Únor 2008

Češi svou zemi umějí i pomluvit

Petr Zídek

Ještě před deseti lety nevěděl o Češích skoro nic. Pak se do češtiny a Česka zamiloval tak, že mu v Polsku říkají kryptočech. Už jen když slyší češtinu, zažívá prý metafyzický orgasmus. Nyní i u nás vyšla jeho kniha o Češích s názvem Gottland. Mariusz Szczygiel, reportér listu Gazeta Wyborcza.

Poláci češtinu vnímají jako trochu směšný a nelibozvučný jazyk. Vy ale říkáte, že čeština ve vás vyvolává metafyzický orgasmus. Jak je to možné?

Existuje jedno české slovní spojení, které zná každý Polák: „láska nebeská“. Na mne to taky spadlo jako „láska nebeská“. A když někoho milujete, tak málokdy víte proč. V Česku rád chodím po antikvariátech a vyhledávám staré ročníky časopisů. Dikobraz číslo 51 ze dne 17. prosince 1968. Navzdory čtyřem měsícům ruské okupace není země ještě zcela ochromena strachem. V satirickém časopise Dikobraz je odvážná kresba: Za pár dní budou Vánoce roku 1968 a dva pánové si navzájem přejí „Šťastné a veselé Vánoce 1989“. Šťastné tedy mají být Vánoce až teprve za dvacet let. Jak se autorovi podařilo tak přesně odhadnout budoucnost? Co si pomyslel o své kresbě, když zoufalých dvacet let skončilo právě v době, kterou předpověděl? Komunismus přece padl v Československu měsíc před Vánocemi 1989. A co si myslel ve chvíli, kdy byl Václav Havel tři dny po Vánocích zvolen prezidentem? Jak je možné, že ho napadl právě tento rok? Zdařila se mu i jiná proroctví? Měl potom pro něj ten obrázek nějaký význam? Myslím, že ať mi o tom kreslíř řekne cokoli, bude to zajímavé. Autorem je nějaký Bape. Je to pseudonym Vladimíra Perglera, kreslíře a člena redakce Dikobrazu. Tento týdeník sice už od roku 1990 neexistuje, ale Bape má svou internetovou stránku, kterou vede jeho dcera, Šárka Loty Erbanová-Polcarová. Do telefonu mi říká, že tatínek zemřel v roce 2002 ve věku 68 let. Jdu ji v Praze navštívit. Na domovních dveřích je vizitka NUMEROLOŽKA. Přijímá mě se svou matkou, Perglerovou manželkou. Vůbec se na takovou kresbu nepamatují, jsou obě překvapeny. „Jistě, dámy, přiznáte,“ říkám, „že je to vyložené proroctví, jasnovidectví, či lépe řečeno jasnokreslení!“ „Já sama jsem numeroložka, věštkyně a skutečně používám automatického psaní,“ vysvětluje mi dcera. „Automatického psaní?“ „Ano, člověk se v transu spojí s energetickým zdrojem z kosmu a píše. Je to grafické duchovní spojení. Médium text zaznamenává, ale slova se objevují na papíře bez jeho vědomé účasti. Když se z transu probudí, bývá často velmi překvapen vzkazem, který mu sdělila vyšší energie.“ „Ale kdo může psát automaticky?“ „No, materialista má určitě menší předpoklady stát se písařem vesmíru.“ „Takže váš tatínek zřejmě kreslil ten vánoční vzkaz v transu!“ říkám nadšeně. „Možná,“ poznamenává paní Perglerová, „ale možná jen tak bezděčně přehodil dvě poslední číslice. Náš svět přece stál tenkrát na hlavě, a tak i on postavil číslice na hlavu. Jsem si jistá, pane, že Vláďa nevěděl, co kreslí.“

Jak jste se tedy zamiloval?

Před šesti lety jsem přijel do Prahy udělat rozhovor s Helenou Vondráčkovou pro jeden barevný časopis pro ženy. A ona mně povídala – mluví polsky – také o Martě Kubišové, o které jsem předtím nic neslyšel. Tak jsem šel ze zvědavosti na nějaký její recitál do divadla Ungelt, kde také vyprávěla o svém životě. Já rozuměl asi tak každému desátému slovu, ale tak mě to zaujalo, že jsem si řekl, že se musím naučit česky, abych s ní mohl udělat rozhovor. A o rok později se mi to podařilo.

Předtím jste žádný vztah k české kultuře neměl?

Vyrůstal jsem na malém městě v Dolním Slezsku. Pro tohle prostředí bylo typické určité zlehčování a zesměšňování české kultury. Již jako kluci jsme si dělali legraci z různých českých slovních spojení. Pak jsem přijel do Prahy a ta mě uchvátila. Zažil jsem šok z toho všeho, co jsem viděl a co jsem se dozvěděl. První kubistický dům na světě postavený v roce 1911 stojí v Praze. Nebo prezident Masaryk, který ve dvacátých letech rozhodl, aby stát ve Francii nakoupil významná díla moderních malířů. První umělecký film, v němž vystupuje nahá žena, natočil český režisér Gustav Machatý v roce 1932. Krátce řečeno, objevil jsem tu Ameriku.

Jak se Poláci dívají dnes na Čechy?

Je to trochu generačně dané. Mezi staršími je zasutá podvědomá závist, že se Češi dokázali vyhnout válce, zachránit památky, stát, jazyk a kulturu, aniž by měli hlavní město srovnané se zemí, Katyň a miliony mrtvých. A dnes v Evropské unii znamenají to samé co my a civilizačně stojí stejně jako my, nebo někdy i výše. Když pak Čechy označíme za zbabělce, tak se nám trochu uleví, že jsou přece jen horší.

A mladí?

To už je něco jiného. Mladí Poláci zbožňují film Samotáři, který se u nás stal úplně kultovním. Myslím, že v něm vidí něco, co my Poláci nemáme. Třeba, jak hrdina zapomene národní hymnu, to by v Polsku prostě nešlo.

Jsou tedy Češi menší vlastenci?

Češi se nestydí mluvit špatně o své zemi a Poláci vystupují jako patrioti. Ale když se podíváte na ty tisíce mladých Čechů a Poláků, kteří pracují v Británii nebo Irsku, pak Poláci tam chtějí zůstat, ale Češi se chtějí vrátit.

Píšete reportáže o Česku do novin. Vyvolala nějaká větší reakci čtenářů?

Napsal jsem takovou reportáž o Česku, která se jmenovala A jak se vám žije bez Boha?. Našel jsem tu desítky lidí, kteří mi vyprávěli, jak nevěří v Boha. Na druhé straně jsem ale zjistil, že podle průzkumů jsou pro ateistické Čechy i katolické Poláky například při výchově dětí důležité zhruba stejné hodnoty. Čtenáři byli tím článkem úplně šokovaní, přišlo na pět set dopisů. Pro významnou část Poláků znamená „život bez Boha“ prostě „život bez morálky“. Dokonce se objevily názory, že by se takové články neměly vůbec tisknout, protože jsou zhoubné. A to je prosím Gazeta Wyborcza považovaná za list inteligence. Ale dostávám i opačné reakce. Lidé mi píší, že se cítí jako Češi a že se konečně k tomu rádi přiznávají.

V náboženské otázce Polák s Čechem asi jen těžko někdy najde společnou řeč.

Když zemřel papež, tak i Gazeta Wyborcza, laický liberální deník, udělala něco, co se mi příčilo, totiž přílohu Zázraky Svatého otce. A v ní různí lidé vyprávěli, jak jim zmizel nádor nebo se vyléčili z hluchoty, když se jich svatý otec dotknul nebo jim požehnal. A to šlo deset nebo dvanáct týdnů. Když jsem to ukázal kamarádům v Ostravě, tak měli záchvaty smíchu, že někdo něčemu takovému může věřit jako v 15. století.

Má váš zájem o Čechy i jiné příčiny než onu „lásku nebeskou“?

Dlouho jsem hledal to, co mě vede k psaní o Češích. Kdysi jsem absolvoval psychoterapii, takže vím, že pravé důvody je nutno hledat hluboko. Neměl jsem sourozence, nesoutěžil jsem s nikým, rodiče mě zbožňovali a trochu izolovali od světa venku. Takže jsem člověk, který nesnáší hádky a vyhýbá se konfrontaci. Když píši o těch všech českých postavách, tak podvědomě píši o sobě. V polské literatuře je mnohem těžší než v české přiznat se ke svému strachu. Velký dojem na mne udělala jedná pasáž z Hrabala, v níž popisuje, že se tak bál estébáků, že jezdil bezcílně po Praze tramvají a sám sebe držel za ruku, aby se nebál. Když se polský spisovatel věnuje tehdejší době, tak píše, jak ty estébáky převezl, ne že se jich bál. Strach je prostě v Polsku zahanbující pocit, protože my Poláci jsme přece kozáci a nikoho se nebojíme.

Jak to děláte, že vaše reportáže vždy končí pointou?

Dokud nemám pointu, tak vůbec nezačínám psát. Potřebuji nějakou pointu, která tomu dá nějaký další význam. Řídím se heslem, že literární reportáž je o tom, o čem je, a ještě o něčem víc. Je potřeba, aby tam byl určitý nadhled či nadhodnota, a pointa je v jejich službách. Třeba na napsání reportáže o kubistické postavě spisovatele Eduarda Kirchbergera alias Karla Fabiána, který nejprve psal rodokapsy a pak budovatelské romány, jsem potřeboval asi dva měsíce, protože jsem stále hledal něco, co by v textu zastoupilo hrany kubistického obrazu. Nakonec jsem našel slovo „jenže“, které se tam pořád opakuje. Vytvářím text, jako bych dělal určitou stavbu.

I v dalších reportážích se zabýváte postavami, které se dokázaly přizpůsobit každé době.

Moje knížka je o jiné cestě k přežití. O jiné, než je ta polská. Mám takový dojem, že Češi, když sedí u piva, jsou spokojení s tím, kde jsou. Kdežto Polák, když někde sedí, tak pořád přemýšlí o tom, co ho přesahuje, co bude zítra a tak dál. Když v Polsku vyjde jakákoliv knížka od českého autora – Hrabala, Viewegha, Pawlovské nebo třeba Jana Šmída, tak nakladatel vždy napíše na obálku, že je to kniha o radostech života, prostě pohodová knížka, která čtenáře povzbudí. Kromě Kundery v Polsku neznáme jiné české spisovatele než ty pohodové. Já osobně jsem ale teď ohromen „nepohodovým“ Martinem Vopěnkou.

Vaše kniha měla v Polsku velký úspěch, což je vzhledem k tématu trochu neobvyklé. Čím si to vysvětlujete?

Když komentovali tu knihu nějací kritici, pak většinou zdůrazňovali, že je to kniha nejen o bývalém Československu, ale také o současném Polsku. Například problém odposlechů, kterým se zabývám v reportáži o spisovateli Janu Procházkovi, byl u nás v posledních letech ve znamení bratrů Kaczyńských velmi aktuální.

Jak vnímáte současné odnárodňování v rámci Evropské unie?

Myslím, že patriotismy jsou odsouzené k zániku a že za padesát let budeme státy používat jako zboží. Vyberu si prostě země, které mi dají nejlepší nabídku, a jejich jména budou takovými značkami.

A co si lidé budou spojovat se značkou Česko?

Nějakou záhadnou radost, potěšení z místa, kde se nacházíte. A také normální nesvázaný přístup k sexu. Umění dát špatným a banálním věcem nějaký další rozměr. Vychutnávání okamžiků a radost ze života.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)