Únor 2008

Pro začátek by stačilo nelhat

Jan Urban

Když prezident Tomáš G. Masaryk v třicátých letech říkal, že být mladší, celý svůj život by nasměroval k usilování o vznik spojených států evropských, byl to výsledek osobního prožitku a filosoficko-politické reflexe jak první světové války, tak i nástupu modernizačních politických technologií a totalitních států. Když prezident Václav Klaus o sedmdesát let později zesměšňuje Evropskou unii ve jménu blíže nedefinovaných „českých národních zájmů" a „suverenity", vztahuje se pouze k osobnímu bezbolestnému prožitku dobově přijatelné kolaborace s autoritářským systémem a k uměle globálním, módním ideologickým schématům, Ty navíc prakticky beze zbytku pocházejí a jsou akceptovány pouze v omezené části intelektuálního spektra supervelmoci, pro kterou je prožitek války možná občas intelektuálně a vnitropoliticky traumatizujícím, ale nikdy ne zničujícím a národní existenci ohrožujícím fenoménem, jako je tomu v kontextu českém. Klausova nepůvodnost je velmi česká. Jejím základem je hluboká nejistota vztahu k vlastním dějinám.

Bolestné zmítání mezi mýtem a realitou

Až do devatenáctého století byli tmelem národního společenství v Evropě panovník a dějiny. Kulturně i politicky nezvládnutá modernizace však přinesla změny. Z panovníků, z jejich rodové povinnosti založené na étosu přináležet a sloužit, se stala nepotřebná starožitnost. Dějiny musely být přepsány tak, aby vyhovovaly novému étosu spočívajícímu v rovnosti lidí mluvících společným jazykem. Nové národní identity vzniklé v důsledku pohybu však byly bezdějinné - a potřebovaly si vypracovat jinou, národně kolektivistickou verzi mýtu o rodové povinnosti přináležet a sloužit. Namísto nápodoby aristokratických hodnot „mužů pro každé počasí" nastoupila masová mobilizace v dějinách jako boje Dobra (samozřejmě vždy a za každých okolností našeho Dobra) se Zlem těch jinak mluvících.

Dějiny přestaly spočívat na ustálených hodnotových představách a proměnily se v nekonečně proměnný a zneužívaný politický manifest každé nové generace mocenských elit. Moderní, jazykově definovaná česká identita navíc vznikla na konspirativní lži - a nemělo by být útěchou, že se tak stalo na základě technicky i umělecky vydařených falz takzvaných Rukopisů. Propojení národovecké politiky s dějinným mýtem o malém, mírumilovném selském selském národě se stalo skutečností. O to složitější je reflexe skutečných českých dějin, o to bolestivější je konflikt mezi politizujícím mýtem a realitou. Je skutečnou zvláštností, když ještě v jednadvacátém století je zapotřebí znovu a znovu opakovat obrazoboreckou mantru „práva na pravdivé české dějiny", jak se o to znovu pokusila redakce v minulém čísle revue Prostor. Paradoxně jsou Češi asi největším národem na světě, který sám sebe považuje za malý.

Mimořádná generační šance - i odpovědnost

Vztah k dějinám je v moderní době definitivně vztahem generačním. V hysterickém evropském kontextu se už od devatenáctého století každá nová generace vyrovnává s generací svých rodičů prostřednictvím boření mýtů a legend oficiální politické historie. „Český případ" je i v tomto ohledu extrémní. Jen s velmi malou nadsázkou platí, že vůbec poprvé od dob národního obrození se k interpretaci dějin - a to především dějin svých rodičů - dostává generace žijící v časech občanské i vědecké svobody, nenarušovaných ani válkami, převraty, totalitními okupacemi, ani potřebou omlouvat hříchy vlastního mládí.

Rozporuplnost diskuse o českých dějinách „doby nesvobody“, která se v současnosti otevírá, je důsledkem pokoření a slabosti starší generace, jež se v mládí musela přizpůsobit nesvobodě i tím, že o jistých důležitých tématech prostě nemluvila. Nastupující nová generace, tímto traumatem nezatížená, je po sedmdesáti letech formálně samostatného státu první, která může skutečně svobodně bádat a zveřejňovat výsledky své práce. První generace moderní doby, nezatížená traumaty obou světových válek a totalitních dezinterpretací. Šance příslušníků této generace, a s ní i jejich zodpovědnost, je proto obrovská - a v českém prostředí vpravdě historická. Jsou první, kdo se nemusí omlouvat za svoje vlastní občanská a lidská pochybení. Jsou první, kdo mají svobodu studovat bez hněvu „dějiny těch druhých", aby pochopili sami sebe. Jsou první, kdo mají šanci vybojovat pro historické bádání svobodný prostor, kam politické zasahování nebude mít přístup. Jsou první, kdož mohou pro všechny konečně vybojovat právo na pravdivé české dějiny.

Je to grandiózní úkol této generace. Proti ní stojí nejenom tradice, ale i česká politika, veřejné mínění a podvědomá touha po nehybné stabilitě, jež má kořeny v mýtu o vlastní (české) výlučnosti. Proto je historická pravda - aktuálně symbolizovaná otevíráním archivů bezpečnostních složek komunistického režimu - stále vnímána jako potenciálně destabilizující hrozba. Proto tolik hysterických tónů, které před časem zazněly v diskusi o zřízení Ústavu národní paměti (úřad nakonec dostal název Ústav pro studium totalitních režimů). Proto tolik fascinace životy ještě žijících mocných, a naopak ostentativní nezájem těch nejmocnějších o dobu normalizace. Vzývání nepravdivých legend, případně obhajoba těchto legend v zájmu bezpečí a společenské stability znamená jediné - společenství, jež si v něčem takovém libuje, svoje dějiny ve skutečnosti nezvládá. A nezvládá ani potřebu směřovat k sebevědomé výměně názorů a hodnot. Což je přesně pocit české generace, která prošla totalitním znetvořením osobní i národní identity.

Podobnými pocity provázenými glorifikací porážek a utrpení dodnes trpí například pravoslavné Srbsko a Rusko. A stejné psychologické kořeny odmítání dějin má i současná islamistická revoluce temnoty. Historie vnímaná jako traumatizující zkušenost porážky i boje našeho Dobra proti jejich Zlu. Naší věčné pravdy proti jejich vždy lži. Skutečné dějiny a historická práce jsou v takové chvíli na obtíž.

Strach z vlastní identity

Bohužel už téměř sedmdesát let má česká politika nepřirozeně velký vliv na intelektuální elitu a na způsob diskuse i volbu veřejně probíraných témat. Paradoxně se na tom podílel i boom elektronických sdělovacích prostředků po listopadu 89 - z velké části tehdy nezkušených, mladých novinářů se téměř přes noc stali veřejní lidé, odborníci na politiku vyjadřující se stejně zkratkovitě a krátkozrace jako samotní politici. Důsledkem je, že českou politiku i média ovládají spolu s krátkodobým horizontem probíraných módních témat (jež nikdy nedojdou k řešení) i slovně agresivní přestřelky, v nichž namísto argumentů „ad rem" dochází pouze k atakům „ad personam". Absence zodpovědnosti za cokoliv, a především zodpovědnosti za udržování diskuse o dlouhodobém, vskutku dějinném smyslu společného pohybu, je pak nahrazována ubohým huhláním o národních zájmech. Takto reaguje společnost, která má strach z vlastní identity a vlastních dějin. Určujícím momentem je neochota hledat pravdu o kolapsu českého národního společenství v období po únoru 48 a o důvodech selhání v období normalizace - což je zvlášť nepříjemné téma pro dosud aktivní politickou generaci. Není asi lepšího příkladu aktuální politické manipulace bránící tomu, aby historická pravda vyšla najevo, než jednání prezidenta Václava Klause.

Když v roce 1998 na prestižním salcburském Světovém fóru poprvé veřejně zazněla v sále naplněném politickou a byznysmenskou smetánkou jízlivá přezdívka dnešního českého prezidenta Profesor Vaclav Clown, doma v Praze si toho nikdo nevšiml. Svět a kontext v historicky nesebevědomé, sebestředné Praze nikdy moc neznamenaly. Klaus zazářil na začátku devadesátých let jako unikátní kombinace transformačního, ekonomizujícího politika nové generace. Vzato z historického nadhledu se však brzy stal velitelem ústupových bojů pochybné hodnoty. Přestal být vůdčí osobností politiky a změnil se v celebritu, jejímž jediným smyslem se stalo „být nahoře". Namísto konkrétní politické práce zaměřené k řešení problémů zvolil jako snadnější modus operandi práci na svém image, na vytváření dojmu „boje o pravdu". Témata tohoto předstíraného boje jsou výhradně ideologická, ale jejich zdánlivá a pro domácí publikum pečlivě nafukovaná důležitost slouží jen k jedinému cíli: zůstat na vrcholku české hromádky písku. Jeho vztah k dějinám je polosečtělý a ryze účelový. Prezident, který ke svému zvolení a případnému znovuzvolení potřebuje hlasy komunistických poslanců včetně hlasu brutálního bachaře z komunistických věznic, nikdy nebude mluvit pravdu o období normalizace. Jeho interpretace období mimořádného a ne zcela vynuceného sebeponížení, odporných masových čistek a nestatečnosti, vyzdvihuje domnělé zásluhy „masy mlčících občanů". Je to stejně nehistorické, jako by bylo tvrzení, že za porážkou nacismu a nacistické okupace z druhé světové války stálo statečné mlčení českých občanů rozvracející protektorát Böhmen und Máhren.

Jde „jenom" o nás

Pokud máme mít právo na pravdivé dějiny, měli bychom hledat všechny cesty, jak pomoci mladé generaci českých historiků dostat se ke slovu. Měli bychom jim pomáhat beze strachu a bez snahy hledat omluvy. Možná nám starším budou klást nepříjemné otázky a předestřou nejednu hořkou pravdu. Existuje však jediná jistota - nakonec nám odpustí. Už jenom proto, že jiné rodiče nikdy mít nebudou. Dialog generací o období normalizace je první šancí na vědecké, občanské a lidské usmíření s vlastními dějinami. První možností najít shodu a interpretaci na více než jednu generaci. Pro začátek by stačilo, kdyby rodiče, včetně politiků, přestali lhát.

Prezident Václav Klaus by se mohl stát příkladem pro všechny, kdyby vysvětlil epizodu z přelomu let 1985-1986, kdy Státní bezpečnost nechala pozastavit činnost semináře, který organizoval, ale sám Václav Klaus brzy povýšil a přešel do tehdy velmi prestižního Prognostického ústavu. Někdy mezi těmito událostmi došlo k čemusi, co nedávno zveřejněná část jeho svazku Státní bezpečnosti nazvala „přijetím preventivně výchovného opatření k zamezení další negativní činnosti". Teprve historik může v konfrontaci s dalšími dobovými dokumenty prokázat, že takové „opatření" mělo u StB přísně formalizovanou definici a obsah. A jedině tak lze vyloučit aktuální politizující manipulace a vytváření mýtů.

Nejde o jednoho člověka, užitého zde jen pro příklad. Jde o to, zda dokážeme tváří v tvář mýtům překonaného autoritářského systému dostát výzvě doby, která vůbec poprvé všem občanům tohoto státu otevírá a nabízí právo na pravdivé dějiny. Toto právo v sobě v tuto chvíli zahrnuje povinnost všech žijících generací otevřeně spolu komunikovat. Už to je obtížné - a partajní politikaření tornu stojí v cestě víc než cokoliv jiného. Právo na pravdivé dějiny ale zároveň vyžaduje i oběť od nás starších, abychom v zájmu širším, než je ten náš, uměli ustoupit stranou a uměli pokorně přijmout vedení a metodu kladení otázek nové generace. Oni nás nechtějí soudit a zavrhnout - chtějí nás jen pochopit a mít právo odmítnout naše sebeomluvné nepravdy a mlčení. Dlužíme to sobě, jim, a hlavně všem zapomenutým obětem, které jsme my, jako české národní společenství, v dobách nesvobody nedokázali ochránit.

Začátkem letošního (2007 - pozn. red. CS-magazínu) léta zemřel politický vězeň mnoha komunistických lágrů a šachet Luboš Hruška. V rozhovorech o minulosti si s mladými lidmi v posledních letech rozuměl víc než se svými vrstevníky. Opakovaně mladým posluchačům říkal, že jsme národem s nemocnou duší. Jako lék osobně vytvořil nádhernou zahradu, již věnoval Obětem zla. Máme šanci, a proto i povinnost jít ještě dál...

(Prostor)