž majetnější rolníci representují pokrokový živel na vsi.

Po několika větách o sklizni roku 1927 a o cenách pšenice a chmele čteme ve zprávě dále:

Břemena daňová jsou za nynějších poměrů tíživější nežli do války. Kromě přímých daní letošního roku se zavádí způsob t. zv. dobrovolného zdanění, které nesmí převýšiti 35% jednotné selské daně, ve skutečnosti však dosahuje 60%. Toto zdanění znamená další trvalé zatížení poplatníků.

Obci byly úvěrovou akci přiděleny hospodářské stroje. Stroje jakosti a cenou rolníkům úplně vyhovují. Poslední dobou se v koloniích zavádí agitace, že stroje byly československou vládou kolonistům darovány a že tudíž není zapotřebí je platiti. Úvěrovou akci prý si vymyslili „kulaci", ať tedy oni platí za sebe a za majetné rolníky. Poněvadž za stroje ručí celá kolonie vespolek, mají nyní zámožnější občané obavy, že budou musel platiti za ty, kteří díky agitaci odmítnou placení.

Charakteristické jest, že někteří kolonisté, roztrpčeni existujícími poměry na venkově, pomýšlejí na reemigraci do ČSR. Věc tato zasluhuje pozornosti, ačkoliv napřed lze předvídat, že se neuskuteční, poněvadž kolonisté jsou téměř vesměs sovětským příslušníky a sovětská vláda jim nepovolí odjezd z SSSR.

Získáváním sovětského státního občanství zapadla za těmito českými lidmi brána vězení, které sice — jak se bolševici ustavičně chlubí, pokrývá sedminu povrchu zemského, které však je přes to vězením, z něhož nebylo pro sovětského občane úniku, dokud vítězné německé zbraně neosvobodily rozsáhlá území Sovětského svazu od bolševického teroru.

Teror místo chleba

Právě vylíčené hrozné životní podmínky sedláků a dělníků v Sovětském svazu zvyšovaly přirozeně nespokojenost obyvatelstva. Zvláště vystěhovalci ze západoevropských zemí, kteří ještě spíše měli možnost porovnání s normálními poměry, nebyli zdrželiví v projevech své nespokojenosti. Následek toho byl teror přímo nepředstavitelných rozměrů. Sebe nevinnější písemný styk s příbuznými nebo známými ve vlasti byl nyní důvodem k zatčení pro domnělou špionáž nebo protirevoluční činnost. Zatýkání šlo za zatýkáním, a vězení a donucovací tábory, v nichž si odsouzení měli odpykat většinou dlouholeté tresty, se plnily hrozivým způsobem. Tyto donucovací tábory staly se posléze podstatným činitelem celkového sovětského hospodářství, neboť sovětským vládcům byli tak k disposici k nucené práci odsouzení jako levní pracovní otroci, za jejichž pomoci bylo možno provádět cenový dumping a tím hospodářský nátlak na jiné státy. Tak se mělo národní hospodářství oněch států uvést v nepořádek a z nastalé nezaměstnanosti a hospodářské bídy utvářet půdu pro vytouženou světovou revoluci.

To vyjádřil zcela nezastřeně zástupce ČSR pro SSSR v Moskvě, Girsa, ve své politické zprávě čj. 7 z 19. ledna 1931. Napsal:

Realisací pětiletého plánu sovětská vláda směřuje k zahájení ekonomické ofensivy proti kapitalistickým státům. Tato ofensiva již do jisté míry začala nehledě k tomu, že realisace pětiletého plánu není ještě u konce. Není nejmenší pochyby, že ke konci pětiletky i v případě jejího neúplného ukončení bude ekonomická ofensiva sovětů vystupňována. Jaké následky má tato ofensiva kapitalistickému světu přivoditi, je dalším úkolem pětiletého plánu. Je to snaha sovětů podvázati a postupně přivésti k rozkladu hospodářský život v kapitalistických státech a na tomto podkladě vyvolati vážné vnitřní otřesy, které by přiblížily konečný toužebný cíl — světovou revoluci.

Je pochopitelné, že si většina státu nedala jen tak bez odporu líbit takovouto hospodářskou politiku, směřující k světové revoluci. Na mnoha místech se projevovalo silné hnutí proti nákupu sovětského zboží, o němž byla domněnka, že bylo vyrobeno v nucené práci.

Také o tom jsou zprávy ve spisech bývalého ministerstva zahraničních věcí. Jedna z nich, obzvlášť zajímavá pro zmínku o českých dělnících, budiž zde uvedena ve faksimile:

ZASTUPITELSTVÍ

ČESKOSLOVENSKÉ REPUBLIKY PRO S. S. S. R

V MOSKVĚ

Čís. 81/dav.-31.

Nucená práce v S. S. S. R.

Politická zpráva číslo 17.

1 příloha

Tajné

V Moskvě dne 7. února 1931

Ministerstvu zahraničních věcí

II. sekci, V

v Praze

Již dříve a zejména poslední dobou se rozvířila polemika a spory a došlo k četným, navzájem si odporujícím projevům ohledně nucených prací v Sovětském Svazu. Obzvláště v Americe a v Anglii určité kruhy vystoupily s požadavkem, aby byl zakázán dovoz sovětských výrobků a surovin, při jejichž dobývaní a zpracovaní byly zaměstnány osoby, které vykonávaly nucené práce.

Sověty reagují na tato vystoupení velmi podrážděně. Především důrazně prohlašují, že v SSSR vůbec není nucených prací, nýbrž naopak, že je zde socialistická práce svobodna, která je jednou z největších vymožeností říjnové revoluce. V cizině jejich představitelé tvrdí, že pokud se snad v SSSR vyskytují nějaké výrobky, které zcela anebo z části byly získány prací nevolnickou, ty prý nejsou odsud vyváženy, nýbrž jsou ponechávány pouze pro potřebu vnitřního trhu. Ve svém tisku sověty v dlouhých článcích poukazují na to, že ne u nich, nýbrž v ang11ckých, francouzských a j. koloniích a v latinské Americe je nucené práce používáno ve velkém měřítku.

Celá tato věc, o které se všude mluví a vyslovují se o ní různé názory, je úplně jasná a není vlastně ani o čem diskutovati. Faktem je, že sovětské trestní zákonodárství doznalo v posledních dvou letech velkých změn a že místo pouhých trestů na svobodě byly zavedeny v širokém měřítku tresty na svobodě, spojené s nucenými pracemi. Za tím účelem došlo ke zřízení celé tady nových velkých koncentračních pracovních taborů a pracovních kolonií, poněvadž dosavadní tábory /na Solovkách, v narymském kraji a j./ byly přeplněny . Moskevský večerník z neopatrnosti prozradil, že na severu pracuje v lesích asi 300 tisíc osob, kterým za měsíc byly na mzdě vyplaceny tři miliony rublů. Na jednotlivce připadá tedy na měsíc pouhých 10 rublů, za které se při nynější drahotě dá koupiti velmi málo.

Ke konání nucených prací neodsuzuji jenom řádné soudy. Do koncentračních pracovních táborů a kolonií jsou hlavně z nařízení orgánů GPU posílány desetitisíce mužů, kteří jsou řadu let nevolníky a pracují zejména při těžbě dříví v severních krajích. Od začátku minulého roku, když se začala intensivně prováděti kolektivisace zemědělství, praktikovalo se a praktikuje se stále ve velkém měřítku, že zámožnější rolnícil /kulaci/, kterým místní selské sověty konfiskovaly celý majetek a odevzdaly jej jako základní kapitál kolchozům, jsou ve velkém počtu deportováni do severních gubernií, na Ural a na Sibiř, kde musejí vykonávati v lesích nucené práce. Deportovaných - „rozkulačených - jak se jim zde říká - rolníků je již několik set tisíc .To vše se děje bez soudu a po většině i bez GPU na základě nařízení místních ispolkomů a sovětů, kterým podle sovětské konstituce tato pravomoc vlastně ani nepřísluší.

Jak jsem již dříve oznamoval, také mnoho českých kolonistů přičinlivých hospodářů, sovětských příslušníků, bylo jmenovitě z Ukrajiny /z Volyně/ vyhoštěno na sever do okolí Archangelska a do Střední Sibiře, kde za těch nejtěžších podmínek musí pracovati v lesích a na pilach při zpracovaní dříví. Konkrétní příklad, jak vypadá „svobodná socialistická" práce těchto nešťastníků, jest vylíčen v příloze. Líčení je věrohodné a jenom potvrzuje informace, které mám o poměrech a nucených pracích v jiných místech SSSR .

Ze všeho je patrno, že spor o tom, zdali jsou v SSSR nucené práce, čili nic, jest bezpředmětný, neboť pravá skutečnost je tak jasně dokázána a tyto práce se zde konají v tak velkém měřítku, že vést o tom nějakou polemikou je přímo směšné.

Na vědomí ministerstvu zahraničních věci - IV. sekci a vyslanectví ve Varšavě.

Zástupce RČS:

(podpis) J. Girsa

Ve zprávě uvedený konkrétní případ o poměrech v donucovacím táboře týká se české rolnické rodiny a je vylíčen v záznamu, jehož faksimile zde rovněž přinášíme:

Příloha k čís. 81/dův.-31.

/politická zpráva čís. 17/.

Záznam

Dostavil se krajan a krajanka z Volyně, kteří právě přijeli ze Střední Sibiře, kde se nachází jejich zeť a syn, kteří v minulém roce byli „rozkulačeni“ /bez jakéhokoliv důvodu jim byl konfiskován všechen majetek/ a deportováni ještě s jinými českými kolonisty z Volyně na stanici Tajšet v Kanském okrese. 0 poměrech, v jakých se nacházejí deportovaní, sdělili:

Ve vzdálenosti 12 km od st. Tajšetu v sibiřské tajze je pracovní kolonie , ve které je internováno kolem 4.000 deportovaných kulaků s rodinami. Takových kolonií - větších neb menších - byla z bývalých „kulaků“ ve Střední Sibiři organisována celá řada. Internovaní nebyli nikým souzeni ani odsouzeni, poněvadž se ničím neprovinili a nevědí proto, jak dlouho budou v koloniích drženi. Jsou ubytováni ve dvaceti primitivních barácích, které sami museli dostavěti a opraviti. Kacejí dříví v okolních lesích, které je pak zpracováváno místní parní pilou. Na pile pracují rovněž jenom internovaní.

Co do národnosti jsou tam Češi /asi 40 rodin/, Němci a nejvíce je mezi nimi ruských rolníků z bývalé Podolské gubernie. V barácích žijí velen stísněně, v každém je asi 600 osob. Když se tam nastěhovaly ženy a děti, vypukl hlad. Z nedostatku krmiva pro dobytek začali padat koně, které jedly hladovějící rodiny. Následkem toho byly dva baráky zamořeny epidemií ozhřívky. - Mimo to řádí mezi internovanými skvrnitý týfus. Všechny ženy byly do hola ostříhány.

Pracovní podmínky, zejména těch, Kteří za krutých 40-tistupňových sibiřských mrazů musí kácet v lesích dříví, jsou nesmírně těžké. Teplého oděvu ani prádla nemají, pracují jenom v tom, co si s sebou přivezli. Strava je velmi špatná a naprosto nedostatečná. Tuků není. Strava je vydávána v jidelnách a dostávají ji pouze pracující členové rodiny. Ženy a děti nedostávají ničeho - ty se musejí starati o sebe samy. Proto bídně živoří a žijí jenom z toho, co jim posílají příbuzní. Výdělek manželů, který se jim však nevyplácí na ruku /dostanou za tři měsíce hotově po 7 rublech/ sotva stačí na úhradu jejich bídné stravy v jídelnách.

Nálada všech je velmi stísněná. Všeobecnou depresi zvyšuje vědomí, že svému nešťastnému osudu propadli na dlouhou dobu, poněvadž byly za nimi poslány rodiny.

Toliko fantasie si může představit, jaké lidské tragedie tají za suchými slovy takové úřední zprávy. Leč člověk jako individuum, jako schrána duše, pro bolševiky neexistuje. Gogol psal kdysi o mrtvých duších, s nimiž obchodovali ziskuchtiví ruští velkostatkáři. Bolševik však nezná ani mrtvé ani živé duše. Jemu je člověk pouze surovinou, která se dá výnosněji zpracovat v donucovacím táboře. Proto též bolševická snaha plnit donucovací pracovny stále novým zatýkáním a podle možnosti je ještě rozšiřovat. GPU při tom hraje roli britských lovců otroků, kteří kdysi lovili pro americké bavlníkové plantáže „černou slonovinu".

Je přirozené, že v Moskvě pověřená zahraniční zastupitelství se opětovně pokoušela dostat ze spárů GPU aspoň své státní příslušníky. Většinou byly tyto osvobozovací pokusy neúspěšné, zvláště když stát, jenž ve věci intervenoval, představoval mocnost, jíž by se bolševici musili obávat. Z toho důvodu končily i zákroky zástupce ČSR pro v Moskvě většinou neúspěchem. Vysvítá to se zarážející jasností z další důvěrné zprávy čj. 116/31 dův. zaslané správcem česko-slovenského zastupitelství v Moskvě, Girsou dne 22. února 1931 ministerstvu zahraničních věcí: Ve zprávě se m. j. praví:

Dne 21. února jsem jednal s přednostou II. západního oddělení komisariátu zahraničních věcí S t e i n e m o postavení československých příslušníků v SSSR, zejména našich zatčených, o zabavování jejich majetku (rozkulačivanije), o pronásledování jich vůbec a dále o konfiskaci hospodářského inventáře, dodaného čsl. kolonistům úvěrovou akcí. Řekl p. Steinovi, že počet našich vězněných stále roste, při čemž většina jich je odsuzována jen administračně bez řádného soudu. Vězňové nejsou dostatečně krmeni a vydržování jich nás stojí skoro 2.500.— rublů měsíčně. Kromě toho se množí případy vyobcování našich občanů z SSSR, ačkoliv k tomu sovětské úřady nemají často žádných vážných důvodů. Intervence zastupitelství v tom i v druhém případě zůstávají skoro vždy bez výsledku.

Naši příslušníci jsou všemožně pronásledováni. I když nejsou přímo „rozkuláčováni" ježto na cizince se všeobecná nařízeni o kolektivisaci nevztahují, jsou na ně uvalovány nepoměrné daně, jejich majetek se prodává za babku, ztrácejí při tom vše a ještě zůstávají dlužníky. Při dobrovolném odjezdu do vlasti se jim dělají všemožné překážky, pod různými záminkami se jim nedává povolení atd. — Co se týče konfiskovaného majetku, dodaného úvěrovou akcí, zdůraznil jsem, že do dnes nemáme žádného vyřízení svých ústních i písemných urgencí, ačkoliv nám bylo svého času komisariátem sděleno, že Kolchozcentr tuto záležitost co nejdříve upraví.

Tato zpráva obsahuje též sdělení o osudu zemědělských strojů, dodaných svého času českým osadníkům z prostředků česko-slovenské úvěrové akce. Stroje byly prostě zabaveny bolševiky a čeští sedláci, kteří s nimi měli pracovat, byli jako kulaci nacpáni do donucovacích pracoven. Že tyto stroje až do jejich zaplacení, k němuž ovšem nikdy nedošlo, měly zůstat majetkem česko-slovenského státu, to bolševikům nevadilo ani za mák. Jak by bylo též možno očekávat, že Sovětský svaz dá něco na použití právních metod? Pouze pan Beneš věří, že by z bezpečné vzdálenosti měl vydat celý český národ sovětskému systému.

Vyšehrad - osud české vesnice

Snad se najdou lidé, kteří si zakládají na své chytrosti a při čtení tohoto hrozného vylíčení si budou myslit: „Ano, vždyť jsou to prastaré zprávy. Sovětský svaz zajisté prožil v prvních revolučních zmatcích těžké doby. Ale nyní je tam jistě docela jinak. Dnes už jsou v Sovětském svazu naprosto spořádané poměry, které by mohly být leckterému kapitalistickému státu vzorem!" Tak snad myslí některý chytrák, a Žid Jaro Stránský, jejž pan Beneš učinil ve své emigrantské vládě ministrem spravedlnosti, říká to zcela hlasitě v londýnském rozhlase. Leč i těmto pánům můžeme posloužiti doklady z archivu bývalého ministerstva zahraničních věcí. K českému čtenáři zvlášť důraznou řečí mluví zpráva generálního konsula dr. Rudolfa Brabce z Kyjeva o české osadě Vyšehrad na Ukrajině. Tato zpráva budiž proto přes svou poměrnou délku uvedena zde celá ve faksimile:

GENERÁLNÍ KONSULÁT

REPUBLIKY ČESKOSLOVENSKÉ

KYJEV.

Číslo jedn.: 34/37 dův. r. 1937.

Zpráva běžné číslo: 7.

Referent: Dr B/K.

Kyjev, dne 5. května 1937

Vyslanectví Československé republiky v Moskvě.

V posledních dnech dubna navštívil jsem českou kolonii Vyšehrad /Vyšhorod/ mezi vesnicemi Kolonština a Marianovka v Makarovském rayonu, vzdálenou od Kyjeva as 45 km. Tato kolonie byla založena as před 60 lety českými vystěhovalci, kteří zakoupili něco půdy od poměštíka. Ten se ji rád zbavil, neboť půda nebyla valná. Čeští sedláci však svojí pílí a pokročilými hospodářskými methodami učinili z ní půdu velmi plodnou a domohli se značného blahobytu. Jejich osada široko daleko slynula svým bohatstvím a byla dávána ukrajinským sedlákům za vzor.

Čeští osadníci během doby si vystavěli zděné, prostorné domy, pokryté břidlicí nebo plechem, které ještě dnes se pronikavě liší od ukrajinských chat, sroubených ze dřeva a pokrytých došky. U každého domu byla zděná stodola, chlévy a ovocná a zelinářská zahrada. Osadníci pěstovali obilí, řepu, chmel a dobytek. Vedlo se jim dobře ještě za sovětského režimu, kdy za politiky nepa byl i na v rakově i v městech poměrný blahobyt.

Se zahájením stalinských pětiletek a e prováděním socialisace na venkově o a vlak všechno změnilo. Zákonem z r. 1930 byl majetek kurkujů /zámožných sedláků/ konfiskován a tato třída obyvatelstva nelítostně zničena, neboť „vytvářela kapitalistické živly každý den, každou hodinu, živelně“. Kurkulové byli pozatýkáni, sehnáni na železniční stanice, vecpáni po 100 i více lidech do nákladních vagonů a vyvezeni do Sibiře nebo za polární kruh. Mnoho jich zahynulo již cestou, mnoho jich zemřelo na nucených pracích v smrtonosném klimatu. Vrátilo se jich jen málo a ti nesmějí do vesnic a krajů, kdo dříve bydleli. Doba od roku 1930 do roku 1933 byla pro Ukrajinu dobou nejstrašnějšího utrpení, na něž se zde vzpomíná s hrůzou. Po rozvalu selského hospodářství následovala v r. 1932 a v r. 1933 léta krutého hladu, za něhož prý zahynulo na Ukrajině okolo 13 milionů lidi. Hlad byl na venkově i v městech. V Kyjevě na jaře v roce 1933 byly ulice denně posety mrtvolami lidí, zahynuvších hladem. Nákladní auta nestačila každého jitra odvážet mrtvoly s ulic. Totéž bylo na vesnicích, kde vymřely celé rodiny a kde nezůstala mnohde na živu ani polovina obyvatelstva. Lidojedství bylo na denním pořádku - a zpracování lidského masa na uzeniny bylo výnosným řemeslem. Loupeže lidí a jejich vraždy za tímto účelem byly obvyklým zjevem. Docházelo i do toho, že matky v hladovém šílenství zabíjely a jedly i vlastní děti, že syn vyřezal z těla zemřelé matky kus masa a snědl je, že muž nemohl se dočkati, až mu zemře žena, aby se jejím masem nasytil. Na tyto hrůzy vzpomínají zde lidé jako na příšerný sen. Těmito úspěchy prvé pětiletky a uskutečnění socialismu na vesnicích se ovšem komunistická strana nechlubí. Z českých osadníků zahynul hladem jen jeden. Ve vsi Marianovce však zemřelo hladem přes 100 lidí.

Hlad na Ukrajině byl vyvolán překotným tempem kolektivisace selského hospodářství a bezohledným postupem zfanatisovaného úředního aparátu. Kdo nechtěl vstoupit do kolchozu, tomu rekvírovali, co u něho na potravinách našli - žij si pak, jak chceš. Jinému opět, který nechtěl opustit svoji chatu, rozebrali nad hlavou střechu a spálili. Ukrutností nad jednotlivci, muži i ženami nebylo konce. Není proto divu, že sedláci ničili sami, kde co mohli, jen aby to nepadlo do rukou kolektivisátorů, počínaje dobytkem i koňmi, které zabíjeli, aby za kůži dostali aspoň rubl. Výsledky se přirozeně dostavily: při nechuti k práci neúroda, bída a hlad.

Také česká kolonie Vyšehrad prožila zlé chvíle. Ze sterých usedlíků není tam, kromě několika starých žen, nikoho. Z nějakých 30 rodin zbylo jich tam nyní as jen patnáct. Jsou to povětšině dcery bývalých majetníků, které se po válce anebo již během války vdaly za československé zajatce anebo za dělníky, kteří pracovali dříve českých kyjevských továrnách. Kolektivisace zničila také českou školu, která byla zbořena; materiálu z ní bylo použito k stavbě prasečího chléva.

Osadníci vidouce, že by odpor proti kolektivisaci byl marný, vstoupili do kolchozu již v roce 1930 - 1931. Do kolchozu v Marianovce přinesli i mnoho hospodářských strojů, které si pořídili z československé podpůrné akce. Dnes ze všech těchto strojů zbyly pouze dvě mlátičky, v ubohém stavu. Nebýt toho, že členem kolchozu je také náš bývalý zámečník, který stroje spravuje, neměl by kolchoz z těchto strojů již nic. Pro ukrajinské členy kolchozu byly hospodářské stroje, nepotřebným materiálem - ukrajinský sedlák si přivykl za léta nouze a hladu žít ze dne na den, na budoucnost namyslí. Proto většina kolchozu se rozhodla stroje prodat a získaných peněz použit k zvýšení peněžní odměny za trudoden. „Dnes kromě těch mlátiček nemáme už nic - stěžovala si jedna selka - obilí místo strojem bude pomalu musit kosit srpy.“

Po výstavných stodolách a chlévech, které dříve byly u každého stavení, není dnes ani památky. Kolchoz dal všechny tyto budovy zbořit a materiálu použil k stavbě „kolbudu" /kolektivní budovy/, kde je nezbytný klub pro agitaci a sedmitřídní ukrajinská škola, v níž se učí i české děti, které však mluví vesměs velmi dobře česky, neboť v rodinách se doma mluví jen česky.

Kolchoz, v němž jsou naši osadníci, má 1.200 ha půdy, na níž pracuje as 300 osob, rozdělených na 4 brigády. česká část kolchozníků má svého českého brigadýra /šafáře/, syna bývalého karkula, zahynuvšího v Sibiři. Čeští členové kolchozu se činí, jak mohou, snaží se hospodářství povznést, ale není to nic platné. Půda by potřebovala hnojení, ale z 1.200 ha se hnojí jen 50 ha. Proto i úroda je slabá. Ukrajinci pracují s naprostou nechutí a nezájmem, je jim „vse rovno“. Čeští členové kolchozu by se proto chtěli odděliti a zříditi vlastní kolchoz, ale to jim úřady nechtějí dovolit, poněvadž prý je jich málo.

Výsledek společného hospodaření v roce 1936 byl velmi špatný. V kolchozu dostali za trudoden 650 gramů obilí, 3 kg brambor a 32 kopejky v penězích. Členové kolchozu docílili nejvýše 300 pracovních dnů za rok. Z peněžité odměny za svoji práci nedostali skoro nic, poněvadž selsovět si největší část zadržel na dlužné daně a dávky. Kolchozníci dostávali po 10 - 20 rublech za celý rok. Ukrajinci to, co dostali, ihned propili v denaturovaném líhu.

Odměna, kterou kolchozníci za svoji práci ze společného hospodaření dostávají, naprosto nestačí k jejich výživě a k výživě jejich rodin. „Z toho, co za rok z kolchozu dostaneme - řekl mi jeden krajan - mohu s rodinou žít nejvýš 2 - 3 měsíce“.

Jedinou záchranou kolchozníků je kousek vlastního políčka ve výměře půl hektaru a kráva. Ale ani sklizeň z tohoto políčka nepatří kolchozníku celá. Každý kolchozník musí kolchozu odvést ročně 6 1/2 metrických centů brambor. Nasází-li brambor jen na polovinu pole a druhou oseje na př. ječmenem, musí přes to odvést celou předepsanou dávku 6 1/2 metráků brambor a kromě toho odvést ještě určitou část sklizeného obilí.

Hlavním pramenem výživy kolchozníků je kráva. Dnes již každý kolchozník, i Ukrajinci, mají své krávy, bez nichž by zahynuli hladem. A z této krávy musí každý kolchozu odvést ročně ještě 105 litrů mléka. Luk a zásob sena kolchozníci nemají. V zimě krmí výhradně slamou a brambory. I toho je nedostatek a dobytek trpí také hladem. Jakmile sejde sníh, vyhánějí proto dobytek na pastvu na úhory, neboť pole se osévají většinou jen každý druhý rok.

To, co kolchozník utrží za mléko a máslo, je vlastně jeho jediným peněžním důchodem. Z toho musí ještě koupit 35 kg masa joko naturální dávku, zaplatit daně a nucené půjčky. Teprve z toho, co mu zbude, musí si opatřovat všechny životní potřeby a pečovat o výchovu dětí. Na nákup šatů nebo bot - na venkově se musí nosit vysoké boty - nezbyde skoro nic. Mnohde má celá rodina k disposici jen jeden pár bot, které se šetří na zimu a k cestám do města na trh. Jakmile se jen trochu oteplí, chodí celá vesnice bosa. Naši krajané jsou přece ještě jakž takž obuti, ale Ukrajinci i v zimě ovinují si nohy hadry, na něž navlékají staré galoše a tak chodí za svou prací. Mnoho lidi trpí proto omrzlinami, rheumatismem a jinými nemocemi.

Kolchoz má 80 krav a 60 koní; ti jsou ale tak vyhublí, že je nelze ze stájí ani vyvést. Kdyby nebylo traktorů, nebylo by bývalo možno pole zorat a zasít. V okolních kolchozech nejsou ani dnes jarní polní práce skončeny.

Podvýživou trpí nejen dobytek, nýbrž i lidé. V ukrajinských vesnicích není již ani kouska chleba. Chléb se peče pouze ve městech, do nichž sedláci jezdí nebo chodí z daleka široka s mlékem máslem a za stržené peníze nakupují chléb. Do železničních stanic musí sedláci pěšky. Vlaky jsou do nemožnosti přeplněny lidmi, ranci a košíky. Lidé pozbyli jakýchkoliv ohledů druh k druhu a derou se do vlaků bezohledně - stejně jako na př. do tramvaye v Kyjevě. Mnozí, aby ušetřili jízdné, podnikají 30 - 40ti kilometrovou cestu pěšky, vlekouce své zásoby na zádech v pytlích.

Dříve i chudý sedlák míval svého koníka a vozík, jimiž překonával veliké vzdálenosti širé ruské země. Dnes žádný kolchozník nesmí a nemůže ani mít vlastního koně. Kolchozní koně se k soukromým cestám kolchozníků nepůjčují a tak tito jsou odkázáni pouze na své nohy a na svá záda.

I naši krajané s Vyšehradu nemají již ani špetku mouky. Za chlebem most docházet pěšky 12 km a při tom jsou nuceni ještě dlouhé hodiny čekat ve frontě, aby se na ně chleba dostalo. Vzálenější vesnice již nyní hladoví, neboť i brambor a řepy je nedostatek. A do žní je ještě daleko.

Vyptával jsem se našich krajanů, jak se dívají na budoucnost a očekávají-li zlepšení poměrů. Odpovědi byly vesměs pesimistické. Poměry na vsích jsou spíše horší než lepší. Ukrajinští sedláci pracují s krajní nechutí a dělají jen to, co je nejnutněji třeba, poněvadž za svou celoroční práci na společném hospodářství nedostávají skoro nic. Polní práce se vlekou do nekonečna a jejich jakost je velmi nízká. S inventářem ať živým nebo mrtvým se nešetří. Poláme-li se vůz, není jej čím spravit, poněvadž není ani železa ani dříví. Stejně je se základem hospodářství - s dobytkem, který vyžaduje zvláštní, skoro rodinné péče. I s ním nakládají sedláci lhostejně. Proto dobytek je v bídném stavu, divá malý užitek a často hyne.

„Není hospodáře“ - bylo vysvětlením, jehož se mi dostávalo. Předseda kolchozu je vysílán z rayonu / z okresního města /. Volba jeho je pouhou formalitou. Zdrží se na kolchozu 2 - 3 roky a je poslán jinam. Svůj pobyt v kolchozu považuje za přechodnou stanici k vyššímu místu a proto ve svých zprávách líčí vše v růžových barvách, ač skutečnost je naprosto jiná.

V kooperativních obchodech na vsích lze dostati vodku, voňavky, toaletní mýdlo a zápalky. Jinak pro všechny ostatní průmyslové výrobky musí sedláci docházet a dojíždět do měst. Jen jednou byly družstevní obchody na vsích v kyjevské oblasti hojně zásobeny zbožím a to v době velkých vojenských manévrů. Po jejich skončení však zboží opět zmizelo.

Osada Vyšehrad má také svůj vlastní hřbitov, na němž bylo několik mramorových pomníků s českými nápisy. Pomníky byly však rozbity na jednotlivé kvádry a leží kolem hrobů. Péče o hroby je nemožná, poněvadž každou úpravu hrobu - i kdyby šlo o jejich zdobení květy - zlomyslní lidé z okolních vsí zničí.

A na konec malý obrázek ze sovětské justice. V polovině prosince loňského roku bylo u osady při návratu z okresního města Makarova přepadeno, znásilněno a pak uškrceno české 16ti leté děvče. Zločin byl hlášen prokurátoru v Makarově, který nařídil, aby mrtvola nebyla pohřbívána, nýbrž aby do příchodu soudní komise uložena na hřbitově na prkna a prozatím zahrabána pískem. Do dnes komise však nepřišla a povolení k pohřbu také nedošlo. Pachatel také nebyl vypátrán, ač je všeobecně znám. Jde všem o vlivného člena strany .

Generální konsul:

(Nečitelný podpis)

Dr. Rudolf Brabec

generální konsul v Kyjevě

podává zprávu o

Poměrech na ukrajinských kolchozech

Kyjev, 5. května 1937

(dokončení příště)

Zpátky