Březen 2008

Školní duch Rakouska-Uherska

Jan Brabec

České děti mají hodně informací, ale stále ještě nevědí, jak ji používat. Začněme z lepšího konce. Čeští školáci se už potřetí za sebou ocitli v mezinárodním výzkumu PISA nad světovým průměrem. Svými vědomostmi dokonce předstihli žáky vyspělých zemí, jako je třeba Švýcarsko nebo Rakousko. A teď ta horší zpráva: uznávaný průzkum zároveň potvrdil, že české děti opakovaně selhávají v tom nejdůležitějším: mohou se sice pyšnit množstvím nabytých znalostí, ale nedokáží je dobře používat v praxi. A tahle nevýhoda nás v disciplíně zvané čtenářská gramotnost řadí pod světový průměr. Navíc výzkum mluví o závislosti dosažené úrovně vzdělání na sociálním statusu rodiny a potvrzuje propastné rozdíly v úrovni jednotlivých typů tuzemských škol.

Češi matematici

Mezinárodní vzdělávací výzkum PISA se v rámci Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) provádí od roku 2000 vždy po třech letech. Koncem minulého roku byly zveřejněny výsledky posledního z nich, z roku 2006. V Česku se ho zúčastnilo asi 9000 patnáctiletých žáků a žákyň z 245 škol. Soubor jejich odpovědí na nejrůznější otázky a příklady zkoumá dosaženou gramotnost v oblasti čtení, matematiky a přírodních věd. Vedle vědomostí a dovedností zaznamenává pomocí dotazníku i postoje a hodnoty. „Měl by o školácích prozradit, do jaké míry jsou schopni analyzovat problém, zdůvodnit řešení a srozumitelně ho zprostředkovat ostatním. Důležitým kritériem je i míra motivace k dalšímu vzdělávání,“ říká hlavní analytička posledních dat Jana Palečková z Ústavu pro informace ve vzdělávání.

Na základě sebraných dat bychom měli být schopni odhadnout, s jakou výbavou dnes patnáctileté děti na celém světě vstupují do nové etapy života a do jaké míry mohou obstát. Co se tedy zjistilo? Posledního ročníku se účastnilo sedmapadesát zemí a na stejné otázky jako čeští žáci odpovídalo čtvrt milionu jejich vrstevníků ze všech koutů světa. Pro vyhodnocování výsledků je stanovena hranice pěti set bodů jako průměrná hodnota a čeští školáci se kolem této hranice pohybují během všech ročníků výzkumu více méně konstantně. V roce 2006 dosáhli v matematické gramotnosti 510 bodů, statisticky významnějších výsledků dosáhlo už jen třináct zemí. V přednostně zkoumané přírodovědné gramotnosti z dvaceti nadprůměrných zemí jsme se ocitli na desátém místě s 513 body.

Naopak v čtenářské gramotnosti padáme stejně jako v předchozích ročnících pod průměr se ziskem 483 bodů a předstihli nás žáci jedenadvaceti zemí. Nejlepších výsledků opakovaně dosáhlo Finsko, Kanada a asijské země jako Hongkong, Korejská republika a Tchaj-wan. „Zajímavé je, že se kolem našeho umístění pravidelně ocitají země jako Rakousko nebo Maďarsko, nemluvě o Slovensku,“ říká Ondřej Šteffl z agentury SCIO, která se zabývá situací v českém školství. „Znamená to, že patříme, i co se týče vzdělávání, do stejného prostoru. Pořád žijeme ze systému školství nastaveného za Rakouska-Uherska a ukazuje se, že na něm mnoho nezměnilo ani čtyřicet let komunismu a nehnula jím ani polistopadová doba.“

Mrháme mozky

Výzkum PISA kromě matematické či čtenářské gramotnosti pracuje rovněž s tzv. úrovní způsobilosti, která popisuje schopnost žáků uplatnit se na pracovním trhu či ve společnosti. Měří se na škále od jedné (nejhorší) do šesti (nejlepší). Naši žáci jsou sice zastoupeni ve dvou nejvyšších úrovních (tedy pět a šest) dvanácti procenty – o tři procenta početněji, než je světový průměr – Finsko má ale takových žáků dvacet procent. Druhé úrovně stanovené jako průměr u nás nedosahuje patnáct procent školáků, naopak ve Finsku jsou slabších žáků pouhá čtyři procenta.

V mezinárodním kontextu se zároveň řadíme mezi země s nadprůměrným rozdílem mezi dobrými a slabými žáky. A navíc se ukazuje, že dobří žáci se od roku 2000 zlepšili, ti špatní se naopak zhoršili. „Naše školství se neumí věnovat slabším žákům a jejich potřebám,“ říká Jana Palečková. S tím souhlasí i náměstek ministra školství Jindřich Kitzberger, podle kterého je nutné, aby se slabší žáci učili ve stejném typu školy jako ti zdatnější. „Jde o to udržet populaci co nejvíc pohromadě, to je jeden z důvodů, proč je Finsko tak úspěšné,“ říká Kitzberger. Podle školského odborníka Ondřeje Šteffla selektivní přístup českého školství nepostihuje jen děti z romské menšiny či postižené děti, ale týká se celkového trendu ve společnosti. „Prostě jakmile poznáme, že je někdo slabší, máme tendenci ho okamžitě někam vystrkat. Mrháme mozky a schopnostmi, třeba v USA všichni dobře vědí, že nikdo nesmí zůstat pozadu. Tady ale jako by všem vyhovovalo: běž raději na učňák, budeš mít alespoň peníze.“

Na doktora nechci

V ostře sledovaných přírodních vědách pak výzkum připomněl ještě jednu známou věc: naši školáci společně s vrstevníky z Maďarska a Slovenska znají spoustu teorie, často ale nejsou schopni zformulovat nějakou hypotézu, experimentovat, posuzovat výsledky svého výzkumu, formulovat a dokazovat závěry. Výzkum se také dotkl úrovně našich učebnic: charakterizuje je – třeba ty používané v hodinách fyziky a chemie – jako soustředěné na teorii, jejich ilustrační příklady jsou spíše „technického rázu“. „Typická česká vyučovací hodina se skládá z opakování, zkoušení a předávání předepsaných poznatků. Praktickým činnostem je věnováno málo času, náplň hodin je náročná a spočívá víc v osvojování faktů a definic se spoustou odborných termínů než v hledání souvislostí mezi nimi,“ říká k nedostatkům českých žáků analýza výsledků PISA.

Možná právě proto považují čeští patnáctiletí školáci dobré výsledky v přírodovědných předmětech za důležité ze všech zemí nejméně (průměr OECD je 73 %, u nás 54 %). Analýza také konstatuje, že v České republice je podobně jako v ostatních zemích patrný trend poklesu zájmu o studium na vysokých školách přírodovědného a technického zaměření. Po skončení střední školy by chtělo studovat přírodovědný obor (tím se rozumí chemie, fyzika, biologie a nauka o Zemi a vesmíru) sedmnáct procent patnáctiletých žáků, v šestapadesáti zemích OECD jich je v průměru o čtrnáct procent víc. A o dvanáct procent více než u nás je také těch, kteří by chtěli v oblasti přírodních věd pracovat nejen jako klasičtí přírodovědci, ale také třeba jako strojní inženýři, meteorologové, lékaři či inspektoři životního prostředí.

A jsme jen krok od další zajímavé kapitoly výzkumu PISA: českým žákům na rozdíl od vrstevníků z okolních států Německa, Rakouska, Polska a Slovenska vadí nejméně používání plastových obalů a plýtvání elektrickou energií. Naopak jsou pro ně důležité pravidelné kontroly emisí u automobilů, průmyslové závody by měly prokazovat, že bezpečně nakládají s toxickým odpadem, a přejí si, aby existovaly zákony na ochranu lokalit s ohroženými druhy rostlin a zvířat.

Radši půjdu na učňák

Zastavme se teď na chvíli u jednoho rozměru, který byl už výše naznačen. PISA prozradil, že mezi osazenstvem českých škol panují téměř propastné rozdíly, což vypovídá o vysoké sociální selektivitě našeho školství. Nejlepších výsledků dosahují žáci víceletých gymnázií (628 bodů), následují čtyřletá gymnázia (613) a střední odborné školy s maturitou (542), teprve za nimi výsledky základních škol (488), úroveň žáků středních odborných škol bez maturity (443) a speciálních škol (375) se pak hluboce a trvale propadá. „Rozdíly mezi školami jsou do značné míry způsobeny tím, jaké dětem poskytujeme zázemí, tedy jak si jejich rodina stojí ve společnosti. Podle toho si také vybíráme školu,“ říká Jana Palečková. Je to známá věc – pokud nemá nikdo v rodině maturitu či vysokoškolské vzdělání, schází dětem motivace, a i když mají schopnosti, jdou třeba jenom do učení. Ti, kdo pocházejí z bohatších a vzdělanějších rodin, mají tak naopak mnohem větší šanci na lepší vzdělání. „Vytváříme úzkou elitu na jednom pólu. Ten, kdo je z chudé rodiny, už je automaticky odsouzen k neúspěchu,“ říká náměstek Kitzberger.

Lidé z ministerstva k alarmujícím skutečnostem jedním dechem dodávají, že vše vyřeší nová školská reforma. Potíž je jen v tom, že to, do jaké míry bude úspěšná a napraví zjištěné nedostatky, se zjistí až v horizontu několika desítek let. Nezávislí specialisté jsou mnohem kritičtější. „Výrazná reforma nespočívá v nějakých organizačních změnách či nových a nových vyhláškách a myslím, že ani ne v dalších penězích. U nás chybí diskuse o tom, co vlastně od vzdělávání chceme a zda je jeho smyslem zvyšovat konkurenceschopnost země. Žádná kritéria jsme si zatím nestanovili, a tak vlastně ani nevíme, co kvalitní vzdělávání vlastně je,“ tvrdí Ondřej Šteffl.

Změna prý nespadne z nebe pouhým spuštěním reformy, jak se nám občas snaží namluvit ministerští úředníci. „Podle mého názoru celý problém vězí především v učitelském sboru. Právě Finsko vyměnilo třetinu všech učitelů a udělalo z kantořiny prestižní povolání. Prostě jim došlo, že za vším vězí skvělý učitel, a najednou se opravdu dostavují ohromující výsledky.“ Na českém ministerstvu jsou ale opatrnější. „Konkrétní opatření je potřeba dělat s velkou obezřetností, protože přesnou příčinu našeho slabšího výsledku zatím neznáme,“ tvrdí náměstek Kitzberger.

Jsme v tom sami

A jak se na budoucnost řešení problémů českého školství dívají lidé z praxe? Ředitelka čtyřletého pražského gymnázia Na Zatlance na Smíchově (jedné ze škol, kde se má odehrát příští ročník PISA) Jitka Kmentová za své kolegy připomíná, že ministerstvo sice vyhlásilo reformu, ale nechalo v tom všem učitele samotné. „Nemáme peníze, nemáme čas. Vždyť třeba já jako ředitelka musím dělat místo soustředěné školské práce něco jako správcovou a řeším třeba prasklé potrubí,“ říká. „Pokud nezlepšíme systém výuky, bude to pořád stejné. Máme naučené strašné stereotypy: děti neumějí přečíst zadání, nechápou, co je celek a co je část nebo co bylo dřív a co je potom.“

Na školách je prý málo času, každý se jen se strachem honí, aby stihl probrat danou látku. „Když chci povídat o Máchovi a věnuji mu čtrnáct dní, jsem pak s látkou ve skluzu. Prostě neumíme dětem zprostředkovat nějaké hlubší bádání,“ říká ředitelka Kmentová. „Třeba v Anglii, když probírají Shakespeara, věnují se mu půl roku. Do škol by také měli přijít ti nejlepší absolventi vysokých škol.“ A jak toho dosáhnout? „Vláda by měla pořádně nahlas říci: vzdělání našich dětí je naším zásadním úkolem.“

Jak jsme na tom v krajích

Nejméně šancí, jak se v moderní společnosti uplatnit, mají žáci z Ústeckého, Moravskoslezského a překvapivě i Středočeského kraje (tam všude zaznamenáváme největší zastoupení žáků s dosaženým výsledkem úrovně způsobilosti pod hodnotou dvě). Naopak nejlepších výsledků dosáhly Zlínský a Jihočeský kraj, kraj Vysočina a hlavní město Praha. Tam je také nejvyšší podíl obyvatel s vysokoškolským vzděláním (22 %). A naopak – právě v Ústeckém kraji je to jen šest procent. Dosažené výsledky mají souvislost i s výší nezaměstnanosti: v Praze pět procent, v Moravskoslezském kraji téměř devatenáct (nutno přiznat, že ministerstvo školství prý právě do Ústeckého a Severomoravského kraje posílá nejvíce prostředků na asistenty v rámci programu na podporu vzdělávání sociálně znevýhodněných).

Podle analytičky Jany Palečkové je úroveň žáků na školách tak rozdílná, že třeba Libereckému kraji stačila pomoci k poměrně dobrému výsledku jediná kvalitní škola studia počítačové techniky.

Premiant ze severu

Na samé špici výzkumu PISA se už léta pohybuje Finsko. Během posledního ročníku se tamní žáci umístili v přírodovědné gramotnosti na prvním, v matematické a čtenářské gramotnosti pak na druhém místě. Jejich úspěch se podle PISA zakládá na dobrých výsledcích průměrných a nejslabších studentů. Podle odborníků je to hlavně výsledek rovného přístupu ke vzdělání, snižování vzdělanostního rozdílu a kvality finského učitelského sboru. Finský žák nastupuje po ročníku předškolní výchovy na základní školu v sedmi letech. Pokud si chce vylepšit své průměrné skóre (podle kterého je pak přijímán do dalšího stupně), může ještě nastoupit do desáté třídy. Na školách se vyučuje podle národního vzdělávacího plánu, druhým vyučovacím jazykem je švédština místní menšiny. Školy se snaží vycházet vstříc jazykovým potřebám místních Romů a používá se i znaková řeč. Základní škola nezná první ani druhý stupeň.

Mezi zvlášť ceněné schopnosti finského školství patří pečlivá pozornost věnovaná slabším žákům (do základních škol se snaží integrovat i děti s vážným zdravotním postižením, institut asistenta je ve Finsku dlouhodobou samozřejmostí). Děti mají oběd zdarma, a pokud bydlí nad pět kilometrů od školy, doprava autobusem je opět zdarma. Příslušnost k základní škole je dána bydlištěm, protože zkrátka považují všechny školy za kvalitní. Na školách si vytváří vlastní vyučovací program a školáci ho mohou ovlivnit vlastními nápady. Ve školách se vysoce dbá na čtenářskou dovednost: děti mají během výuky každý týden vyhrazeny až dvě hodiny na čtení své vlastní knihy. Studenti jsou vedeni k týmové práci a diskusi. Mezi dětmi je populární umění vyprávět vlastní příběh, který učitel zaznamená, žák z vyššího ročníku ho přeloží do angličtiny a je pak veřejně k dispozici.

Ve Finsku nefunguje školská inspekce, učitele nikdo nekontroluje, spoléhá se na jejich vysokou profesionalitu a hodnocení žáků. Všichni učitelé musí mít vysokoškolské vzdělání a ve finské společnosti patří mezi elitu. Pokud nastoupí do školy kantor nováček, má pro první čas k dispozici asistenta. A především: profese učitele na základní škole zvítězila v žebříčku vysněných povolání absolventů finských gymnázií.

(Respekt, www.respekt.cz)