Únor 2008

Hoře z mlhy

Petr Vaníček

Rekapitulace historie politického vývoje Ruska, kterou předložil čtenářům MF DNES v sobotu 29. listopadu 2007 Libor Dvořák pod titulkem: Z mlhy do mlhy, se snaží postihnout podmínky, jež determinovaly postavu a jednání současného vládce Rusi Vladimíra Putina a zároveň i průběh a taktéž už i rezultát následných nedělních parlamentních voleb, v nichž právě tento muž je ústřední postavou. Autor popsal věrně vnější formální průběh změn po smrti Josifa Vissarionoviče, aby posléze dospěl k závěru, že ruský člověk dává nesporně před demokracií přednost neurvalé vládě silné ruky, pod níž se cítí nejen bezpečněji, ale také, a to hlavně, sám silnější. V tom má pan Libor Dvořák nesporně pravdu, třebaže tímto objevem v podstatě parafrázuje pouze to, co jsme se, a nejen my, již před více než sto padesáti lety dozvěděli od Karla Havlíčka. A byla to jen naše chyba, že jsme Havlíčkovo tehdejší varovné poselství brali příliš na lehkou váhu. Mohli jsme si třeba všelicos ušetřit.

To však není zdaleka vše, co chci k výše citovanému článku dodat. Sovětský enfant terrible Chruščov rozhodně nebyl totiž pouze rozorávač mezí (konečně celiny existovaly dávno před ním) či třeba rušitelem diplomatické etikety, byl především tím, kdo poslal invazní sovětská vojska do Polska a do Maďarska, aby tam v potocích krve utopila demokratické vzepětí tamního lidu. Šel tedy stejně jako třeba Brežněv nekompromisně a bezohledně ve Stalinových šlépějích, aby udržel a zdůraznil ruskou nadvládu nad státy východní a střední Evropy. Pan Dvořák ve svém plaidoyer bohužel také opomíjí, že hlavním našeptávačem a zároveň prodlouženou rukou všech těchto bolševických samovládců byla vždy tajná policie, ať už se jmenovala původně ČEKA nebo posléze KGB, resp. nyní FSB, a že tato typicky bolševická „státotvorná“ organizační vazba přetrvala veškeré výkyvy a změny ruské politiky a že všemocná tajná policejní složka byla vždy podle situace a svého uvážení tomu kterému samovládci buď hlavním ochranným pilířem, nebo naopak také hrobařem. Právě tato okolnost a vazba je tím stěžejním atributem Putinova postavení dnes i do budoucna a z jeho veškerého jednání je zřejmé, že si je toho nejen vědom, ale že toho podobně jako třeba kdysi Stalin umí jak se patří využívat.

Právě z tohoto faktu plyne další poučení, o němž se Libor Dvořák také nezmínil. Formální, leč přitom ďábelsky promyšlený obrat v mocenské politice Ruska vnesl jiný exponent KGB, totiž Andropov, který, když vystřídal Brežněva v čele SSSR. Zahájil vývozem zlata a sovětských rezidentů a nákupem akcií amerických a západoevropských bank, průmyslových podniků a realit přípravy na pozdější velký bolševický Drang nach Westen. Všichni jeho nástupci včetně Gorbačova i Jelcina v těchto mistrně maskovaných manévrech a přípravě půdy, podporované rozsáhlou a všude (a zvláště pak na vysokých školách) programově šířenou a kotvenou pátou kolonou, pokračovali, aby konečně Putin – ten nový „svatý Vladimír“ mohl rozvinout vlastní útočnou operaci, jejímž cílem je rozložit atlantickou alianci a ovládnout především Evropu.

To by mělo být pro celý demokratický svět a také pro nás tím nejvážnějším mementem a varováním a procenta, která udává již ne Libor Dvořák, ale resumé ruských voleb, by měla být již přímo sirénou upozorňující na stav akutního rizika, když ne už bezprostředního nebezpečí.